Prohledat tento blog

úterý 29. dubna 2014

Rec & Play


Mostar 1977.  Původní středověký most. To bylo dávno před válkou.
   Nebude to (jenom) o věku prstovém čili digitálním. Bude to o neochotě lidí zažívat všechno co možná nejlživěji. Už delší dobu se nepěstuje realita. Jenom její záznam, otisk. Všiml jsem si toho už před mnoha lety v Benátkách, kde jsem byl shodou okolností ubytovaný. Američané a Japonci se nedívali po starých palácích. Oni je jenom svými přístroji vyfotili a nafilmovali a hned běželi dál. Patrně s tím, že se na všechno podívají později v klidu doma.



Opravna gondol - Venezia 1974
   V Benátkách jsme naštěstí nikdy nevystupovali, jen přespávali a odpočívali, tak je mám prochozené skrz naskrz. Od Ferrovie  až po San Marco. Na náměstí jsem pod slunečníkem pil grand cappuccino a pozoroval holuby, jak loudí po turistech svou dávku zrní, toulaje se v uličkách jsem náhodou narazil na opravnu gondol a jednou, hodně brzy ráno - probudila mě rána, když v mém hotelovém pokoji vypadlo okno i s rámem na chodník u kanálu - jsem koukal, jak se Benátky probouzejí po jedné z "benátských nocí". Kanály byly lesklé na hladině ani vlnka - a příšerně smrděly. Po chodnících a mostcích se procházeli praví Benátčané a venčili své pejsky. Občas se dva takoví pánové potkali a už za chvíli po sobě hulákali tak, že na ně z okem volali, že mají být "0" Jestli řešili fotbal nebo politiku bylo celkem jedno - rozohnili se po chvíli vždycky. Po chvíli křiku se pozdravili a v klidu rozešli.
   Večer jsem jednou zblízka obdivoval slavné karnevalové masky, tak krásné jsem už pak nikdy v životě neviděl. Stál jsem po půlnoci na Ponte di Rialto, kouřil  a pozoroval, jak pod ním proplouvají gondoly s pochodněmi na přídích, někteří gondoliéři dokonce zpívají - strašně - a turisté se drželi zamilovaně za ruce.  
   A když se zrovna nedrželi za ruce, tak do té přímo divadelní atmosféry blýskali svými fotoaparáty. Čímž onu atmosféru naprosto a dokonale "zabili". Nejen na svých barevných diafilmech 24 x 36 značky Agfa nebo Kodak, ale i všem lidem okolo.  (Na jaké filmy fotili vím, protože krabičky od filmů pohazovali, kde se dalo. I kde nedalo.)

   Ale ve dne to nebylo o nic lepší - jenom ty blesky nebylo tak moc vidět. Plán? Někam dofrčet, rychle se vyfotit, stojíc (stojíce) před "cílovou pamětihodností" a hned zase dále. Rychle, čas nečeká! Prohlídnout si třeba nějaká chrám? Poslechnout si jeho zvony? Sednout si do stínu a koukat po lidech? Není čas, podíváme se na ty diáky až pak, až doma.  


Ponte di Rialto, Venezia.  Turistická klasika.
Zdroj: Internet
   Tenkrát ještě byly objektivy spíše normálních ohnisek, takže focení sebe sama pomocí natažené ruky ještě nebylo zvykem.. Ale často byl místo stativu a samospouště použit náhodný kolemstojící turista a často s takovou službu dělali "turističtí závodníci" navzájem. 
Národnost u tohoto sportu měla jenom podružnou funkci. Němci měli větší a dražší foťáky, Američané zase barevné "havajské košile" a Japonci byli malí. Američanky byly většinou tlusté a hlučné ve svých  květovaných šatech, Němky hubené, kostnaté nohy jim vězely v šortkách a Japonky měly černé vlasy a byly tak nějak úhledné a tiché. 

   Přemýšlel jsem, jak to potom u nich doma vypadá. Jestli si nechají všechny filmy vyvolat a pak se večer sejdou s přáteli a dělají jim "slideshow" s komentářem, jak bylo v té vzdálené Itálii krásně.  Fotografie od všech turistů přece musely být téměř stejné, po desetitisících stejné - jen se tam střídaly tváře. A jestli si vůbec pamatují, před jakou budovou se to vyfotografovali. Aspoň město. Nebo si je prohlížejí po letech a smrti partnera sami a vzpomínají, jaké to tenkrát bylo? Kdo ví. 

   Možná by se uživil ateliér, který by vytvářel věrně působící fotografie svých zákazníků před světovými pamětihodnostmi. Tak jako na začátcích "ateliérové" fotografie před více než sto lety.
A zákazníci by si zatím mohli odpočinout v místní restauraci a hotelu, které by byly součástí ateliérů. Rozhodně by je to přišlo levněji, než se trmácet přes polovinu zeměkoule a výsledek by byl stejný. Jen fotka - skutečný zážitek ne... 

   To byla ještě doba "predigitální", na obrázky bylo třeba pár dnů nebo i týdnů počkat - jestli se vůbec povedly. Nejedná se tedy o zvyk nějak spojený s "digitálem" - tedy s výpočetní technikou. Ale s prožíváním života jako takového. Od těch dob uplynula spousta let a situace je zdá se ještě horší. Digitální foťák nebo kameru už nemusíte nosit zvlášť, takovou funkci má snad každý mobil. Poslední roky tedy tablet nebo i-phone. Věci, které 95% jejich uživatelů vlastně ani nepotřebuje. Telefonují si s kýmsi vzdáleným naprosté (chtělo by se napsat "krávoviny", ale chci být za slušňáka, tak použiji slovo "banality") místo aby si s danou osobou sedli ke kafi nebo k dvoudecince vínka. 

  Lze vidět i krásné scénky: Klasická rodinka - otec ve vytahaných džínách, oplácaná "mamina", která by ty džíny potřebovala tak o dvě čísla širší,  dospívající dcera a asi tak dvanáctiletý kluk se přišli podívat do ZOO. Zaplatili vstupné několik set korun a pomalým tempem si vychutnávají sobotní  dopoledne. Tatínek po telefonu pravděpodobně řídí svou firmu - nebo je někým z firmy právě řízen - každopádně se nahlas rozčiluje, mamina si povídá s nějakou kamarádkou a řeší, kde mají levnější boty, dcera si kupodivu nepovídá, poslouchá něco na sluchátka, ale když celá skupinka míjí nějaký výběh nebo klec, tak svůj tablet namíří přibližně směrem, kde v něm tuší zvíře a výběh si vyfotí. S mřížemi, tak jak je. Co fotí je krásně vidět na velkém displeji. Syn kupodivu netelefonuje, ani nefotí, ale na svém tabletu "paří" nějakou hru. Je slyšet "tšš - tšš -čačačača!" pravděpodobně nějaká střílečka. Zřejmě ho to baví, protože každou chvíli do něčeho málem narazí. Prostě rodinná pohoda vzor 2014.

 
Šimpanzice
ZOO Ostrava 2012
 Jenže mě napadají provokativní myšlenky: Proč vlastně tihle 
šli do ZOO? Co se bude dít s těmi desítkami snímků klecí, které dcerunka donese domů ve svém tabletu? Všimnou si vůbec, že byli v ZOO? Podívat se na zvířátka? Nebylo by pro ně lepší sednout si před první otevřenou restauraci pod slunečník, aby byli na čerstvém vzduchu, něčeho dobrého pojíst, vyřídit si své neodkladnosti a po cestě domů si koupit knížečku, takové leporelo s obrázky zvířat a na zadní stranu si napsat datum, aby věděli, kdy tam byli? 

Jenže podobně se chovají i návštěvníci jiných pamětihodností. Třeba stará rozhledna na Biskupské kupě nad Zlatými Horami. Sice si dají trochu do těla, než se vyšplhají od parkoviště až k rozhledně, zaplatí vstupné, pak 102 schodů nahoru a - a vytáhnou foťák a odfotí si celé panorama, které si stejně nikdy nesloží dohromady a i kdyby složili, nebude jim na nic, protože je kouřmo a do kraje není moc vidět. Pak zasunou foťák zpátky do pouzdra a hned zase dolů, na parkoviště, hup do auta a už jedou kamsi jinam, vyfotit si něco jiného. Takže z výletu jim zůstane v paměti, jak se potili po cestě nahoru a že nebylo skoro nic vidět. No - něco bylo - ale to by se museli dívat. 


Freska v průjezdu ve Staré pevnosti.
Novara 2004
   Přitom kalupu minuli základy bývalé česko-polské celnice, kříž, postavený na památku sv. Otce Jana Pavla II, i kříž v lese, který tam dal postavit jakási lesní adjunkt, který se v houštině chtěl zastřelit, protože ho odmítla dcera statkáře, ale vedle něj tehdy udeřil blesk a budoucí myslivec pochopil, že je to Boží znamení a nakonec se tedy nezastřelil. Jak to bylo dál už tam sice napsáno není, ale lze se krásně domýšlet. 
   Na základech pod věží se pozvolna pracuje, člověk, který si koupil rozhlednu  (no, napadlo by vás, koupit si rozhlednu?!) tam pomalu buduje restauraci. Je tedy na místě, prodává z maringotky chlazenou Coca-colu, Tatranky nebo ohřáté párky, dcerka zase prodává vstupenky a pohlednice v patě věže. Mladý Polák tam kope elektrickou přípojku k budoucí restauraci a je rád, že může na chvilku přestat, narovnat se a s někým si promluvit. Dcerka, letos ji bude čtrnáct, tak až dospěje, dostane restauraci jako věno. Říkal mi její táta. Myslím, že by ženicha našla, i kdyby to byla tuctová holčice, ale zdá se, že z ní bude krasavice. A navíc ještě majitelka horské restaurace s rozhlednou. No nekup to!! 

  Turisté už jsou dávno pryč, přicházejí další a já se vydávám jinou, delší, ale hezčí cestou se spoustou výhledů dolů. Doporučil mi ji mladý Polák když viděl, že jsem tam nahoru na horu vytlačil nejen své staré unavené tělo, ale i poměrně těžké motorové kolo.  
(Jo - a vyfotil jsem si jenom ten kříž v lese, co ho nechal postavit ten "nesebevrah".)

   Takže nově se život se odehrává patrně na ose record - replay. Na místě samém pořídím záznamy a pak si je vychutnám v klidu doma. Ale je mi to divné. Kdy na to "prožívání" berou lidé čas? A jak si zaznamenají vůně, zvuky, chutě?  Pocity? 


Levhart obláčkový
ZOO Ostrava 2014
  Snadnost a láce, s jakou se pořizují obrazové záznamy je tím fenoménem. Odložit vše "na potom". Jenže málokdy dojde k přehrávání vlastních záznamů. Nejčastěji se to děje při různých rodinných příležitostech nebo návštěvách známých - a bývá to ta nejnudnější část těch setkání. Fotky ani videa obvykle - velmi obvykle - už nezajímají ani toho, kdo je pořídil, natož toho, kdo je má obdivovat. Sto fotek mříží, kde je údajně v pozadí nějaké zvířátko. Myslím, že nejčastěji se pak záznamy vypálí na CD nebo DVD a uloží dospod do skříně.  Ti chytřejší použijí funkci DELETE - a nemusí tak často kupovat paměťové karty. 

   Takže si vlastně své doklady o vlastních zážitcích sami vymažou. To ovšem není žádná katastrofa. Jejich vlastní zážitky okamžitě a bez pozorovatelné změny nahradí nekonečný proud povrchních (senzačních) informací z TV nebo bulváru. Jsou pestré, samé novinky (pokud ovšem máte vlastní paměť naprogramovanou nanejvýš  na dva dny), nedá žádnou práci je konzumovat a časem zjistíte, že vlastně říkají přesně to, co chcete slyšet. 
  Jenže to je omyl. Je to naopak: Po určité době chcete slyšet jen to, co jste slyšeli včera v TV. Souhlas vlastního mínění s míněním všeobecným vzbuzuje pocit bezpečí. Nebezpečí - s tím se setkáte na nejvýš v thrillerech - a tam vždy nakonec zvítězí dobro. Takové pohádky pro (téměř) dospělé. Netoužíte už po jiných informacích, nechce se vám je pracně získávat - každý den přece dostanete dávku předžvýkaných, krásně a barevně zabalených a na Nově dokonce s muzikou. To abyste věděli, co je napínavé, co tragické a co dojemné. Něco příšernějšího, než podkresovou hudbu pod televizní zprávy si nedovedu představit. Vlastně ano - to když místo skutečné zprávy je předveden malý skeč s figuranty (někdy i s osobami, které příhody zažily - fuj!) ve kterém vám "zpravodajci" sehrají, jak se to (podle nich) událo. Se zprávou to už nemá nic společného. Říká se tomu "hraný dokument". Ta věc se možná udála tak, jak to sehráli, nebo úplně jinak, případně se neudála vůbec. Pro pamětníky: Rádio Jerevan. A už vím, co mi ta podkresová hudba pod zprávami TV Nova tak neodbytně připomíná - socialistický "Týden ve filmu". Filmový týdeník. 

   Až začnou hrát hudbu i pod projevy politiků a v pozadí se bude odehrávat to, o čem politici mluví, tak už stojíme oběma nohama v Orwelově románu 1984. Jsme už snad věrchuškou(?) / žurnalisty(?) považováni za dokonalé ovčany? Za malé děti, kterým se všechno musí podat zcela po lopatě, aby náhodou nezačaly přemýšlet o tom, co slyší nebo vidí vlastníma ušima nebo očima? 
1984:  Hodiny nenávisti už máme zavedeny. Jsou to "diskuzní" pořady typu Kotel.  

   A lidé  takto nacvičení si sice ledacos vyfotí, zaznamenají  - ale schová to jen málokdo. Co kdyby se jim tam, kde to bude uloženo "náhodou" objevila dětská pornografie? Nebo návod na pěstování konopí? Nebo neupravená data o demografickém vývoji České kotlinky? Nebo jiné, pečlivě utajované skutečnosti? Velký bratr nejenže nikdy nespí, ale má i dlouhé prsty a spoustu pomahačů. Někdy i našich nejbližších. 

Ale do hlavy - tam vám nevleze nikdo. Nikdo vám vaše vzpomínky, nepřesné a nedokonalé nedokáže ukrást, zneužít, prodat. Ani Velký Bratr.



S tou modrou konvičkou jsem chodil pro tři litry mléka
k Frau Anna Miller. Sudety, někdy kolem roku 1956. 


REC & PLAY 

   Zaznamenej si co chceš, ale přehrávat si budeš jen to, co si přejeme my. Tomu pak uvěříš - tomu musíš uvěřit - a už si nebudeš pamatovat, co jsi ve skutečnosti slyšel, viděl, vyfotil, nahrál. 



Těmi Benátkami to začalo, v ZOO pokračuje. Kde to skončí?



Ví to někdo?



Fotografie: StK (1974 - 2014)

=============
Pedro mi poslal důkaz, že někteří fotí i něco jiného než sebe před...
Inu - výjimka potvrzuje pravidlo.



krámek s maskami pro benátský festival


nákladní "gondola"




14 komentářů:

  1. Ještě jsem tam nebyl, snad letos k podzimu. Jsem vážně zvědav.
    4P

    OdpovědětVymazat
  2. Jako bych slyšel manželku....

    OdpovědětVymazat
  3. EK, jistěže máš pravdu.
    "Vždyťjsemtitoříkalajenžetynaměnedášjokdyžtořekneněkdojinej..."
    Mám moudrou manželku. Kvůli zuřivé snaze "udělat" co nejlepší fotku, který skončí kdesi na digitálním smetišti, se připravuju o poezii jedinečného prožitku. Když už fotku, tak aby zachytila něco jedinečného, aby měla příběh a vyvolávala chtění se na ni dívat a chlubit se jí. Jenže na to, když přijde to místo a ten okamžik, je nutno mít natrénováno. Ale pak zas...ach jo.

    OdpovědětVymazat
  4. Dobrý den, moc dík za bezva článek, stvořený k rozjímání a přemýšlení :-) Víte, také mi to připadá divné, ale nebudu moc daleko od pravdy když řeknu, že většina těch lidí se na ty fotky pak ani nepodívá - nebo je také jen tak "přelítne" stejně jako přelítli místa s foťákem v ruce :-( Prostě žijeme rychle, a na "hlouposti" není čas... Už před pár lety, ve věku necelých 40 let, jsem se rozhodl nechat fotografování mladým - od té doby jen vychutnávám s tím, že se netrápím zapomínáním (manželka si pamatuje víc, mnohdy se divím kde že jsem to byl, a co se tam mělo odehrát - pamatuji si totiž dost často víc ty pocity a nálady, než děje a obrazy). Stačí zpomalit, a dívat se. Zážitky garantovány :-) Asi stárnu... Hrošan

    OdpovědětVymazat
  5. Pro Hrošana:
    Když stárne víno nebo jablko, tak zraje.
    Já už jsem možná trochu přezrálý. [;>))

    A k focení: Je třeba chodit s foťákem a nasávat atmosféru místa a děje jako houba a až pak zmáčknout spoušť. Vědět, co, proč a pro koho fotím. Vlastně fotit, jenom když chci něco říct ostatním. Můj fotografický guru Franta Krasl to vyjádřil v tzv. Kraslově axiomu, větě, které se držím už od mládí: Když nemáš co říct*, nech ho zastrčený**.

    */svou fotografií ostatním lidem
    **/ aparát v pouzdře

    OdpovědětVymazat
  6. Přečetl manželce, velmi se jí to líbí s očekávatelnou reakcí :
    "Akdyžjsemtitoříkalauž předšestilety....."

    OdpovědětVymazat
  7. Mnohým bych tu uspěchanost až tak dalece nevyčítal, je to takový obecný typický rys doby. Je možné, že to i dost souvisí s jakousi obecnou snahou těžit ze všeho teď hned a co nejvíc a s ničím se nezdržovat a nemazat. Bohužel si většina lidí dost dobře neuvědomuje, že tohle je tak akorát začátek definitivního konce, tedy že když tohle převládne a zavládne, že skončíme všichni. Smutný jev a dokud se to nezmění k lepšímu, lépe nebude.

    Prožít okamžik, nebo ho zachytit? Tohle jde asi úspěšně skloubit jen, když se člověk naučí to fotografické řemeslo dost dobře na to, aby focení obstarávala prodloužená mícha propojená s očima, zatímco mozku bude dopřáno plnohodnotně, nebo aspoň skoro plnohodnotně, prožít si ten hezký moment. Tohle ale, přiznejme si otevřeně, může být dopřáno jen profíkům, nebo těm i amatérům, ale jen těm talentovaným a zdatným. Většina populace na to v každém případě nedosáhne, takže si bude muset vybrat.

    Sekat fotky jako z kulometu, nebo ne? Odpověď není jednoznačná, závisí to na situaci. Obecně vzato, fotíte-li například krajinu, nebo architekturu, je dobré nepospíchat, promyslet si záběr z hlediska osvětlení, kompozice, vyznění snímku, co tím chcete říct, komu, proč vůbec, atd, atp. Tyhle objekty neutečou, pospíchat zpravidla netřeba. Někdy jsou obklopené ve dne v noci takovými hrozny lidí, že se fotit skoro nedá. Musíte třeba dojít pro stativ a hodně tmavý filtr, aby z toho vůbec něco bylo, takže tady vskutku platí pravidlo, že méně je více. Jsou ale jiné situace, třeba letecký den. Tam zase musíte zvážit, jak je na tom kombinace vašeho těla a objektivy s rychlým a přesným ostřením, zda to vůbec má šanci. Když ano, chce to mít kliku při výběru stanoviště, rozmyslet si čas, jakým budete fotit, ovlivní to kvalitu a vyznění snímků a pak už jen pohotově a trpělivě nasekat přiměřeně dost fotek na to, aby bylo z čeho vybírat. Při tom vybírání je dobré spíš mazat, než ne. Takovéhle fotky ale má cenu ukazovat jen podobně "postiženým", většině lidí je to fakt ukradené :-)

    Zkrátka a dobře, obecně vzato, trocha přemýšlení, empatie a krocení vášní směrem k držení se víc při zemi určitě neuškodí. Většina lidí ale bohužel zarputile odmítá myšlení jako takové, o empatii ani nemluvě. Podle toho to také vypadá. Ale co si budeme povídat, halda mříží, navíc k tomu nafocená vysokým ISem, skoro bez přemýšlení o kompozici, k tomu ještě jako bonus navíc s rozlišením vlašského ořechu, to asi nebude nic moc ke koukání. Nu, nedivme se, protože se na to většinou pak ani nekoukají, tak logicky ani nevědí, jak je to hnusné a tak fotí dál a dál... No, a nebo když se dívají, tak postrádají soudnost a vkus, tím hůř pro nás pro všechny.

    OdpovědětVymazat
  8. Fotky...
    Prostě jsem rezignoval a přes hromy a blesky MLP (mé lepší polovičky) prostě "zapomínám" nabít foťák. Mobily máme naštěstí oba silně zaostalé, takže fotky z nich nestojí za nic. Takže prvních pár minut dusno a pak už alespoň máme čas na to, co chceme opravdu vidět.
    Foťák si beru jedině na dny NATO, abych si cvakl ty mašinky, které jinak nemám šanci vidět.

    OdpovědětVymazat
  9. jinému Honzovi:

    MLP se mi líbí, taková výstižná pěkná, poměrně srozumitelná zkratka :-)

    Dny NATa musí být docela hezká show. Mošnov mám ale poněkud z ruky, takže jsem tam ještě ani jednou nedorazil, ačkoliv jsem již několikrát měl silné cukání. Onehdá, když byla na dnech NATa B-52, byť i jen jako statická ukázka, bylo to cukání hodně silné, ale pracovní průser to rozhodl za mne, musel jsem se věnovat tomu, zač jsem obvykle placen... Takže z B-52 jsem nakonec neměl nic, ale zato jsem aspoň něco vydělal.

    OdpovědětVymazat
  10. MLP znám jako zcela běžnou zkratku od doby, co jsem začal sledovat Zvířetník NP, tedy 2007. No holt společnost z 95 procent dámská.

    OdpovědětVymazat
  11. Škoda, že už tu není Informace, tato nejnovější zpráva by ji zřejmě zajímala. Nedávno jsem se potkal se známou - překladatelkou, která je v písemném styku s knížetem Hieronymem Clary-Aldringenem ve Frankfurtu/Main. Tak jsem se jí hned zeptal, zda už pan kníže zjistil, kdy že to důstojníci ze sovětské válečné lodi navštívili jeho děda Alfonse Clary-Aldringena v jeho vile v Benátkách (Die Beziehung meiner Ururur-Großmutter Dolly mit Puschkin ist bekannt, auch das Duell von Puschkin mit Heeckeren d´Anthes, der mir ein grauenhafter Wichtigtuer gewesen zu sein scheint.
    Dies alles ist in Russland wohl nicht so präsent, daß auch in der kommunistischen Zeit einmal eine Abordnung von russischen Marineoffizieren einen Besuch bei meinem Großvater gemacht haben, als iht Schiff zu einem Flottenbesuch in Venedig vor Anker lag
    ).
    O této události se děd pana knížete v knize vzpomínek (Geschichten eines alten Österreichers - Alfons Clary-Aldringen, Ullstein 1977) nikde nezmiňuje.
    Toto napsal k této záležitosti pan Hieronymus v září minulého roku: Ich bin beeindruckt davon, was er bereits unternommen hat, um den Besuch der russischen Marineeinheit in Venedig herauszufinden. Tatsächlich gab es in den 70-Jahren immer wieder gegenseitige Flotten-Besuche, auch wenn grundsätzlich noch der kalte Krieg herrschte. Als mein Grossvater mir die Geschichte erzählte - ich weiss allerdings nicht mehr, wann das war - hat mich die Anwesenheit eines russischen Kriegsschiffes in Italien jedenfalls nicht besonders beeindruckt.
    Wir sahen damals in jedem solchen Ereignis ein Zeichen einer notwendigen Verständigung.
    Ich weiss also nicht mehr, wann das war, aber ich habe jetzt auch begonnen, über Bekannte in Venedig herauszufinden, was der Grund gewesen sein könnte.

    A od té doby se mu nic nového zjistit nepodařilo a zřejmě už nepodaří - panu knížeti je 70 let a je můj rovesník, nemá se tedy už koho zeptat.
    Jako nejpravděpodobnější se nyní zřejmě jeví možnost, že k této návštěvě došlo nikoliv po WWII, ale někdy v první polovině 30. let. Tehdy Clary-Aldringenové vlastnili palác v Benátkách (a jak kdysi zjistila Informace, po válce jim ho italská vláda zabavila) a v tehdejší mezinárodní situaci byla taková návštěva klidně možná.

    OdpovědětVymazat
  12. Pedro,
    přeposlal jsem předchozí text Informaci. Pokud zareaguje, ozvu se.
    StK

    OdpovědětVymazat
  13. Díky. Dost se o tu záležitost zajímala.

    OdpovědětVymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)