23. srpna 2013
Autoři: Benjamin Bidder, Maximilian Popp
Přeložil Pedro
Ulice v Grozném Foto: AFP |
Deset let po ukončení války s Rusy se tisíce Čečenců vydávají do Německa, když utíkají před Putinovým místodržitelem, Ramzanem Kadyrovem. Tento exodus dokazuje, že v Grozném se za fasádou plnou pozlátka skrývá brutální režim.
Když se Adam vydával na cestu, matka mu přála šťastnou cestu bez návratu. ”Nikdy se sem nevracej – řekla mu na rozloučenou. – Ať ti pomůže Bůh a němečtí úředníci”.
Adam bydlel v Grozném, hlavním městě Čečenska, jež je součástí Ruska. Má s sebou jenom lehká zavazadla: dvě trička na výměnu, bramborovou kaši a vařenou slepici jako proviant na cestu pro svých pět malých synů. S sebou si vzal také dokument, ve kterém vězeňský lékař popsal šrámy a podlitiny na jeho těle - stopy, jaké zanechali mučitelé - aby ho ukázal úřadům v Berlíně.
Jeho matka se ve skutečnosti nejmenuje Malika, a když před třiceti lety přivedla na svět svého nejstaršího syna, nedala mu jméno ”Adam”. Jeho skutečné údaje se nesmějí uvést, protože je uveden na seznamu osob, jež mají být zastřeleny, obíhajícím po Čečensku. Hrozí mu – jak je tam psáno – ”poprava bez soudního řízení”.
V Grozném vyzvedl manželku z doktorovy ordinace, kde právě byla na ultrazvukovém vyšetření. Samira je v devátém měsíci těhotenství. Doufá, že bolesti přijdou teprve tehdy, až se bude nacházet již na německém území. Taxík je přiváží na nádraží, přitom projíždí kolem mrakodrapu, v němž má byt Gérard Depardieu, francouzský herec bydlící nyní v Rusku.
Auto projíždí kolem butiků na reprezentativní ulici Groznégo, Putinově prospektu. Šéf republiky Ramzan Kadyrov ji tak nazval na počest prezidenta Ruska - svého mecenáše, který mu v Čečně dává volnou ruku. Adamova rodina za sebou nechává třpytivá průčelí nového Grozného a nasedá do vlaku jedoucího do Moskvy, první etapy na jejich cestě do Německa.
Tisíce takových jako Adam se v tuto chvíli snaží odjet na Západ. Zemi zachvátila masová vlna útěků. Tato je již třetí – ty předcházející vyvolal výbuch dvou čečenských válek v devadesátých letech minulého století. Tentokrát však tento exodus není spojen s válkami, což ho činí ještě neskutečnějším.
V prvních sedmí měsících roku 2013 o azyl v Německu požádalo více než 10 tisíc Čečenců, téměř třikrát více než během celého roku 2012. Malá republika na severním Kavkazu, jež má jeden milion obyvatel, se náhle stala číslem jedna v německých azylových statistikách. Nyní odtamtud přijíždí do Německa více lidí, než ze zemí zachvácených válkou - Sýrie a Afganistanu, sečteno dohromady.
Podle odhadů ruských bezpečnostních služeb již 600 rodin (tento článek byl ve Spiegelu otištěn v srpnu 2013) již 600 rodin opustilo třicetitisícové provinční město Argun, v němž Kadyrov nařídil postavit krabicovité kancelářské budovy ze skla a oceli, takové jako stojí v komplexu budov Canary Wharf v Londýně.
Putin si Kadyrova cení, neboť ten se stará o pořádek v kavkazské republice, o klid jako na hřbitově. Moskva zapříčinila dvě pustošivé války, aby zabránila odtržení Čečenska. Ale teprve Kadyrovovi se jeho brutálními metodami podařilo čečenské rebely potlačil.
Za to mu Kreml poskytl téměř neomezený úvěr: do Čečenska každoročně plyne více než 1,6 miliard euro subvencí. Moskva beze jediného slova stížnosti platí i za všechny prezidentovy excesy. Například za jeho privátní hřebčinec, který stál mnoho milionů euro, či za ohromnou mešitu, kterou Kadyrov vybudoval na počest svého otce.
Krásné fasády jsou však jenom iluze, mnoho Čečenců sedí dnes na zavazadlech a připravuje se na odjezd. Na příklad Tamara z Grozného, která chce odjet do Německa, protože přinesla hanbu své rodině - tak soudí její bratranec, který se ji už pokoušel zabít. Nebo Arbi, venkovský chuďas doufající, že Němci jeho matce dají novou nožní protézu a jemu že dají práci.
Německé úřady si s Čečenci dovedou poradit s potížemi. Zpoza svých kancelářských stolů v Berlíně a jiných městech musejí posoudit, kdo sem přijel výhradně kvůli penězům, zda mezi utečenci nejsou islamisté připravení použít násilí a kdo skutečně potřebuje ochranu, protože se stal nevinnou obětí Kadyrovova režimu.
Adam se rukou dotýká jizvy na své lebce. Vypráví: tahle jizva pochází od úderu pistolí APS Stečkin, jež je v Čečensku služební pistolí policie. Muži z Ministerstva vnitra vtáhli Adama do auta, zavázali mu oči a strčili ho do sklepa na komisařství. Prohlásili, že ho zatkli jako podezřelého z terorismu. Bili ho láhvemi s vodou a potom obušky, poté mu připevnili mu dráty k prstům a k uším a přistoupili k mučením proudem.
Ve sklepě byl ještě jeden vězeň - Adam po dva dny slyšel jeho křik. Třetí den se udělalo ticho, protože ten muž už nežil. Policisté vyvezli jeho mrtvolu do lesa a výbušninou je vyhodili do vzduchu. Do protokolu uvedli, že pomocí výbušné nálože zlikvidovali nebezpečného teroristu.
Zní to šokujícím způsobem, ale pro čečenské ucho je to zcela uvěřitelná věc. Obránci lidských práv vědí o takových věcech od jednoho vyšetřovatele, který v ačchoj-martanovském obvodu držel ve skrýši šest mužů. Chtěl je potom zastřelit v lese, rozkládající se mrtvoly nahlásit jako ostatky islamistických rebelů a vyinkasovat odměnu.
V Grozném stojí před soudem mladík, kterému obžaloba klade za vinu nelegální držení zbraně. Jusup Ektumajev se údajně účastnil bombového atentátu. Když se dozvěděl, že je proti němu vedeno vyšetřování, v doprovodu své matky Azjy se dobrovolně přihlásil na policii. Oba tvrdili, že jde o nedorozumění. Jusup však byl zbit a ztýrán elektrickým proudem. Jeho bratru Chalidovi přiložili pistoli k hlavě a požadovali, aby vypovídal proti Jusupovi.
Adamův strýc naproti tomu proti Rusům bojoval. Byl stoupencem vzbouřeneckého prezidenta Džochara Dudajeva, avšak nebyl radikálním islamistou. Policie na Adamovi násilím vynutila přiznání, že strýci tehdy kupoval jídlo. V Čečensku toto už stačí, aby byl vydán rozsudek odsuzující za napomáhání teroristům. Během mučení Adam rovněž ukázal místo u řeky, kde ukryl strýcův kalašnikov.
Když Malika znovu spatřila syna, ten chrlil krev. Soud ho odsoudil na dva roky vězení. Muž z kriminální policie jménem Ruslan ho čas od času navštěvoval v cele, odváděl do ředitelské kanceláře a bil.
Prezident Kadyrov tvrdí, že takovéto historky jsou vycucané z prstu. Jeho mluvčí nazývá zprávy o utečencích ”výmyslem německých novinářů”. Čečensko "je zemí bezpečnější než Velká Británie" - soudí Kadyrov, a hospodářství je zde nejvýkonnější v celém Rusku.
Groznyj vyhlíží impozantně, ale když padne soumrak, jsou lži vůdce země odhaleny. Večer totiž odjíždějí autobusy do Německa. Minulý rok jezdily dva týdně, teď už je jich pět. Ten, kdo má peníze, volí méně úmorné cestování. Jistá podnikatelka ve stavebním oboru zařídila své dceři letenku a vízum do Evropy, aby děvče poslala do bezpečného místa. Spolehliví Kadyrovovi lidé jsou jejími zákazníky, ale – jak říká – ”místo aby platili účty, vyhrožují mé rodině”.
Před očima svého mecenáše Vladimíra Putina vytvořil Kadyrov ve své zemi feudální systém, spíše připomínající středověký sultanát než současný stát. Občas dá milost nějakému Čečenci, odsouzenému v Rusku za vraždu a veřejně se s ním ukáže. Jindy nařídí nucené práce uživatelům internetu, jenom proto, že si na síti dělali legraci z požáru, který vypukl v jedné z jeho výškových staveb.
Kreml na Kavkaze pěstuje nebezpečné „laissez-faire“. Dovoluje Kadyrovovi dělat, co mu libo, dokonce i když si na příklad organizuje soukromou armádu, kterou tvoří černě oblečení ”kadyrovci”. Když chtěli vyšetřovatelé z Federální bezpečnostní služby na jaře tohoto roku zasáhnout proti členům Kadyrovovy ochranky, kteří v Moskvě unesli jistého muže a poté ho mučili, odešli s nepořízenou.
V Kadyrovově království ruské zákony prakticky neplatí. On sám to kdysi formuloval následujícím způsobem: ”Dokud mne Putin podporuje, mohu si dělat co chci”. Jeho přátelé kontrolují mnoho různých podniků. Jako temní rytíři se ženou svými terénními auty zemí. Na jejich registračních číslech je vidět značka ”KRA” – to jsou prezidentovy iniciály, s příjmením na prvním místě.
Pod ochranou noci se pod stromy na Putinově prospektu krade muž. Přes tmu panující kolem dokola má kapuci silně staženou do tváře. – "Jestli mně poznají, zabijí mě" – říká. Přesto chce vyprávět, jak se kdysi těšil přízni čečenského despoty a jak o ni později přišel. Tento muž je opakem Adama, mučeného vězně. Udělal kariéru v Kadyrovově bezpečnostních službách, jeho rodina měla v Čečensku nemalý vliv a peníze, ”dokud Ramzan nevydal rozkaz, aby nás zničili” – vypráví. Důvod tohoto rozhodnutí nikdo neznal. Vyhodili ho, jeho strýce mučili, bratr sedí ve vězení. Muž si připravuje útěk – podobně jako Adam, chce odjet do Německa.
Počátkem srpna překročil Adam hranice Unie poblíž běloruského města Brest. Polští pohraničníci sepsali osobní údaje rodiny a sejmuli jejím členům otisky prstů. Téměř všichni Čečenci se do Evropské unie dostávají toto cestou. Varšava některé utečence zadržuje ve vězení, rodiny bývají rozdělené a nemocní mají dost omezený přístup k lékařské péči – jak uvádí zpráva Společnosti pro ohrožené národy (Society for Threatened Peoples - STPI).
U Samiry ještě nezačaly porodní bolesti. Adam odevzdal taxikáři svoje poslední peníze, kolem tisíce euro, a nechal se s rodinou odvézt do Berlína. Polsko během posledních tří let vyřídilo kladně pouze několik set žádostí o azyl. Naproti tomu Němci, jak si několik měsíců šeptají lidé za Kavkazu, vítají Čečence s otevřenou náručí a dávají jim peníze na start.
Skutečnost je bohužel zcela jiná: sotva 8,3 procenta uprchlíků z Kavkazu získává právo zůstat v Německu. Federální vláda říká, že tato otázka nepatří do její kompetence a odvolává se na dublinskou úmluvu. Podle ní mohou utečenci požádat o udělení azylu výhradně v prvním unijním státu, do kterého se dostanou. Proto je tam Německo obvykle posílá zpátky. Takováto procedura je poměrně kontroverzní, Spolková republika Německo ji však horlivě využívá.
Situaci Čečenců navíc ztěžuje skepticismus bezpečnostních služeb. Ty stále ještě mají před očima případ Džochara a Tamerlana Zarnajevových, kteří v dubnu zabili v Bostonu při bombovém atentátu tři lidi. Doporučuje se velká opatrnost. V jedné z berlínských nemocnic leží Čečenka, která doufá, že se jí povede přivést z Turecka jejího manžela. On však je potomkem čečenské dynastie vzbouřenců a bojoval v Sýrii.
Šéf policejních odborů navrhuje, aby Čečenci uznaní za podezřelé byli drženi v izolovaných, hlídaných místech.
Malika, Adamova matka, sedí v kuchyni dřevěného baráku v Grozném. Byl u ní posel od starosty – po synově útěku ji chce městská správa vyhodit z tohoto dočasného ubytování. Malika se má spolu s manželem a dvěma dětmi přestěhovat ke svému druhému dospělému synovi. Ten bydlí v boudě s třiceti plošnými metry na periférii Grozného, kde není elektřina a splašky se jednoduše vsakují do země.
Policajt oznámil Malice, že ji Adam podvedl. Ve skutečnosti je její syn terorista a odjel do Sýrie. Po této schůzce si matka ještě jednou přečetla zprávu, kterou jí Adam poslal ze zahraničí – SMS z německého mobilu, směrovací číslo +49.
Berlínské úřady umístily Adama a jeho rodinu v bývalém objektu školy. Němečtí lékaři říkají, že Samira snesla cestu dobře a zanedlouho porodí děvčátko. Vedoucí útulku nedává Adamovi velké naděje, že budou moci zůstat v Německu – pravděpodobně se celá rodina bude muset vrátit do Polska. A tam pak Adamovi hrozí vypovězení do Ruska. Vedoucí útulku říká, že každý Čečenec, který sem přijíždí, jí vypráví stejný příběh o pronásledování a mučení.
Adam sedí u malého stolku, který mu dali do pokoje, sahá pro papír a kuličkové pero. A potom popisuje všechno, co prožil v Čečensku. Píše o kalašnikovu svého strýce a mučení proudem. Uvádí mnoho podrobností, chce Němcům ztížit jejich skepticismus.
Jeho synové si hrají na dvorku. Jestliže jednoho dne přijede před útulek černý terénní automobil, jakým jezdí Kadyrovovi lidé, rychle se schovají v pokoji.
Zdroj:
http://wiadomosci.onet.pl/prasa/exodus-trzecia-fala/nlpc1
http://www.spiegel.de/international/europe/refugees-from-chechnya-seek-new-life-in-germany-a-918720.html
Pozn.: Zdá se mi, že je tenhle článek trošičku tendenční. Ale protože je třeba slyšet obě (nebo lépe všechny) strany a nevím o nikom známém, který by tam delší dobu žil, vyvěsil jsem ho bez váhání.
Samostatné Čečensko, pakliže mi paměť neklame, uznal svého času jediný stát na světě, Afghánistán pod vládou Talibanu. To o čemsi vypovídá.
OdpovědětVymazatZkrátka a dobře, Čečensko spolu s Čečenci patří do světa islámu, ten je ve vztahu k Evropě, jejím tradicím a jejímu hodnotovému systému v lepším případě cizorodý a jiný a v tom horším, nepřátelský, usurpátorský a potenciálně okupační. Toto se začíná projevovat čím dál tím častěji a intensivněji, podle toho, jak počty lidí, patřících k tomuto cizorodému prvku rostou a jak se stupňuje evropská předposranost vůči tomu. A ty počty rostou rychle, oni jsou v tomhle ohledu víc než přičinliví, asi jako zhoubný nádor.
Pragmaticky vzato, jakkoliv mi některých jedinců může být líto, tak globálně a v celku řadím ty dojemné příběhy kamsi do říše propagandy, která poškozuje naše místní zájmy.
Násilí a velmi nedemokratické metody vlády k tomuto regionu a těmto lidem zatím pořád nerozlučně patří a jsou tam dost běžné. Dojde-li tam ke sporu, nemůžete si vybrat správnou stranu. Je to úplně jiný svět, který je dobré udržet v jeho hranicích a sem do Evropy ho nepouštět. Nepoštět, dokud se samovývojem buď nezničí, nebo nezcivilisuje.
Jediné, co mohu Čečencům z celého srdce popřát je, aby se nejprve zbavili islámu a v návaznosti na to, se pak konečně začali civilisovat. Věřím, že až toto nastane, určitě pro ně nebude problém získat si nějakou mezinárodní podporu i někde jinde, než u agresivních islamistů a pak věřím, že s touto podporou si pak mnohem snadněji vydobudou i přiměřeně slušné postavení v rámci Ruska, nebo třeba i tu vytouženou samostatnost, budou-li o ní pořád ještě stát. Zatím ale myslím, že berlínští úředníci dělají to nejlepší, co je v jejich silách a co jim umožňuje legislativa spíš chránící grázly a padouchy, než naopak.
K tomu, co uvedl Drak, de, bohužel, nedá skoro nic dodat. Snad jen to, že islám zlikvidoval řadu národů, takže zahrávání si s ním je spojeno s fatálním rizikem.
OdpovědětVymazatBohužel Draku, nebyl to Afgánistán pod vládou Talibanu, ale Gruzie. K celé problematice jsem před chvílí poslal Kocourovi ještě svůj kritický komentář, s nímž ovšem nemusí každý souhlasit. Uvidím, zda ho tady uveřejní.
OdpovědětVymazat