Babovřesky versus Markéta Lazarová

polemika

 aneb zásadní rozdíl mezi Wolfgangem Amádeem Mozartem a Michalem Davidem. Není zas tak velký, jak by se mohlo na první pohled zdát. Oba byli ve své době nesmírně populární, dokonce bohatí. On ten Amadeus vlastně taky psal "populár" neboli díla srovnatelná s dnešními muzikály (opery) nebo hudbou ke spartakiádě - církevní hudba na objednávku. A taky si jeho melodie prozpěvovali a pohvizdovali skoro všichni. Oba měli stejnou cílovou skupinu - veškerý lid.

   Hromada věcí je ovlivněna tím, pro  koho je určena. Jsou filmy závažné, mrazivé - a v sálech je prázdno. Pak tam přivleče Troška svůj podpásový, primitivní humor a je náhle plno. Prostě na tohle většina "národa" slyší, to se mu líbí. Jenže páni umělci jsou pohoršeni. Takže se nám rozhodli zrušit cenu diváka i cenu za komerčně nejúspěšnější film - protože by obě získal "ten strašný gay Troška". 

Takže pokus vnutit lidem svá díla? Myslím, že ne, to prostě nejde. Jenom zvednout svou vlastní prestiž, stát se ve svých kruzích slavnějším a dostávat další peníze na další (propadákové) projekty. Od státu - protože pseudointelektuály na rozhodujících místech lze postavit do role "moudrého arbitra", když se jim řekne, co je "kvalitní umění, co se jim má líbit. Ničím tak nerozčílíte umělce jako návrhem, aby se jejich umění posuzovalo podle komerční úspěšnosti. Jak může takový nevzdělaný divák nebo posluchač posoudit kvalitu jejich díla, že? 

Naskýtá se otázka, pro koho je tedy to "dílo" určeno. Zdá se, že je to tak, jako kdysi. Pro vrchnost. Cílová skupina je vrchnost, z níž lze snadno pomocí lichotek o jejich vkusu vytvořit skupinu snobů, kteří budou adorovat a platit toho, kdo je přesvědčí, že jen on donáší to pravé, nefalšované umění. Ale to přesvědčování se neděje oním dílem, ale pomocí spřízněných kritiků a uměleckých teoretiků, kteří, často podplacení nebo líní si udělat vlastní názor se připojí do požadované kampaně. Kdo se nepřipojí, nebývá příště pozván na vyhlašování a následný raut s přítomností TV a ostatních "sdělováků" a kdo si dokonce dovolí mít jiný názor, bývá označen za "odpadlíka od víry" člověka bez vkusu, neználka nebo přímo hlupáka. Pak musí hodně a často chválit, co se požaduje, aby byl opět vzat na milost a dostalo se mu patřičných benefitů. Navíc se do toho všeho může zaplést i politika - někdo si potřebuje přihřát svou politickou polívčičku. 

  Osobně jsem ani na moment nepochyboval, že vyhraje Hořící keř od Agnieszky Holland. Téma navýsost politické, leckdo se na tématu, které dosud nebylo vlastně nikdy dostatečně zpracováno zviditelní. A tak nějak se letos hodí...

  Nevím, film jsem neviděl a opravdu nerad bych mu křivdil. Až shlédnu, budu vědět. Zatím jen odhaduji. Není dobré odsoudit nějaké dílo jen proto, že je to politické téma. Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou je téma zdánlivě profláknuté až běda, židé si příběh "přivlastnili" (Napsal to Arnošt Lustig) a stále to dávali na odiv - a přitom je to vynikajícím způsobem udělaný film. Napsaný i natočený. Silný, takový, na které se nezapomíná do smrti. To musí uznat i kovaný antisemita.

  Ale mluvili jsme o cílové skupině. Vzhledem k tomu, že u nás v Kotlince je prakticky (snad kromě kapel středního proudu a rockerů) veškeré kultura tak nebo onak dotována, (čestnou výjimkou je DJC, někdy tu budu vyprávět, jak těžce, ale svobodně se jim žije) není často cílovou skupinou divák nebo posluchač většinový. Cílovou skupinou jsou ti, kteří platí. Ministerstvo kultury, kraj, město. Vůči nim se umělci profilují, je musí přesvědčit o své výjimečnosti a nezbytnosti pro kulturu národa. 

   Tuhle podřízenost "vrchnosti" si ovšem uvědomují. Mají ale svou práci rádi. Zkratkovitě - rádi si hrají. A nejlépe tak, aby nemuseli pracovat jinde a dostávali za své hraní peníze. Ostatně - i já jsem si volil podle takového parametru své povolání. Chtěl jsem dělat něco, co mě určitě bude bavit a dělat to jako svou profesi. Tedy ne platit za to, co chci dělat, ale naopak být za to, co rád dělám, placen. Povedlo se  - i když pochopitelně ne na sto procent. A v této pozici je většina umělců. Mají tu svou profesi rádi - a dělali by ji snad i zadarmo - pak by ovšem neměli peníze na jídlo, bydlení, auto. Ale hlavně by neměli dost peněz na onu uměleckou činnost.  

  Někomu stačí tužka a pár sešitů (nebo v dnešní době nejobyčejnější tablet nebo notebook), jiný už to má horší a potřebuje plátno, barvy a třeba cestovat, ale pokud nepojme úmysl vyzdobit na vlastní náklady třeba chrám, pořád ještě na to bude mít. Pak jsou kumšty náročnější, třeba focení -  tam už potřebujete statisíce, abyste měli vybavení jak se patří a byli "konkurenceschopní" - v dnešní době jsou totiž docela slušné  fotoaparáty nebo kamery vestavěné v každém mobilu nebo tabletu. I když - ve vybavení to opravdu není. Viděl jsem nádherné fotky dělané aparátem za několik tisíc - a mizerné fotky, dělané aparátem třeba stokrát dražším. Dokonce jsem viděl báječnou fotku vysokých pecí ve Vítkovicích dělanou fotoaparátem "Ljubitěl" za tři stovky. Dodnes jsem tak silnou fotku neviděl. 

Sám střídám aparáty v cenách 1:10 a na výsledku to není zdaleka tak poznat. Někdy vůbec. Nakonec - s kamerami je to podobné. Stesky filmařů, že je to činnost finančně nesmírně náročná popírají filmy, které točí amatéři s vybavením za pakatel, s herci ve filmu neetablovanými  a jsou i úspěšné. Technika opravdu není vše. Dokonce se některá velká studia pokoušela napodobit ten styl "16 mm kamery" aby nějak ozvláštnila svou obvyklou produkci. 

Poslední dobou se dokonce vyrábějí aparáty, které po přepnutí programu fotí úmyslně mizerně - jako kdysi bakelitové boxíky pro děti. Móda, co s tím. Když budu chtít něco takového dosáhnout, určitě to dokážu doma, v klidu s kávou na stole u počítače. Ale to už jsme u marketingu a o tom zas někdy jindy.

  Jenže dneska fotí opravdu každý, všechno a pořád. Vzpomínám si, jak nám o bylo před čtyřiceti léty k smíchu - Američana v Benátkách bylo poznat podle pestré "havajské košile" a podle toho, že pořád cvakal fotoaparátem nebo vrčel malou  kamerou. Japonce taky, ten navíc vypadal jako - Japonec. Asi tehdy byly ve Státech fotoslužby levné - nevěřil jsem tomu, že všichni, kteří fotí umí taky vyvolávat barevné filmy. Našinec, který měl na celý zájezd měl nakoupené tři barevné a deset černobílých kinofilmů rozvažoval, co fotit , co ne, komponoval pečlivě záběr a když to bylo obtížné, dělal dva nebo i tři podobné záběry s těžkým srdcem, protože věděl, že dva z těch snímků bude asi muset vyhodit. Americké domácnosti tehdy musely být plné fotoalb nebo krabic s diapozitivy. O japonských domácnostech nemluvě.

  Dneska je foťák v každém mobilu, tabletu a bůhví v čem ještě a koukám, jak lidé cvakají, na co pohlédnou. Automatika se jim postará, aby to bylo jakžtakž exponované a zaostřené - aby bylo poznat, "co na tom je" a na zbytku těm lidovým fotografům asi nesejde. Marně přemýšlím, co s těmi fotkami dělají pak. Třeba v ZOO. Já stojím před klecí, hledám místo, aby za zvířátkem nebylo vidět mřížoví, lezu s objektivem až k mřížím, aby na snímku nebyly vidět a čekám celé desítky minut, až "milášek" v kleci  uráčí dojít do místa, kde je zajímavé světlo. Nebo aspoň nějaké světlo. Záda mě bolí, jak jsem sehnutý s těžkým aparátem v pazourech a často se stane, že to za necelou hodinu vzdám s tím, že to (možná) vyfotím příště. Mezitím kolem projdou desítky rodinek, pán nebo paní případně dítě rychle pozdvihne svůj mobil a "plesk" - vyfotí klec se zvířátkem. Občas zahlédnu na jejich displeji, co to vyfotili a marně dumám, k čemu jsou 

takové snímky mříží osvětlených bleskem z aparátu dobré. Jestli si je opravdu doma prohlížejí nebo je snad někomu posílají jako důkaz, že v tom ZOO opravdu byli? Myslím ale, že osud těch obrázků je prostší - až se zaplní paměťová karta, tak se to všechno skupinově smaže - a fotí se vesele dál. Dokonce jsem se dočetl, že lidé si fotí i jídlo v restauraci a pak záběry dávají na sociální sítě. Ale co jídlo - oni se fotí při jídle vzájemně a pak to vyvěšují. A já zírám: k čemu to, na co to. 
  Kdysi mi řekl vynikající divadelní fotograf Franta Krasl větu, kterou se řídím dodnes: "Když nevíš, co říct, nech ho zastrčený!" Přeložím: Pokud nevíš, co chceš svou fotografií sdělit divákovi, nech raději fotoaparát v pouzdře - nemá cenu fotit.

Musím konstatovat, že Franta byl nejen výborný fotograf, ale zároveň i kovaný fotografický teoretik. Ten základní zákon fotografie formuloval velmi hutně a pravdivě. V širším významu toho slova vlastně byl fotografující filosof. Nebo filosofující fotograf.

   Ale abychom neutekli od tématu: Jsou prostě umělecké aktivity, které stojí peníze. Někdy fůry peněz. Třeba takoví architekti. Je pravda, že domy, mosty nebo podchody potřebujeme - jenže ne vždy musí být pouze funkční. Jsou-li navíc krásné, povedlo se cosi, co tu bude snad i několik desitek / set let s námi. Ale architekti - no zkuste si s nějakým promluvit. Má třeba nápad jak něco "pojednat" - ale nikdo to toho nechce dát peníze. Nebo má zákazníka, který "do toho" peníze dá, protože jich má dost - ale jehož vkus je naprosto příšerný. Takže milý architekt  pak projektuje domy ve tvaru novogotických hradů nebo zaoceánských lodí. Má peníze a zbohatlíci si ho vzájemně doporučují. Má tedy peníze ale stydí se. Dokonce sám před sebou. 

   Nebo divadlo. Jistěže se dá hrát s minimálními prostředky, na jednoduché scéně, bez "vymakaných" světel a třeba i bez zvuku. Herci si sami postaví scénu kterou si dovezli ve vlastních autech a hrají za minimální mzdu. Ale fungují bez jakýchkoliv dotací. Takhle třeba funguje Divadlo Járy Cimermana. Svoboda umění! Mluvím tedy o činohře - operu s dobrými zpěváky, sborem a orchestrem levně udělat prostě nelze. Taktéž balet - moderní baletní čísla lze secvičit ve vesnické sokolovně a s reprodukovanou hudbou předvádět třeba na návsi nebo na náměstí. I takový balet si najde (ne ale vždy) své diváky. Jenže Labutí jezero zatančené v šesti lidech (neviděl jsem, ale slyšel o takovém počinu) je příšerná záležitost, čisté DADA v baletu a pak bych, jako divák, volil raději jakýkoliv Troškův film. Nehledě na to, že by Čajkovskij musel v hrobě rotovat jako elektromotor. 

   Zpátky k problému: Lidé, kteří se celé mládí (baletky třeba už od sedmi let) dost tvrdě připravovali na své budoucí povolání a musejí k tomu mít kromě velké píle a talentu také fyzické předpoklady a dosáhli nakonec angažmá v nějakém velkém divadle budou pochopitelně značně rozladěni, když jim někdo oznámí, že dotace pro tohle divadlo končí - a vy klidně běžte dělat třeba pokladní do samoobsluhy. Nakonec - kariéra tanečníka je obvykle daleko kratší než kariéra úředníka nebo řidiče tramvaje a končí kdesi po čtyřicátém roku věku. Kdo by se taky díval na stařenky, jak poskakují po jevišti a představují labutě. To by byla podívaná jako na Maju Pliseckou. Ta si udržela pohyblivost do vysokého věku, vystupovala, ale chodilo se na ni spíše jako na legendu, na někoho, kdo se vzepřel času. Exponát. Pohled na to zmučené staré tělo nebyl příjemný. Svým způsobem to byla pornografie.

A naši zákonodárci v rámci spravedlnosti sjednotili odchod do důchodu všem - i tanečníkům. Takže každý z nich se musí kromě tréningu a studia nových rolí taky starat o to, co bude dělat, až už ho na jeviště nepustí - nebo tam prostě nedojde. Není to moc veselý život. Ale - oni tak rádi tancují... Poslanec může v lavici (je-li opakovaně zvolen) vydržet až do vysokého věku, ba dokonce až do smrti nebo propuknutí Alzheimerovy choroby - totéž se týká úředníků. Ale zmíněný tanečník nebo valcíř? Slévač? Havíř?  Tohle nepovažuji za šťastné řešení - opotřebený člověk má najednou začínat novou kariéru. Smutné - a nespravedlivé. 

  To všechno uvádím víceméně jako obranu těch křiklounů, požadujících dotace. Ano, i oni si uvědomují, že pro mnoho lidí není divadlo (nebo cokoliv, čemu se dá říkat kultura) vlastně potřebné. A že je pomocí svých daní platí i když do divadla nechodí. Ale bez oněch dotací by takový druh kultury zmizel, musely by ho nahradit ochotnické spolky, kdy si možnost provozovat divadlo zaplatí sami aktéři. (V Kotlince je to dost rozšířený způsob zábavy - nebo aspoň bývával. Není v Evropě jiná Kotlinka s takovým počtem ochotnických spolků!) Jenže se dostáváme do kategorie Troškových filmů. Byly-li by jen ony, přestaly by být zajímavé a lidé by pošilhávali třeba po Woody Allenovi. Opravdu: Zúžit hudbu na kategorii, kterou provozuje "Eva a Vašek" by znamenalo značný pokles kulturnosti. Nebo se mýlím? Ti dva prodali tolik CD, jako několik symfonických orchestrů dohromady. A co potřebují? Dva mikrofony a syntezátor za pár tisíc. A jistou dávku odvahy - potažmo drzosti. Jsou vlastně komerčně velmi úspěšní - tak jako Troškovy filmy. Ale opravdu si někdo myslí, že je to tak správně? 

   Stovky let se o kulturu, umění a vědu (a tam se dá počítat i filosofie) starali donátoři. Bohatci, kteří si umělce "platili" a kromě domluvených služeb (skladeb či jiných děl na objednávku) jim umožňovali i "volnou tvorbu", což je vlastně základ celé naší dnešní "kulturnosti". 
Na různých internetových fórech se lze často dočíst, že kulturu by si měli platit ti, kteří ji potřebují k životu a ostatní lidi (většinu obyvatel) nezatěžovat náklady na něco tak zbytečného, jako jsou divadla, umělecké filmy, udržování a doplňování uměleckých sbírek a památek atd. Tahle bezesporu velmi lidová úvaha má ale chybičku. Když se podíváte zpátky, tak bohatci vlastně vykořisťovali lid tím, že od nich požadovali robotu a desátky a později otrockou práci v manufakturách a fabrikách. A z těchto peněz, vyždímaných z obyčejných lidí, pak dotovali darmožrouty jako  Mozarta, Bacha, Michelangela - doplňte si sami. Téměř všechna jména, na která si vzpomenete.

   Takže dnešní dotování z daní "prostého lidu" není vlastně nic jiného. Socialistické přerozdělování hodnot, které nejsou pro všechny potřebné. 
Třeba taková nemocnice. Někdo ji nepotřebuje celý život - až nakonec tam skončí na pitevně. Někdo tam naopak polovinu života stráví a spotřebuje na svou léčbu tolik peněz, že by za ně mohlo spokojeně žít i desítky zdravých lidí až do smrti. Říkáme tomu solidarita - sounáležitost silnějších se slabšími. Takový státní "stádní princip". Lidi už jsou takoví. Když mají něco dávat, zastávají se ohnivě principu "kolik vyděláš, tolik máš". Když pak se něco stane a oni potřebují pro zachování svého života nebo zdraví víc peněz, než mají, tak se dovolávají solidarity. 


   A to je vlastně princip dotací do umění. Je rozumné, aby byly a je nutné je pečlivě hlídat, zda jsou používány pro vytváření skutečných hodnot. Divadelní kusy, hrané před prázdným hledištěm, filmy s návštěvností několik tisíc diváků ročně nebo knihy, kde jde 90% nákladů do stoupy rozhodně nejsou příkladem dobře investovaných dotací do kultury. 
Protože tak zvaná "vysoká kultura" spotřebuje jakékoliv množství peněz, které do ní nalijete a ještě vám odborně a "filosoficky" zdůvodní, že by to mělo být mnohem víc. Efektivita konání klesá a sebevědomí umělců stoupá - slyšel jsem na vlastní uši, jak se dva režiséři v hospodě trumfovali, kdo z nich dokázal utratit více peněz na svou inscenaci. A četl jsem, jak si pražská divadla před léty "vyřvávala" dotace. Od studiových scén, kde přijde pár desítek (jednotek) diváků duševně spřízněných s vyšinutými autory až po muzikálové divadlo "Ta Fantastika", které bylo v té době finančně v plusu a panu Kratochvílovi se zdálo, že by měl mít na dotacích maximální podíl, protože "baví půlku Prahy". 

   Takže jak? Dávat dotace snad jen těm, kteří mají plná hlediště a jsou tedy reální "kulturtrégři" ? Nebo naopak avantgardě, která jinak zahyne, protože možná právě ona je budoucností kultury? Nebo snad molochům typu Národní divadlo Praha, které si může dovolit inscenaci za 7 000 000.- hrát v premiéře a hned i derniéře? Protože je "Národní" a je "vlajkovou lodí české kultury"? Dávat to uměleckým počinům nebo kasovním trhákům? Dotovat České filharmoniky nebo naopak Evu a Vaška, které poslouchá násobně víc lidí, než onu zmíněnou filharmonii?

                       Vydávat  Rowlingovou nebo Čapka?

  Rekonstruovat staré hrady a zámky nebo stavět nové fotbalové stadiony a rychlobruslařské ovály protože t.č. máme Sáblikovou?  Olympiáda v Praze?
Nechtěl bych to rozhodovat. Ale v každém případě je dost chucpe si podporu vynucovat. Nahlas a s vyhrůžkami. že jinak...
Jinak totiž nic. Bez "nesamostojné" kultury to dozajista půjde. Eva a Vašek spolu s muzikálem to vyplní. A Ivetka B. - na tu bych málem zapomněl.  

=====================================================================

Počítám, že v Africe se na kulturu moc peněz nevydá. A přesto tam nějaká je, existuje a bílí mužíci ji zaznamenávají na video, aby se vědělo, až umřou ti poslední přírodní Afričané,

že "cosi takového" tu opravdu existovalo. 

Vybudoval nějakou kulturu trvá mnoho generací. 

Na její zničení stačí generace jediná.

==III==

 Jaký je ve skutečnosti vztah "prostého ústeckého ovčana" k divadlu, které je známé po celé střední Evropě  můžete shlédnout zde. Té nenávisti je tam dost na tři taková Činoherní studia. Moc by mě zajímalo, co jsou to za lidi, kteří mají svůj názor tak rychle a nekompromisně hotový. Co dělají, čím se živí, jaký mají majetek. Škoda je, že tohle se asi nikdy nedozvíme.

Tohle povídání vzniklo reakce na názor A.S.Pergilla, který na svém blogu šmahem odsoudil film Hořící keř Anieszky Holland a obhajoval Troškovy Babovřesky. Já to totiž nevidím zdaleka tak jednoznačně.  Protože...