Prohledat tento blog

sobota 18. října 2014

Kanady versus kristusky

Potulná kočka Julinka



Aneb o krysách a lidech





Ostražití vlci a sluníčkoví lidé. Nebezpeční jsou obojí - jak ti v bomberech, tak ti v kristuskách. Ti druzí víc. Přesvědčují nás, že krysa je plaché zvířátko, že před lidmi má respekt, raději uteče. Že lidi nekouše. A že bychom si je měli klidně nechávali na zahradě, protože mají stejné právo na život jako my, v místě, které si sami vyberou.





   Problém je v tom, že několik potkanů čili norských krys nám jednak zahradu ani dům nesežere, jednak na ně tak často nenarazíme. Skoro o nich nevíme a nemáme důvod je nějak hubit. Je to přece docela legrační zvířátko. Jenže samice potkana je plodná, mívá obvykle čtyři až sedm mláďat tři až pět krát do roka. To ovšem znamená, že se za rok jejich počet za rok zvýší dvanáctkrát až pětatřicetkrát. Za dva roky 144 až 1225 krát pokud má dobré podmínky. Pokud má dost potravy, případně pokud je přikrmujeme. A pokud takové populační explozi nějak nebráníme, protože jsme přece "sluníčkoví lidé". Nejsme ani mezi sebou netrpíme žádné "rattotofoby". 



   Ale tisícovku krys v domě už pocítíme. Jednak na škodách, které působí svou žravostí, jednak při soužití s nimi. Mají prostě nějaké nároky na svůj "Lebensraum" svá hnízda, na svůj způsob nočního života. 

   Při určitém promoření začnou být potkani docela nebezpeční. V dávnějších dobách jejich předchůdci, krysy obecné napadly třeba i novorozeně v kolébce. A taky sežraly všechny zásoby potravy v sýpkách. Lidé museli začít chránit si své zásoby potravin a norské krysy vybíjet. Pokud to účinně nedokázali, museli se ze svého sídla vystěhovat, nebylo tam možné dále bydlet. Ti kteří populační explozi krys nebo potkanů nedopustili, byli na ně zlí nejpozději v okamžiku, kdy se hlodavci začali vynucovat svá "práva"

   Protože ale potkani nedokáží žádnou potravu vyrobit, jen sežrat a stále se množit, poté, co jim člověk uvolnil svůj dům, svůj hrad a utekl jinam nebo ho vyhubily choroby, které potkani přenášejí se populace norských zmetků začne velmi rychle snižovat. Více místa na zakládání hnízd nemůže vyvážit hlad, který nastane, když nikdo nedoplňuje sýpky. Potkani se nejprve pokoušejí vystěhovat k sousedům, kteří ovšem nejsou tak "sluníčkoví" - a mají dost koček, aby invazi norských krys zabránili.Pak se potkani začnou mezi sebou o zbylou potravu rvát. Nakonec jich zbude zase jen pár, které uživí přirozená strava v okolí. Ale opuštěný dům je zničený, vše, co bylo jen trochu k žrádlu je rozkousáno, střecha propadlá. Člověk to prostě vzdal.

   Pokud vám to něco připomíná, jste na správné cestě. Je to podobné invazi jiných kultur do té naší, zaužívané, křesťansko -židovské. Liší se to jenom v tom, že se lidi a krysy nemohou mísit. Což ovšem platí třeba i pro muslimy nebo Cikány taky. Ti se sice mísit mohou, ale z nějakých důvodů to nedělají nebo dělají jen velmi zřídka. Takže všechny populace vlastně žijí na jednom místě odděleně, každá svým způsobem života, někdy opravdu neslučitelným s jiným způsobem. A hlavně - ty příchozí nejsou ochotní nebo ani schopní svůj styl života změnit. Ostatní premisy platí jako v modelovém případě. Pokud cizího elementu není mnoho, lidské společenství je schopné ho tolerovat, dokonce mu pomáhat - přikrmovat ho. Pokud ovšem počet vetřelců stoupne nad určitou mez, je třeba "sluníčkáře" a "multikulti" bojovníky odkázat do určitých mezí. Nechceme-li být za pár let zlikvidováni svými hosty - vetřelci. 

   Proto jsou odchylky od většiny (t.j. menšiny) méně nebezpečné. Tam si můžeme určitou toleranci dovolit. Je ovšem třeba uvážit, kde postavit hranice. Ze strany menšin - "jiných" bude stále tlak na rozšiřování jejich práv. Obhájci "jinakostí" argumentují demokracií a svobodou. 

   Jenže na druhé straně jsou to titíž "sluníčkáři", kteří se snaží většinové společnosti vnutit zvyklosti menšin. Nerozlišování pohlaví ve školách, popření klasické rodiny sestávající z ploditelů, muže a ženy a jejich potomků. V Americe už docela rozšířená "genderová rovnoprávnost", která se projevuje tím, že se žena, které dáte přednost ve dveřích urazí, že ji podceňujete. Nebo má naopak pocit, že na ni chlípně zíráte a zažaluje vás pro "sexuální harašení. Někdy i úspěšně.

   A celá ta kohorta intelektuálů (těch je málo) ale hlavně mladých humanitních  pseudointelektuálů* si uzurpuje (dokonce výsadní) právo na to, aby ostatní kádrovala za jejich odlišný názor. Ne čin, jen názor. Jsi hned zařazen jako: islamofob, homofob, nacista nebo naopak sionista, rasista, misogyn atd. Vhodná nálepka se vždycky najde,. A důvod ji nalepit také - poikud možno filosoficky zdůvodněný. Obyčejný člověk tomu sice nerozumí, ale o to přece nejde. 

   Je zajímavé (tedy moc zajímavé to není, spíše trapné) že se lidé plamenně obhajující práva na homosexualitu a její všemožné veřejné projevy včetně veřejných (a pro mnohé náhodné kolemjdoucí trapných) "Pochodů hrdosti" ostře vystupují proti dětské pornografii. Tedy vlastně i pedofilii i když není praktikovaná. Slyšel a četl jsem dost názorů různých sexuologů, že právě dětská pornografie (například kreslená) často stačí pedofilovi k ukojení a on se už o praktikovanou pedofilii, která pochopitelně trestná je, ani nepokouší. Co takhle udělat trestným i sledování gay porna? Nebo porna vůbec.


   Nedávno jsem se dočetl o tom, že zoofilie leckde v cizině napřed byla, pak nebyla a nyní zase bude trestná. Ne z důvodů morálních, ale z důvodů, že u zvířete nelze spolehlivě zjistit, zda s pohlavním aktem souhlasí a mohli bychom tak porušit jeho "zvířecí práva". Zajímalo by mě, jestli titíž lidé stejně ohnivě bojují proti zvířecím farmám (koncentrační tábory) a jatkám** - kde se zvířata hromadně vraždí, dokonce z prokazatelně zištných důvodů.  


   Tyhle nelogičnosti ve mě vyvolávají preventivní, permanentní ale latentní nedůvěru k intelektuálům. Protože teprve až daného člověka poznám osobně, pohovořím si s ním mohu konstatovat, jestli mu pod nákladem všemožných filosofických výkladů ještě zůstal dostatek obyčejného rozumu. Takového toho vysmívaného, selského. Musím s lítostí konstatovat, že u těch, kteří "píší do novin" rozličné úvahy a provolání často nikoliv. Bývají mladí, levicoví, nevěřící a zastávají ve státním aparátu nebo v neziskových organizacích místa se zcela neurčitou pracovní náplní. Když odjedou na rok někam do světa na placenou stáž, málokdo si toho všimne. Leda tak jejich maminka, které na několik měsíců ubude práce s jeho obsluhováním.




======================================================


   Náš svět je plný nenávisti a podvodů. Není pěkné se na to ani dívat a už vůbec není pěkné se toho zúčastnit. Proto často jezdívám do hor, do svých Sudet, kde jsou věci obyčejné, vesnické, logické, byť někdy zdánlivě kruté. Kočka, která k nám na začátku odkudsi přinesla svá koťátka je s naší pomocím odchovávala. Krmili jsme napřed jen kočičku, pak i koťata, čistili jsme jim zanícená očička. Po několika týdnech Julie, jak jsme ji nazvali, učinila jedno špatné rozhodnutí - odvedla všechna koťata pár desítek metrů od chalupy do nového, podle jejího kočího mínění asi klidnějšího úkrytu, než byla naše stodola. Hned první večer po odchodu je asi našla liška. Pozdě v noci bylo z houští slyšet zvláštní řev, který jsem posléze našel na internetu jako "zvuky lišky na lovu".  Za další dva dni se kočka Julie vrátila - už ale jen s jedním kotětem, s tím, které bylo nejméně plaché. Zbytky ostatních koťat jsem nikdy nenašel. Inu - v životě koček i lidí je plno nutných rozhodnutí. Některé z nich jsou ale špatná. A Julie je už zase "v tom". Jak to dopadne v zimě s koťaty, když na chalupu nikdo nejezdí a netopí se tam, nevím. Asi špatně. Ale pomoci nemohu. 


Kolik koťat napočítáte?






*/ Pseudointelektuál - většinou čerstvý absolvent nějaké vysoké školy humanitního zaměření, který je okouzlen svým vlastním intelektem a cítí se být předurčen k tomu, aby změnil světový pořádek. Jednoduše: namyšlený příživník. 
Skuteční intelektuálové (i humanitního směru) zdaleka takoví nejsou. Vím to určitě - ostatně s nimi spolupracuji celý život a spousta z nich je mými  dobrými přáteli. 


**/ Farmy a jatka jsou, existují. Na tom se asi v dohledné době nebude nic měnit - Homo Sapiens je totiž všežravec, maso potřebuje. To, že chováme zvířata na porážku ovšem neznamená, že bychom se k nim měli chovat neurvale. Úmyslné ubližování zvířatům bych byl ochoten soudit stejně, jako ubližování lidem. I zvíře cítí bolest, stres.A hranice mezi člověkem a zvířetem je nezřetelná. A vždycky bude. 

.

36 komentářů:

  1. No sláva - konečně zase nové oné. Do vany, v ní budu poslouchat Honzu Rokytu a pak si přečtu. Určitě tu ale není nic o kýči ani klišé. No tak pozdějc, no.
    Koťátek kolik že je tu?! Na tom jejich krásném multiportrétu? První pohled: no čtyry. Druhý: Pět. Nebo eště víc?
    Ale co s nima bude? Rozdávání koťat a štěňat se i s inzerováním na vývěskách obchodů moc nedaří... A lidi pořád a pořád říkají: Ale sousede! Kastrovat? Takové týrání?
    Zoufalá zabedněnost.

    OdpovědětVymazat
  2. Na kýče a klišé taky dojde.
    Jenom musím sebrat dostatek usvědčujících důkazů. Včera jsem strávil tři hodiny s Bohušem Kubištou. Nádherná profilová výstava v sedmi sálech z osmi v ostravském Domě umění. Zjistil jsem, že se mi líbí víc jeho raná tvorba, doba, než se stal vzorem pro Zrzavého a naše kubisty. Prostě Kubišta ano, kubismus ne. Ne tak moc. Na mě je kubismus moc těžký. Něpanimáju. I když - někteří autoři jsou mi srozumitelní. Třeba Pablo P.

    OdpovědětVymazat
  3. Potkani, jo! Líčení plastické jak trhavina /(C) JS/. Pochopitelné aji bez závěrečného objasnění po lopatě, jak to auctor myslel. Ale pro každý případ, chápu. Dopor. lit.: V. Dyk - Krysař. Úžasná věc, viděl i na scéně - u nás v sedmdesátých. Dyka vůbec beru, celkově. Kdo ví, že spadá do začátku století, který miluju, nediví se. Mám dojem, že to kdysi hráli aji v Ocelovém srdci.
    To bych nechtěl zažít - slyšet, jak opodál liška trhá a odnáší mláďátka, co ještě dnes byla u mne. Mais, c´est la vie - la vie naturelle! Z kteréhož jsme se kdysi vyčlenili. Je normální, že většina mláďat z většiny vrhů u většiny živočichů nemusí přežít. Vyrobí se další... U přírodních národů to bylo/je taky tak.

    OdpovědětVymazat
  4. Na kubistu Kubištu (to by nešlo vymaslet, že?!) se ovšem musím zajet podívat, to dá rozum. Už na vernisáž jsem upozorňoval svou tamější větev rodiny. To je událost roku, a nejen pro město! A v tom nádherném baráku, no.
    MMCh BK měl taky žel štěstí, že umřel ještě v osmnáctém. Vzápětí by ho ostrakizovali a kdovíjak by skončil. Víte, co se mu 1917 podařilo jako veliteli pevnostního dělostřelectva v Kotoru, že?

    OdpovědětVymazat
  5. Pro Jakuba:
    Prý potopil ponorku, Kubišta jeden...
    Dostal za to vyznamenání - píší to aspoň na zdi té naší městské galerie.
    Ale jak to souvisí s tvorbou nějak nechápu.I když - názvuky války v jeho některých obrazech jsou. Emotivně docela silné.

    OdpovědětVymazat
  6. Nijak to přímo nesouvisí. Život s tvorbou nějak přímo nemusí souviset. Ovšem je potřeba jej více či méně aspoň v hlavních rysech poznat, chceme-li mít pozadí, kulisy pro názory, myšlenky, tvorbu...
    Právě jsem usnul u PC, tak se přesouvám pokračovat na svém gauči v obýváku. Nedá sa. Došla bída na kozáky.

    OdpovědětVymazat
  7. Ano. Říkám si, proč takhle rozumných lidí je tak zoufale málo....

    Kubišta, ano. Už jen to příznačné jméno. Co všechno ještě mohl namalovat, kam až se mohl posunout, koho mohl inspirovat. Nebýt té štvanice, ano příznačné pro náš národ, který se tak nepěkně zachoval k Emmě Destinové a po dvaceti letech utrápil i Karla Čapka, třeba by nepodlehl...
    Je trpkým osudem mnoha kumštýřů, že třou bídu a teprve po dlouhém čase je jejich dílo ceněno. Tak malovali i když leckdy jim kručelo v břiše a třásli se zimou, plátno a barvy měly přednost. A když nebylo na plátno, tak alespoň nějaký ten papndekl, dřevěná deska z lecčeho či kus starého hadru. Výhodou bylo když se dva dělili o ateliér. A vypomáhali si v těch těžkých časech jak se dalo. Když bylo třeba na nájem, otop, jídlo, prodali co malovali, pod jménem jednoho či druhého, jen aby se prodalo. Tak i v případě oněch dvou, z Královských Vinohrad, tehdy ještě blátivé periferii jak o píše Karel Čapek. Bohumila Kubišty a...Jenže čas běží, a co všechno zasahuje do lidských osudů. Kubišta umírá, zůstává jeho souputník v díle, na scénu přichází femme fatale, leč na krátko, oheň a voda nejdou dohromady, zjevuje se andělská tajemná neznámá, leč osud byl krutý. Smrt v těžké hodince bere vše. Svět se znovu zhroutil, desítky pláten s úhly a konturami, tím světem štětcem ostře řezaným, mizí v plamenech pod kotlem aby je už žádné nespatřilo. Nemnoho se zachovalo. Pak člověk přechází od jednoho ke druhému a říká si, který, že tohle, nebo tamto... V naději a současně s bolestí v srdci při pomyšlení na to co zmizelo v tikotu času. Pak nový začátek, návrat ke kořenům, nové dílo a nová naděje nalézaná v rozkvetlé louce, jásavém letním dni, barvách podzimu. Propletené a tajemné bývají osudy kumštýřů....

    OdpovědětVymazat
  8. Nádherná pasáž, uznání!

    OdpovědětVymazat
  9. Kristusky versus kanady:

    Botky kristusky moc nepruží, takže při chození v nich dostávají klouby docela slušně zabrat. Nosit kristusky tedy může člověk, který nemá finance na nic lepšího a bytelnějšího, tam se ale krom vylepšení příjmů nedá nic moc jiného dělat. Někdo je ale může nosit buď z nedostatku představivosti, co všechno se jednomu může snadno přihodit, nemá-li nohy náležitě chráněné. Nosí je tedy z přesvědčení, nebo tak něco a že jsou skoro k ničemu, mu vlastně ani moc nevadí. (Ne)kvalita obutí jde pak ruku v ruce s (ne)kvalitou dalších rozhodnutí a jednání takových jedinců. Všechno od nich a kolem nich je obvykle takové nanicovaté.

    Potkani, krysy a další havěť:

    Chtělo by to velice dobrého a přesvědčivého krysaře, který by všechny ty namnožené dárečky přesvědčil, že jejich skutečné štěstí se nachází někde mimo Evropu, obě Ameriky a mimo opravdovou civilisaci obecně a přiměl je tam nejlépe po dobrém odejít. Ale obávám se, že to je cosi z říše sci-fi a můžeme si o tom nechat leda tak zdát.

    Kubišta:

    Je to docela smutné, jak se některým opravdovým umělcům nedaří zrovna dobře a naopak, patlalům a škrabalům kolikrát krom opravdového talentu vůbec nic nechybí.

    Chci velice poděkovat Obuvníkovi, jak hezky se vyjádřil ke Kubištovi. Moc hezky se to četlo a je vidět, že v Obuvníkovi krom jiných talentů a dovedností, vězí i nezanedbatelné spisovatelské až poetické vlohy. Díky :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Co bych dal za to, kdyby tu byl, kdo už dávno odešel. Tolik, tolik bych se ptal.
    Mé mládí...Paříž...Bydlel jsem v podkrovní světničce, kde místo kamen byla hučící díra do komína, k večeři jsem měl dvě uzenky a kus chleba....to byla moje štědrovečerní večeře...
    Znovu a znovu slyším ten hlas...
    Třikrát jsem viděl film Woodyho Allena Půlnoc v Paříži. Dali, Picasso, Hemingway a další. Kdo tady by mě odvezl na návštěvu časů dávno minulých tady, Čapkové, Kubišta, Špála, Filla, Werich s Voskovcem, Štech... Možná by mi zastavila šedivá Tatřička s šoférem s laskavýma očima, jen ty vlasy by ještě nebyly bílé...Vidím starý český film a v něm dům. Co se odehrává za jeho okny, tehdy, přesně v ty okamžiky kratičkého pohledu oka kamery. To navždy skryté tajemství skryté za oponou času, který vzal ty, kteří již nejsou.

    OdpovědětVymazat
  11. draku, jen ten dar, který bych si tak přál, mi nebyl dán. Lány zrajícícho obilí, hluboce modrá obloha, bílé duchny mraků, úvozová cesta lemovaná lučním kvítím, vlčími máky, chrpami a rmenem, pasoucí se krávy, ty české stračeny s bílými čely, modravé dálky, chalupy s oblými štíty a pálenými střechami, báň kostelíka...To všechno si můžu jen zapisovat do pomíjivých myšlenek. To všecno viděly ty oči.

    OdpovědětVymazat
  12. Díky, kluci. Když tím směrem zabloudím v myšlenkách tak mě to bere. A je podzim...

    Obraťme list, třeba koukat dopředu. Zkusil jsem úpravu prvního prototypy sluchátek, z výstupu odlepil takové terčíky, průzvučné filtry a ze zvukovodu válečky z řídkého molitanu. Zvuk řezavý, výšky a středy. Tak tam nacpal kousky hustého a navíc ucpávky z chumáčků vaty. Joj to to zbasovělo. Laboroval, ubral vatu až se to zdá akorát. Méně basů, ale jsou tam, větší prezenc. Má to detail a šťávu. Porovnával s velkými Sennheiser HD 558, ano, basů vna první poslech víc, ale ty mi připadaly drobet zahučené. Za čtyři a půl tisíce, no dobré srovnání. Sice bych mohl basů přidat, stačí lehce víc přiucpat jak duchnu, ale zvykl jsem si na podání detailu. Hudeček a Brabec hrají Paganiniho. Velká sonáta pro kytaru a housle...Úžasný skladatel, úžasní interpreti. Jen Hudeček by při tom nemusel tolik funět. Asi housle lépe snímat nešlo. Slyšet všechno, každé veznutí. Detailní zvuk, který ze vzdálenosti několika metrů by zněl jinak. Holt to nebylo snímáno pro sluchátka. Ono je to vůbec zajímavé. Třeba Václav Moravec si při hře brumlá, stejně jako Gould. Sluchátka jsou jako lupa, odhalí všechno. A když jsem hračička, můžu jich míst spoustu, stačí jen jinak ucpat a hnedle mám jiný model. Heč!

    OdpovědětVymazat
  13. "Enemže" Schumi

    - jeden pak neví, kde je pravda. No a když si realitu upravuje každý podle svého, není možné se trefit do všeobecného vkusu.
    Asi jako na začátku fonoamatérského hnutí. Výšky a basy na zesilovači naplno - to je to pravé!
    Je? Temný hukot dole a nepříjemný sykot nahoře. Bylo?
    ====
    Existuje vůbec nějaká Hi-Fi t.j. vysoká věrnost?
    ===
    A to raději nevzpomínám popík a bigbít - tam vlastně žádný originál neexistuje. "Origoš" je to, co vyjde za studia. Tak to muzikanti, hudební režiséři a zvukaři vyrobili - ve všeobecném konsensu. Nebo aspoň v částečném. Ozbrojené příměří...

    OdpovědětVymazat
  14. Kocoure, přes co posloucháš, když zpracováváš? Sluchátka, nebo monitory? Jak to má znít? No, když to hraje přijatelně, pak nemá cenu se honit za chimérou a utrácet majland. Kdo z těch nadšenců se "zlatýma ušima" ví jak co má znít. Když se hecují synetickými nahrávkami. "Rocková" sluchátka za dvacet, superzesilovač k nim. A přes co všechno se ten zvuk propasíruje a na čem cestou dotvoří než doputuje k nim do jejich super hyper silver multi pure turbo fidelity verku. Castello Monte Pico.....Mušketýrský večírek....

    To mi povídej, začátky, to pro mě bylo to samé. Když to bouchalo a cinkalo. To bylo ceněno. Protože odříkaného chleba největší krajíc a s okraji pásma byly problémy. To co umí má malinká krabička byla tehdy nedostižná kvalita za nedostižnou cenu. A přece se poslouchalo.

    OdpovědětVymazat
  15. A eslipak víte, že prázdná ohrazená parcela, na které si o pár roků později ti dva brášci dali postavit tu slavnou dvojvilu, byla rejdištěm, skrýší, tajným rájem slavné party hochů z jedné slavné KLUCKÉ (užívali jste taky to slovo t e h d y ?) knížky, napsané pět let po postavení té vily? Autor, žel už od vzhledu neárijec (avšak nedoplatil na to), byl např. (v téže čtvrti) spoluzakladatelem jedné slavné a mnou zbožňované strany. V níž bych se hned angažoval, být tu dodnes. Ale víc už ne, satis est! A tu knížku ilustroval vedle Trnky nejvytíženější kreslíř těch let.

    OdpovědětVymazat
  16. Pro Schumachera:
    Poslouchá se na to, co je jednak odzkoušené, jednak standardní pro daný typ hudby. Pokud se točí venku nebo v terénu obecně (kostel, hrad, atd.) tak se používají prověřená "hluchátka" - naštěstí se to často nemíchá definitivně, ale točí do multitracku a míchá až doma v režii. Nebo se točí do přenosového vozu, který má své odposlechové monitory. Pokud se dělá final mix, poslouchá se nejen na studiové monitory, ale i na "obvyklé reproduktory - třeba na rádiomagnetofon typu "jezevčík", aby se zjistilo, jak to bude znít pro 90% posluchačů. Poctivci si to pouštějí i do běžných sluchátek od MP3 playeru. Ale rozdíly jsou tam obrovské, těžko se hledá kompromis. Klasická muzika se většinou dokončuje na studiové poslechovky, které jsou nejblíž HiFi soustavám těch konzumentů, kteří "něco takového" jako je klasika poslouchají. (Není jich zase tak moc.)
    Ale i v tomhle oboru se najdou výjimky. Když jsme točili CD pro RAI Italiano a oni si dodali svou hudební režisérku, tak ta vyžadovala připojení svých vlastních sluchátek. Ani už nevím jaké značky, ale byly strašné otlučené a polepené izolepou. Nedala je z ruky a chodila s nimi i kouřit do kuřárny - tedy ne s nasazenými na uši. [;>)
    Ale s nimi ta italská paní slyšela jak rys a pořád zastavovala. Takže na konci jsme moc stříhat nemuseli a ušetřilo to hodně práce.

    Takže se nehoní maximální kvalita, ale to nejobvyklejší, na co se pak výsledek poslouchá. V rušném prostředí nebo blízko orchestru (případně je-li akce ozvučovaná) je asi nejdůležitější, aby sluchátka dobře odstínila zvuky, které v záznamu nejsou.
    Jak už jsem mockrát psal - profi práce není o špičkovém vybavení, ale o spolehlivosti: jak aparátu, tak obsluhy. Ty špičkové věci se hodí nanejvýš na to, aby se uvedly v sáhodlouhém soupisu přístrojů na zadní straně CDA. Hifisté to tak mají rádi. Pak pořádají nekonečné debaty o tom, co lépe zní, zda v dnešní době stačí vzorkování 96 kHz a na co jsou ty nebo ony mikrofony nevhodnější. Hlavně jestli mají mít zlatý elox nebo je vhodnější sametová čerň. On ten lidský sluch má své limity - a často člověk (po patřičné mediální reklamní masáži) slyší i to, co vůbec slyšet není.
    Tož do toho mě Obuvníku netahej...

    K Jakubově hádance nemám co dodat.
    Je to prostě vzdělanec - což výjimečně vůbec nemyslím ironicky. Nevzpomenu si.
    Poláček?

    OdpovědětVymazat
  17. Mám na mysli šéflékaře 1. pluku sibiřských legií, 1939-45 pak hlavního zdravotníka našich na Západě. Tu stranu zakládal s jedním pochybným novinářem a jeho komplici, mj. anarchisty, v hostinci Kravín nad vinohradským náměstím. A byl přitom i jistý student z Čáslavi jménem Antonín Vančura, právě vstoupivší do literatury pod jiným tiskařem zvrzaným jménem. Ale když jsem se tam 67 šel podívat, nevypadal už tehdy původně. Dnes už vůbec. Jediná strana, kterou celoživotně obdivuju. Pomohl bych jí (získala 20 hlasů).
    Ta historie je ale nudná, co...

    OdpovědětVymazat
  18. Periferii jsme dávali.
    Nojo, ta sekaná.

    OdpovědětVymazat
  19. No jasně. Dyť u člověka z kultůůůry to je otázka trošky přemyšlování. Bratrstvo bílého klíče je nádhera!
    Pro opravdové intelektuáály to ovšem nejni dost hóch spisovatel prvního ranku. A pro bolšány byl zas dost nepohodlný - První rota je dost protibolševická, byť nevyřčeně. Znal jsem jeho rodinu. Dnes všichni na Západě dávno. Od šedesátých. Brou. Zítra mám přednášku Morava - země dvojího lidu.

    OdpovědětVymazat
  20. Kocoure, tož to Tě do toho s potěšením tahám, protože se zajímavé dozvím. Kdyby majitelé "zlatých uší" schopní slyšet množství kyslíku v mědi a rozeznat měď od stříbra či ještě od něčeho lepšího, nejlépe supravodiče a pak by se hádali, který supravodič je supravodivější, jak má být polarizován, izolován a orientován ve vztahu ke Galaktickému poli, tušili realitu. Mnozí víc než tuší, ale nedá jim to aby se povýšeně tvářili ach ano, lfc ofc, ta ušlechtilost a vzývají kabely od míchačky. Vzpomínám na zasvěcené diskuse o signálových kabelech zdéli půl metru, o jejich vlivu na zvuk, kterak drsnost činí sametovou a samet průzračným, o blahodárném vlivu na přizpůsobení impedance, kdepak, to nejde dvoucentimetrovou propojkou propojit předzesilovač s koncákem, nutno použít náležitý kabel, náležitých vlastností. K tomu mít úžasný CD transport s kilogramovým unašečem a gumičkovým náhonem jako u gramofonu, jehož talíř dokonce připomíná stojatý válec, samozřejmě poháněný třemi motory nezávisle řízenými třemi krystalovými oscilátory. Pak se bity úžasně přesně načítají, drážky vinylu do proudu elektronů obtiskují a je to úžasné ách. Pokud není, tak za to může nevhodná orientace magnetického pole, střecha nedostatečně stínící kosmické záření vybuzující nechtěné elektrony. Pak pokyvují hlavou a říkají "Slyšíte? Ach ano, ta patnáctitisící dvoustá sedmdesáti třetí harmonická je tu zas. Bude třeba lepších filtrů nebo se přestěhovat do zatopeného dolu."

    Už jsem se dostal na hranici, že lépe to hrát nebude. Jinak ano, ale lépe ne. Protože kvalita reprodukčního řetězce je dána kvalitou nejslabšího článku. Počínaje interpretem, konče posluchačem.
    Jenže, příjemně se o tom dá kecat. Jako o víně...ach jaká to ušlechtilost, jaká vyzrálost, jaký buqet. Však kdyby věděli...

    OdpovědětVymazat
  21. Nejslabší článek Schumi
    - technicky - bývá na straně posluchače pokud neposlouchá na hluchátka a je jím poslechová místnost. Lidi poslouchají v rozličných místnostech s rozličným tlumením a dokonce vyjádřeným rezonančním kmitočtem. +/- často v takovém prostoru, který sebelepší zvuk zkazí. Třeba jedna stěna zakrytá odrazivou nábytkovou stěnou, druhá oknem se závěsem. Asymetrie jakýmkoliv nastavením korekcí neodstranitelná.
    ===
    Jedna historka - možná jsem ji už vyprávěl. Kolega od fochu si postavil "neokradené" reprosoustavy 400 litrů s velkými basáky, střeďáky a tlakovýmni výškáči. Hrálo to krásně, barevně a podle měření i rovnoměrně. Odvezl si je slavnostně autem domů a - basy byly pryč. Hned donesl koncák - měříme ho - jel do 10 Hz/-1dB.
    Tak co dál. Vzali jsem měřič akustického tlaku (mikrofon a milivoltmetr) a jeli k němu. Basy kolem 85 Hz byly ještě metr před bednou, ale v prostoru už jen - 8 dB. To je hodně. Vzali jsme bedny zpátky do Ústavu - všechno v pořádku. Hrály jak J.B. Lensingy. Takže zpátky k němu domů.
    Doma - opět plochý zvuk, bez basů.
    Napadla mě jedna divná věc - půjčil jsem si od od paní domu obyčejný smeták na tyči a opřel ho o strop. Ty basy jsem hned pocítil v rukou - a v prostoru okamžitě přibyly.
    Kmital totiž strop, tzv. "rabic", omítnutá sláma na zavěšených prknech. Tvořil kmitající panel, který těch 80 Hz prostě dokonale sežral.
    Kolega se pak přestěhoval a pak i změnil povolání. Donedávna nás zásoboval "atomovu elektřtinou", teď už je myslím taky na odpočinku.
    Konec historky. [;>))

    OdpovědětVymazat
  22. Kmitala rabicka. Páni!
    Kdybyste tušili, jak napínavé investigativně thrillerové stories píšete.
    A teď na Plus (SV) o Pavlu Wonkovi. To musím zůstat hore! Ono to s tou jeho glorifikací, vědí, nebylo tak docela jak prezentováno. A taky jsem chvíli žil v Liberci.

    OdpovědětVymazat
  23. Jo, Kocoure, znám, to si jeden pořídí něco třeba za majlant a ono to nehraje a nehraje. Gramofon, zeslilovač, tříhlavý tapedeck, pak CD, špičkový cívkáč, a na skříních nahoře trůnily velké třípásmové Pioneery. V místnosti 4x3 m. No, dunělo a cinkalo to náležitě. Ano, to bylo to správné bumcink HiFi. Chodil jsem to obdivovat. A to CD ticho v pauzách...
    Co dovede akustika prostoru s hloubkami jsem poznal doma. Stačilo udělat krok stranou a basy zmizely. Další krok a byly. Protože nemůžu dělat randál na celý barák, a že symfoňák ve fortissimu toho vydá dost, a nejen symfoňák, zvyknul jsme si na sluchátka. Sice necítím basy v žaludku, ale vyhovuje mi to a jsem šetrný k okolí.

    OdpovědětVymazat
  24. Dobrý den. Musel jsem ráno odvézt synka na vlak na výlet do planetária, tak jsem u PC v dosti nezvyklou dobu - takhle brzo nevstávám (a nevadí mi to :-)) Ale aspoň jsem měl trochu času přečíst si nové články i kousek diskuse.

    Kočky jsou úžasná stvoření, ale nechtěl bych být myší. Na kočkách totiž nemám rád jednu věc - to jejich "hraní si" s myší. Viděl jsem to v posledních týdnech dvakrát, nezasahoval jsem (je to běh světa), ale nelíbilo se mi - to, jak myši opakovaně dává falešnou naději úniku, to, jak myš nakonec rezignuje a čeká na nevyhnutné - přece jen prý jsme se vyvinuli z tvora - malého savce podobného myši, žijícího v norách, a docela ještě nedávno jsme byli také vydáni na pospas predátorům, proto tyto zvyky koček nějak nemám rád...

    Sudety (ač jim tak neříkám a nechci říkat) jsou magické - jezdívali jsme v druhé půlce devadesátých let opakovaně do Rychlebských hor, a pamatuji si ten smutek z nacházení rozpadajících se domů s krásnými čedičovými šablonami na rozpadajících se střechách, kup a řad kamení na bývalých, nyní zarůstajících, políčkách - tu prázdnotu a můj smutek z toho, že tam žili a tvrdě dobývali ze země svůj chléb vezdejší lidé a nyní už nežijí. Našel bych i deníky, které jsem si o těch dovolených psal (ale připadaly by mi míň kouzelné než prosté vzpomínky - pocity co mi z toho zůstaly v hlavě). Na druhou stranu se mi místa, kde můžeš jít celý den a nepotkáš člověka, moc líbila. A lidi tam byli srdeční, i rázovití, prostě takoví, jak to na malých sídlech dál od centra bývá. Měl bych se tam zas někdy vypravit - ale jaksi není v tom běhu světa (do práce a z práce) na některé věci čas... A volno budu mít až před a mezi Vánoci (v sezóně není pro "obchodníka" dobře být "mimo"). Je těžko chtít být v dnešní době "poutníkem" :-(

    Přeji hezký den všem. H.

    OdpovědětVymazat
  25. Pro Hrošana:
    Kočky si hrají s myšmi, politici si hrají s lidmi - vždy je nějaký predátor a potrava - oběť. Hra kočky s myší je tréning - koťat a mladých koček, ve kterážto hře pokračují - snad aby nevyšly z cviku.
    Není to hezké na pohled - ale v přírodě je spousta věcí, které nejsou hezké. Zvlášť "hnusné" věci se odehrávají v říši hmyzu. Kladení vajec do zárodků nebo do dospělých jedinců, kdy se vlastně vetřelec vylíhne v těle hostitele a živí se jím - ne nadarmo se vetřelec ze stejnojmenného filmu podobal kombinaci humanoida a přerostlého hmyzáka - včetně hmyzích vlastností a způsobu rozmnožování. Fantazie tvůrců "Vetřelce" tohle stvoření pouze mnohokrát zvětšila a obdařila větší inteligencí. I když - hmyz někdy prokazuje díky instinktům až nadpřirozenou schopnost řešit problémy - tedy vlastně inteligenci.

    Sudety:
    Nevím, proč bych měl vymýšlet nějaký nový termín. Ty kraje mají společnou historii, architekturu a často i vzhled. Byly ve středověku na královský příkaz úmyslně osídleny německými osadníky, protože ti čeští se v tehdy pustých horách nechtěli usidlovat. To jak to dopadlo, když přišel krysař Adolf všichni víme - a nakonec na to doplatili nejvíc Němci. Češi byli postiženi dříve ale nechci spekulovat, zda více a o kolik více. To, že tu "vyhnání" nemohou Němcům zapomenout je relikt minulosti, nesmyslný pocit, že když budu Němce nenávidět, je to správné. Jelikož v Sudetech (Jeseníkách) pobývám od svých pěti let každé prázdniny (a teď i mimo ně), je můj pohled jiný, rezignovaně střízlivý. Táta, který jen souhrou šťastných náhod přežil nacistický koncentrák mi kdysi dávno na otázku, jak se vůbec může přátelsky bavit s Němci odpověděl větou: "Tihleti to nebyli!". Ale o tom jsem tu už psal.

    Měli bychom se starat o budoucnost - vzájemné vršení výčitek o dávných křivdách je naprosto kontraproduktivní. I když - je to jedna z lidských vlastností, stanovit si nepřítele, toho, "kdo za to může". To, že je to běžné v celém světě ovšem neznamená, že je to k něčemu dobré. Na jedné straně nenávidíme Němce (Němce, ne nacisty) nebo Rusáky (ne sovětské kounisty), na druhé straně zbaběle uhýbáme přistěhovalcům z islámských zemí a umožňujeme jim tak pozvolna vytvářet opravdu velký problém. Jsme díky mladým humanistům - komunistům - multikulturalistům tak vstřícní, že nakonec dopadneme podle přísloví "Hřál si hada na prsou." A přitom nám ten had nám naprosto zřetelně říká, že naši kulturu - civilizaci chce zničit.

    A my tu meleme o Sudetech a Rusácích. [;>/

    OdpovědětVymazat

  26. Ale samozřejmě že na nejvyšší rovině jsme, budeme muset být, na jedné lodi.
    Jenom kdyby to např. ti R u s i už byli s to chápat.
    Ale je možné, že velkým protihráčem těch z pouště bude právě mocný Kreml... Historie, resp. budoucnost připravují naprostá překvapení, přemety, šoky. Vždy se připravujeme na minulou válku. No na tu budoucí jaksi těžko...

    OdpovědětVymazat
  27. Ano Jakube,
    to pozoruji. Nikdo není tak kompaktní jako Rusko s "báťuškou carem" v čele. Ale jen kompaktní síla s určitou mírou indoktrinace obyvatelstva dokáže čelit té primitivní šílenosti jménem islám. "Multikulti" se obecně v Rusku moc neuplatní - Rusko je principiálně šovinistické. Stačí si občas pohovořit s nějakým Rusem nebo Ruskou. Dělám to pravidelně.

    A právě proto považuji Rusko za přirozený protijed islámu. Vždyť to tu všem podhazuji pořád. (Nehledě na to, že Rusko má své islamisty, takže to je i jeho problém.)

    Mám-li možnost volit jen báťušku cara Putina nebo proroka Mohameda volím cara.

    OdpovědětVymazat
  28. Jakubovi:
    Velmocenská přetahovaná o vliv ve státech "nevelmocenských" (ale i v nich) je něco, co tu bylo už od dob Egypta a bude pořád.
    Obě strany (+ Čína, tak lépe všechny strany) by s tím měly počítat a nesnažit se nějakou nepředloženou akcí rozkývat tu naši vratkou lodičku jménem Gea. Ať už podporou nacionalistů Ukrajiny nebo, ještě hůře, podporou opozice v severoafrických a blízkovýchodních státech. Ano, byly tam diktatury, jenže diktatury stabilní, se Západem schopné kooperovat. Teď je tam naprostý zmatek a reálnou moc mají islamisté, kteří byli původně vyzbrojeni a vycvičeni proti bývalým diktátorům USA i Francií. A už šilhají po moci celosvětové.
    Diktátory byl schopen Západ částečně ovládat. Islamisty nikoliv. Co udělá Čína ještě netušíme. Ale něco určitě udělá. Čerstvě vznikající "Osa zla" Moskva - Peking je dost silná. Za její vznik si ovšem Západ může sám.

    OdpovědětVymazat
  29. Kocoure jako tradičně souhlasím jak přes kopírák až se divím jak je to možné.

    OdpovědětVymazat
  30. Jo, Bratrstvo Bílého klíče nebyla četba holčičí, ale o to víc se mi líbila.
    Kocoure, to je tak pěkný článek - od začátku do konce. Chvíli vypadal drsně, ale není. Dodat se nic nedá, protože i o zdravém rozumu tam zmínka už je. O zvláštnostech pohraničních hor taky... (I po letech se smutkem vzpomínám, že mi oblíbené kotě odnesly kuny - nebo co. Na obrázku je 6 zvířátek, že? Asi už jste to napsali, četla jsem zběžně.) Ostatní se přidali do debaty taky vyčerpávajícím způsobem. A sluchátka taky byla...
    Tak ať se vám daří i dál! Islám neislám
    (Ty nové kolosy ale jsou hospodářsky na dost hliněných nohou...)
    Jo, Kocoure, ti sluníčkoví, ač se školami, mají především mezery ve vzdělání!
    ST.

    OdpovědětVymazat
  31. Ono, pokud je cool a in (především mezi hvězdičkami šoubyznisu, ale těm sluníčkovým se taky moc nehodí do krámu) okázale pohrdat vzděláním technickým všeobecně a jeho základy - matematikou a fyzikou především, tak se není čemu divit.
    Já - vzdělán technicky a živíc se kolem energetiky nemohu kafrat třeba chirurgovi do toho, jak má operovat. Ba ani Kocourovi, jak má pracovat se zvukem, neb to ani jako hobby nemám.
    A ti humanitní ať zas do toho nekafrají nám technikům. A pokud se dají na politiku a vezmou to přes "přání mas", nechť masám PRAVDIVĚ sdělí, co budou jejich vize stát. Jenže potom by se mohlo stát, že by masy mohly nakopat humanitním vizionářům mezi půlky a možná i zepředu.
    Takže sdělování pravdy při politické soutěži nehrozí.

    OdpovědětVymazat
  32. Návraty v čase / Obuvníkovi:

    Mít tu možnost dostat se v čase nazpátek (jen dočasně prosím :-) k úžasným lidem, kteří už tu s námi nejsou, ale kterých by bylo báječné se na něco zeptat, nebo si třeba jen aspoň krátce popovídat, určitě bych jí využil, byť by to třeba neslo nějaká rizika.

    Filmy od Woodyho Allena příliš nevyhledávám, zejména ne komedie, protože humor mám sice snad nejraději ze všeho, ale ten Woodyho mi nějak nebere a to si myslím, že jsem hodně tolerantní a otevřený. Nicméně Půlnoc v Paříži jsem viděl a líbila se mi. Dokonce mi z ní a z pocitů, které jsem při koukání na ní měl, uvízlo docela dost v paměti. Jakoby ten film ani nebyl od Woodyho. Kdyby natočil víc takových, určitě bych ho vyhledával mnohem víc.

    Františk Langer:

    František Langer byl velice zajímavý pán s úžasnými životními zážitky. Připadá mi, že to jeho upozadění a přežívání spíš na okraji zájmu, je poněkud nespravedlivé jak ke kvalitě dotyčného jako člověka, tak i kvalitě jeho díla. Jenže jak říkala jedna maminka údajně nespravedlivě zpohlavkovanému synkovi: "A kdo ti řekl, že svět je spravedlivý?" Naše škoda, takovéhle lidi a jejich dílo bychom měli vyzdvihovat aspoň čas od času, vkusně a s citem.

    OdpovědětVymazat
  33. Tak.
    Hebrej - a zcela samozřejmě vědomý český/československý vlastenec. A chlap.

    OdpovědětVymazat
  34. František Langer / Jakubovi S.:

    No jasně, už chápu. S "kádrovým hrbolem" legionáře a Žida k tomu navrch, to měl milej František u soudruhů hodně polepený, přímo beznadějně. A zdá se, že nejen u těch tehdejších, ono i dnes najdeš takových kádrováckých pohrobků a pátých kolon kdejakého světového zmetka hromady. A smutný je, že navenek se tváří jako neviňátka a když dojde někde na lámání chleba, nestačí se jeden divit, co z nich padá za ryzí svinstva. A my jsme pořád hodně soudružskej stát, bohužel. A nemám pocit, že by se to lepšilo, spíš naopak.

    OdpovědětVymazat
  35. Pár filmů podle FL je natočených... Asi je populárnější jako dramatik?
    Ono je to možná tím, že třeba mou - kocouří - generaci - zrovna legionáři, nejen v literatuře, minuli?

    Hebrejové to měli polepené na všech stranách - jak vzpomíná nejednou třeba takový Babel, který si kvůli tomu užil i v armádě.
    (Vzpomněla jsem si na něj kvůli té "langerovské" době.)
    K soudružskému státu. Zde na severu - žasnu, žasnu...
    ST.

    OdpovědětVymazat
  36. FL / legie a soudruzi:

    Soudruhům legie a legionáři vadili. Sice na jedné straně pomohli obnovit českou a slovenskou státnost, ale odmítli se v Rusku přidat k soudruhovu Leninovi, holota jedna. No a Židi, jako ti zpravidla chytřejší, vzdělanější, a bohatší, tak už jen z toho titulu museli těm nepřejícným přerozdělovacím soudruhům sedět v žaludku a následně v makovicích, jako potenciální oběť jejich přerozdělovacích choutek a také jako někdo, kdo se jen těžko dá zblbnout a oblbnout. A soudruhy to nepřešlo dodnes, stačí se chvíli dívat na zprávy, když se komentuje dění mezi Gazou a Izraelem. Další důvod, proč mi štve ten měsíční povinný příspěvek veřejnokrávním vymývačům mozků.

    OdpovědětVymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)