Tma.
Mobil na nočním stolku svítí a otravně zvoní. Po několikátém zazvonění ho raději vezmu - když už jsem ho, blbec, zapomněl o půlnoci vypnout.
Ženský hlas "Je tam šestsettři třistašedesát... " Moje číslo.
"Někdo s váma chce mluvit."
Teď, v noci? A ta ženská je sekretářka nebo co? V telefonu je nějaké pípání a pak slabý hlas, takový chlapecký.
"Tady je Otík."
Kromě pípání slyším nějaký hluk, cinkání, jako když někdo odkládá příbory na talíř. Hospoda?
"Jenom jsem ti chtěl říct, že jsem to přežil. Museli mi vzít obě nohy, ale žiju."
Nevím, o co jde. Kdo je to Otík? Odkud volá?
"Zatím se nestarej..."
Jeho telefon se někam sune, až se o něco měkkého zarazí. Pípání se teď změnilo na protivný táhlý tón.
"Sestro, natáhněte mi tam dvacítku adrenalinu!" Mladý, sebejistý hlas. Doktor... nemocnice?
Pak to hlasitě pípne a zůstává jenom obsazovací tón. Píp, píp, píp...
Který Otík? Já přece žádného Otíka neznám.
Na displeji je nápis Neveřejné číslo. Displej zhasne. Venku se právě začíná rozednívat, silueta věžáku naproti se už začíná rýsovat proti tmavě šedému nebi. Někteří už vstávají na šichtu - okna kuchyní svítí.
Asi se mi něco zdálo. Chvíli sedím na posteli s nohama dolů, ale nic nevymyslím. Položím telefon zpátky na poličku u postele, lehnu si a snažím se usnout. Nakonec se mi to podaří.
Ráno zapnu mobil jako každý den a napadne mě podívat se na seznam hovorů. Ano, je to tam. Nula pět třicet tři je jeden hovor. Neveřejné číslo. Ale je v Nepřijatých hovorech. S někým jsem mluvil, ale hovor jsem nepřijal. A telefon byl přece vypnutý - zapínal jsem ho jako každý den až ráno, po probuzení.
Duchařina nebo začátek mé schizofrenie?
Celý den se mi vracela ta nepochopitelná příhoda s telefonem. Den nestál za moc.
Kdo je Otík? Co se mu stalo? Proč mi volal a odkud zná moje číslo?
Teď večer jsem propátral net - všechny Černé kroniky. Ale nikde žádný Otík bez nohou. Ani mrtvý, ani živý. Tak jsem vzal mobil a všechny výpisy hovorů jsem vymazal. Všechny!
Ale trochu se bojím dnešní noci.
Kdo mi zavolá.
Haló! Haló.... jsi tam? Nespi! Chci ti říct, že i mě volal Otík, ten můj měl obě nohy, přišel, ale byl smutnej. Ležel na posteli, měl jen jednu ponožku a v očích slzy. Pomyslela jsem si - kus chlapa a brečí? Podala jsem mu kapesník, aby si nerozmazával slzy dlaněma. A byla jsem bezradná. Ptát jsem se nechtěla. Jen už jsem byla taky unavená, Otík ležel na mojí posteli a vypadalo to, že asi rychle nevstane. Zase až tak dobře jsme se neznali, ale přesto jsem ulehla vedle něj, zhasla lampičku, hladila ho po hlavě a tiše jsem šeptala - spi, spi, ráno ti bude líp. Usnuli jsme oba pod jednou peřinou. Otík dýchal tiše a zdálo se, že se mu zdá něco pěkného. Jen já jsem nevěděla, co bude, až se rozední....
OdpovědětVymazatHezkou noc, Otíku... a nebreč! Nic za to nestojí
Podivné příhody:
OdpovědětVymazatNe, že bych v životě nezažil podivné příhody, nad kterými jsem dlouho přemýšlel a nemohl se dobrat ničeho jasného a uchopitelného, ale ani v jedné z těch mých dvou příhod nehrál roli Otík, telefon, či plačící chlap. Z těch dvou zmíněných příhod si tu Kocourovu dovedu přestavit tak nějak o dost líp. Ta Astřina mi připadne hůř uchopitelná.
Kocoure, jak znám Ostravsko, 5:33, to už je pro mnohé normální pracovní doba. To já zas pro změnu dost často chodím spát :-)
Moje příhoda s telefonem se odehrála v době dost dlouho před listopadem 1989 a vůbec nebyla podivná, ale spíš srandovní. Po dost slušné době po podání žádosti, nám slavnostně oznámili, že dostaneme pevnou linku. Fajn, na tu dobu to samo o sobě byla docela povzbudivá zpráva. Nedlouho poté, co přišel technik, natáhl dráty, přimontoval mna zeď zásuvku a zapojil do ní telefon, začínali jsme si zvykat, že je ta věc v baráku a že už nemusíme chodit do budky nedaleko. Jednoho rána, zhruba kolem 4:30 ráno, se ten pekelný krám rozdrnčel, já se tam přišoural napůl spící a zvedl sluchátko. Nevrle jsem do něj zavrčel „Prosim!“ a sluchátko se ozvalo takovým přiblblým, mentálně zakrslým hlasem: „Havvóó, je tam Kchubík?“ To mi dožralo, zařval jsem, že ne a praštil se sluchátkem. Toto se opakovalo ještě asi třikrát s podobným průběhem. Říkal jsem si ke konci, že jestli se to přihodí ještě několikrát, že nakonec chcípnu na nevyspání. Když se to stalo už asi popáté, měl jsem toho mentálního zakrslíka tak plné zuby, že jsem probral do více bdělého stavu, a následně mu velice nahlas pohrozil, že jestliže se nenaučí přečíst si pořádně číslo kam volá, že si ho nechám zjistit, přijedu k němu a budu ho kopat do zadnice tak dlouho, dokud mi nepodělá botu. Už se nikdy neozval.
Noční telefonáty jsou úžasné, nic proti, ale probudit se podruhé do stejného dne je opravdu síla. Že to není ten samej dokázal až včerejší opilecky zalomený klíč v tehdy ještě "klíčové" spínací skříňce a poté zrychlený přesun na nádraží, nikdy před tím ani potom jsem tam nebyl rychleji. Kam se hrabe žertovná scénka nudících se záchranářů na noční službě bez výjezdu. Taktak.
OdpovědětVymazat4P
St. Kocoure, to je zase tak pěkné! Astro, já ti pořád opakuju, že jsou tady talenti, jsi na správném místě.
OdpovědětVymazatSt. Kocour by chtěl pochopit absurditu, ale zároveň ho to neuchopitelné přitahuje. Zato Astra poskytne útěchu a zkonejšení, na nic se neptá, v každém vytuší to bezbranné dítě a ví, co je tomu dítěti třeba.
Telefony. Jsem ráda že už nemáme pevnou linku, to obtěžování ve dne v noci bylo hrozné. A řinčení. Ale ta sláva, když se nám po letech doprošování podařilo telefon získat! Jo, tenkrát bylo všechno lepší!
EKozáchranko, je zajímavé, jak člověk bezděčně zjistí, která cesta je nejkratší. Zůstala jsem v zamčené budově na pracovišti, v době předmobilové, telefon nedostupný, Nikde nikdo. Podvečer před vánočním volnem.
Doma malý kluk.
Pomohla náhoda, to vynechám. Pádila jsem neuvěřitelně. Mobil nevypínám...
ST.
Není nad to, když se člověk osvěží spánkem. Teď mi ta Astřina příhoda přišla docela hezká, normální a hlavně pochopitelná. Taková hezky lidská. Dokonce jsem k tomu nepotřeboval návod od ST :-)
OdpovědětVymazatEK:
Ano, také mám podobné zážitky, naštěstí dávné, velice dávné :-)
Obtěžování po lince pevné i mobilní / ST:
S tím jsem byl hotov poměrně rychle. Čísla jsou tajná, tedy neuveřejněná v seznamu, když je někomu osobně nesdělím, nejde se k nim legálně dostat a tak pohrozím otrapovi trestním stíháním za nelegální nakládání s osobními údaji. Poznačí si a už se nikdy neozvou podruhé. Dá se říct, že to poměrně dávno ustalo. Nebo je rovnou pošlu do kamsi do daleka.
Na chytrém mobilu nezvedám čísla, která nemají odchozí identifikaci a otrapy zařadím do skupiny Otrapové a skupině Otrapové přiřadím blokaci hovorů. Takže telefon to za mě zvedne a zase rovnou zavěsí. Na to přece jsou ty telefony chytré ne? Ale vidíte, mohl bych požádat vývojáře, aby šlo zařadit čísla bez identifikace volajícího mezi Otrapy :-) Tím by se to zdokonalilo :-)
Na hrubý pytel patří hrubá záplata.
Vypínání mobilu:
Nevypínám ho, proč taky? Jen s ním nespím v jedné místnosti :-) Kdo huláká dost dlouho, může mi nakonec i probudit.
Četl až teď. Díky všem, po úmorných dnech, mimo (doslova aji přeneseně), je to oddech, radost, krása číst tohle před spaním. A víte, určitě víte, že úúžasnou povídečku na téma anonymního škádlení v telefonu za protentokrátu má můj milovaný pan Aškenazy!
OdpovědětVymazatJakubovi S.:
OdpovědětVymazatA včem spočívala pointa té povídky?