Lidé!

Projev prof. Petra Piťhy, probošta Kolegiátní kapituly Všech svatých na Pražském hradě

Není co dodat. 

Poslouchejte a přemýšlejte.

A děkuji moc Jakubovi za tip.

Co vidí šakal?  Budoucnost?
Anýbrž jak silně máme vpáleny do mozku moderní symboly. Dvojčata, Kaaba...

O nebezpečí tedy víme.  Známe taky řešení?  Nebo si jen tak hrajeme na tvrďáky?  

O balení

    Musím se pochlubit - balit opravdu umím. Balím dobře, na několik způsobů, s profesionálními výsledky a dokonce snad i umělecky. Mých služeb z oblasti balení se celá léta dožadovali a stále dožadují nejen kolegové a přátelé, ale i kolegyně a rodinní příbuzníci. 

   Tomu, neváhám říct umění, jsem se naučil v sedmdesátých letech minulého století, kdy jsem sloužil v jedné (nyní) zahraniční armádní destinaci - v Liptovském Svatém Mikuláši. Podhorské městečko, průmysl veškerý žádný, jenom Kožiarské a Drevárské závody - rukavičkářství a výroba dýh. Chalani odjížděli za prací většinou do havírny v Ostravě a potenciálních ženichů nebylo dost. Jen velká vojenská posádka v městě a druhá v blízké vesnici Liptovský Peter.  

Augenblicky a "vaprósy"

 V úterý v Sudetech poprchávalo. Nebylo zima, ale bylo mokro, nebe zatažené, foukal vítr. Ráno jsem zajel dolů do obchodu pro proviant, zavezl svou "motoběžku" pod střechu do stodoly  a pak jsem už jenom seděl na zápraží, popíjel kafe s mlíkem a nechával hlavu "na volnoběh". 

   Den předtím jsem poslouchal rádio, pak chvíli českou a slovenskou televizi a dumal, kdo z nich si nejvíce upravuje situaci podle svých představ. Tedy naštěstí ne situaci - jen zprávy o ní. Zpravodajské hry v médiích i na internetu jsou už džunglí poněkud nepřehlednou. Prakticky už nikde nelze narazit na neutrální zprávu. Ke každé skutečnosti dodává něco i zpravodaj - a většinou se brzy pozná, "za koho kope" - a zprávu tím dokonale znevěrohodní. Během dne následují komentáře všech možných komentátorů - kvalitních i těch ostatních. Takže před večerním zpravodajstvím už vlastně víte, že...  Co vlastně víte?

Großtante Anna

Drážďany po spojeneckém náletu 1945 

   Moje pratetička byla Němka. Prastrýc už dávno ležel kdesi poblíž  Stalingradu a čuchal ke kytičkám zespoda, ale ona sama přežila v Drážďanech i velké spojenecké bombardování - kobercový nálet minul její dům jen o dvě ulice. 

Po válce to nebylo v Dolním Sasku moc dobré, město bylo příšerně rozbité a ani jídla nebylo dost. Ale dobře jsme se s tetou Anne snášeli - ona sice česky uměla jen pár slov, ale to malým klukům tak moc nevadí - hodně se dá naučit empiricky. Třeba co je to Strudel jsem pochopil hned, jak nám ho pocukrovaný donesla na talíři. Úžasná dobrota. 

Dodo aneb klídek...

 

Impotence jako životní krédo

   Na ostrově Mauricius kdysi žil jeden pták. Jmenoval se dodo. Živil se výhradně ovocem. Byl zřejmě pevně přesvědčen o tom, že když on na nikoho neútočí, že je tak zařízený celý svět. Dronte mauruicijský, jak se mu správně říká už  nežije - byl vyhuben, přesněji řečeno sežrán.

O české nenávisti

Matka Vlast volá!

   Stále mě udivuje zaťatá nenávist i k těm, kteří už nemají vlastně žádnou moc. Sice se, byť ne osobně provinili, ale většinou je jejich vina už promlčená. Často promlčená  jejich smrtí. Je to tedy vina jejich a našich otců a dědů. Ale my dále plodíme nenávistné statě, články, knihy jako bychom dokázali změnit minulost. Nedokážeme s minulostí udělat nic, dokážeme jen rozdmýchávat podobné pocity na druhém břehu. Snažíme se vykládat dějiny jen z našeho pohledu. Z pohledu jedné strany. Divíme se pak, že nás "ti druzí" nemají rádi. Třeba ony "žžžidy" nebo Čechy, Poláky atd.