Filcuňk

aneb jak jsem byl tři čtvrtě hodiny "sprostým podezřelým"

Ilustrační foto. Zdroj: internet

   Zašel jsem si dneska koupit do trafiky u supermarketu tabák, abych měl příštího čtvrt roku co kouřit a protože mi žena marně sháněla ruskou zmrzlinu, tak jsem ten pytlík tabáku dal do tašky a šel se podívat do Kauflandu, jestli už zmrzlina nepřišla. Po cestě jsem si prohlížel vystavené spreje pro automobilisty, kolik stojí WSD40, protože mi už dochází. Byl dost drahý - takže nic. Koupil jsem jakousi napodobeninu ruské zmrzliny jako vzorek a vystál desetiminutovou frontu u pokladny - byly otevřené jen čtyři a lidé nakupovali, jak by dneska odpoledne měla začít třetí světová válka. Než jsem se dostal k placení, málem mi zmrzlina roztála.

   Už když jsem hledal u mrazícího pultu něco podobného ruské zmrzlině, všiml jsem si mladého sekuriťáka, jak mě zpovzdáli pozorně sleduje. Pěkný vysoký chlapec ve slušivé černé uniformě se spoustou kapes, opasků, řemenů, vysílačkou a podobnými proprietami "ostrého hocha". Typické "nové koště". Když jsem zaplatil, už stál za pokladnami připravený, natěšený a požádal mě, abych mu ukázal tašku. Slušně. Věděl jsem, že na prohlídku nemá právo a odmítl jsem s tím, že na osobní prohlídku má právo jen policie. Mládenec ve věku mého vnuka mě vyzval, ať jej tedy následuji do kanceláře, že zavolá policii. Protože jsem nikam nespěchal, zvolil jsem tuhle cestu místo toho, abych mu ukazoval vnitřek své tašky. To by byl špatný precedent a patrně by tenhle postup příště zopakoval na někom jiném. 

   V kanceláři se mě pokoušel jeho poněkud proplešlý, obtloustlý šéf, který tam v tričku sledoval kamery přesvědčovat, že městští policisté mají právo na osobní prohlídku a hned je zavolal. To jsem nevěděl určitě, ale tipl jsem si, že ani oni nemají právo na "filcuňk" a tak jsem mu sdělil, že si přeji jen státní policii. Takže se následně volala státní policie. Musel jsem po rozhovoru mladého pána sekuritána jemně upozornit, že nejsem "takový jeden chlap, který nechce otevřít tašku", ale že jsem buď pán nebo občan. Případně zákazník. Že si může vybrat. Zapřel, že by něco takového řekl.

   V "pozorovacím kamrlíku" měli pánové poněkud zabydleno. Sušily se tam deštníky z ranní bouřky, na stole byly rozjedené svačinky a části jejich oblečení. Nakonec pro mě našli volnou židli, ze které nebylo vidět na obrázky z kamer (to jsem nesměl vidět - domnívali se totiž, že nikdo kamery, rozmístěné v podhledu, nevidí a mohl bych si všimnout některého mrtvého úhlu) a čekalo se na policii. Přišli měšťáci a chtěli vidět mou tašku.  

   Opět jsem  odmítl. Poradili se s kapesní příručkou, kde měli asi napsáno, na co mají právo (přišel jeden starší s bříškem a mladý, typické "ucho" na zaučení), ale nemohli najít patřičný článek a odstavec. Mladý si pak vzpomněl, že když mě budou předvádět na státní policii mají povinnost ověřit, jestli nejsem ozbrojen. Tedy při "důvodném podezření". Článek sedmnáct.

   Už to trvalo dost dlouho, v kamrlíku byl hnusný, zapocený vzduch a tak jsem jim nakonec tašku otevřel. Zbraň tam kupodivu nebyla - pokud tedy nepovažují za zbraň složený deštník. (Roztahovat mě ho nenutili.) Když ale sekuriťácké duo uvidělo tabák, zaržálo nadšením. Prý ho prodávají i u kasy. A krade se. Sice jsem si tam tabáku nikdy nevšiml (zítra si to prověřím), ale budiž. 

   Jenže se radovali předčasně - schovávám si účty. Předložil jsem, jenže na účtu nebyl vypsán druh zboží, jen datum, čas a cena. Prý bůhví od čeho je ten účet. Doporučil jsem mladému sekuriťákovi, ať zajde do té trafiky a zeptá se, kdo a kdy tam nakupoval tabák, který museli hledat ve skladu. Trafikantka dosvědčila, co jsem uvedl a dokonce mu vytiskla kopii účtu. Porovnali je - a zvadli. Sedělo to. 

    Nastalo trapné ticho. První se vzpamatoval starší "měšťák". Poměrně svižně zavolal na policii, že "skutek se nestal", chvíli poslouchal jak mu asi do mobilu četli levity a pak se mi začal omlouvat s tím, že dělají jen svou práci. "Kamerový pozorovatel" poněkud rudl ve tváři - ukazoval totiž předtím policistům záznam z úplně jiné kamery - asi té od sprejů, kde jsem vzal jeden z poličky a zase ho tam vrátil - což je patrně přivedlo k mylné úvaze, že jsem tu nádobku za 199,- Kč nějak "stopil" do tašky. 

   Pochopil jsem, že veselohra je u konce, vzal si od nich zpátky občanský průkaz, popřál jim krásný zbytek dne a odporoučel se. Nejsem si jist, ale mám silné podezření, že se v té jejich "kanceláři" pak trochu křičelo. 

=============

   Nechtěl bych nikdy dělat sekuriťáka, ba ani policistu. Během čekání se starší z policistů zmínil, že se prý asi moc dívám na YouTube - narážel nejspíš na činnost mladých provokatérů, kterou ozřejmoval na DVTV  Martin Veselovský. (Viz sloupek.)  Ale já přece nic nevyprovokovával. Jenom jsem nechtěl, aby si hypermarketoví sekuriťáci přisvojovali víc práv, než podle zákona mají. A aby policisté znali svá práva při jednání se "sprostým podezřelým". Protože prohlížet a buzerovat dědka je docela bezpečné a mohou pak aspoň "vykázat činnost". 

   To, že se po prodejně denně pohybují tlupy spoluobčanů snědé pleti, jejichž děti se dosyta najedí pamlsků dřív, než jejich maminka dotlačí těžkotonážní vozík ke kase (ty snědené kousky pochopitelně neplatí - "Vidíte snad nějaké?" - je nechává chladnými. Pokud to vidí sekuriťák "naživo", byl jsem už několikrát svědkem, že se raději rychle otočí zády a urychleně jde hlídat jinou část prodejny. Protože dostat se do sporu s celou širokou rodinou agresivních "nepřizpůsobivých" nebo ještě hůř, být naší "paní ombudsmankou" podezříván z rasismu není dobré.  

Na tohle už prostě koule nemají.

=============

Poučení: 

YouTubeři, kteří provokují policii mají v jednom pravdu: Policisté neznají dobře zákony a zkouší, kolik si toho neagresivní občan nechá líbit. Jdou cestou nejmenšího odporu. Ale myslím, že policii nedokáží "proškolit" tak, aby jejich práce měla význam. Na to je třeba mít selský rozum v zákonech - ale ten naši zákonodárci nechávají opřený o zeď přede dveřmi sněmovny. 

Tak jako muslimové boty před mešitou.