Sepsala Astra
Městský úřad Prahy 2, kde žiju, se stará velice dobře o místní důchodce. A tak jsem se nechala zlákat možností příhlásit se do kurzu kreslení. Kapacita deset lidí, ateliér blízko. Den Dé byl 5.říjen. S trémou a napětím jsem kráčela pod parapletem, které obracel vichr a lilo tak jako snad letos ještě nikdy. Cesta vedla podél mého rodného hnízda - Rádia na Vinohradské, kam jsem chodívala celých čtyřicet let, každý den. Mám tam vychozenou pěšinku. S popršeným úsměvem jsem hodila oka na okna budovy, a v duchu si připomínala, co se kde tenkrát dělo. Vždycky to dělám, když jdu kolem. Vzpomínek se člověk nezbaví.
Konečně ateliér. Přízemní místnosti ve starém činžáku, propojené do jedné velikánské přímo umělecké dílny. Sešlo se nás devět, osm žen a jeden stydlivý pán. On a já jsme byli evidentně na takovém podniku poprvé a tak jsme tiše stáli v koutku a sledovali cvrkot. Zbylé ženy poletovaly místností , stavěly si cílevědomě malířské stojany do vhodného světla, oblékaly haleny viditelně umazané barvami všeho druhu, na stojany přilepovaly velké papíry, a znalecky vybíraly z krabice uhly, vhodné do ruky.Pán a já jsme stáli jako trdla.
Chvíli po desáté přivlál umělecky s rozevlátou šálou totálně promoklý mladík a už od dveří hlaholil - mám strašnou chřipku, už jsem myslel, že se budu muset omluvit. V ten moment jsem měla chuť zdrhnout a nikdy se nevrátit. Sice jsem den před dnem Dé byla na aplikaci séra proti chřipce, ale to zabírá až tak za dva týdny. Nesmím si dovolit žádnou chorobu podobného druhu, mám CHOPN (koho zajímá, co to je, ať gúgluje). Pro mě by to byl fatální příběh. Představila jsem si okamžitě, jak se chlapec bude nade mnou naklánět, aby viděl výsledky mého snažení, slyším přitom i jeho horečnatý dech... Pravda byla ještě horší. Jen silou vůle jsem překonala strach z budoucnosti a fofrem jsem nastolila v duchu memento - holka, drž se, nic se ti nestane! Neutíkej!
Chlapec sršel horečkou a entuziasmem. Dovlekl mi stojan, přilepil papír, vetkl kus uhlu do mé dlaně a sestavil před nás fofrem "zátiší", které bylo složeno z větší krabičky, na které byla šikmo krabička menší a vedle - jakoby ledabyle - ležela rulička od toaletního papíru. Zřejmě jemná ironie chlapce, kterému bylo jasné, že naše invence je málo umělecká a bude tedy asi na něco, jako byl ten papír, co už na té ruličce nebyl. (To jsem to hezky opsala, že?)
Každému podal špejli a vysvětlil, jak se měří strany a výšky atd. Ženy i pán usilovně mhouřili oka a strkali si špejle do nosu. Zkusila jsem to taky, ale ouha. Už asi dvacet let nevidím na jedno oko. Stala se nevratná událost, spravit to nešlo a tak se musím spokojit s jedním a to levým, ale hlavně - špatně odhaduju vzdálenosti. Pohodila jsem špejli bokem. A začalo umění - ačkoliv jsme byli poučeni, že musíme scénu na ten papír rozvrstvit tak, aby dominovala, já jsem nějak neposlechla a mrskla jsem to víc doprava a dolů.
Chlapec mezitím obcházel umělkyně a uděloval pokyny. Samozřejmě došel i ke mně. No a tady začalo to dýchání a funění, kterého jsem se bála. Dostávala jsem asi dobré rady, jak dál, ale moje mysl byla zaměstnaná odháněním bacilů, že jsem vůbec nevnímala nic jiného. Když poodešel, vzala jsem papírový kapesník a celou svoji koncepci jsem rozmazala do neviditelna. Výhoda uhlu. A začala nanovo. Cítila jsem, že nejsem schopná dostat tu horní krabičku nahoru tak, aby přečnívala, prostě jsem to nevnímala bez toho druhého očka.Ruka nechtěla spolupracovat s okem.To jsem se zase něco o sobě dozvěděla. No Smetana byl zase hluchý a co dokázal, že.
Konečně byl konec. Chlapec komentoval díla všech, byl empatický a sliboval, že příště - příště to už bude fakt umění. Abychom se nebáli. Zajímavé bylo prohlídnout si všechny ty obrázky. Ve spojitostí s paními, které je namalovaly - najednou vylezly jejich osobnosti, kdo je asi kdo - jedna dáma pohrdla uhlem a malovala tužkou, obrázek byl jako ze soustruhu, další byl uťápnutý, obrázek toho pána byl ucmrdlý, další ženy měly větší ajfr a já měla obrázek jako čuně špinavý, a ty krabičky nějak šejdrem. Jestli se to kocourovi povede, obrázek sem přenese. A jestli neochořím a neumřu po chřipce, s radostí vám budu předvádět svoje obrázky tak, jak porostou týden po týdnu.
A proč tam vlastně chodím? Pochopila jsem už dávno, že ač jsem v životě nedokázala namalovat ani sněhuláka, člověk nemá házet flintu. Malování je krásná terapie na uklidnění mysli. Přišla jsem na to před několika lety, kdy jsem vzala do ruky tužku a začala jsem si kreslit. Tak mě to uklidňovalo a bavilo, že jsem zakoupila sadu barevných uhlů, voskovky, pastelky, tužky všeho druhu a moje "specializace" byly dívčí hlavy. Přišlo mi to bez nějakého školení jako nejlehčí. Každá ta hlava je vytvořená tak, že má vlasy třeba ze samých kytiček, nebo z ostrých úhlů, nebo z rybiček, nebo z listů lípy... je to naivní umění, ale mám ho ráda a zdobím si obrázky jednu zeď v kuchyni. Je nás doma víc a je větší legrace.
A tak jsem nakonec tu perspektivu našla!
Kresba 2 - Zátiší
Astro s tou chřipkou jenom doufám, že se Ti vyhne, je dost pravděpodobné, že proti variantě chřipky, která skolila onoho mladíčka, bys už Ty dávno mohla mít protilátky, takže on ten vyšší věk má občas krom nevýhod i nějakou tu výhodu :-)
OdpovědětVymazatCo se malování týče, tak si myslím, že to je výborný nápad. Učení z nebe nepadají a přesto, že Ti to učení nepůjde tak dobře, jako 12-letým, tak bez slušné naděje na úspěch rozhodně nejsi, takže vytrvej a nedej se případně odradit :-) Já si myslím, že na 1. výukovou hodinu to není tak špatně namalované.
Astro,
OdpovědětVymazattys to krásně zábavně popsala! Je jasné, že nejsi bez perspektivy!
Kdybychom nevěděli, že jde o první amatérský pokus, klidně bychom se mohli domnívat, že obrázek vytvořil zralý umělec. I na pohledu pozorujícího záleží - nejen na tvém!
Přihlásit se na něco takového je dobrý nápad. Už jen to: přijít zase mezi jiné lidi.
Myslím, že chřipka se tvého elánu poleká. Odkluše někam do hospody. Tam už si najde...
Stella
Starý Kocour ti přidělil pěkný obrázek!
OdpovědětVymazatVida, Astra tady kromě zdejšího omílání politického přinesla i pohledy ze života.
OdpovědětVymazatJá nevím, kde bych na takové věci jako je malování vzal čas. Už nevydržím co dřív a všechno mi déle trvá. Jsem prostě starý a nějak mi to nedochází. A kolem je tolik zajímavých věcí, že na to jeden život zdaleka nestačí. V Ústavu spoustra činnosrtí, domácnost naštěstí vede žena a já jenom poslouchám ale musím si našetřit čas na focení, občas někde něco nahrát nebo natočit, knihy - už mám na stole tři, z toho dvě přímo od autorů s věnováním, chtěl bych se ještě jednou podívat do Troji s foťákem na zvířátka atd atp. Do toho elektrická záhada v bytě a náhle se všechny plány posouvají. K nelibosti mých zákazník, kamarádů a vůbec...
K tomu obrázku. To jsem si tak svítil silnou čínskou baterkou (za 35.- Kč) na hodiny, které jsem kdysi restauroval a "elektronizoval" (taky je to dost zvláštní historka, možná někdy popíšu) zjistil, že z temnoty předsíně krásně vystupuje z celých vyřezávaných pendlovek jen ciferník. Tak jsem do druhé ruky vzal foťák a práskl to. Výsledek je zvláštní. Ciferník ve tmě. Schoval jsme ten záběr a vida - nějak mi k té Astřině historce ladil.
Neukazují totiž za pět minut dvanáct.
Kocoure, ten motiv ciferníku, co vykoukne ze tmy se Ti velice povedl. Možná by to chtělo zamyslet se nad osvětlením a zkusit to ještě trochu vylepšit, ale ten nápad jako takový je velice povedený.
VymazatTy fotky jsou čtyři. I pravidelněji nasvětlené - bez tak výrazného lesku.
VymazatA Draku - není to ono. Tenhle je "nejkovovější".
Já bych na to nešahal. Možná, že by to mohlo být vyprděnější, ale ztratilo by syrovost. Leckdy je nejimresívnější fotla na prví nástřel. Jak se začne moc špekulovat, už to není ono.
VymazatPrávě lesk tomu dává šmrnc. Bez něj by byla jen "fotka ciferníku".
VymazatAstro, máš to v sobě. Bylo-li by by "správně podepsáno", dovedu si představit vysokou galerijní cenu. "Zátiší s krabičkami a sklenicí" nebo "Studie k obrazu "Po narozeninách", olej, autor XX, 1932. Vystaveno..., darováno... koupeno...
OdpovědětVymazatKocoure, ano, jednoduchými prostředky lze dosáhnout velkého efektu. Jiný by na totéž potřeboval mnoho drahého vybavení, světel, odrazných desek a času.
Obuvníku a Kocoure, dokud jsem si nevšiml nahoře těch drátů, tak to bylo dobré, teď už se musím hlídat, abych po nich nešilhal. Až na ty dráty je ta fotka vcelku bezchybná a krásná a právě proto, že je tak hezká, bych si pro jistotu zkusil aspoň chvíli dát si tu práci a pohrál si s tím osvětlením. To abych si mohl být jist, že hezčí fotku už z toho už nedostanu a nemusel myslet na to, zda to náhodou nešlo udělat ještě lépe.
OdpovědětVymazatAstro, ten Tvůj obrázek je docela hezký, u toho malování rozhodně zůstaň a kurzy navštěvuj, jestli Ti to pomůže malovat ještě lépe, než to umíš, tím líp. Určitě nám pošli i další obrázky :-)
Chudák Astra astrální!
VymazatOna se tam ručně pinoží s perspektivou a my tu fotíme "na první nástřel". Přitom ten její obrázek z mobilu má docela silnou atmosféru toho pokoutního ateliéru. Přímo slyším ty šoupavém kroky lektora po prkenné podlaze.
K drátům - asi má Drak pravdu, měl jsem je odretušovat. O lesku - tam si nenechám vzít pocit, že přepal je vlastně v pořádku. Je to stejné, jako když fotíš vodu nebo sklo, případně naleštěné auto. Buď použiješ redukci světel a věc buce méně lesklá, zašlá, zlomená nebo se orientuješ na jasy a máš "černocha". Nebo se smíříš s lokálními přepaly - a máš to živé. Protože oko taky některé věci vnímá jako "přepaly", přesto že má daleko větší dynamiku než nejlepším čip.
K prvnímu nástřelu: Většinou vím, co pak budu s fotkou dělat. Třeba ta betonová popraskaná koule, "cizí planeta", je podstavec kandelábru který denně míjím po cestě z Ústavu. A fotil jsem to s vědomím, že to budu pak absolutně vinětovat, aby to vytvořilo dojem koule, vystupující ze tmy. Fotil jsem to na nejkratší možné ohnisko, abych to ještě víc "zakulatil".
A co vy? Máte většinou jasno, co z toho budete dělat nebo to přijde "až pak"?
Focení a malování:
VymazatCo se výsledku týče, mně to focení přijde mnohem snadnější, než malování. Znám ale lidi, u kterých je tomu naopak. Prostě s těmi předpoklady přišli na svět a svého času je rozvinuli. Teď už je to pro ně přirozené, skoro jako dýchání. Já si zase odmalička zvykl na to focení a možná proto, že to malování mi sice šlo, ale rozhodně ne tak dobře jako to focení a také pro mě byla mnohem větší dřina. Ta lhkost bytí, se kterou někteří lidé v mém okolí dovedou namalovat pěkný obrázek, tou já prostě neoplývám.
Focení a fotky:
Kocoure, proti odleskům či přepalům, nejsem na rozdíl od trollů na fotofórech nikterak zaujat. Proč také? Když je vnímá naše oko, proč by je v nějaké rozumné míře nemohla zachytit a zobrazit i fotka? Protože mi ale připadne, že na hádání se s pitomci je škoda času, fotofóra jsem svého času opustil. Jak říkáš, raději hezkou, poutavou a živou fotku, třebas i technicky ne úplně dokonalou, nežli nějaký standardní obrobek k ničemu.
První nástřel:
Kocoure, to je jak kdy. Někdy vím, co bude a pak je to snadné. Někdy to nevím, protože je to třeba reakce na něco, co člověk potká a rozezná na tom něco krásného či zajímavého a pak je to snaha zachytit to, co zajalo ať už tou krásou, nebo jinak a většinou se to povede, někdy bohužel ne, třeba když to trvá příliš krátce prostě se to nestihne, ale že bych už v ten moment věděl co s tím dál, tak to většinou ne, byť nekdy ano, protože se to nabídne hned na první pohled, ale často ne, často to uzraje až o něco později.
Tak mě hned poránu napadla hříšná myšlenka. Jakýpak je asi rozdíl mezi focením a malováním?
VymazatFocení je taková rychlovka, šup a je to tam. Kdežto malování je mazlení. S plátnem, barvami, perspektivou, tématem. Lze ho odkládat a vracet se k němu, vylepšovat. Není to mžik a práce je hotová.Pro sichr dál rozebírat nebudu. Bylo by to asi přliš hříšné ráno. :-)
Tak se mějte hezky, i když hezky nebude!
Astro, i s tím focením se dá mazlit, ale jiným způsobem, buď se jeden motiv zkouší při různém osvětlení, což je svým způsobem mazlení a piplačka, nebo se třeba chodí na nějaké krásné místo tak dlouho, dokud to matka příroda neosvětlí tak krásně, jak fotograf očekává a obojí je svým způsobem mazlení. Někdy, když si myslím, že námět za tu práci stojí, to podstoupím.
VymazatMalovat neumím a velmi mě to mrzí. Protože to sice vidím, ale nebylo mi naděleno. Což si kompenzuju focením, které také neumím... To, že občas se mi něco jakžtakž povede, není umění.
OdpovědětVymazatMalování oproti fotografování má zássadní výhodu v tom, že odpadá trápení s expozicí, s kompozicí, s počasím a mnohým dalším. Ta nutnost být ve správný čas na správném místě a zachytit ten správný okamžik. Malíř si vyhoví. Pořídí si skicu, pastel nebo akvarel, tak jak tomu býva kdysi když nještě ebyla fotografie, nebo nebyla tak rozšířená a dostupná, nehledě na to, že malíři takovou pomůcku neměli zapotřebí. Třebaže někteří používali "cameru obscuru". Ale ta nebyla pro běžné malování v plenéru. I později se malíř, kromě skic, většinou spoléhal na svoji paměť. V "oleji" v plenéru se daají malovat jen snadno přenosné formáty. Tak vznikaly kresby a drobnější malby, studie, které byly předlohou velké ateliérové tvorby. Malbu pojímám především jako impresi. Jako prostředek pro vyjádření a zprostředkování jedinečného niterného prožitku. Tento fotografií i přes veškeré možnosti úprav vyjádřit nelze. Fotografií lze jen zprostředkovat to, co by vidělo malířovo oko. Ale ne to, co se odrazilo v jeho duši. Proto fotografie je sice dokonalým, ale jen němým svědkem. Naproti tomu obraz je odrazem zpívající duše. Třebaže vídáváme i zpěvy žalostné. Ale rádi se potěšíme těmi radostnými či přemýšlivými. V tom spočívá nenahraditelný význam malby.
Obuvníku, fotky také působí. Ať už jde to pokleslý žánr citového vydírání s dětičkami na člunech jinak plných invazního vojska, nebo palestinských chudinek, údajně zasažených izraelským bombardováním.
VymazatNaštěstí ne všichni jsou lháři a manipulátoři, takže tu máme i přenádherné fotky.
Krásně jste se rozezpívali, chlapci. To byl smysl mého ranního podnětu. Chtěla jsem vědět, jak jste na tom s fotografickým mazlením. Jako jsem chtěla vědět v kurzu malování, jak na tom jsou s city ty ostatní madams, co se tam tužily s perspektivou. Tady i tam se určitě časem ukáže, kdo je kdo ve fotografování i v malování. Protože - nač by byl jinak internet? Slova jsou málo, výrazových prostředků je dost.Tak se tužte. Každá dobrá fotka potěší! A tady nás bude potěšeno moc.Mít fotky a neukazovat je, to je hřích a v podstatě nesmysl. Fotky jsou přece na koukání. Jinak je to zakopaný poklad.
VymazatOdpověděl jsem Astře článečkem. Imprese či "stav duše" se dá fotkou taky dosáhnout. A je to někdy pracnější, než to namalovat.
Vymazat