Kanady versus kristusky

Potulná kočka Julinka

Aneb o krysách a lidech

Ostražití vlci a sluníčkoví lidé. Nebezpeční jsou obojí - jak ti v bomberech, tak ti v kristuskách. Ti druzí víc. Přesvědčují nás, že krysa je plaché zvířátko, že před lidmi má respekt, raději uteče. Že lidi nekouše. A že bychom si je měli klidně nechávali na zahradě, protože mají stejné právo na život jako my, v místě, které si sami vyberou.

   Problém je v tom, že několik potkanů čili norských krys nám jednak zahradu ani dům nesežere, jednak na ně tak často nenarazíme. Skoro o nich nevíme a nemáme důvod je nějak hubit. Je to přece docela legrační zvířátko. Jenže samice potkana je plodná, mívá obvykle čtyři až sedm mláďat tři až pět krát do roka. To ovšem znamená, že se za rok jejich počet za rok zvýší dvanáctkrát až pětatřicetkrát. Za dva roky 144 až 1225 krát pokud má dobré podmínky. Pokud má dost potravy, případně pokud je přikrmujeme. A pokud takové populační explozi nějak nebráníme, protože jsme přece "sluníčkoví lidé". Nejsme ani mezi sebou netrpíme žádné "rattotofoby". 

   Ale tisícovku krys v domě už pocítíme. Jednak na škodách, které působí svou žravostí, jednak při soužití s nimi. Mají prostě nějaké nároky na svůj "Lebensraum" svá hnízda, na svůj způsob nočního života. 

   Při určitém promoření začnou být potkani docela nebezpeční. V dávnějších dobách jejich předchůdci, krysy obecné napadly třeba i novorozeně v kolébce. A taky sežraly všechny zásoby potravy v sýpkách. Lidé museli začít chránit si své zásoby potravin a norské krysy vybíjet. Pokud to účinně nedokázali, museli se ze svého sídla vystěhovat, nebylo tam možné dále bydlet. Ti kteří populační explozi krys nebo potkanů nedopustili, byli na ně zlí nejpozději v okamžiku, kdy se hlodavci začali vynucovat svá "práva"

   Protože ale potkani nedokáží žádnou potravu vyrobit, jen sežrat a stále se množit, poté, co jim člověk uvolnil svůj dům, svůj hrad a utekl jinam nebo ho vyhubily choroby, které potkani přenášejí se populace norských zmetků začne velmi rychle snižovat. Více místa na zakládání hnízd nemůže vyvážit hlad, který nastane, když nikdo nedoplňuje sýpky. Potkani se nejprve pokoušejí vystěhovat k sousedům, kteří ovšem nejsou tak "sluníčkoví" - a mají dost koček, aby invazi norských krys zabránili.Pak se potkani začnou mezi sebou o zbylou potravu rvát. Nakonec jich zbude zase jen pár, které uživí přirozená strava v okolí. Ale opuštěný dům je zničený, vše, co bylo jen trochu k žrádlu je rozkousáno, střecha propadlá. Člověk to prostě vzdal.

   Pokud vám to něco připomíná, jste na správné cestě. Je to podobné invazi jiných kultur do té naší, zaužívané, křesťansko -židovské. Liší se to jenom v tom, že se lidi a krysy nemohou mísit. Což ovšem platí třeba i pro muslimy nebo Cikány taky. Ti se sice mísit mohou, ale z nějakých důvodů to nedělají nebo dělají jen velmi zřídka. Takže všechny populace vlastně žijí na jednom místě odděleně, každá svým způsobem života, někdy opravdu neslučitelným s jiným způsobem. A hlavně - ty příchozí nejsou ochotní nebo ani schopní svůj styl života změnit. Ostatní premisy platí jako v modelovém případě. Pokud cizího elementu není mnoho, lidské společenství je schopné ho tolerovat, dokonce mu pomáhat - přikrmovat ho. Pokud ovšem počet vetřelců stoupne nad určitou mez, je třeba "sluníčkáře" a "multikulti" bojovníky odkázat do určitých mezí. Nechceme-li být za pár let zlikvidováni svými hosty - vetřelci. 

   Proto jsou odchylky od většiny (t.j. menšiny) méně nebezpečné. Tam si můžeme určitou toleranci dovolit. Je ovšem třeba uvážit, kde postavit hranice. Ze strany menšin - "jiných" bude stále tlak na rozšiřování jejich práv. Obhájci "jinakostí" argumentují demokracií a svobodou. 

   Jenže na druhé straně jsou to titíž "sluníčkáři", kteří se snaží většinové společnosti vnutit zvyklosti menšin. Nerozlišování pohlaví ve školách, popření klasické rodiny sestávající z ploditelů, muže a ženy a jejich potomků. V Americe už docela rozšířená "genderová rovnoprávnost", která se projevuje tím, že se žena, které dáte přednost ve dveřích urazí, že ji podceňujete. Nebo má naopak pocit, že na ni chlípně zíráte a zažaluje vás pro "sexuální harašení. Někdy i úspěšně.

   A celá ta kohorta intelektuálů (těch je málo) ale hlavně mladých humanitních  pseudointelektuálů* si uzurpuje (dokonce výsadní) právo na to, aby ostatní kádrovala za jejich odlišný názor. Ne čin, jen názor. Jsi hned zařazen jako: islamofob, homofob, nacista nebo naopak sionista, rasista, misogyn atd. Vhodná nálepka se vždycky najde,. A důvod ji nalepit také - poikud možno filosoficky zdůvodněný. Obyčejný člověk tomu sice nerozumí, ale o to přece nejde. 

   Je zajímavé (tedy moc zajímavé to není, spíše trapné) že se lidé plamenně obhajující práva na homosexualitu a její všemožné veřejné projevy včetně veřejných (a pro mnohé náhodné kolemjdoucí trapných) "Pochodů hrdosti" ostře vystupují proti dětské pornografii. Tedy vlastně i pedofilii i když není praktikovaná. Slyšel a četl jsem dost názorů různých sexuologů, že právě dětská pornografie (například kreslená) často stačí pedofilovi k ukojení a on se už o praktikovanou pedofilii, která pochopitelně trestná je, ani nepokouší. Co takhle udělat trestným i sledování gay porna? Nebo porna vůbec.

   Nedávno jsem se dočetl o tom, že zoofilie leckde v cizině napřed byla, pak nebyla a nyní zase bude trestná. Ne z důvodů morálních, ale z důvodů, že u zvířete nelze spolehlivě zjistit, zda s pohlavním aktem souhlasí a mohli bychom tak porušit jeho "zvířecí práva". Zajímalo by mě, jestli titíž lidé stejně ohnivě bojují proti zvířecím farmám (koncentrační tábory) a jatkám** - kde se zvířata hromadně vraždí, dokonce z prokazatelně zištných důvodů.  

   Tyhle nelogičnosti ve mě vyvolávají preventivní, permanentní ale latentní nedůvěru k intelektuálům. Protože teprve až daného člověka poznám osobně, pohovořím si s ním mohu konstatovat, jestli mu pod nákladem všemožných filosofických výkladů ještě zůstal dostatek obyčejného rozumu. Takového toho vysmívaného, selského. Musím s lítostí konstatovat, že u těch, kteří "píší do novin" rozličné úvahy a provolání často nikoliv. Bývají mladí, levicoví, nevěřící a zastávají ve státním aparátu nebo v neziskových organizacích místa se zcela neurčitou pracovní náplní. Když odjedou na rok někam do světa na placenou stáž, málokdo si toho všimne. Leda tak jejich maminka, které na několik měsíců ubude práce s jeho obsluhováním.

======================================================

   Náš svět je plný nenávisti a podvodů. Není pěkné se na to ani dívat a už vůbec není pěkné se toho zúčastnit. Proto často jezdívám do hor, do svých Sudet, kde jsou věci obyčejné, vesnické, logické, byť někdy zdánlivě kruté. Kočka, která k nám na začátku odkudsi přinesla svá koťátka je s naší pomocím odchovávala. Krmili jsme napřed jen kočičku, pak i koťata, čistili jsme jim zanícená očička. Po několika týdnech Julie, jak jsme ji nazvali, učinila jedno špatné rozhodnutí - odvedla všechna koťata pár desítek metrů od chalupy do nového, podle jejího kočího mínění asi klidnějšího úkrytu, než byla naše stodola. Hned první večer po odchodu je asi našla liška. Pozdě v noci bylo z houští slyšet zvláštní řev, který jsem posléze našel na internetu jako "zvuky lišky na lovu".  Za další dva dni se kočka Julie vrátila - už ale jen s jedním kotětem, s tím, které bylo nejméně plaché. Zbytky ostatních koťat jsem nikdy nenašel. Inu - v životě koček i lidí je plno nutných rozhodnutí. Některé z nich jsou ale špatná. A Julie je už zase "v tom". Jak to dopadne v zimě s koťaty, když na chalupu nikdo nejezdí a netopí se tam, nevím. Asi špatně. Ale pomoci nemohu. 

Kolik koťat napočítáte?

*/ Pseudointelektuál - většinou čerstvý absolvent nějaké vysoké školy humanitního zaměření, který je okouzlen svým vlastním intelektem a cítí se být předurčen k tomu, aby změnil světový pořádek. Jednoduše: namyšlený příživník. 

Skuteční intelektuálové (i humanitního směru) zdaleka takoví nejsou. Vím to určitě - ostatně s nimi spolupracuji celý život a spousta z nich je mými  dobrými přáteli. 

**/ Farmy a jatka jsou, existují. Na tom se asi v dohledné době nebude nic měnit - Homo Sapiens je totiž všežravec, maso potřebuje. To, že chováme zvířata na porážku ovšem neznamená, že bychom se k nim měli chovat neurvale. Úmyslné ubližování zvířatům bych byl ochoten soudit stejně, jako ubližování lidem. I zvíře cítí bolest, stres.A hranice mezi člověkem a zvířetem je nezřetelná. A vždycky bude. 

.