čtvrtek 3. dubna 2014

Polarizace aneb Co na to Tovje?



   Slyšíme to od útlého dětství:  Tak se rozhodni - chceš malinovou nebo jahodovou? Chceš do hokejového nebo šachového kroužku?  Chceš jít na matfyz nebo na filozofii? Chceš Janičku nebo Evičku? Chceš si nechat to každodenní pivo nebo bude rozvod? Spartu nebo Slávii? Chceš knedlík nebo rýži? Kuře nebo guláš? Červený nebo modrý drát? Volíš komunisty nebo demokraty?  Židy nebo křesťany? Pánbíčkáře  nebo ateisty? Rusy nebo Němce? Sudeťáky nebo vyhnance? Autem nebo vlakem? Do domova důchodců nebo do eldéenky? Do země nebo spálit? 

A tak stále volíme mezi dvěma možnostmi a už nám to ani nepřipadne hloupé. 



  Jenže když jste na poušti nebo na moří, přece nevolíte jenom směr na sever či na jih. Na východ nebo na západ. A nebo B. Nahoru nebo dolů. Černý nebo bílý.
Když je člověk mladý, mívá obvykle v takových případech naprosto jasno. Protože váhat mohou jenom zbabělci. Je třeba se pevně rozhodnout - ostatně za pár sekund, hodin, dní nebo let můžeme zjistit, že je to špatné rozhodnutí  a rozhodnout se jinak, obvykle zcela opačně. Opět pevně. 
   Když člověk stárne, začíná vidět víc do podstaty věcí, začíná zjišťovat, že věci nejdou často rozdělit na  logické jedničky nebo nuly. Stále víc věcí se dostává do "zakázaného pásma" do hodnot mezi "1" a "0". Takže digitální obvody se nedokáží orientovat a zařízení jako celek selže. Nejistota vstupních dat., špatná logická rozhodnutí, kolaps systému. Když je to kalkulačka, tak vydá špatný výsledek. Horší je, když je to třeba řídícím počítač rakety. Třeba balistické mezikontinentální a s jadernou náloží. Takže se snažíme konstrukcí obvodů to pásmo nejistoty zmenšit. Vše, co je nad hranicí je jednička, co je pod ní je nula. 


   U lidí je to podobně. Začali to už komunisté - tedy možná už někdo před nimi, ale na to to komunistické heslo si docela dobře vzpomínám: "Kdo nejde s námi, jde proti nám!" A "Proletáři všech zemí, spojte se!" Jenom mi už tehdy, klukovi hloupému, nebylo moc jasné, kdo je to vlastně proletář. Od jaké velikosti majetku vlastně přestává být proletářem a stává se zbohatlíkem, který "tyje z úsilí pracujícího lidu". Kde je ta čára, kde je ta hranice. A zda je možno  získat majetek poctivou cestou. Nebylo mi jasné, jak se liší boháč, který zbohatl třeba výhrou ve Sportce od boháče, který bohatství zdědil nebo od boháče který si majetek zajistil svými vynálezy. Nebo jen šikovností, s jakou své schopnosti prodal. Umělci, sportovci nebo manažeři. U tady někde začíná polarizace. Na MY, respektive JÁ a ti OSTATNÍ. Fotbalista, který bere plat, který by stačil na přežití stovky chudších rodin. Není násobně lepším hráčem než jiní, ale má takovou pověst. A kdo chce to slavné jméno mít v mužstvu, platí jak mourovatý. Dtto chirurg, zpěvák, manažer. Politik.


  Není to jejich schopnostmi. Není to VŽDY jejich SKUTEČNÝMI  schopnostmi. Byli na nějakém fóru oceněni, uvědomili si to a začali zvedat svou cenu. A okolí ji začalo platit - čímž cena nadále stoupala. Stávají se idolem, značkou. Ten "věhlas značky" bývá někdy zasloužený, někdy ne. Začínající zpěváci by o tom mohli vyprávět. Objíždějí soutěže, aby pak mohli udávat ve svém zatím krátkém životopise ocenění, které dostali a role, které někde zpívali. Normální kariéra, na níž není nic divného nebo špatného. Až na to, že jejich zpěv pak není lepší, na soutěžích málokdy získají zkušenosti, které by mohli nějak "zapracovat" do toho, co znají. Jen si "vylepšují" životopis a zvyšují naději na to, že se zalíbí více porotcům. Kdyby byly výkony posuzovány anonymně, pořadí by patrně dopadlo jinak. Ale i tak by se říkalo: Má hlas jako "ten a ten slavný". 

   To je ovšem jenom modelový případ. S hodnocením podle ne zcela objektivně měřitelných výkonů se setkáváme docela často. Nejen u lidí, ale i u výrobků. Málokdo pošle svůj "měřitelný" výrobek do konkurenčního boje, vybavený jen nějakou ověřenou tabulkou parametrů.  Raději se najmou "mistři slova", kteří vybaví informace o výrobku hromadou neměřitelných adjektiv, slovíčky, jejichž význam vlastně nikdo nezná.  Když se představuje třeba Hi-Fi reproduktorová kombinace tak má pevné, spolehlivé basy, které však nejsou dunivé ani tvrdé. Výšky jsou čitelné a diferencované, případně průhledné, nikoliv však syčivé nebo nepříjemně zvonivé nebo naopak zašlé. Ona není žádná norma na syčivost výšek nebo pevnost basů, nemá to žádnou jednotku, nedá se to tedy změřit. Ba ani porovnat, protože nevíme, CO vlastně máme porovnávat. Takže odpoutáme pozornost od parametrů a potenciální kupec začíná přemýšlet o  syčivosti výšek nebo nepevnosti basů. A o věhlasu značky.
  V politice nebo náboženství je to dost podobné. Neměřitelné parametry učení se opatřují adjektivy bez pevného významu. A pořád se něco k něčemu přirovnává, dávají se k dobru podobenství, analogie nebo alegorie, čím vzdálenější od takto teoreticky řešeného problému, tím lépe. 
  A postojů, "učení" je samozřejmě více, jsou různé až antagonistické. Získávají své stoupence hlavně neurčitými slovy.  V politice je horizont slibů do příštích voleb - pak "lid" dostane místo nesplněných, stejně obvykle dost vágních slibů (objektivní potíže, opozice, celosvětová situace, atd.) sliby jiné, nové, "lepší". 

  V náboženství je to ještě větší legrace, tam se slibuje odměna až "na onom světě" a splnění slibů je "na tomto světě" naprosto nekontrolovatelné. Tomu musí věřící "věřit". Proto se tomu také říká "víra". 

  Příslušnost k jiným antagonistickým skupinám je kromě víry dána společenským postavením, jazykem, rodem, vzděláním, profesí, bydlištěm nebo dokonce navštěvovanou univerzitou. Klasické jsou vesnické rvačky chalanů z horního a dolního konce vsi.  Tam poprvé začínáte tušit, že existuje nejméně ještě jedna skupina - ti z prostředku vsi. Většinou se ale přidají k hornímu nebo dolnímu konci - podle kamarádů nebo rodiny.  U sportu je příslušnost ke klubu už naprosto iracionální - fandové většinou na klub napojení nejsou a klub je podporuje jen velmi opatrně - rvačky před, během a po zápase jsou sportovnímu klubu na škodu. Ostuda, pokuty, odliv běžných diváků. Ale přesto si je pěstují - jsou to zlobiví, ale pravidelně platící diváci. 

   Pokud jsem zjistil tak o daný  - většinou fotbalový klub vůbec nejde. Ten slouží jenom jako záminka a k získání viditelných insignií - šál, čepic, triček nebo vlajek. Hlavním zájmem takových skupin rváčů je možnost se porvat. Naposledy se v TV ozvalo, že "chlapci" vůbec na stadion nešli, ale domluvili si rvačku "na férovku" na odlehlém místě - právě v době konání zápasu. 

   Tady právě vidím tu nekončící snahu lidí o polarizaci. Někam se zařadit, proti něčemu bojovat. Je jedno jestli za Baník, za cyklostezky, za zákaz dálnice kolem naší vesnice a tak dále.  Nebudu hledat příklady kolem sebe - jenom třeba srovnám hitlerovské Německo a  Stalinovo Rusko - tehdy Sovětský svaz. Přesto, že to byly režimy antagonistické, expanzivní, oba měly hodně společného. Hitler se odvolával na "čistou rasu", Stalin zase na třídu dělníků a rolníků a hlavně její předvoj - komunisty. O expanzi Ruska v době před II. světovou válkou není třeba pochybovat. V tom měli Hitlerovi ideologové  skluz a snažili se ho nahradit hledáním "Lebensraumu" pro expandující německý národ.  Expandující ovšem uměle, státním dirigismem.  Když nedošlo ke spojení, protože oba chtěli být hegemony aspoň v Evropě, došlo k válce, kde se vytáhly národní karty. V nacistickém Německu "Ein Volk, ein Reich, ein Führer".  Na druhé straně Evropy nazvali tuhle válku "Velkou Vlasteneckou" - to když se komunistické ideje nezdály dost silné pro iniciaci celého národa.

   Tohle jsou ale velké věci, velké vášně a spousty mrtvých. Na tak velké téma se necítím - prostě nedokážu ho nějak rozumně posoudit.  Mě zajímají malé věci, spíše takové modely velkých konfliktů. Poslední dobou třeba distribuční středisko Amazonu v Brně. Když se podíváte do mapy, je to vlastně "u Brna". 
A jak krásně případ rozpumpoval vášně. Argumenty na obou stranách jako ostré zbraně, neserióznost některých je ale očividná.  PRO přece může být jen ten, kdo nemyslí na prosté lidi, kteří mají v okolí své domy a budou obtěžováni dopravou <v> PROTI přece nemůže být nikdo, komu záleží na zaměstnanosti prostých lidí z okolí, kteří jinak z důvodu nevysokého vzdělání těžce shání práci <v> PRO nemůže být jen ten, kdo si přeje aby byli potencionální zaměstnanci vydírání kapitalistou nebo aby na volném pozemku někdo vybudoval fotovoltaickou elektrárnu a způsobil tak ještě dražší proud atd. atp. 

   Fakta: Internetový obchod Amazon hledá uprostřed Evropy (EU) volné místo u dálnice, kde by mohl takové centrum postavit. Ušetřit na dopravě jednotlivých zásilek. Potřebuje možnost rychlého vybudování inženýrských sítí. Nechce problémy a tak je ochoten ledacos zaplatit a to i bokem, třeba  zastupitelům za změnu územního plánu. Ti, ke kterým se takové nabídky nedostaly (t.j. nemají moc něco změnit)  se snaží "zlobit" a tak přinutit Amazon, aby také "pustil chlup". Jenže handl spěchá a tak Amazon "odchází" (opravdu?) jinam - třeba na Slovensko nebo do Polska. Vláda se na brněnské zastupitele poněkud hněvá a podbízí se Amazonu jinými pozemky. 

  Užiteční idioti slaví úspěch: nic nebude, dokázali jsme zlému americkému kapitalistovi zabránit v expanzi. Takže pozemek asi zůstane prázdný, "sluneční baroni" se tam při nynějších ne už tak dobrých podmínkách pro solární byznys moc nepohrnou, lidé s blízkého okolí budou do práce, pokud ji seženou dojíždět, brněnští místní zastupitelé nedostanou všimné. Další zájemci o průmyslovou zónu se rovněž nebudou snažit , protože už ví, že místní "chytří sedláci" hodlají ten úhor "prodat' opravdu draze. Tady sice neteče (a ani nepoteče) žádná krev, ale nenávisti / závisti  je kolem dost a dost. Nejde ovšem o víru - ale o peníze.



   Co se tu snažím ilustrovat?  Už jsem to nakousl ve článku "Běžte už k čertu s těmi vašimi rody". Jakmile se někdo, nějaká skupina o něco snaží, je jistota, že se najde jiná skupina kteří se bude snažit o přesný opak.  Čím více je snahy na straně jedné, tím více je odporu na straně druhé. A síly bývají nejčastěji vyrovnané, "padesát na padesát". (Tedy - někdy ne zcela přesně.) 

   Všimněte si, že skutečně každé referendum, které má dvě možnosti volby rozdělí jakoukoliv skupinu voličů na dvě prakticky stejné části. 

  To je přesně věc, která mě fascinuje. Je jedno, jestli se jedná o postoj společnosti ke komunistickým funkcionářům nebo o to, zda se více angažovat v EU či naopak. Stavět jaderné elektrárny nebo ne?  Sparta nebo Slávie? Vždy se zformují dvě party, které se postaví proti sobě a trvají na těch "svých rodech" tak pevně, že jsou ochotni snad i život položit za tu svou "správnou věc". 
   Málokdy se najde Chůva či Bratr Vavřinec jako v "Romeovi a Julii", kteří jednu stranu "zradí" - t.j. snaží se záležitost urovnat ke spokojenosti všech. Shakespearův  popis vymyšlené společnosti ve Veroně dokazuje jeho genialitu - je totiž platný i po staletích. Šlechtici se na jevišti nebo na plátně kina bijí kordy, metaři svými metlami. Vévodova slova nikdo nebere vážně - OBĚ strany sporu tu výzvu vnímají jako příkoří. Až finální tragedie, která postihne obě strany, dokáže  Monteky a Kapulety usmířit. Obě jejich děti jsou mrtvy, několik příbuzných taky, už o nic nejde. Děj tragedie sice dále nepokračuje, ale po cestě domů vám nutně dojde, že za pár dnů či týdnů tady vzniknou pouliční rvačky znovu. Pomsta za pomstu.  Život jde dál ve svých kolejích...

=============

   V tomhle ohledu se mi stal nesmírně sympatickým Tovje, postava starého mlíkaře z židovské vsi Anatěvka na širé Rusi. Když pominu jeho židovství, které ovšem v příběhu "Šumaře na střeše"  hraje velkou roli  (soužití s ruskou komunitou i se státní mocí - nádherná scéna, kdy je židovské osazenstvo varováno, že dojde k pogromu, protože car si to tak přeje)  je to o tom, že člověk třeba ví, jak by se měl rozhodnout.   Že nějaká pravidla, jeho víra, zvyky mu předesílají nějaké řešení. Ale - když si sám pohovoří v Bohem (s tím, kterého má každý v sobě a říká mu různě - třeba svědomí) často dojde k zcela opačnému rozhodnutí. 
Ta příšerná Tovjeho věta: "Ovšem na druhé straně..."

  U nás Tovjeho hrál nebožtík Jan Filip, jak jsem náhodou zjistil, žid. Asi to opravdu musí být žid, aby  postavu Tovjeho dokázal zahrát tak, že mu budete věřit - nejen ten večer v divadle, ale vlastně už napořád.  Kdy vás to před každým vážným rozhodnutím bude nutit odejít někam stranou, "za vesnici" a pohovořit si se svým Bohem. To "za vesnicí" může být třeba balkon v paneláku. Nebo jakékoliv jiné místo, kde jste sami se sebou. . 
   Zjistil jsem, že už asi nikdy nedokážu uvažovat jako Montek nebo Kapulet.  Už napořád budu myslet jako Tovje. To myslím není nerozhodnost nebo zbabělost. To je nutkání se podívat na každý problém, každý spor z obou stran. Protože každá strana má své pravdy, své touhy, své pocity, své potřeby. A často zjistíte, že jádro sporu je tak nepatrné, že se dá odfouknout z dlaně jako smítko. Jenom se nesmí nenávidět do pátého kolena zpět. 

   Zpět se prakticky nedá vzít nic. Nic doopravdy. Můžete zaplatit dluhy - ale je k ničemu se hádat o tom, jak velké vlastně jsou. A kdo komu dluží víc. "Tlusté čáry" jsou k ničemu, leda tak k vytvoření nového sporu, kudy by měly vést.  A pokud ve vás zůstane nenávist k protistraně - nic se nepovedlo. Protože každá nenávist nutně vyvolá zrcadlové pocity.  I tajná nenávist - ono to vždycky "prosákne". Takže "foukat si na bebínka" je nanic. Ale "vrtat se někomu v ráně" taky. Je důležité si zapamatovat pravidla: vědět, za co tahám, jestli to náhodou není ocas tygra, nechodit s pány na led, nedráždit hada bosou nohou.  Nekopat jinému jámu - protože...

   A nedomnívejte se, že vám peníze nahradí mír v duši. Nenahradí, vytěsní ho. Prý právě peníze dělají člověka nezávislým. Osobně o tom dost pochybuji. Ti, kteří jich mají víc, než je zvykem, s nimi mají starosti. Aby o ně nepřišli. Protože to by byla tragédie...   Byla? A taky "s jídlem roste chuť. Kdo je bohatý, obvykle má tendenci stát se ještě bohatějším. A pak nejbohatším na celém světě. A co z toho má? Když nedokáže rozumně spotřebovat ani promile svého majetku? Ti chytřejší ten majetek rozdávají. Ti méně chytří ho mění na desítky aut, vil, domů, letadel, jacht a ostrovů. Na udržování takového majetku je ovšem potřeba správců, šoférů, pilotů, zahradníků, majordomů. To je v pořádku, hodně lidí tady má svou obživu. Ale obvykle svému "chlebodárci" přinejmenším závidí. A často ho okrádají...

  Ti, kteří majetek nemají vůbec, takové starosti nemají. Bezďáci, vágusové. Už jsem letos s nimi strávil dvě odpoledne, tam u nich, "na osadě", jak těm třem chatrčím pod silničním mostem říkají. Byl jsem tam původně fotit onu "romantiku bídy", kterou tak obdivujeme u fotek z Indie nebo Afriky. Slumy, horské vesnice. Otrhanci. Kdy si při pohledu na ně říkáme, jak je to fajn, že my se můžeme každý den najíst do sytosti teplého jídla, spát v suchu a v posteli a víme, kde je naše nemocnice. A banka. 
   Zatím jsem toho moc nenafotil. Musí si na mě zvyknout, přestat mě vnímat. Ale začal jsem se jim trochu závidět. Nic nemají, nic nemusí. Nikdo jim nic nevezme. Nikdo. Leda holý život. V podstatě dokonalá svoboda.  Škoda, že na takový život nemám dost odvahy. 

   Co mě ale překvapilo je, že i tam jsou ony rodové nenávisti. Ti na levém břehu a ti na pravém. Jedněm jsem donesl dvě krabice vína, druhým jenom jednu a dva balíčky cigaret.  Nerovnost. Vlastně jsem to zavinil já. 

   Takže končím v poněkud pesimistickém duchu. Nenávist a závist je asi jedna z hlavních lidských vlastností.   Ééch..  

8 komentářů:

  1. Ježíši to je krásný čtivý reálný zasvěcený smutný šťouravý obsáhlý mnohostranný krutý objektivní rozbor. No to se nediv, že s takovou nejsi o pět stupínků výš na šprušlích úúúspěšnosti...šak ty se ani nedivíš, že. jakož se už dávno medivím já, pokud jde o mne. O kom lze tušit, že dost vidí do otáčení koles osudu a do příčin a důsledků toho a onoho - s takovým ne, souzi (a p.)!
    Pozdějc dnes víc, tohle je paráda. Musím upravit pro jednu přítelkyni povídání o obrazu Palestiny v očích cestovatelů před 200 - 100 lety.

    OdpovědětSmazat
  2. Čím více je snahy na straně jedné, tím více je odpor........... na straně druhé. A jsme zase u fyziky

    NA STROM S NIMA ........opakování.
    Pardon ten název. Ekologové a ostatní užitečníci nechť zase raději vylezou zpátky na stromy, vrátí se k zachraňování velryb, menšin,množin, oteplovat, nyní měnit,nebo co vůbec celý den dělají. Je dost podivné, jak málo lidí chápe základní procesy, které v přírodě, nebo chcete-li vesmíru, denně probíhají. Procesy, které přímo využíváme a na kterých jsme existenčně závislí. Od nepochopení procesů, jejich závislostí a podoby jejich cyklů, je pak jen krůček k chybným předpokladům a debilním rozhodnutím.
    Uzavřu myšlenkou , je lépe být zdráv a bohat než chud a nemocen . "Ovšem na druhé straně..."
    Rozhodujte a myslete....na sebe. Vyrovnejte se s tím jak chcete. Na všechny se vy.....a peníze rozházejte majetku se zbavte. Nakupte náboje a "železa". Braňme se podle možností.
    4P

    OdpovědětSmazat
  3. Omlouvám se, ten článeček nemá pevnou kostru - psal jsem ho po chvilkách celý týden. Ale přišel jsem na jednu věc: Když člověk stárne, děcka odejdou z domu a případně přestane pracovat (skončit s prací naráz nedoporučuji), tak nějak ztratí motivaci dokazovat svému okolí jaký je "jura". Nakonec to přestane nalhávat i sám sobě. Už ví, jak je "veliký" a ví, že už asi větší nebude. Že už bude spíš hůř než líp.
    Takže je smířlivější - ale i opatrnější. Na sebe, nba majetek, na slova. Někteří ale nejsou. Ani smířlivější (žlučovité dědky potkávám prakticky denně) ani opatrnější - na "šmejdy" nalítává pořád příliš mnoho lidí na to, kolik o tom už bylo všude informací.
    Ale není to vždy stařecká demence - bývá to i jakési podivné skrblictví vyššího věku, kdy si člověk odmítá připustit, že zadarmo (zalevno) mu nikdo nic nedá. Proč taky. Sedmdesát let do věděl a teď neví, kdo mu kdysi dělal Ježíška?
    Možná, že něco napíšu o "hyenách" - o těch, kteří okrádají nebo přímo olupují staré a bezmocné. Možná by se to mělo trestat přísněji - tak jak se trestají ti, kteří ubližují dětem.

    OdpovědětSmazat
  4. Ubližují nebo "ubližují"?

    jestli se dopeče co Brusel zadělává, nebudete moci plácnout potomka ani po zadku když si začne začne testovat, co všechno může. Myslím si, že děti by se pokud možno bít neměly, ale jako vzácné koření je pár (doslova pár) na zadek v pravý čas k nezaplacení, jestliže všechno ostatní nevede k cíli.
    Pár na zadek, po kterých vám do půl hodiny sám vleze do náruče ne, ale sáhodlouhé trápení vysvětlováním že je ošklivý a to co udělal se nedělá a proto ho maminka (tatínek)nemohou mít rádi ano.

    Kde se stala chyba?

    začínám být rád, že su tak staré jak su, ale těn mladým to nepřeju. A nám v konečném důsledku taky ne, protože se nám asi za to blaho z brusele odvděčí vzornou péčí, dožijeme-li důchodového věku

    OdpovědětSmazat
  5. Jistě, je to zase otázka míry nebo, chcete-li, hranic. Mlátit děcko hlava nehlava je druhý pól "vysvětlování" a "odpírání přízně". Přízeň si dítě záhy najde v nějakém pouliční partě a je vymalováno. Ale v tomhle je život docela spravedlivý - o generaci dál se přístup k dětem diametrálně právě po těch pouličních a drogon=vých zkušenostech změní. Pokud se z toho vyhrabiou, chtějí mít "vzorně vychované dítě". (Už jsem četl o několika žalobách dětí na své rodiče, kteří je prý "psychicky týrali" Je to sice možné, ale spíše tam cítím hloupé děcko ve spárech "vyčůraného" právníka...
    ===
    Stejně jako bohatství a pracovitost. Rodič nahromadí majetek a předá. Dědic má z čeho rozhazovat, nemusí být ani chytrý ani pracovitý a žije si jak se říká "na vysoké noze". Ale každý majetek se dá rozházet poměrně rychle.
    A děti marnotratníka pak jsou často na startovní čáře tam, kde byl jejich děda. Chudí. Buď na to mají a začnou tvrdě pracovat a šplhat po společenském žebříčku nahoru - nebo na to nemají a zařadí se do nižší společenské třídy. A "vyšvihnou se třeba až jejich vnuci. Málokomu se povede několik bohatých generací za sebou jako třeba rodu Rotschildů.

    OdpovědětSmazat
  6. JJ, kocoure, přesně tak, je to otázka míry a hranic. Jen je zajímavé, že desítky generací našich nevzdělaných a tmářstvím ovládaných předků většinou míru znaly a hranice nepřekračovaly, ale současné svobodné, vzdělané a osvícenégenerace jsou jak utržené ze řetězu.

    I kyž, na druhé straně to také může být tak, že současné generace jsou zcela normální jen já su staré nabručené protivné dědek.

    Včíl, kdo rozhodne kde je pravda?

    OdpovědětSmazat
  7. Ne vždy má pravdu většina! [;>)

    OdpovědětSmazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)