Astra hlásí....

Vážení pánové, milí chlapci.



   Opět přicházím s výplodem dalšího " druhého semestru" malovacího kurzu, který pilně navštěvuji. Je to čím dál tím víc fascinující. Člověk nejen sleduje svoje vlastní pocity a fantazie, ale při prohlídkách děl ostatních patlalů se dá přijít na tolik záhadných a zajímavých lidských vlastností. Většina lidí u malířského stojanu se proměňuje v osobnosti, které zálibně hledí na většinu záhadně rostoucích kopii vzácných umělců. (Já to tak nemám, předlohu nepotřebuju, tu mám v hlavě, pracně vydřenou za bezesných nocí, a matlám díla u stolu. Je pro kreslení příhodnější).

   Kopie bývají někdy i celkem zdařilé. Jedna madam zkopírovala Modiglianiho tak, že se nedá rozeznat originál od kopie. To je ovšem dar nebes. Mohla by se tím snad i živit. Nabídla jsem jí za obrázek tisícovku. Pravila, že je poctěna, ale že nedá. 

   Bývá nás tak obvykle až patnáct, samé staroby, platy nám teď vydává stát, tak proč bychom se netěšili. Státu jsme za celý život zaplatili taky dost. Navíc hodnota jedné lekce je pro nás pouhých deset korun, no neberte to. Zbytek dotuje Městská část Praha 2. 

   Jak jsem tu ondyno psala, vyučuje nás tomu umění Filip, student posledního ročníku AVU. Je to milý mladík, cca 25, vyzáblý, rozcuchaný a moc hezký mládenec. Když tak plazím jazyk nad svým "dílem", poslouchám ho, jak obchází účastníky a vysvětluje každému zvlášť, co je třeba tak nebo onak, a jak - je to velmi poučné, Filip má znalosti a hlavně je to člověk velmi empatický. Když posledně dovlál ke mně - poptala jsem se ho, co vyrábí jako absolventskou práci. Oči se mu rozzářily, ale při vyprávění pomalu hasly. Vymyslel si prý cosi, co si představit nedovedu - něco jako malby uprostřed jakýchsi sošek - takové nějaké "dvojumění" či co. A ono mu to pořád a pořád nějak nejde dohromady. Chce prý něco "vytvořit", něco, co nikdo a nikdy ještě neviděl ... pravila jsem, že další objevování Ameriky se konává velice zřídka. Řekl, ze ztroskotal. Dala jsem mu radu do života - v umění je začátek tam, když si umělec řekne - jsem nejlepší! Tím se mu podaří odpoutat se od strachů, pustit fantazii do světa, políbit se s múzou, dostat se nad věc - a tak je právě v jeho případě vymalováno. Řekl, že takhle mu to ještě nikdo nevysvětlil, a že je to možná cesta. 

   No, mohla bych psát celkem hodně, protože i na tak malém prostoru malířského ateliéru probíhá moc bojů, lidi se vyjadřují jinak než je obvyklé. Takže můj druhý "obraz" je docela jiný než ten první, co jsem vám věnovala do dalšího roku. Je to něco jako koláž, střiháž a blázinec. Potřebovala jsem si nad jeho tvorbou ujasnit nějaké svoje věci, což se mi podařilo, viz ty usměvavé rty nahoře. Jela jsem pod heslem - jsem nejlepší! Jistě rozumíte, že je to nadsázka, legrace - člověk se nesmí brát vážně. 

   Už jsem rozkreslila další dílo - tentokrát to bude "Něha". A zase vás neušetřím. Stáli jste mi po boku, když jsem tápala nad perspektivou, povzbuzovali jste mě, za což ještě jednou děkuji i dnes.

Astra z Tahiti