Rec & Play

Mostar 1977.  Původní středověký most. To bylo dávno před válkou.

   Nebude to (jenom) o věku prstovém čili digitálním. Bude to o neochotě lidí zažívat všechno co možná nejlživěji. Už delší dobu se nepěstuje realita. Jenom její záznam, otisk. Všiml jsem si toho už před mnoha lety v Benátkách, kde jsem byl shodou okolností ubytovaný. Američané a Japonci se nedívali po starých palácích. Oni je jenom svými přístroji vyfotili a nafilmovali a hned běželi dál. Patrně s tím, že se na všechno podívají později v klidu doma.

Opravna gondol - Venezia 1974

   V Benátkách jsme naštěstí nikdy nevystupovali, jen přespávali a odpočívali, tak je mám prochozené skrz naskrz. Od Ferrovie  až po San Marco. Na náměstí jsem pod slunečníkem pil grand cappuccino a pozoroval holuby, jak loudí po turistech svou dávku zrní, toulaje se v uličkách jsem náhodou narazil na opravnu gondol a jednou, hodně brzy ráno - probudila mě rána, když v mém hotelovém pokoji vypadlo okno i s rámem na chodník u kanálu - jsem koukal, jak se Benátky probouzejí po jedné z "benátských nocí". Kanály byly lesklé na hladině ani vlnka - a příšerně smrděly. Po chodnících a mostcích se procházeli praví Benátčané a venčili své pejsky. Občas se dva takoví pánové potkali a už za chvíli po sobě hulákali tak, že na ně z okem volali, že mají být "0" Jestli řešili fotbal nebo politiku bylo celkem jedno - rozohnili se po chvíli vždycky. Po chvíli křiku se pozdravili a v klidu rozešli.
   Večer jsem jednou zblízka obdivoval slavné karnevalové masky, tak krásné jsem už pak nikdy v životě neviděl. Stál jsem po půlnoci na Ponte di Rialto, kouřil  a pozoroval, jak pod ním proplouvají gondoly s pochodněmi na přídích, někteří gondoliéři dokonce zpívají - strašně - a turisté se drželi zamilovaně za ruce.  

   A když se zrovna nedrželi za ruce, tak do té přímo divadelní atmosféry blýskali svými fotoaparáty. Čímž onu atmosféru naprosto a dokonale "zabili". Nejen na svých barevných diafilmech 24 x 36 značky Agfa nebo Kodak, ale i všem lidem okolo.  (Na jaké filmy fotili vím, protože krabičky od filmů pohazovali, kde se dalo. I kde nedalo.)

   Ale ve dne to nebylo o nic lepší - jenom ty blesky nebylo tak moc vidět. Plán? Někam dofrčet, rychle se vyfotit, stojíc (stojíce) před "cílovou pamětihodností" a hned zase dále. Rychle, čas nečeká! Prohlídnout si třeba nějaká chrám? Poslechnout si jeho zvony? Sednout si do stínu a koukat po lidech? Není čas, podíváme se na ty diáky až pak, až doma.  

Ponte di Rialto, Venezia.  Turistická klasika.

Zdroj: Internet

   Tenkrát ještě byly objektivy spíše normálních ohnisek, takže focení sebe sama pomocí natažené ruky ještě nebylo zvykem.. Ale často byl místo stativu a samospouště použit náhodný kolemstojící turista a často s takovou službu dělali "turističtí závodníci" navzájem. 
Národnost u tohoto sportu měla jenom podružnou funkci. Němci měli větší a dražší foťáky, Američané zase barevné "havajské košile" a Japonci byli malí. Američanky byly většinou tlusté a hlučné ve svých  květovaných šatech, Němky hubené, kostnaté nohy jim vězely v šortkách a Japonky měly černé vlasy a byly tak nějak úhledné a tiché. 

   Přemýšlel jsem, jak to potom u nich doma vypadá. Jestli si nechají všechny filmy vyvolat a pak se večer sejdou s přáteli a dělají jim "slideshow" s komentářem, jak bylo v té vzdálené Itálii krásně.  Fotografie od všech turistů přece musely být téměř stejné, po desetitisících stejné - jen se tam střídaly tváře. A jestli si vůbec pamatují, před jakou budovou se to vyfotografovali. Aspoň město. Nebo si je prohlížejí po letech a smrti partnera sami a vzpomínají, jaké to tenkrát bylo? Kdo ví. 

   Možná by se uživil ateliér, který by vytvářel věrně působící fotografie svých zákazníků před světovými pamětihodnostmi. Tak jako na začátcích "ateliérové" fotografie před více než sto lety.
A zákazníci by si zatím mohli odpočinout v místní restauraci a hotelu, které by byly součástí ateliérů. Rozhodně by je to přišlo levněji, než se trmácet přes polovinu zeměkoule a výsledek by byl stejný. Jen fotka - skutečný zážitek ne... 

   To byla ještě doba "predigitální", na obrázky bylo třeba pár dnů nebo i týdnů počkat - jestli se vůbec povedly. Nejedná se tedy o zvyk nějak spojený s "digitálem" - tedy s výpočetní technikou. Ale s prožíváním života jako takového. Od těch dob uplynula spousta let a situace je zdá se ještě horší. Digitální foťák nebo kameru už nemusíte nosit zvlášť, takovou funkci má snad každý mobil. Poslední roky tedy tablet nebo i-phone. Věci, které 95% jejich uživatelů vlastně ani nepotřebuje. Telefonují si s kýmsi vzdáleným naprosté (chtělo by se napsat "krávoviny", ale chci být za slušňáka, tak použiji slovo "banality") místo aby si s danou osobou sedli ke kafi nebo k dvoudecince vínka. 

  Lze vidět i krásné scénky: Klasická rodinka - otec ve vytahaných džínách, oplácaná "mamina", která by ty džíny potřebovala tak o dvě čísla širší,  dospívající dcera a asi tak dvanáctiletý kluk se přišli podívat do ZOO. Zaplatili vstupné několik set korun a pomalým tempem si vychutnávají sobotní  dopoledne. Tatínek po telefonu pravděpodobně řídí svou firmu - nebo je někým z firmy právě řízen - každopádně se nahlas rozčiluje, mamina si povídá s nějakou kamarádkou a řeší, kde mají levnější boty, dcera si kupodivu nepovídá, poslouchá něco na sluchátka, ale když celá skupinka míjí nějaký výběh nebo klec, tak svůj tablet namíří přibližně směrem, kde v něm tuší zvíře a výběh si vyfotí. S mřížemi, tak jak je. Co fotí je krásně vidět na velkém displeji. Syn kupodivu netelefonuje, ani nefotí, ale na svém tabletu "paří" nějakou hru. Je slyšet "tšš - tšš -čačačača!" pravděpodobně nějaká střílečka. Zřejmě ho to baví, protože každou chvíli do něčeho málem narazí. Prostě rodinná pohoda vzor 2014.

 

Šimpanzice
ZOO Ostrava 2012

 Jenže mě napadají provokativní myšlenky: Proč vlastně tihle šli do ZOO? Co se bude dít s těmi desítkami snímků klecí, které dcerunka donese domů ve svém tabletu? Všimnou si vůbec, že byli v ZOO? Podívat se na zvířátka? Nebylo by pro ně lepší sednout si před první otevřenou restauraci pod slunečník, aby byli na čerstvém vzduchu, něčeho dobrého pojíst, vyřídit si své neodkladnosti a po cestě domů si koupit knížečku, takové leporelo s obrázky zvířat a na zadní stranu si napsat datum, aby věděli, kdy tam byli? 

Jenže podobně se chovají i návštěvníci jiných pamětihodností. Třeba stará rozhledna na Biskupské kupě nad Zlatými Horami. Sice si dají trochu do těla, než se vyšplhají od parkoviště až k rozhledně, zaplatí vstupné, pak 102 schodů nahoru a - a vytáhnou foťák a odfotí si celé panorama, které si stejně nikdy nesloží dohromady a i kdyby složili, nebude jim na nic, protože je kouřmo a do kraje není moc vidět. Pak zasunou foťák zpátky do pouzdra a hned zase dolů, na parkoviště, hup do auta a už jedou kamsi jinam, vyfotit si něco jiného. Takže z výletu jim zůstane v paměti, jak se potili po cestě nahoru a že nebylo skoro nic vidět. No - něco bylo - ale to by se museli dívat. 

Freska v průjezdu ve Staré pevnosti.
Novara 2004

   Přitom kalupu minuli základy bývalé česko-polské celnice, kříž, postavený na památku sv. Otce Jana Pavla II, i kříž v lese, který tam dal postavit jakási lesní adjunkt, který se v houštině chtěl zastřelit, protože ho odmítla dcera statkáře, ale vedle něj tehdy udeřil blesk a budoucí myslivec pochopil, že je to Boží znamení a nakonec se tedy nezastřelil. Jak to bylo dál už tam sice napsáno není, ale lze se krásně domýšlet. 
   Na základech pod věží se pozvolna pracuje, člověk, který si koupil rozhlednu  (no, napadlo by vás, koupit si rozhlednu?!) tam pomalu buduje restauraci. Je tedy na místě, prodává z maringotky chlazenou Coca-colu, Tatranky nebo ohřáté párky, dcerka zase prodává vstupenky a pohlednice v patě věže. Mladý Polák tam kope elektrickou přípojku k budoucí restauraci a je rád, že může na chvilku přestat, narovnat se a s někým si promluvit. Dcerka, letos ji bude čtrnáct, tak až dospěje, dostane restauraci jako věno. Říkal mi její táta. Myslím, že by ženicha našla, i kdyby to byla tuctová holčice, ale zdá se, že z ní bude krasavice. A navíc ještě majitelka horské restaurace s rozhlednou. No nekup to!! 

  Turisté už jsou dávno pryč, přicházejí další a já se vydávám jinou, delší, ale hezčí cestou se spoustou výhledů dolů. Doporučil mi ji mladý Polák když viděl, že jsem tam nahoru na horu vytlačil nejen své staré unavené tělo, ale i poměrně těžké motorové kolo.  
(Jo - a vyfotil jsem si jenom ten kříž v lese, co ho nechal postavit ten "nesebevrah".)

   Takže nově se život se odehrává patrně na ose record - replay. Na místě samém pořídím záznamy a pak si je vychutnám v klidu doma. Ale je mi to divné. Kdy na to "prožívání" berou lidé čas? A jak si zaznamenají vůně, zvuky, chutě?  Pocity? 

Levhart obláčkový
ZOO Ostrava 2014

  Snadnost a láce, s jakou se pořizují obrazové záznamy je tím fenoménem. Odložit vše "na potom". Jenže málokdy dojde k přehrávání vlastních záznamů. Nejčastěji se to děje při různých rodinných příležitostech nebo návštěvách známých - a bývá to ta nejnudnější část těch setkání. Fotky ani videa obvykle - velmi obvykle - už nezajímají ani toho, kdo je pořídil, natož toho, kdo je má obdivovat. Sto fotek mříží, kde je údajně v pozadí nějaké zvířátko. Myslím, že nejčastěji se pak záznamy vypálí na CD nebo DVD a uloží dospod do skříně.  Ti chytřejší použijí funkci DELETE - a nemusí tak často kupovat paměťové karty. 

   Takže si vlastně své doklady o vlastních zážitcích sami vymažou. To ovšem není žádná katastrofa. Jejich vlastní zážitky okamžitě a bez pozorovatelné změny nahradí nekonečný proud povrchních (senzačních) informací z TV nebo bulváru. Jsou pestré, samé novinky (pokud ovšem máte vlastní paměť naprogramovanou nanejvýš  na dva dny), nedá žádnou práci je konzumovat a časem zjistíte, že vlastně říkají přesně to, co chcete slyšet. 
  Jenže to je omyl. Je to naopak: Po určité době chcete slyšet jen to, co jste slyšeli včera v TV. Souhlas vlastního mínění s míněním všeobecným vzbuzuje pocit bezpečí. Nebezpečí - s tím se setkáte na nejvýš v thrillerech - a tam vždy nakonec zvítězí dobro. Takové pohádky pro (téměř) dospělé. Netoužíte už po jiných informacích, nechce se vám je pracně získávat - každý den přece dostanete dávku předžvýkaných, krásně a barevně zabalených a na Nově dokonce s muzikou. To abyste věděli, co je napínavé, co tragické a co dojemné. Něco příšernějšího, než podkresovou hudbu pod televizní zprávy si nedovedu představit. Vlastně ano - to když místo skutečné zprávy je předveden malý skeč s figuranty (někdy i s osobami, které příhody zažily - fuj!) ve kterém vám "zpravodajci" sehrají, jak se to (podle nich) událo. Se zprávou to už nemá nic společného. Říká se tomu "hraný dokument". Ta věc se možná udála tak, jak to sehráli, nebo úplně jinak, případně se neudála vůbec. Pro pamětníky: Rádio Jerevan. A už vím, co mi ta podkresová hudba pod zprávami TV Nova tak neodbytně připomíná - socialistický "Týden ve filmu". Filmový týdeník. 

   Až začnou hrát hudbu i pod projevy politiků a v pozadí se bude odehrávat to, o čem politici mluví, tak už stojíme oběma nohama v Orwelově románu 1984. Jsme už snad věrchuškou(?) / žurnalisty(?) považováni za dokonalé ovčany? Za malé děti, kterým se všechno musí podat zcela po lopatě, aby náhodou nezačaly přemýšlet o tom, co slyší nebo vidí vlastníma ušima nebo očima? 
1984:  Hodiny nenávisti už máme zavedeny. Jsou to "diskuzní" pořady typu Kotel.  

   A lidé  takto nacvičení si sice ledacos vyfotí, zaznamenají  - ale schová to jen málokdo. Co kdyby se jim tam, kde to bude uloženo "náhodou" objevila dětská pornografie? Nebo návod na pěstování konopí? Nebo neupravená data o demografickém vývoji České kotlinky? Nebo jiné, pečlivě utajované skutečnosti? Velký bratr nejenže nikdy nespí, ale má i dlouhé prsty a spoustu pomahačů. Někdy i našich nejbližších. 

Ale do hlavy - tam vám nevleze nikdo. Nikdo vám vaše vzpomínky, nepřesné a nedokonalé nedokáže ukrást, zneužít, prodat. Ani Velký Bratr.

S tou modrou konvičkou jsem chodil pro tři litry mléka
k Frau Anna Miller. Sudety, někdy kolem roku 1956. 

REC & PLAY 

   Zaznamenej si co chceš, ale přehrávat si budeš jen to, co si přejeme my. Tomu pak uvěříš - tomu musíš uvěřit - a už si nebudeš pamatovat, co jsi ve skutečnosti slyšel, viděl, vyfotil, nahrál. 

Těmi Benátkami to začalo, v ZOO pokračuje. Kde to skončí?

Ví to někdo?

Fotografie: StK (1974 - 2014)

=============

Pedro mi poslal důkaz, že někteří fotí i něco jiného než sebe před...

Inu - výjimka potvrzuje pravidlo.

krámek s maskami pro benátský festival

nákladní "gondola"