Dobrá smrt, eutanazie

Policisté obvinili někdejší sestru z Lužické nemocnice v Rumburku kvůli úmrtí pacientky z vraždy. Sestra údajně pacientce pomohla zemřít tak, že jí podala lék, který ji usmrtil. 
Za vraždu jí hrozí až osmnáctileté vězení.

Podezření, že zabila více lidí se však podle šetření nemocnice nepotvrdilo...

Názory na eutanazii jsou různé. V tomhle videu jsou oba směry úvah prezentovány dostatečně a domnívám se, že i dostatečně odborně. Měl bych tady říct, že jsem byl blízko několika umírajících - jedním z nich byla i moje maminka. Před očima mi umírala  ale i moje kolegyně, která onemocněla ALS.  A sousedka v domě, kde jsem bydlel. Blízko smrti jsem už tedy byl několikrát, není to nic pěkného ani povznášejícího - ale je to vlastně přirozený jev. Konec života, který někdy začal, určitou dobu trval a nutně musí i skončit. Nic není nekonečného - ani ten vesmír jak se donedávna tvrdívalo. Ani v čase, ani v prostoru. Poslanci parlamentu jsou však většinou proti   uzákonění eutanazie. Že jsou proti lékaři, to docela chápu. Před smrtí se dá na takového "pacienta" napsat spousta léků a zákroků, kteréžto skutečnosti už  nejdou po jeho smrti zpochybnit.

   Ano, jsem zlý. Ale vím, jak se chovají někteří zvěrolékaři. Snaží se vyléčit i zvířátko, které nemá žádnou šanci. A majitel bude platit a zvíře trpět - dokud to příroda nevezme do svých rukou a neskončí to. Kdyby se pejsek "uspal", o tenhle příjem by přišli. Tak dávají naději i tam, kde žádná není. Protože čekání na zázrak, který nepřijde je pro ně dost dobře honorovaná činnost. Zdaleka si nejsem jist, že humánní medicína vychází z naprosto jiných premis. Lékaři se dnes snaží vydělat peníze - na nějakou charitu není vhodná doba.

   Ne všichni. Ale jsou takoví, nejsou to jen výjimky. Vzpomínám na akci "Děkujeme, odcházíme!" Na operačním sále jsem byl vzhůru, když se o tomhle problému spolu bavili dva mladí lékaři. Perfektně mi přitom zavedli stenty a já šel třetí den po infarktu pěšky domů. Výborní profesionálové ve svobodném světě - leč žádná dobročinnost - chtějí dostat dobře zaplaceno. Stejně jako "na západě" aniž by zohlednili rozdíly v průměrné mzdě. 

   Budiž - ale je s tím třeba počítat. Když někdo takový názor o (zvěro)lékařích vysloví, vrhne se na něj zuřivá smečka - ani ne tak lékařů, jako lékařských odborářů a novinářů - protože mediální obraz lékaře je, že zachraňuje životy, že je k tomu povolán, nehledí na námahu, pracuje bez ohledu na benefity. Což je pochopitelně obraz falešný. Ocenění práce je důležité pro všechny, entuziasmus se už nenosí. I když - lékařů, kteří chtějí prvoplánově léčit a to ostatní je až na dalších místech jejich seznamu je taky hodně. Všichni doktoři, které znám, kteří jsou mými přáteli.





   Druhou skupinou, která eutanazii principiálně odmítá jsou věřící se svým oblíbeným sloganem "Život nám dal Bůh a jen ten má právo náš život ukončit." Což je další falešný argument. Při asistovaném oplodnění, při záchraně předčasně narozených děti, pomoci porodníka při komplikovaných porodech to není Bůh, kdo určuje, zda se život "uchytí" či dokonce zda vůbec vznikne. S touhle logikou jsou lékaři vlastně lidé, kteří sabotují činnost onoho hypotetického Boha. Eutanazie je ovšem akt milosrdenství, nikoliv náhrada Boží vůle. Bůh není milosrdný - podívejte se do dějepisu nebo na televizní noviny. A Bohů je spousta - i když těch hodně slavných je jen pár. A kvůli různosti Bohů se vedou ty nejkrvavější války. Třeba šíité a sunnité,  kteří se toho času vzájemně vybíjejí v Iráku a v Sýrii. A to mají oba jako šéfa stejného Alláha.

   Na videu v odkazu nahoře vystupuje lékař, jenž argumentuje tím, že na smrt nemocní jsou jeden den přesvědčeni, že by raději umřeli a druhý den už zase lpí na životě. Otázkou je, zda jim ono "lpění" bude něco platné. A jestli si třetí de opět nebudou přát nebýt na živu. Helena Langšádlová (TOP 09)  upozorňuje na neblahé zkušenosti z období nacismu a dnešní Belgie. "V současné době v Belgii o eutanazii žádají lidé s depresí či po nepovedených plastických operacích," varuje. Pokud někdo staví svůj život jn na tom, jak vypadá nebo trpí těžkými depresemi, které lékaři neumějí vyléčit je nanejvýš pravděpodobné, že svůj život ukončí tak jako tak sebevraždou. Protože málokdo má dostatečnou kvalifikaci k účinné a bezbolestné sebevraždě, jsou to případy krvavé (vlak, nuselský most) nebo dokonce ohrožující i životy ostatních lidí, kteří s problémem nejsou nijak spojeni - třeba když se někdo rozhodne skončit svůj život srážkou s protijedoucím autem případně vyhozením celého domu do povětří, když si "pustí plyn". (Což už většinou neskončí otravou, stávající svítiplyn je méně jedovatý, ale právě neočekávanou explozí.) 

   Kolem eutanazie se místo seriózní diskuze opět rozbíhá trapné politikaření. Pár ukázek: 

"Lidský život je posvátný a takto bychom k němu měli přistupovat a koneckonců je to i v programovém prohlášení vlády," uvedl ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček. Domnívá se spíš, že české zdravotnictví má velký dluh v paliativní péči, to znamená péči poskytované pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém stadiu. Více by se podle něj měly podporovat hospice a podobná zařízení. Tam podle Němečka pacienti nevolají po eutanazii. 
To je ovšem nepravda. Pan ministr asi nikoho blízkého s nevyléčitelnou nemocí nemusel opatrovat a doprovázet jej k jeho konci. Starali jsme se se ženou o naši kolegyni, která pozvolna umírala na ALS. A to je smrt bezbolestná, člověk pozvolna ztrácí vládu na tělem. Začíná nenápadně, zhoršenou mluvou. Pak už nejde mluvit vůbec, musíte se domlouvat písemně.  Pak už přestávají fungovat ruce, nohy, už nejde ani zdvihnout hlavu, pacient leží a čeká na smrt, která obvykle přichází ve spánku zástavou dýchání. Tohle všechno nemocnému řeknou, jakmile je diagnóza potvrzená. S tím, že léčba neexistuje a málokdo přežije víc než půl roku. 
   Takže vím, že od určitého okamžiku Ilonka (tak se naše kolegyně jmenovala) toužila po smrti. Nebyla šance, nebyl důvod to prodlužovat. Se všemi, kteří si na ni "udělali čas" (moc jich nebylo) si už napsala, co jim ještě chtěla sdělit a pak už jen koukala na fotky, které jsem ji nahrál do televizoru, po hubeném obličejíčku se jí koulely tichounce slzy, občas se dusila hleny a přestože už pak nemohla nic napsat, domluvila se s ošetřovateli v hospicu (rodina jaksi neměla čas se o maminku a manželku starat 24 hodin denně), že si nepřeje, aby ji v případě její smrti nějak oživovali. To bylo maximum, které směli pro člověka, který už byl duchem na druhé straně řeky, udělat. Chodívali jsme za ní střídavě se ženou každý den, někdy se v hospicu objevil i někdo z rodiny a všichni jsme čekali, až se ji podaří umřít. A to přitom opravdu netrpěla žádnými bolestmi. A ještě něco: její plat (invalidní důchod) nestačil ani na třetinu toho, co ta "paliativní péče" v hospicu stojí. Co by dělala, kdyby neměla přátele, nevím.

   Druhá příhoda je pro mě ještě o něco smutnější. To mi umírala maminka na rakovinu. Mamka byla vždy bojovnice a tak, když ji přepadly vnitřní bolesti, šla hned disciplinovaně k lékařům. Ti ji poslali do nemocnice "na operaci" - a dál pokračoval obvyklý scénář: otevřeli, konstatovali, že má rakovinu všude a tak ji zase zašili. A neřekli jí, že má před sebou pár dní, nanejvýš týdnů života v bolestech. Jenže Jenže - on to člověk pozná. Jednají s ním jinak, prostě jako se smrtelně nemocným. Takže maminka ležela po operaci v pokoji, ruce přivázané, z těla ji trčely různé drény, měla bolesti a věděla na 99%, že to je pro ni konečná. Když jsem za ní přišel od táty (táta se o patro výše na mužském oddělení zotavoval po operaci žaludku - taky rakovina) tak mě úpěnlivě prosila, že pokud ji mám jen trochu rád, ať ji z těla vytrhám ty hadičky a infuze, že chce umřít. Neudělal jsem to - jednak jsem nevěděl, jestli by to nějak uspíšilo její smrt a jednak jsem zbabělec. Takhle se pokusit zabít vlastní mámu před očima personálu - to jsem prostě "nedal". Ošetřující doktor, primář oddělení si mě vzal stranou a řekl mi to, co maminka věděla taky, aniž by jí to někdo přímo řekl - že to už velmi brzy skončí. Není vůbec žádná šance, jenom bolest - a strach. Podařilo se mi pana doktora poprosit, aby maminka dostával dost opiátů, aby všechen ten strach a bolest do své smrti "prospala", aby už nikdy nenabyla plného vědomí. Doktor mi to rukoudáním slíbil. Pak jsem šel domů a bylo mi strašně. Usnout se nedalo.

   Druhý den ráno v o půl páté u nás doma zazvonil telefon, kterým mi oznámili maminčinu smrt. Já si dodnes myslím, že se doktor slitoval a "něco" udělal. Když jsem za ním za pár hodin byl na oddělení poděkovat za péči, byť marnou, díval se mi do očí. I když nic neřekl, já to věděl skoro jistě - a jsem mu za to neskonale vděčný. 

Pak už jsem jenom nedal svolení k pitvě a šel všem oznámit, že maminka to má za sebou a jsem poloviční sirotek. Táta tu rakovinu kupodivu přežil  a žil pak s třetinou žaludku ještě mnoho let - ačkoliv měl za sebou koncentrák, polámaná žebra, vyraženou spoustu zubů a zničené zdraví. Inu život šance rozděluje tak nějak - nelogicky.  O nějaké spravedlnosti už vůbec nemluvím. 

   Po letech jsem se spřátelil s několika lékaři a ti mi potvrdili, že tu a tam někomu "pomohou přes řeku". Znají způsoby, které ani pitva neodhalí.  jsou slitovní.  Protože nechávat někoho zbytečně a bez jakéhokoliv rozumného důvodu trpět, když žádná šance není a pokud on sám už chce "na druhou stranu" je skutečná necitelnost. Surovost. Okecávat to celkem nemá smysl. Sebevraždu i usmrcení z milosrdenství vlastně postavila mimo zákon křesťanská církev. Řeči o Bohu a dávání či braní života. Veřejné popravy a upalování čarodějnic z toho "braní života  byly asi vyjmuty. Nemluvě o válkách. A my to papouškujeme a ani nevíme proč. V antice a třeba i ve středověkém Japonsku to byla běžná věc.   

   Řeči o morálce a možném zneužití tohoto institutu jsou na místě jen tehdy, kdyby šance na přežití byla nenulová. Kdyby budoucí pozůstalí na starého člověka naléhali a vysvětlovali mu, že "překáží".  Čekají na jeho smrt a doufají, že se už brzy dostanou k domku nebo k penězům.  I o takovém počínání jsem slyšel - ale nazývat to hyenismem nelze. Hyeny takové nejsou. Tomu by bylo nezbytné zabránit,. I když i tam by se asi našly způsoby, jak obejít etickou komisi, jak ji zkorumpovat. Ale těch, kteří už nechtějí z racionálních důvodů žít je řádově víc. Někdy i ze zcela  iracionálních, malých směšných  Ale jak zabráníte sebevraždám? 

   Zdá se to nepravděpodobné - ale staří, opravdu staří lidé jsou k manipulaci mnohem náchylnější, než lidé vyššího středního věku. Jsou povolnější. Vzpomeňte jenom na takzvané "šmejdy". Ať už oni šmejdi staré lidi někam vozí na prodejní akce nebo jim nabízejí "levnější plyn, elektřinu, telefon..." Nebo hrnce či vysavače doma. Proč staříky a stařenky takoví nemohli inspirovat k touze ten svůj, už nijak hezký život zakončit? 

  Tady je na místě, aby se stát postaral. Nikdo z příbuzných přece nemůže být po ruce stále, aby zabránol takovému nedomyšlenému jednání pod nátlakem - a zbavit starého člověka svéprávnosti je jednak obtížné, jednak ve vztahu k němu nesmírně necitlivé. 

Ale stát pro vyřešení stále se opakujícího se problému se starými lidmi, kteří podlehnou agresívnímu jednání nedělá skoro nic. Dokonce Úřad pro ochranu osobních údajů zabraňuje takové šmejdy natáčet při jejich rejdech. A taky majitel obchodu nesmí vyvěsit ani jméno, ani podobu usvědčeného zloděje. A zločinci, zatčení policií nemají v TV ani jméno, ani tvář. Samé čtverečky. Člověk, který natočil darebák, jenž mu rozbíjel okna je za to stíhán. Darebák za poškozování cizího majetku ovšem nikoliv.  

   Tohle nechápu - ostatně funkci tohoto úřadu nechápu vůbec. Nic neochraňuje - osobní údaje už vůbec ne. Ty se dají kupovat po desítkách tisíc od institucí, které je shromažďovat musí. Telefonní společnosti, zásilkové / internetové obchody. Jen se na to nesmí přijít.* 

"Úřad" nic nedělá, jen překáží informovanosti a stará se o utajení  identity různých vrahů, zlodějíčků i úředních činovníků.  Prostě - dokonalá pozice pro to, aby kterýkoliv jeho úředník mohl být podsvětím korumpován. Tady ani pověstná novinářská vlezlost nepomůže.

   V ČR se eutanazie trestá jako vražda, asistovaná sebevražda je trestná pro asistujícího jako účast na sebevraždě. V Česku se před lety pokusil prosadit zákon o dobrovolné pomoci k ukončení života právník a někdejší předseda už zaniklé Liberální reformní strany Milan Hamerský. Po prázdninách chce svůj návrh znovu donést k politikům. Serveru Aktuálně.cz řekl, že má napsané dvě verze, u první provede eutanazii lékař a u druhé je eutanazie bez lékařů, kdy nemocný přijede do kliniky, kde mu namíchají koktejl, který sám vypije. Pokud je toho ovšem fyzicky schopen.

   Pokud se o eutanazii nebudeme bavit, nezbude lidem, kteří už nechtějí žít skončit svůj život dříve. Pokud jsou ještě fyzicky schopní sebevraždu provést. Jsou lidé, kteří už svůj úděl neunesou. Pak jdou k železniční trati a kleknou si před vlak. Nevidí cestu ze svých trablů a zapomenou i na syna.Jsou mladí, zdraví a na sebevraždu mají dost sil. Nebo naopak s vypětím všech sil vylezou na parapet okna ve čtvrtém patře nemocnice - a pak se o nich napíše, že chtěli krmit houby. 

   Pořídit si tabu a do zblbnutí opakovat cizí mantry - na to jsme byli vždycky kabrňáci. Ale proč nechtějí o eutanazii mluvit politici?  Snad proto, aby jejich protivníci na ně nevytáhli takovou "eutanazii", kterou prováděli nacisté v Německu s duševně nemocnými. A že by tuhle dokonalou podpásovku vytáhli, na to vezměte jed. Jakákoliv špína je dobrá pro poražení politického protivníka. 

Prý čestný souboj názorů... 

Ach jo. Prachy a pocit moci. 

Nic víc.

  Člověk, který je při smyslech by měl mít svobodu o sobě rozhodnout a nekončit svůj život v krvi na chodníku nebo na kolejích. Nebojím se hromadných žádostí o eutanazie, protože "žízeň po životě" je velmi silná motivace. A kdo ji nemá, stejně ze života odejde. Řekl bych, že si nezasloužil žít dál a že se odsoudil sám. Nikdo tomu nedokáže zabránit.

"Díky špatnému systému pacienti velmi často umírají na odděleních, která nejsou na paliativní péči připravena, zejména z hlediska personálního. Psychologická podpora nemocných je naprostou výjimkou. Utrpení a bolest, se kterou se člověk setkává, je pak příčinou vzrůstajícího počtu sebevražd těžce nemocných pacientů a troufám si říci, že i vražd ze soucitu ze strany lidí, kteří s nimi přichází denně do styku," sdělila onkopsycholožka Laura Janáčková.  Ona nejspíše ví, o čem mluví. Já už bohužel taky.

=====

K vlastnímu obvinění sestry: Zdá se, že lékař chtěl její milosrdný akt nějak krýt. Jenže je zrovna na kordy s vedením nemocnice a to tohoto faktu  - "po zralé úvaze", jak se říká (proto to trvalo tak dlouho) - využilo proti němu. Nebýt toho "souboje lékařů", patrně by se nic nestalo. Sestra by vykonala milosrdný, byť nezákonný skutek a žila dál bez pocitu viny, naopak s pomyšlením, že konala dobře a správně. Svět by se točil dál. Jenom jedné paní se zkrátilo utrpení. Ta kdyby tak k tomu mohla něco říct...

Tohle je pochopitelně jenom moje spekulace. Ale jste si jisti, že se mýlím?

A vůbec - co si o eutanazii myslíte vy, milí Útulníci?