Co jest pravda?!

Přípodotek filosofa 2

Karlu Čapkovi

- tak to mi ještě chybělo. Někdo jako tenhle. A o n i najednou ty své věčné mesiáše a věštce a spasitele nenásledují, NE, oni přitáhnou před můj palác a vyžadují, abych tohohle hned dal popravit. Tak takovou nenávist jsem tu ještě neměl. A ne vůči nám, to by bylo přirozené – vůči bezejmennému vychrtlému mesiáškovi s nepřítomným pohledem, a Z NICH! Jak k tomu přijdu. Já, Jezdec, intelektuál, řecké vzdělání, vzorný úředník impéria – trčet už sedmý rok v téhle bohy prokleté východní pouštní díře s tímhle nepochopitelným pyšným nedůtklivým nárůdkem, co je hned vším dotčený a uražený. Nikdo tu nemluví ani řecky, o latině nemluvě (a to jejich písmo), dei!

Proč jsem se z toho nějak nevymluvil, bohové. No, co jsi chtěl, to máš... A že tu mám udržovat  k l i d . To si mám povolat dvě další legie, abych vše pořád vyvažoval? A stejně mi je nedají a začne se přemýšlet, jestli jsem člověk na svém místě. A ten Herodes. Jako vládce, a zas není – no protektorát je zoufalé polovičaté řešení, ale vysvětlujte to v Římě. Judea, Foiníkie. Kdo o nich kdy slyšel? Proč jsem to bral?

Teď se musím probrat... ano: ten chudák mi právě – to snad není možné... tak: vysvětloval něco, jako že současně je a není král. – Tak jsi nebo nejsi?! Ztratil jsem už trpělivost. – Mé království není z tohoto světa. – No tohle... je to prostě další z té řady hlasatelů všeho možného, ať si jde, chudák, má svůj vlastní svět, proč si je tak znepřátelil... zlatý Řím... tohle by tam nikdy... moment: - Jsem tu proto, abych všem hlásal p r a v d u - a tohle vyslovil tak pomalu a důrazně, že jsem se, já, Ř í m a n , stydím se, už neudržel a musel jsem na něj opovržlivě, pohrdavě a zároveń s lítostí k němu křiknout: C o  j e   p r a v d a ! ?

Už v té chvíli jsem věděl, že to nemá smysl. Co tihle vědí o Platónovi, Aristotelovi, stoicích, relativitě, subjektivní a objektivní realitě všeho... On taky nic neopáčil. Dívá se na mne, skrz mne... Tak jsem podnikl poslední zoufalý pokus: Ten člověk není vinen! Už to ponížení – římský místodržící něco zdůvodňuje   d a v u . . . Bohové.

Tohle snad se mi už zdá: ti šedobradí fanatici dole (neumí se to ani oholit) obratem křičí: Ale klidně jej odsuď, pane! Ať je to třeba na nás! A další přidali: - a na našich dětech!

No tak konec. Podnikl jsem vše. Měli vše připravené. Má tu být   k l i d . A nemůžu si dovolit další nepokoje – nemělo se provalit, jak jsem vytuneloval ty jejich peníze na ten akvadukt. Jim je úplně jedno, že slouží i jim. Nějak to tu musím dosloužit.

Stejně o něm za chvíli po popravě už nikdo nebude vědět. Ale počkat – tohle musím: Gaie! Umyvadlo s vodou! Musím jim to pro jistotu potvrdit, když to sami chtěli. Honem, než se rozejdou.

No tak je to za námi. Pro dis immortalibus. To byl den. Je to pryč.

Pravda... ach. Stála tomu bláznovi neškodnému tak irelevantní teoretická 
záležitost za to - ?

© Jakub Sinderhauf 2014