O lásce, zámcích a zapomínání.

 Jakub S. mi poslal před nedávnem dva velmi milé a příjemné texty a dovolil mi je vyvěsit. Já zase chodím do Ústavu přes dvě pěší lávky (nad dálničním přivaděčem a nad železniční tratí) kde se ujala mezi milenci nová tradice. A nakonec: Už je tu trochu otrava stále s tou politikou a snahami o odhadování budoucnosti. 

  Mezi námi - pořád je to lepší, než pláč nad minulostí, který se tak často vyskytuje jinde. Myslím, že neměly být zrušeny zpovědnice. Nebo duté vrby pro královské holiče.

   Člověk, tisknut do kouta jinými (nevím, jak je správně  a slušně nazvat, my jim tu na severu říkáme neslušně zmrdi) si prostě potřebuje ulevit. Někteří ten vztek a pocit beznaděje vyběhají nebo vyjezdí na kole, někteří ho utopí v chlastu, někteří si musí něco "šlehnout" a další si neuleví jinak, než že vyvolají rvačku a někomu ji "šlehnou". 

   Nedělám si iluze, že diskuze nesklouzne zase k politice. Ale počinek dáváme s Jakubem zcela apolitický.

Prší? Tančeme!

   Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném proudu, když dorazil postarší pán, osmdesátník, k odstranění stehů z prstu. Řekl, že spěchá – že má už na devět něco dalšího domluveno.

   Viděl jsem, jak je nervózní, a řekl mu, aby si sedl; věděl jsem, že se něj sotva kdo podívá dřív než za hodinu. Díval se však pořád na hodinky, a já zrovna neměl pacienta – tak jsem se rozhodl se na jeho ránu podívat. Zjistil jsem, že je dobře zhojena, tak jsem si promluvil s jedním lékařem a obstaral si vše potřebné k odstranění stehů a převázání rány.

   Zatímco jsem byl takto zaměstnán, zeptal jsem se jej, spěchá-li snad tolik kvůli další návštěvě u jiného lékaře. Odvětil, že nikoliv – že potřebuje jít do sanatoria, aby posnídal se svou ženou. Tak jsem se zeptal na její zdraví.

   Řekl, že tam už nějakou dobu je a že má Alzheimera. A jak jsme tak povídali, otázal sem se, vyvedlo-li by ji z rovnováhy, kdyby přišel trochu později.

   Opáčil, že jeho žena už dlouho neví, kdo je – a jeho že už pět let nepoznává.

To mne překvapilo a ptám se: A vy tam přesto docházíte každé ráno, i když ona neví, kdo jste?

Usmál se, poklepal mi na ruku a pravil: Ona mne nepozná – ale já pořád vím, kdo je ona!
Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži a pomyslel jsem si: Tak takovou lásku bych chtěl v životě mít.

   Opravdová láska není tělesná ani romantická. Skutečná láska spočívá v přijímání všeho co je, bylo, bude a nebude.

S těmi všemi srandičkami a legráckami v emailových zprávách občas přijde některá s důležitým poselstvím. A o tuhle, pomyslel jsem si, bych se moc rád podělil s vámi.

Nejšťastnější lidé nemusí zrovna mít to nejlepší ze všeho – oni si udělají to nejlepší z toho, co mají.

   Doufám, že se o tuhle historku podělíte s někým, na  kom vám záleží; já jsem to zrovna teď učinil. V životě nejde o to, jak přežít bouři, nýbrž jak tančit v dešti.

Všichni stárneme; už zítra může dojít na vás.

Užívejte si už nyní života naplno. Má omezenou dobu platnosti.

Převyprávěl Jakub Sinderhauf 2010

4 EVER

  Jak jsem už říkal, chodím denně po dvou můstcích. A tam se, po pražském vzoru začaly na zábradlí objevovat přimknuté visací zámky. Nebo jak jim tu říkáme kladky. Mladí lidé ho tam společně zamknou na znamení, že jejich láska je trvalá, zmčená. V Praze nad tím zvykem pohoršují, že jim ničí výhled na Hradčany a nechávají je pravidelně službou odcvikávat, tady to odpovědné pracovníky nijak neirituje. 

   Když kolem, něčeho chodíte pravidelně, začnete si časem všímat detailů. A ony zámečky, zámky a velké kladky vypovídají o svých majitelích daleko víc, než by si dovedli představit. No posuďte sami: 

Říká se, že stará láska nerezaví. Takže tohle je asi láska mladá.

Tak tihle na zámku nešetřili. To asi bude láska bohatá.

Tohle je zase nějak zamotané. Lásko velmi komplikovaná.
Nebo snad cyklistická?

Tady se dočtete, že jsou dva chlapci a jen jedna dívka.
Patrně tvoří dohromady "švédskou trojku".

Tenhle zámek je už na pohled velmi.pevný.
Takže i láska asi bude solidní. 

Tady se nám krčí skromňoučký artefakt, dokonce i s klíčem,
kdyby se někdo přece jen rozhodl jinak. Láska skromná.

Tady se dá jen spekulovat. Tři sestry a jeden milenec?
Nebo naopak tři milenci a jen jedna sestra? 

Tak tohle znamená lásku skončenou. Inu na věky to nebylo.
Neb nic netrvá věčně, ani láska k jedné slečně.

Na tomhle zámku byl nápis, který dal jméno celé sérii: 4EVER
A někdo tu kladku asi ukradl. Nebo to holt navždy nebylo...

Začali jsme Alzheimerem, tak jím taky skončíme. Slovo má opět Jakub.

Alzheimer po irsku

   Starej Murphy se zničehonic najednou objevil v kostele. Ano, v kostele. Starej Murphy. No panáčka to samosebou skoro trefilo, jak ho uviděl. Murphy k němu nikdá ani nepáchl, v životě!

    No ale dal se dohromady, odsloužil mši a potom bleskově dolů a taktak že venku ještě Murphyho chytil za šos: Murphy - ! Já jsem tak šťastný, že jste se konečně rozhodl přijít na mši svatou! Čemu za to vděčím, smím-li se ptát?

   Starej Murphy, znáte ho, na něho se takhle rychle nesmí, si pomalu odkašlal, přemýšlivě se na něho zadíval... a pak začal: No, víte, velebný pane, tento – před nějakou dobou sem, tento, někde potratil klobouk... A zrovna můj pomáteční, po tátovi. A já vím, že McGlynn má just takovej, dyť to snáď sám víte – a vím, že dycky o nedělích chodí semka – k vám... no...

-  No a – dál – co dál, Murphy?

-  No – a, víte, on ho přece musí dat dolů, né? V kostele. Na mši, že. A potom ho nechá tady vzadu v kostele viset. A tak sem si řek – odejdeš po Přijímání a, tento, šlohneš mu ho...

-  No Murphy! To je ale krásné, že jste odolal pokušení a nevzal jste mu jej. Co to způsobilo, prosím?

-  Nó – co sem slyšel, jak ste povídal o těch božích přikázáních – tak sem se rozhod, že mu ho brat nemusím...

   Kněz náhle pocítil v očích slzy. I takové věci se tedy dějí? Vděčně vzhlédl nahoru: Pane - ! – a pak vyslal k Murphymu úsměv hřejivý jak sklenka whisky U ztracené kotvy: Ano, Murphy, ano – když jsem rozebíral Nepokradeš! Není-liž pravda ? A řekl jste si – co je klobouk proti ohni pekelnému, že?

   Murphy pomalu zavrtěl hlavou – Ale né, velebný pane. Víte, jak ste povídal: Nepožádáš manželky bližního svýho – hnedky sem si zpomněl, kde sem ho nechal...

        (c) Jakub Sinderhauf

A pro pořádek - fotky jsou moje, Kocouří.