Tempus, time, doba - tedy čas

Jeseníky, 6. října 2014

   Sedím ve svých milovaných Sudetech na chalupě u počítače, občas přihodím do kamen polínko ze smrku, který tu před třiceti lety vůbec nebyl a přesto stačil vyrůst a začít se nebezpečně naklánět nad naši dřevěnici a proto jsme ho museli porazit. 
Ta chalupa má na trámu krovu vytesáno švabachem   Alois Miller - A.D.1848. 


   Když jsme ji v roce 1954 za 400.- Kčs (téměř celý jeden plat mé maminky) koupili, měla právě 106 let, šindelovou, částečně shnilou  střechu a pramen pitné vody dvacet metrů za stodolou. Pramen se ztratil, když tu Rudné dolu dělaly průzkumné vrty, aby našly uran, střecha je už z plastu napodobujícího eternitové tabulky, protože ty z roku 1960 za ta léta porostly mechem a začaly propouštět vodu a máme tady dokonce elektrický proud, který tehdy měli jen v hospodě, ve Smíšeném zboží dole ve vsi a na poště. Ale ani jedna z těch institucí už nefunguje, jen tehdy opuštěný a devastovaný kostel byl mezitím renovován (prý za německé a polské peníze) a dochází tam z Polska farář sloužit mše pro asi desítku zdejších praktikujících věřících. Jednotu či Budoucnost nahradily dvě vesničanky, které si ve svých domech otevřely mini obchůdky - a tam se dá nakoupit 90% toho, co člověk potřebuje. Otevřeno od osmi do osmnácti hodin, zavřeno jen v neděli - kromě prázdnin, kdy je tu více letňáků. To je pak otevřeno i v neděli dopoledne - co kdyby nějaká hospodyňka zapomněla koupit cosi důležitého pro výrobu slavnostního oběda? A chlapi si staví vlastní hospodu na hřišti za bývalou školou - tři spojené UNIMO buňky. Tady ještě spolupráce funguje. Protože vesnice, kde není kotel, škola a pošta jako by nebyla. Jo - pošta. Tak ta se udržela. Dvakrát týdně na dvě hodiny. Ale zdá se, že i to stačí. Další tři jsou  cca 15 - 20 km daleko. Takže bez auta štrapáce na celý den.  

   Díval jsem se před chvíli na pořad v televizi ZOOM o plavbách starověkých Řeků z doby Alexandra Velikého. O hrdinských činech mořeplavce Odyssea a o hledání pravdy v takových starověkých eposech. A přepínám mozek na volnoběh - ať  si dělá, co sám chce. Čili následný text bude psaný bez nějakého plánu, nějaké osnovy. 

=====IIII=====

   V pořadu se poměrně věrohodně dokazuje tak velká a neuvěřitelná věc, že Řekové byli před cca dvěma tisíci lety schopni doplout přes Černé a Kaspické moře a Aralské jezero až do Íránu. Vychází se z Odysey a zpráv z doby Alexandra Velikého. Vodní hladina moří byla ještě tisíce let po konci poslední doby ledové vyšší o cca padesát metrů a tak plavba nynějšími pouštěmi kolem významných a tehdy prosperujících starověkých měst byla možná - po dávnověké řece nebo spíše kanálu mezi dnes téměř vyschlými moři. 

A když porovnávám historii s nynější hysterii kolem globálního oteplování, kdy prý vzestup moře o několik málo metrů, způsobený (hypotetickým) rozpouštěním ledu v polárních oblastech způsobí "celosvětovou katastrofu" tak ano, linie pobřeží se v tom případě změní. Bude to ale trvat desítky nebo spíše stovky let a lidé se, stejně jak v předchozích dobách přizpůsobí. Budou muset. Jako se předtím museli vyrovnat s poklesem hladiny. Prý "Benátky budou pod vodou!". Když se podívám na "podmořskou" výšku některých části Holandska je vidět, že řešení znali už naši předci. Hráze milí alarmisté, hráze...

   Člověk, civilizovaný člověk je na zemi poměrně dost dlouho na to, aby si konečně uvědomil, že proti silám přírody je stále ještě nepatrný. Dokázal zamořit svinstvem některé řeky i moře. Dokázal vykácet lesy, aby měl dřevo do hutí a skláren - ale když ten středověký průmysl skončil pro nedostatek surovin, kopce zase zarostly. A dneska marně dumáme, proč se tenhle hustě zalesněný kopec jmenuje třeba Lysá hora. 

   Když jsem byl asi tak pětiletý, ze tří betonových schodů před chalupou jsem mohl pozorovat protější kopec, kterému se říkalo Hadí vrch, jak v jeho nižších partiích zraje obilí a brambory na políčkách neodsunutých vdov po Němcích, kteří zůstali někde u Stalingradu a nahoře se pasou stovky ovcí, patřících Státnímu statku. Přelévaly se jako bílé skvrny mezi větrolamy, které rostly na kamenných hromadách. Ty vznikly za staletí osídlení tím, že se kameny z polí dávaly na jejich kraje a pak se tam uchytily keře, hlavně lísky. Ostatně - táta to nafilmoval barevně na film osmičku, takže to není jen nějaká idealizace dětství. 

   Schody zůstaly na svém místě - jenže pro stromy na protější kopec už nedovidím. A pokud zajdu kousek vedle, kde stromy nejsou tak zjišťuji, že se dívám na hustě zalesněný kopec, kde se už nemůže nic pást. Leda zajíci.

1954

2010

 V chalupě, kde se tehdy svítilo petrolejkami - měl jsem jako kluk povinnost do nich dolévat petrolej a před setměním vyčistit starými novinami cylindry u všech tří lamp - je dneska digitální TV i počítač. Ale zmizela voda ve studních. Místo ovcí jsou okolní kopce rozparcelované elektrickými ohradníky, které oddělují stáda krav od "veřejného prostoru". Už skoro nikdo nechová žádná domácí zvířata - ostatně jsou tu většinou už jen potomci bývalých Sudeťáků a bývalí "letňáci" - nyní už spíše jejich děti, často v důchodovém věku. Jenom kamenolom, který už před šedesáti lety hrozil pohltit kapličku nad ním ji stále nezlikvidoval. Je totiž už v soukromých rukou - a v úpadku. 

2012

1955

  V neděli jsem šel fotit na kopce nad Vrbnem. A když jsem už nafotil pár obrázků, uvědomil jsem si, že obchod ve vsi je v neděli zavřený a já nemám chleba na večeři. Tak jsem se spustil do Vrbna, kde je prý supermarket Albert otevřený každý den. Byl skutečně otevřený a chleba měli čerstvý. Jako ve městě. Jasně Město Vrbno je všude na cedulích, tak proč "jako". Tož jsem něco ještě přikoupil a vydal se na autobus. Jenže doba se změnila. Nikdo z místních nevěděl kde nějaký autobus stojí. Mladí lidé před supermarketem dokonce tvrdili, že z Vrbna žádné autobusy nejezdí. Nakonec si jeden starší pán vzpomněl a poslal mě k lékárně. Bylo kolem pěti hodin odpoledne a jediný autobus jel podle jízdního řádu až ve 22:25. Celkem tři denně - 06:25, 14:20 a ten večerní. Zato jedou každý den - i v neděli. Kdo chce jet mimo udané časy, musí holt mít vlastní auto. To jsem neměl (do lesa si obvykle nenosím ani kolo [;>) a tak jsem se

vydal po silnici domů - na přechod přes kopce zpátky jsem se už necítil. Slabých patnáct kilometrů. Pokoušel jsem se sice stopovat auta, ale starému chlapovi ve vojenských maskáčích Slovenské armády  - příležitostný výprodej za hubičku, maskáčová bunda, gatě a čepice za celkem 110 .- Kč - no nekup to!) - do lesa nejvhodnější oděv, nikdo nezastavil. Nakonec - ani se jim nedivím. Mohl jsem být považován za zběha. Nebo za "lesního bezďáka". Každý mě raději velkým obloukem objel a přidal plyn. Navíc se stmívalo. Pak už jsem marného mávání zanechal a raději přidal do kroku. 

Když jsem kolem osmé hodiny večer konečně docházel domů a krátil si cestu přes kamenolom, velebil jsem firmu Evolve za to, že do telefonu vestavěla docela silnou svítilnu. Nikam jsem v lomu nespadl, ani o lžíci bagru hlavu nerozbil. Jen jsem cestou snědl obě dvě velké housky a celý balíček sušenek, které jsem nakoupil kromě chleba. Hlad je hlad. Večeři jsem si už nedělal, osprchoval se (máme koupelnu s teplou vodou, heč!) a zapadl do kanafasu. 

1956

2012

1955

2012

   Druhý den jsem po snídani na půdě vyhrabal starý jízdní řád autobusů z roku 1973. Těch autobusů z Vrbna přes naši vesnici jezdívalo tehdy za den osm. Inu, časy se viditelně mění i v období jednoho života. Za chvíli se budeme ptát, co je to ten "autobus".

   Natož v delších časových intervalech. Jdete třeba takhle lesem a najednou narazíte na kameny vykládanou cestu, nastojato, takové vydrží celá staletí, klenuté kamenné mostky - cesta, která začíná v lese a končí po několika kilometrech - taky v lese. Pravda, občas uprostřed ní roste staletý strom - ale stejně... 

Nic divného, je to jen stará hornická cesta, po které se dopravovala ruda z dolů do hutí v údolí a dřevo zase do dolů - jednak na výdřevu, jednak jako palivo, protože skála se tehdy lámala ohněm a vodou. Nicméně mate pocit, že jste narazili na nějakou jinou kulturu. Mimozemšťany. A oni to byli jenom středověcí horníci. 

   Když si uvědomíte takové souvislosti tak zjistíte, že dnešní problémy jsou opravdu jen "pěna dní". Jestli se stane Věra Jourová eurokomisařkou nebo nestane. Co na tom záleží? Pokud se stane, stejně prý musí zapomenout, z jaké země pochází a jednat "ve prospěch celé EU". Mimo jiné, na celé věci je pozoruhodné hlavně to, jak se z české ministryně stává E-úřednice. Její názory, její řeč se pozvolna mění - inu finanční přínos takové funkce je opravdu nesmírně silný přesvědčovací prostředek. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej! Ostatně - celé to "grilování" či jak tomu říkají se nápadně podobá iniciačním obřadům a zkouškám při vstupu do nějaké sekty. Hermetici? 

Nicméně, abych paní Jourové nekřivdil - jak podotkla v TV jedna EU sufražetka - prý se vyhnula jasné odpovědi na to, zda bude prosazovat "rovnost pohlaví a sexuálních menšin". Pokud jsem už dříve zaregistroval, Věra Jourová si nemyslí, že by povinné kvóty žen v managmentu velkých podniků byly ku prospěchu - ať už těch podniků, nebo žen samotných. Nedbat na skutečné schopnosti pracovníka a přihlížet k tomu, co má mezi nohama je prostě diskriminace a je jedno jestli pozitivní nebo negativní. Podle toho schematu by ve vedení mělo být také 4% leseb a gayů. A možná by se našly i jiné"menšiny". Třeba tělesně postižení. Zrzaví. Nebo Romové. Prostě sociologický vzorek obyvatelstva. Jourová není hloupá a ví, že tudy cesta nevede.    

   Stávající "nevyvratitelné pravdy" se sice v budoucnosti možná ukáží jako nedomyšlené, překonané. Dnešní strachy se budou jevit jako tmářství a některé současné šílené teorie jako prognostické vizionářství, které jen nebylo ve své době pochopeno. 

Svět s nezastaví. Neživotné národy vymřou, ty životaschopnější si najdou svou cestu, přizpůsobí se okolnostem. Jako krysy.

   Ale už  je jedenáct hodin, přiložím ještě jedno polínko na noc, aby bylo zítra při snídani v světnici teplo a zalezu. V podkroví, kde spím, bývá ráno mezi 10 a 13 stupni Celsia. To si pak člověk dává moc pozor, aby se náhodou neodkopal...  Doslova.

Dodatek z dalšího dne:

   Kdo se ale odkopává neustále jsou naši "zpravodajci". Myslím,že by se jim mělo říkat nějak jinak - třeba "hlasatelé jediné správné víry" nebo tak podobně. Dnes jsem na sebe pustil TV už k večeru a rychle jsem ji zase vypnul. Ozval se telefonicky zpravodaj z Doněcku. Mladý člověk, něco pod třicet - aspoň podle vestřiženého obrázku. Na zastávku autobusu tam dopadl granát nebo snad raketa Grad a zabil sedm lidí. Další střela dopadla poblíže školy. Další čtyři mrtví, naštěstí dospělí - tedy vlastně proč "naštěstí"? Ono je to jedno. Město sice drží separatisté, ale náš mladý novinář už bezpečně ví, že granát vystřelili právě oni, aby... 
Proč vlastně? Aby mohli tvrdit, že to udělala ukrajinská armáda? Protože zbraně jsou na obou stranách nepřehledného konfliktu stejné, tak náš objektivní novinář má asi telepatické schopnosti. A taky mobil, aby své domněnky  mohl za tepla sdělit českému národu v přímém TV přenosu. Myslím, že pravdu, skutečnou pravdu nezná nikdo. Možná ani ten, kdo střílel. Mohl se taky třeba jenom netrefit. Nikdo, kromě našeho zpravodajce.. Tomu je vše jasné. Bylo patrně jasné už předem. Kdysi jsme se v takových případech ptali "Jsi skutečně tak blbý nebo jen navedený?" 

Existují ještě novináři, kteří nejsou "navedení"? Nebo už všichni vymřeli jako dodo? 

Byli vyhubeni jako ten důvěřivý pták?

Nejsem si jistý, jestli jsou ti Vševědové na všech stranách všemožných konfliktů k pláči nebo naopak k smíchu...