Prohledat tento blog

neděle 9. dubna 2017

Curva senecta


  Před mnoha lety, před sametovou revolucí, přesněji v roce 1988 jsme v našem Ústavu dávali hru Suchého a Šlitra Šest žen Jindřicha VIII. Pěkná hra, na operetu, kam byla zaškatulkována, nezvykle moudrá. 

  Tenkrát režisér Zdeněk Boubelík pozval na premiéru Jiřího Suchého - a on skutečně  přijel. Přijel dříve, v termínu neměl čas, ale natočili jsme s ním rozhovor o divadle a o tom, kdy by měl člověk přestat pracovat, protože je už starý. Tak se stalo, že jsem měl tu čest poobědvat s legendou. Suchý byl už tehdy pevně přesvědčený, že pokud člověk udrží myšlenku a dokáže vstát z postele, měl by něco užitečného dělat. Odpočívat prý může později, v rakvi. Hledal jsem ten rozhovor ve videoarchivu, ale jaksi není k mání. Tenkrát se točilo na kazety VHS a rozhovor je asi přilepený k nějaké inscenaci a unikl digitalizaci.

   Vzpomněl jsem si na ten rozhovor, když mi jedna dávná přítelkyně, herečka,  poslala článek z pera Jiřího Suchého, dnes staršího o bezmála třicet let. Při prvním přečtení se mi zdál trochu ublížený, ale pak jsem si uvědomil, že pan Suchý popisuje přesně to, co zažívám občas sám. 

  A tak jsem se rozhodl, že ho vyvěsím pro vaši potěchu i tady. Visí už nejméně na dvaceti webech. Pokoušel jsem se s panem Suchým domluvit, zda to dovolí, ale nenašel jsem na něj spojení, ba ani originální článek. Jedině na webu jeho bratra Ondřeje jsem se ubezpečil, že je to opravdu psal Jiří Suchý.

   No nic, vyvěsím to i bez jeho výslovného povolení, protože slova jsou to moudrá a je jasné, že bych to v  žádném případě nenapsal lépe. Pokud se to pan Suchý domákne, požádám ho o dovolení dodatečně. Jak jsem ho poznal, tak to na 99,9 % dovolí.

Jo - a ten tehdejší oběd v Atomu zaplatil náš pražský host. Nedal jinak.  



Jiří Suchý - Stáří versus mládí



Čas letí jako spřežení
Nad kterým práská bič
Člověk se párkrát ožení
A hned je mládí pryč

Píseň krále Jindřicha VIII. ze hry Šest žen




   V posledních dnech mi neušel incident Bohuslava Sobotky kontra starší uchazeči o prezidentský úřad. Určitě víte, co mám na mysli. Pan Sobotka si trochu nešťastně zažertoval na konto jejich pokročilého věku, nejspíš si neuvědomil, že velikou část voličů jeho strany tvoří právě senioři. Od politika to nebylo počínání příliš obratné, ale o to mi vlastně nejde. Celá ta aféra mi připomněla jakousi rivalitu, která vládne mezi stářím a mládím. Sám se s ní občas setkávám, aniž by to nechalo nějakou stopu v mé duši, ale hlavou mi táhnou myšlenky, to jo. Jak ono to vlastně je?

  "Stáří je nepěkná vlastnost. Kolik významných lidí jsem před ním uchránil a nakonec jsem sám do toho vletěl", říká král Jindřich VIII. ve hře Šest žen na adresu těch, které nechal popravit. Když jsem psal tuhle větu, bylo mi sedmadvacet. Už tenkrát jsem tušil, že stáří není to, nač bych se měl těšit. Římané výstižně nazvali nachýlené stáří slovy curva senecta. Ve svých mladých létech jsem sice věděl, že, budu-li mít štěstí, tak se svého vlastního stáří dožiju, ale představa jaké to bude, se mi tehdy nedostavila. Dneska už to vím. A taky vím, že ve svém okolí potkávám dvojí druh mladých lidí: jedni mě zahrnují úctou, kterou abych pochopil, musím si nejdřív uvědomit, kolik že mi to vlastně je, druzí na mě hledí jako na něco, co už nemá na tomto světě co pohledávat.

   Jako příklad mi vždycky napadne onen případ Kofola. Když jsme otevřeli Semafor v Dejvicích, řekl jsem si, že by se tam v bufetu měla prodávat Kofola. Byl to nápoj mého mládí a tak se mi zdálo, že v divadle, které se honosí svým tradicionalismem, by se to hodilo. 

   V Semaforu se tedy začala prodávat Kofola. Jednoho dne se mi udělal nápad: na závěr sezóny uskutečnit jakousi přehlídku her, které onoho roku vznikly - byly čtyři - a po čtyři dny tohoto malého festivalu zahrnovat diváky drobnými pozornostmi. Nakreslil jsem drobné grafiky, které jsme dali divákům na památku, po představení jsme nabídli zájemcům debatu s účinkujícím, a pak nás taky napadlo požádat firmu Kofola o sponzorský dar - o přestávce nabídnout divákům jménem této firmy sklenici Kofoly zdarma. Na náš zdvořilý dopis se dostavil do divadla mladý muž, který vlastně ani nevypadal jako pako. Pohovořili jsme, prošel si divadlo, a pak nám napsal stručný e-mail, že radši dá ty Kofoly mateřské školce než nám. A vzkázal nám, ať si požádáme o sponzorování výrobce umělých kloubů. Uvědomil jsem si, že je to vlastně nepřítel. Od těch dob se prodává v Semaforu Coca-cola, firma, která nám dodala chladicí zařízení a navíc i finanční podporu. Znovu za ni děkuju.

   A Kofole děkuju za to, že mě přiměla se zamyslet nad absurdní situací: na jedné straně se mně dostává ze všech stran poct, jakými zahrnuje slušná společnost různé tvůrce v pokročilejším věku, a tak mám na kontě státní vyznamenání od prezidenta republiky, čestná občanství od starostů, čestné doktoráty od univerzit, síně slávy, Thalii a řadu jiných poct, a na druhé straně setkání s mladým ambiciózním mužem, který toho nejspíš zas až tak moc nedokázal, a ten mi naznačí, že pro něho jsem nula. A ty umělé klouby mě ujistily, že jde o generační rozpor. Prostě mu vadí, že nejsem mlád. A pokročilý věk je mu odpornej. Protože mu však nechci odplácet zlé zlem, přeju tomuto mladému muži, aby se toho hrozného stáří nedožil.

   Začal jsem srovnávat své mládí s mládím dnešním a samozřejmě tak, aby to mé z toho vyšlo líp. A musím říct, že nelituju toho, že jsem upínal své zraky k předešlým generacím. Mou inspirací byla dvacátá léta, která jsem v létech padesátých objevoval a hltal. Vzhlížel jsem k Nezvalovi, k Seifertovi, k V+W a kdyby mě některý z nich požádal o basu Kofoly, ochotně byl mu ji přinesl na rameni (auto jsem ještě tehdy neměl) a cestou bych se zajíkal štěstím, že je mi něco takového dovoleno. A tenhle obdiv k předcházející generaci jsem pak vlastně zúročil ve své práci.

   Onehdy se ozval mladý sebevědomý muž, který mě vyzval, abych mu přenechal Semafor,
včetně loga, za symbolickou jednu korunu a ustanovil ho ředitelem. On že pak dá Semaforu
zcela nový ráz, a hned mi poslal na ukázku divadelní hru své přítelkyně. A všechno to myslel vážně. Zřejmě usoudil, že starý = blbý. Chudák.




Netušil, že to může být i naopak.


46 komentářů:

  1. Věk je objektivní faktor mimo náš vliv, ohrnovat tedy nos nad někým jenom a pouze proto, že je starší, nebo naopak mladší, mi připadne jako naprosto debilní a mimo mísu. Postoj k někomu zaujímám podle toho, co už vykonal, případně co má potenciál vykonat, jaký je povahou, co umí, co ne, jestli má nějaké znalosti, jsou-li jeho postoje zdravé a moudré nebo naopak ne. Věk je ale stejně objektivní faktor, podobně jako slunce a měsíc na obloze, když počasí dovolí je vidět takže třídit a chovat se jenom podle toho? To může opravdu jenom arogantní debil, což doufám nejsem :-) Chová-li se někdo vůči starším lidem hnusně a přezíravě, nejsem tak milosrdný, jako Jiří Suchý, který takovým nepřeje, aby se stáří dožili. Já jim to přeji a zároveň jim přeji, aby e dožili vysokého věku jako hodně bezmocní a vychutnali si pohár hořkosti, který dopřávali jiným pěkně až do dna, protože na arogantní debilitu tohoto druhu neexistuje lepšího léku.

    OdpovědětVymazat
  2. "..............na arogantní debilitu tohoto druhu neexistuje lepšího léku." Mám obavu,že lék není, a to co je, je pouhé placebo, když funguje, tak 50/50.
    4P

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. EK, ano, je to tak, pan Suchý to vyřešil elegantně, přechodem ke konkurenci. Není jediného důvodu rvát peníze do podniku, v němž se vyskytuje takhle arogantní hovado s rozhodující pravomocí. Ne vždy je to bohužel takhle jednoduché.

      To, co jsem zmiňoval já, to není lék to je trest a ten kolikrát nic moc neřeší ve vztahu k tomu, komu bylo zrovna teď, nebo před chvílí ublíženo.

      Vymazat
    2. Huhúúúú - tady poněkud chcípnul pes.

      Nehodlám vás rozproudit, ale přispěju jen technickou poznámkou na téma - setřená písmenka na klapkách počítače. Jistě si pamatujete, psali jsme tady o tom. Všichni jste mi radili, bylo to od vás hezké, ale nakonec muselo zvítězit- udělej si sám-a.

      Takže rada i pro vás, které to možná postihlo či postihne. Odmastit klapku, vzít bílý permanent márkr na bázi vody - napsat písmenko . nechat zaschnout a nakonec - to nejdůležitější - půjčit si od manželky (či zakoupit) vytvrzující bezbarvý lak na nehty. Kdo má klapky bílé, samozřejmě použije márkr černý. Lakem stačí obtáhnout jen písmenka, ne celou klapku.
      Písmenka drží, jenom EM trochu zkrátilo nožičky, jinak vše v nejlepším pořádku.

      Vymazat
    3. EKohttp://jdem.cz/c6bhc913. dubna 2017 v 13:06:00 SELČ

      HAAAAAAAAAAAAAHOOOOOOOOOOO
      http://jdem.cz/c6bhc9
      V PRÁGRU BUDE I OS. ODBĚR.
      Tu v lese je nongovnongo jen PPL
      4P

      Vymazat
  3. Líbil se mi článek, slova pana Suchého. Z toho mladého pitomce vyroste jen starý pitomec, netřeba mu proto přát nic zlého. Řešení "hlasováním penězi" se mi jeví jako zcela vyhovující :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hrošane, v zásadě ano, ale žijeme ve stále více globalisovaném prostředí, kde ti opravdu velcí prakticky už dávno prakticky „sežrali” všechny menší. Když Vás například naštve výrobce pevných disků, nebo procesorů, obávám se, že moc prostoru k hlasování peněženkou mít nebudete... Krom toho, že aniž by byla vymyšlena kvalitní a cenově srovnatelná náhrada, přestávají se disky vyrábět. A podobné to začíná být prakticky se vším, krom hospod a pár dalších světlých výjimek z pravidel globální žumpy...

      Vymazat
  4. Suchý je pro mě nějaký kus kultury.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vážím si kohokoliv, kdo kolem sebe šíří jemný a inteligentní humor, což pan Suchý podle mého názoru dělá. Dělá to dlouho a dělá to dobře a i po těch letech má pořád co říct, to se nedaří úplně každému.

      Vymazat
  5. Astro, příště zkus bílý propisot a přes něj lak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám raději klábosnice, kde není třeba uchylovat se k takovýmto manévrům, ale jako východisko z nouze v konkrétním Astřině případě, je ten postup efektivní. Takový roztomile modelářský, kombinující chňapnutí po tom, co dům a blízké okolí dali, tedy i trochu podle MacGyvera :-) A umět si poradit pokud možno v jakékoliv situaci, je přece žádoucí umění. Tím víc a tím spíš, jak nám umírá a chřadne před očima.

      Vymazat
    2. Děkuju vám za rady, chlapci. A musím doznat, že Mekgajvr mě srdečně rozesmál! Draku, ještě bych ráda rozšifrovala - umírá nám před očima "umět si poradit" a nebo snad nedejbože já?

      Vymazat
    3. Ale kdeže Astro!
      Schopnost dnešní populace si poradit. Možná bych i na tohle téma měl pár poznatků.
      Mladý muž byl zcela vyřízen, když mu jeho chytrouš neukázal, kdy pojede další tramvaj. Vybitá baterka nebo jakási porucha. Ani volat nešlo. Když jsem mu ukázal na sloupku jízdní řád, byl naprosto konsternován.

      Vymazat
    4. Narážel jsem Astro na to, že nám v populaci roste počet nešiků a ignorantů, kteří by zaručeně ublížili jak sobě, tak lidem v jejich dosahu, kdyby sáhli po nářadí a kterým nejenom že to nijak nevadí, oni se za to ani nestydí. Oni nejenom, že se nestydí, oni jsou na to své neumětelství dokonce hrdí! Hrůza a fujtajfl!

      Vymazat
    5. No,já mám tu opravárenskou úchylku asi nějak v genech, ty se nezapřou. Kdykoliv sem přijde kdosi, aby něco opravil, mám připravené nářadíčko - dvoje sikovky, jedny větší, jedny menší, šroubováky, sklenice s hřebíky a skobami, podložkami, šroubky. Samozřejmě kladivo a kladívko, několikero kleští, různá těsnění.Pilky, pilníky,štětce. Mám na to polici, jeden pohled stačí, sáhnu a je to v ruce. .
      Takhle jsem byla obdivována na malovací seanci, kdy jsem používala taková ta šťourátka do uší s vatičkou na konci - na roztírání uhlu v malém prostoru a zubní kartáček pro uhel na velké ploše. Mám různé šuplíky, kde jsou spousty maličkostí - prostě taková dílnička. Hlavně si pamatovat, kde co je a mít v tom jakžtakž ordnunk. :-)

      Vymazat
    6. Já mám toho nářadí a nástrojů trochu víc :-) Víc než jednu skříň, takže polička nebo pár šuplíků by to nepobralo :-) A když mi do toho nezasahují rozliční skřítkové zášupšáci, takoví ti mrňaví zlovolní padouši, co ze zlovolné zlomyslné radosti něco čapnou a zašoupnou to někam jinam, tak to i rychle najdu. Jindy mi zase po zásahu těch zášupšáků připadá, jako bych zbytečně trávil 1/3 života intensivním hledáním zašoupnutých věcí. To je daň za to, že jeden nežije sám, většinou přijatelná.

      Vymazat
    7. Kdysi jsem mívávala celou dílničku - s ponkem a svěrákem, byl tam taky velký stůl na žehlení,pračka a hned vedle sušárna na prádlo. To všechno vodnéééés čas!

      Vymazat
  6. "Proč nejedete tramvají, jede tam přímo odtud?"
    Se slovy "Ale mě aplikace řekla, že mám jet autobusem," zmizel ve tmě.

    Astro, vercajíčku a krámíčků nikdy není dost. Takhle vznikají moulisárničky.
    Vždycky když lidl má akci "domácí dílna", to pro mě je jako pozvánka do hospody pro alkoholika. Pro příležitostné použití vercajk dost dobrý. Naposled akumulátorová frézička pro spoustu nástavečků a plynová minipáječka. Ne, že bych pájedla neměl, ale nebyla drahá... Ještě mají akumulátorovou. Tuze se mi líbí. Jenže na nejjemnější práci už mám mikropájku na tři tužkovky. Vyskytuju se na vícero místech a všude potřebuju bastlířský základ pro "hned teď".

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano Obuvníku, některé slečny či mladí mužové jako by bez „chytrého“ telefonu netrefili ani na hajzl :-) V takových případech se začínám přiklánět k názoru, že inteligence přístroje překonala inteligenci jeho uživatele :-) Za debilitu uživatele ale nenesou vinu ani vývojáři telefonu či aplikací, ani jeho výrobci. Vinu nesou rodičové, neb pravděpodobně poskytli mizerný genetický materiál a nekvalitu toho jejich výsledného „produktu“, co tu po nich zůstal, pojistili nejlépe ještě mizernější výchovou, vlastně spíš nevýchovou, v čemž jim vydatně napomohlo i prakticky paralysované a nefunkční školství. Někdy dojde k nápravě věcí tím, že dotyčný „produkt“ (těžko to totiž nazvat lidskou bytostí) „vyhraje“ Darwinovu cenu. Stane-li se tak dříve, nežli po sobě stihne nechat další „produkt“, je to spíš úleva, než co jiného.

      Obuvníku, také mám to nejdůležitější nářadí po ruce na všech místech, kde se vyskytuji častěji a po delší dobu. V autě také :-) Bez nářadí a nástrojů by bylo na světě blbě, přímo k nevydržení a ukousání se nudou :-) Počítadla jsou také nástroj, ať už na sebe berou jakoukoliv podobu, způsob využití je závislý na jejich uživateli a je do značné míry jeho odrazem. Stejně tak je odrazem i výrobců a vývojářů operačních systémů a aplikací k nim.

      Vymazat
    2. Křečkování nářadí, měřáků a drovného materiálu - tím trpěl můj táta. Tři skříně, ve kterých se vyznal jen on sám. Další sada věcí v garáži a na chalupě. To, co měl v práci nepočítám.
      Když hledal šroubovák, bylo to velké představení, skoro klasické drama, od expozice až po katarzi (byl to ovšem slušňák, nejhorší nadávka byla "a sakra").
      Já mám nářadí ve třech transportkách. Mizerné nářadí tak ne utažení kohoutky nebon výměnu vložky zámku jsem nměl kdysi v jednom nočním stolku. Když jsem se přestěhoval, začal jsem s obnovou. Kupuji jen to nejdražší nářadí - pochopil jsem, že se to vyplatí - pokud se neztratí. S materiálem je to horší - mám ho v několika krabicích. Každá krabice je rozdělaný projekt. Na dokončení není buď čas nebo nějaký speciální materiál. Je jich t.č. devět. Dvě jsem už zrušil, věci jsem dokončil (a je mi toho trošku líto), další tři přijdou vyprázdnit do léta. Bude víc místa.
      Ale jak se znám, nejméně dva projekty přibudou. Něco speciálního, co nejde koupit v obchodě. Třeba indikátor blesků spojený s foťákem. A redukce mezi foťákem a zrcadlovým dalekohledem - na ptáčky. Sháním jednodeskový videočip/kameru se 4k rozlišením. Hledám pochopitelně v Číně. Možná to bude nějaká kamera do auta.
      ===
      Chtěl jsem dnes popsat výrobu takových užitečných detailů k focení, ale místo toho vymýšlím blinkry na motoběžku. Aku 4x 1,2V/2Ah, dobíjené ze chcípáku.

      Jo - ta nemoc, kterou trpím, se jmenuje prokrastinace...

      Vymazat
    3. Ano odkládání na maňana, to já rád :-) Občas říkávám, že když někdo chce dlaždičky do koupelny, pozve si mistra obkladače. Já jsem ale mistr odkladač, na později, nebo ještě líp na nikdy, rozhodně mám dlouhé dodací lhůty.

      Vymazat
    4. SCHU, svůj vercajček miluju, s libostí se hrabu v hřebíčkách a šroubcích, když se hledá něco konkrétního. Místní opraváře udivuju vzornou přípravou, ovšem nepřekonatelný je pan Vymrštil (pseudonym)z našeho domu. Přichází na drobné opravy ochotně, čistě upraven a s kufříkem, kde je všechno srovnané, jako v kabele doktora. To je potom blaho sledovat jeho práci.

      Kocoure, prokrastinuju čím dál častěji. Spousta činností mi už připadá zbytečná.

      Vymazat
    5. Astro, ruku na srdce, ona taky spousta činností zbytečná je, když se na ně člověk vykašle, nic se nestane, život jde dál a zeměkoule se točit nepřestane :-)

      Vymazat
  7. Mno, já měl taky tu čest. Dělal jsem v novém Semaforu v Dejvicích MaR a část technologickýho silnoproudu. Pak si mne zjednali na pravidelný servis a když jsem po něm chtěl dlužných 80 kolíků za rok a půl servisu, tak mi bylo naznačeno, že on je přeci umělec a tohle jde mimo něj. Dluží mi je dodnes.
    Takže za mne jen další socialistickej komediant, co přece dluhy platit nemusí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každý, kdo někdy zkusil živit sebe sama svou prací a být tak trochu sám sobě šéfem, takže na „volné noze“, dříve či později zjistil, že to není ani tak krásné, ani tak jednoduché a ani tak snadné, jak si to původně „maloval” a představoval, než s tím vůbec kdy začal. Také jsem párkrát narazil na hajzlíky, co si mysleli, že platit se nemusí. Byli ale za celou tu dobu jen 3 a nejdelší nezaplacená doba obnášela 2 měsíce. Pak jsem prostě přestal ztrácet čas tam, kde mi za něj neplatili a jednoho takového jsem se zbavil vlastně tak trochu rád a úmyslně, protože o každou korunu jsem se musel až příliš dlouho hádat a urgovat a hlídat každou fakturu mě také nebavilo. Připadalo mi, jako by každá koruna od nich byl vydřená hned 3 x, jednou při dohadování ceny, podruhé při odvádění požadované práce a potřetí, když z nich jeden tahal ty prachy, aby už konečně zaplatili. Zkrátka bylo to natolik vyčerpávající, nedůstojné a málo výnosné zároveň, že jsem jednu malou nezaplacenou částku s potěšením využil jako záminku k tomu, abych je s dalšími požadavky poslal do kamsi do daleka.

      Bášo, Vy jste opravdu docházel někam celý rok a půl aniž byste dostal zaplaceno? To se jednomu až nechce věřit.

      Vymazat
    2. NNNNo, v Rusku je pro to moc pěkný název :SVOLOČ ! K tomu rok a půl jde dodat jen "co dyby".

      Vymazat
    3. EK, jaké „co dyby”?! Kdo neplatí hned ze začátku, nebude platit nikdy! Pravda, někteří soudruzi umí tuze dobře oblbovat důvěřivé jedince a je-li jeden k tomu hodný a vstřícný, může nechat zatnout šmejda poměrně velkou sekeru, než mu to konečně dojde. Pamatuji jednoho velice sympatického pana jednatele a ten, když to s nimi zakolísalo, zavolal, omluvil se a řekl, že teď, když je pozítří splatnost, prachy na účtě nemá, ale za 2 týdny že budou a také byly. Tomu říkám jednání a úroveň. Může se stát, že se to s podnikem zhoupne a může jít nakonec až úplně do kelu, to se pak ale majitel buď s lidmi domluví na nějakém nestandardním postupu a vyrovnání, nebo ne, ale nemá prostě právo je tahat za fusekli, je to na nich, jestli to spolu s ním risknou a dají do toho jejich čas. Nicméně Báša to nijak „nerozvinul” a pan Suchý se nevyjádřil vůbec, protože o tomto našem rozhovoru nejspíš ani neví. Takže já bych se zatím zdržel unáhlených závěrů.

      Vymazat
    4. Já mám jasno, ale ten co "chodil" když mu neplatí, ten asi čeká na vysvětlení, nebo snad poučení?
      4P

      Vymazat
    5. Já měl těch servisů v téhle konjčině asi pět, tak mi to tak nevadilo, a krom toho v tom bylo zakletý spousta práce, invence, softwaru a vylepšení a tak mi to bylo líto. Taky mi bylo líto těch lidí, co se na těch představeních dusili ve vlastní šťávě, tak jsem toho nechal až kyž přestal slibovat a začal s Umělcem Nad Věcí.

      Vymazat
    6. Bášo, já bych to pravděpodobně nevydržel, nechat se „zneužívat“ takhle dlouho. Už tu na tom světě chvíli jsem a od mladického plýtvání časem jsem přešel na hospodárné zacházení s tím, který ještě zbyl a do této definice se jen těžko vejde plýtvání časem, nápady a energií ve prospěch někoho, kdo mi neplatí. Tím spíš, že už jsem se napálil a je pitomost opakovat ty samé chyby.

      Vymazat
  8. No - může se stát!

    Já jdu někdy do rizika. Něco udělám (nafotím, natočím) a pak nabídnu k odkoupení. Mám úspěch tak 75 - 80%. Proč to dělám? Protože když někomu nabídnu služby, tak než si plácneme se vždycky jakoby náhodou objeví někdo známý, kdo to dokáže udělat o 20% levněji. Případně rychleji. O budoucí kvalitě můžeme jen spekulovat.

    Na druhé straně:
    Když jsem ještě hlídal zakázky pro náš Ústav vznikala často taková situace: Něco jsme objednali, dostali od dodavatele cenový odhad, zajistili finance a když se začalo, najednou se objevily nutné "vícepráce", takže projekt se zdražil - klidně i na dvojnásobek. Jediná obrana byla pohrozit, že projekt dokončí někdo jiný, finančně ne tak náročný, nebo že z projektu budeme realizovat jen část. Okamžitě se začalo argumentovat "duševním vlastnictvím" a začalo vyhrožovat soudem. Ale "vícepráce" už chválabohu nerostly.

    Ovšem kdybych věděl, jak se za několik let začne v Ústavu bezhlavě utrácet, tak jsem mohl v pohodě přijmout nabízené benefity od dodavatelů a podpisovat a podpisovat.
    Na druhé straně bych měl problém se dneska dívat do zrcadla.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kocoure, do rizika jdu jenom málokdy, ne že bych se bál, ale v době, kdy jsem ještě obchodoval s HW a měl z toho „závratnou” 3%-ní marži, jsem prostě trval minimálně na podepsané závazné objednávce a často i záloze, protože zbavovat se zboží, které neustále klesá na ceně, kdyby někdo „cuknul“, to při zanedbatelnosti té marže může znamenat i ztrátu a proč bych to měl dotovat ze služeb? Svého času jsem se na to s potěšením a vlastně i úlevou vykašlal a teď už jen radím, co si mají koupit a kde. Občas si někdo povzdechl, že je to škoda, ale časem ustaly i ty povzdechy.

      Občas nějakou fotku někomu nabídnu, když si myslím, že to má smysl a občas se někdo zeptá, nemám-li fotku toho, nebo onoho po ruce, že by to rád použil na to či ono, případně mi i požádá abych nafotil to, nebo ono. Dobře se to poslouchá a někdy je z toho i nějaká kačka a nejen ten dobrý poslech :-) Že bych ale někam šel, že něco nafotím a pak to nabídnu, tak to jsem ještě neudělal. Asi to bude především proto, že můj volný čas se jen málokdy kryje s děním v okolí, které by šlo nafotit a nabízet.

      Kocoure, mnohokráte mi byla nabízeno kdeco ať už od dodavatelů služeb nebo všelikého „železa“, ale jsem v dnešní době prapodivným zjevem, beru totiž prachy zásadně a pouze a jen od toho, za čí stranu sedím u jednacího stolu. Líp se mi dívá do zrcadla, líp se mi spí a obchodní vztahy mám dlouhodobější a stabilnější a to mi vyhovuje.

      Vymazat
    2. Jistě Draku,
      kolega dělá na zakázku projekty (i realizaci) na všeliké měřeni a regulace a už má doma pěknou zásobu drahých komponent, zbylých od zadavatelů, kterým poslal předběžný rozpočet, který schválili, ale potom najednou "neměli momentálně prostředky". U focení nebo nahrávání sborů a kapel si to můžu dovolit - přijdu jenom o čas a cestovní náklady. Jistí mě smlouva s Ústavem a důchod. Takže mi nezůstane na triku nějaký drahý materiál.

      Doba není zas tak zlá. Ale lidi jsou [cenzurováno majitelem blogu]. Strašné a je jich čím dál tím víc.

      Mizím do Ústavu.

      Vymazat
    3. Kocoure, osvědčila se mi aspoň 10%-ní nevratná záloha. Kdo jí nesloží, zaplatil by i zbytek? Jasně, že nejspíš ne, to jen nemístný optimismus nás občas ošálí a přivede do průseru. Všichni chceme, abychom dostali kšeft a tak prostě samým nadšením zapomínáme na rozum, přemýšlení a zdravou dávku skepse. Jenže on nezdravý a nemístný optimismus dovede ublížit mnohem víc, než o něco větší a třeba i nemístná dávka skepse. Je prostě třeba zůstat nohama na zemi.

      Vymazat
  9. Ve vercajku mám trochu nepřehled. Onehdy v Lidlu sada pilníků. Záhy zjistil, že stejnou už mám od minule. No co, až se opilují... Také pěkná sada koncovek "Gola". Jenže jsem si včas vzpomněl, že mám celou soupravu. Nějakou. Někde. Nemusím mít všechno dokonalé. Na občasnou díru do zdi nepotřebuju Hilti nebo Makitu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Obuvníku, Hilti či Makitu teoreticky nepotřebujete, to je pravda, ale pravda také je, že je tuze dobré mít je prakticky u ruky spolu s kvalitním vrtákem, když potřebujete vyrobit díru do kvalitního betonu.

      Vymazat
    2. Draku, otázkou je co je to "kvalitní beton". Tam, kde jsem vrtal, byl nanejvýš takový, který vzdoroval obyčejné příklepovce AKG. Rval jsem to zapřený jak to šlo. Děsná práce. Příklepovka je tak do cihly nebo nicmoc betonu. Ne do překladů. Vrtací kladivo za šestnáct set z Lidlu, s hlavicí SDS, to hravě zvládlo. Jen jsem lehce přidržoval, prokousávalo se to samo. Záleží na vrtácích a na tom jak hluboko je výstuž. Na té vrtáky hoří. Zatím vyvrtal co potřeboval. Kdyby bylo nejhůř, vypůjčím si Hilti. Abych měl všechno, co bych teoreticky mohl potřebovat, musel bych mít OBI. Na co se podívám, to bych chtěl... Podle okolností je dobré doma mít základní nářadí. Dokoupit podle potřeby. Například koupě vibrační ruční kmitavé brusky/pilky se mi vyplatila. Když se vyboulila plovoucí podlaha položená (kdysi a ne mnou) z příčiny malé spáry u zdi. Na proříznutí. Podlahář by vyšel dráž.

      Vymazat
    3. Na kvalitní, tedy hutný a tvrdý beton, dříve rozšířený, klasický mechanický přiklep, takový ten „zubatý“, prostě „neplatí“. Je to příšerná dřina než s tím člověk něco pořídí. Pneumatický příklep je mnohem lepší, kvalitní vrták s tvrdou špičkou pak zajíždí do betonu jako do másla. Na výrobci také vrtačky houby sejde, ten jen ovlivňuje k lepšímu životnost a i tom by se možná dalo s úspěchem pochybovat. Na hlavici také v podstatě houby sejde, SDS má tu výhodu, že se vrták snadno nasadí i vyndá a že v hlavici dobře drží a většina těch kvalitních s pořádně tvrdou a odolnou špičkou se dnes vyrábí do hlavic SDS. Kouzlo je v tom vrtáku a hlavně v tom pneumatickém příklepu. „Zubatý“ příklep má malou kinetickou energii jednoho příklepu a vysokou frekvenci těch příklepů. Pneumatický má frekvenci nižší, ale ta energie je vyšší a proto se s tím dělá tak snadno a rychle. Vrtačku s pneumatickým příklepem mám, dostal jsem jí svého času darem a stála by tenkrát na pultě nějaké řádově tisícikoruny, dnes nejspíš necelé dvě, spousta věcí šla po nasycení trhu s cenami dolů. Odvedla už spoustu užitečné práce,

      Když už padla zmínka o tom, jak vrták vyhoří na výstuži, z vlastní zkušenosti vím, že záleží na oceli. Vrtacím kladivem z půjčovny jsem jsem vyráběl díry o průměru 80 mm a hloubce 40 mm pro vypínače, které jsem chtěl mít v betonu a ne na něm. Byl to takový zajímavý nástroj v tom kladivu, středem šel vrták o průměru asi 8 mm a kolem něho byl takový ozubený kalíšek s dutinou. Výstuže by neměly být v menší hloubce, než 40 mm od povrchu betonu. Jak jsem později zjistil, byly, jenže ocel toho kalíšku a ten vrták ty výstuže, co tam vlastně teoreticky být neměly, ale v praxi byly, „urafly“, jako by to bylo máslo a ne ocel, přišel jsem na to až po vyklepnutí obsahu kalíšku do kýble s odpadem, na chodu kladiva při hloubení se to nijak neodrazilo. Dalších několik děr to vyhloubilo stejně rychle, takže nástroj se o ty výstuže nijak zvlášť neztupil. Jeho výrobce o rozdílech mezi teorií a praxí zjevně věděl své a zařídil se podle toho.

      A máte pravdu, dobré je mít základ a mimo něj to, co je často třeba, ale nešetřit na kvalitě, například „sikovky“, které se prohýbají při trochu větší působící síle, to je dobré leda k tomu, aby jeden zbytečně k úrazu přišel. Nářadí má umožnit a usnadnit práci, ne zraňovat, mrzačit, či zabíjet. No a zbytek, tedy to, co je třeba jednou za čas, jako třeba v mém případě to bourací kladivo s kalíškem na zahloubení vypínačů, které jsem potřeboval zatím 1 x za život, nebo frézu na zahlubování drážek fo betonu s průmyslovým vysavačem, které jsem potřeboval za život 2 x, tak to si klidně půjčím, protože to by se opravdu nevyplatilo si to koupit. A obytný prostor není nafukovací že. A někdy se vyplatí pořídit si i něco „jednorázového“, není-li to příliš drahé a odvrátí-li to nutnost volat řemeslníka. Ono také nevíte kdo přijde a jestli vám nenadělá víc škody jak užitku, neb i to se stává a není to až tak výjimečné, jak si myslím, že by mělo být.

      Vymazat
    4. Draku, přesně tak. Jsem alergický na "Nebylo by lepší kdybychom na to někoho vzali?" nebo "To je dobrý, to by dalo moc práce a nepořádku, škoda času." Přitom jde o maličkosti jako třeba trošku vystupující obkládačka za umývadlem, bránící těsnému přisazení, upevnění umývadlové skřínky. "Vždyť je to dobrý..." Tak se do toho pustím bez publika, které připustím až když mám hotovo a uklizeno. Bez lamentací nad hrozným nepořádkem v průběhu práce (Kdo že to bude uklízet, a toho prachu....No kdo že, já a když už po sobě uklidím tak dokonale), ono i vyklofání jedné větší obkladačky a zarovnání pro novou, ho dalo dost. Ono je to o představivosti. Všechno mít v hlavě. Vidět cílový stav a nezabývat se přechodným v průběhu práce.

      Vymazat
    5. Obuvníku, to já taky. Na některé partyzánské akce si troufnu, na některé ne, závisí na okolnostech :-) Když hrozí velká škoda, která by se blbě napravovala, raději se do toho dám hned a bez odkladů :-)

      Vymazat
  10. Stella

    Stejně starý Kocoure, všiml jste si někdy, že ani těch nejstarších lidí se vůbec neštítí úplně malé děti a zvířátka? To přece něco znamená.

    Ono je to všechno takové nahoru - dolů.
    Také náhlý propad, před sebou nic.

    Nemůžu vám, chytrému člověku, radit. Ale přece: uberte. Prostě uberte práce, a uvolníte tak prostor tomu, co skutečně chcete: tvorbě. Když TO bude mít místo, přijde samo. Bez pocitu, že něco MUSÍM. Jen s pocitem, že CHCI.

    Omlouvám se za komentář, který je možná trochu mimo.
    Ale vím, že unavená fyzis lehce způsobí ztrátu smyslu - jinde.
    Brzký návrat!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Stello, tuším to. Možná vím.

      Ale práce - i technická - to je pro mě z 80% taky tvorba. Možná ne umělecká, ale konaná s radostí. Protože MOHU, ne MUSÍM. Pořád mohu - osud mi zanechal sluch zatím nepostižený. Akorát si občas nakládám větší porce, než umím pokousat.

      Dneska jsem si hrál na "kouzelného dědka" v našem Ústavu. Vyřešili jsme to "bez rvačky" mezi režisérem a dirigentem. A mladý kolega, který do té doby dělal bez vlastní viny "zrní mezi mlýnskými kameny" - to se podržte - mi přišel po zkoušce poděkovat. No - chápete to? [;>)

      Vymazat
    2. Je to v životě lidském svým způsobem štěstí, když jeden dělá to, co dělá rád.

      Kocoure, také Jsi si mohl vykoledovat bouři ze strany obou znesvářených stran, ze kterých Jsi tak mohl udělat spojence na základě vzniklé situace a udělat tím pro ně ze sebe bezděky hromosvod, což se někdy při hrách na „kouzelného dědka“ klidně stane. Mladý kolega to tušil a proto se do ničeho nepouštěl a proto Ti poděkoval.

      Vymazat
  11. Ale jo...
    Stella
    Mezi mladými, na něž tak často žehrám, je spousta krásných, milých lidí.
    Ve srovnání s naší generací jsou totiž uvolněnější, ne křečovití.
    Doba vyhrotila všechno. Někdo se nestydí za aroganci, jiný neskrývá laskavost.

    Pracovat, když mě to baví a můžu dávat - samozřejmě. Ale: kvantita! Tělo je zákeřné. Křečkuje a vrací.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stello, tělu i „duši“, je třeba naslouchat. Když jde o „lenoru“, tak je třeba jí prostě přemoci, já třeba nerad „papírování“, ale je jasné, že do nekonečna se tomu vyhýbat nedá že. Když jde o příznaky ubližování si na tělo či na duši, nebo rovnou o ubližování si v obou rovinách, je třeba včas toho zanechat dřív, než to způsobí větší, či rovnou nevratné škody. Cit pro míru a cit pro to, že dochází k ubližování, to ale není dáno každému.

      Vymazat
    2. Stello, nic proti laskavosti, ale ona i přehnaná laskavost může být někdy skoro „na vraždu“. Ono cokoliv, co se přehání je spíš na škodu, než k užitku.

      Vymazat

"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.

Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)