Co s palestinskou ambasádou?

Napsal Schumacher

   Vypovědět diplomatické zastoupení je čistě technicky jednoduché. Jinak to vypadá snažíme-li se odpovědět na zásadní otázku výhodnosti a suverenity. Jestliže tu máme palestinskou ambasádu, je to nepochybně proto, že z nějakého důvodu je to výhodné pro někoho, kdo je nadán mocí o tom rozhodovat. Za předpokladu, že je to Česká republika zastupující v těchto vztazích občany, kterými a v jejichž prospěch je zřízena, je to pro jejich zájmy nějak výhodné. Proto se navazují diplomatické vztahy, v zahraničí se zřizují diplomatická zastoupení a doma se strpí cizí zastoupení. 

   Nejinak je to i v případě České republiky, je-li v tomto případě suverénem nejednajícím ve svůj neprospěch a v prospěch cizích zájmů. Nejde jen o zájem obchodní ve vztahu k islámskému světu, nýbrž o zájem bezpečnostní. Československo a nyní Česká republika jsou pro exponenty zastoupených režimů, včetně palestinského, tradiční rezidenční a "odpočinkovou" zemí, nikoli nepřátelským cílem. Potud, pokud je to pro zastoupenou moc výhodné. Tradiční diplomatické vztahy vyjadřující tyto zájmy nám tak poskytují nějakou míru bezpečí. Na rozdíl od jiných zemí například západní Evropy jsme nikdy nebyli cílem teroristického útoku ze strany islamistických radikálů. 

   Samozřejmě je to dáno i tím, že jsme malou bezvýznamnou zemí historicky neurčující světovou a evropskou politiku. Naše bezpečnostní situace je status quo, který může být změněn nepřátelským aktem druhé strany, naším svobodným rozhodnutím nebo nesvobodným rozhodnutím vynuceným cizí mocí. Buď podmíněným nějakou významnou výhodou za vyšší míru rizika, nebo jen formální reciprocitou, aby se neřeklo, bez reálného významu. Například, že naše bezpečí bude zajištěno cizími bezpečnostními službami, vzájemnou spoluprací atd.. To se jeví jako poněkud smutně humorné, když ani ony nám nadřazené mocnosti nedokáží ochránit samy sebe a přestože platí tučné výpalné maskované jako humanitární pomoc. 

   Také můžeme jednat pod tlakem exponentů nějaké zájmové lobby argumentujících solidaritou a morálními principy. Jak jinak, bez odpovídající reciprocity, výhodných pro jiné, ne pro nás. Toto platí i pro případ stanovení cizineckého režimu, míry politické svobody zahrnující i míru svobody vyznání. Není snad právem (či přesněji svobodou) každého suveréna určovat pravidla pobytu cizinců, rozuměj hostů i míru svobody vyznávání rozličných kultů, s ohledem na jeho zájmy? Podle toho co ne podle jiných a pro jiné, ale sám pro sebe považuje za dobré či špatné? 

   Neměl by v této situaci předseda vlády požádat ministra zahraničí o zpracování rešerše o výhodnosti diplomatického zastoupení a o návrh variant řešení zahrnujících komplexní transakční náklady, obchodní a bezpečnostní, a o jejich význam z dlouhodobého hlediska pro naše zájmy? Klíčové je, zda v reálu máme nějaké takové zájmy či spíše zda a jaké podle těch či oněch mocných určovatelů „vlivných intelektuálů“ v jejich službách je smíme mít. Chápu palestinské zájmy i zájmy jejich frakcí, chápu izraelské zájmy tak jako zájmy kohokoli jiného, třebaže se zájmy těch či oněch i s prostředky užívanými k jejich prosazování nemusím souhlasit, protože to co je jedním považováno za dobro pro něho samého, nemusí být dobrem pro jiného. 

   Jenže je v jakém našem zájmu, pro jaké naše dobro poskytovat svůj reálný ale i politický a veřejný prostor jako kolbiště těchto protichůdných zájmů? Neměla by se naše politika řídit ne zájmy jednoho, druhého, třetího, ale výlučně našimi zájmy? Podle toho co sami uznáváme za dobré pro nás? Jestliže tímto pravidlem „dobrého pro nás“ se řídí jiní a požadují v tom směru uznání a respekt, proč by stejné pravidlo nemělo platit pro nás? Proto rozhodování nejen v této záležitosti by nemělo podléhat emocím a tomu kdo hlasitěji křičí, ale praktické odpovědi na otázku „Co je pro nás dobré?“ 

   Ponechám-li stranou fundamentální otázku, která se mi vkrádá do podobných úvah, zda a do jaké míry jsme suverénem a vůbec kdo jsme oni „my“. 

s pozdravem Schumacher