Byl jsi v Rusku? Ne? Tak neraď!

Rusko je jiné, než nám tvrdili kdysi, jiné než se nám snaží namluvit dneska a úplně jiné, než si myslíte, že je - pokud tam nedorazíte.

   Jako děcko jsem si myslel, že CCCP je země budoucnosti, hotový ráj. Tak ho popisovaly všechny dětské knížky i časopisy. Kolem mých dvanácti ale začaly ten obrázek kalit jakési poruchy, průniky reality do toho mého snu. Zanedlouho jsem pochopil, že je realita s gulaky, policií, surovým zacházením s lidmi a proti tomu idea krásného bezvadného světa. A že prostě existují spolu, stejně jako existují dvě strany listu papíru. Ve škole nás dokonce přiměli, abychom si dopisovali se sovětskými dětmi. Bylo to povinné a já jsem si tak dopisoval s nějakým Voloďou z Dálného východu. O ničem - politika nás nebrala, tak jsme si psali o moderní muzice. Posílali jsme si pohlednice a jednou se Voloďa zmínil, že by strašně rád sehnal "gramafonnuju plastínku" od nějaké západní skupiny. Už si nepamatuji, co to bylo za desku, já se tenkrát učil na klavír a žádný velký přehled jsem neměl, ale podařilo se mi ji sehnat v Polsku. Tak jsem ji obalil ideově  neškodným obalem z československé hudební produkce, tuším, že to byl nějaký Janáček, pořádně zabalil a poslal. Kupodivu došla a dokonce v pořádku. Voloďa mi tehdy napsal že "jevó rádosť nebralá koňcá".   

   V SSSR jsem už jednou byl v roce 1970 a to na jeden den. V Užhorodě, jakožto příslušník ČSLA. Pamatuji si, že se nám podařilo za koruny koupit nějakou zmrzlinu v dvoulitrovém kyblíku a pár lahví vodky a to  nám "zvrhlíkům absíkům" stačilo ke štěstí. Náš vztah k "Ivanům" byl tehdy hluboko pod bodem mrazu, jedenadvacátý srpen předloňského roku jsme měli v čerstvé paměti a bylo nám jasné, že cesta zpět k aspoň malé československé nezávislosti či svobodě je v pr...  ...v nedohlednu. Na Slovensko jsme se ale jako vojenská delegace mohli vrátit docela bez problémů.

   Dlouho mě pak CCCP, potažmo Rusko moc nezajímalo i když klasická literatura, hudba i výtvarno tady bylo a bylo jasné, že tyhle věci mají vysokou úroveň. Ale kromě klasiky - víceméně ruské (ale i avantgardní sovětské) mě nic k Rusku nepoutalo.

  Pak se stalo, že v CCCP poběhla "pěresrójka" a pak se rozpadl. U nás proběhla "sametka" a začali se tu objevovat Rusové. Lidé, kteří mířili na Západ za štěstím. Někteří dorazili až tam, někteří se zastavili u nás. Tanečníci, zpěváci, hudebníci. Skvěle vyškolení tamním drilem často zastínili naše Umělce a získali zde zaměstnání Vztah nás, místních, byl rezervovaný - nějak nám zůstal pod kůží  ten osmašedesátý a léta následující. I když v Ostravě je to trochu jiné - tohle město je odjakživa směsicí různých národností. Slováci, Poláci, Řekové i Vietnamci - ti všichni tady postupně zůstávali a stali se Ostraváky. Naučili se česky, často si zde koupili domy, děti poslali do českých škol a kromě lehkého přízvuku a jména by v nich nikdo cizince nehledal.

   Často spolupracuji s korepetitorkou a hudební režisérkou baletu Lenou a jen ta mi jen tak mezi řeči vyprávěla, jak je krásný Petrohrad, město, kde se seznámila se svým mužem a kde pracovala v rozhlase. Několik let jsme tu a tam porozprávěli o Pítěru, jak mu říkají jeho obyvatelé až jsem se naštval a řekl jsem si, že se ještě před vlastní kremací tam pojedu podívat. Jestli to zase není nějaká propaganda. Když jsem to Leně řekl, začala mi pomáhat s nalezením dobrého ubytování, kontaktů na tamní "Dom rádia" atd. Nechtěl jsem tam totiž jet s nějakým organizovaným zájezdem po "památkách", chtěl jsem vidět Petrohrad zblízka, jen tak, mezi obyčejnými lidmi. Ověřil jsem si, že přes propast let, kdy jsem se učil rusky se pořád jakžtakž domluvím. Nadpracoval jsem si čtrnáct dní a předminulý týden jsem v Praze sedl na letadlo Aeroflotu a odletěl.

   Očekával jsem tu a tam nějaké problémy, ale na letišti Pulkino žádné nenastaly. Sice si mě mladá sličná pohraničnice při pasové kontrole prohlížela velmi přísným pohledem, ale nakonec se usmála a rozsvítila mi zelené světýlko u východu ven. A byl jsem v Rusku.  

   Autobusy jezdily podle jízdního řádu, metro fungovalo. Dorazil jsem k domu na Něvském prospektu, kde mě slíbili ubytovat, přišla majitelka a dala mi klíč a kódy od zámků, odložil jsem si do malého pokojíku těch pár věcí, které jsem vezl sebou osprchoval se a vyrazil v pozdně odpolední hodině do ulic. Místo nudného popisu - člověk to všechno musí zažít, ne o tom číst -  jen postřehy bez ladu a skladu:

   Lidé vypadají stejně jako třeba v Praze. Jenom je jich víc, nespěchají pořád někam jako u nás doma, smějí se, procházejí se. Je tam poměrně hodně "kavkazanů" - Čečenců, Kazachů, Uzbeků atd. Většinou vlastní malé jídelny "stalóvoje" nebo cukrárny a kavárničky, kterých je tam spousta. Nebo zametají ulice a zalévají kytky.  Pořád, od rána do večera.

  

   Jízdné autobusem je 40 rublů odkudkoliv kamkoliv. Pevná cena. V autobusech a trolejbusech jsou průvodčí, které prodávají jízdenky nebo kontrolují elektronické karty místňáků a zvedají ze sedadel mládež, aby uvolnila místo starším. Autobusy jsou poměrně plné. Když nastoupíte do špatné linky, tak nic neplatíte, vystoupíte si na další stanici a zaplatíte, až když jedete správným číslem. Průvodčí nebo i spolucestující ochotně poradí, protože jízdní řády jsou snad tři metry vysoko a stanice jsou vypsané docela malým písmem. V každém vozidle je displej, který ukazuje kde právě autobus je, takže není snadné přejet svoji stanici. Navíc to hlásí automat do reproduktorů. Ten mi trochu lezl na nervy., protože stále opakoval, ať mladší uvolní místa starším, ať se za jízdy držíme a ať nezapomínáme v autobuse své věci. Při delší jízdě je to poněkud otravné. 

   Metro je záchrana pro člověka, který je v Petrohradě poprvé. Je mnohem rychlejší než autobus a dobře značené. Platí se u vstupu vhozením žetonu v ceně (kupodivu)  40 rublů do turniketu a pokud neopustíš prostory metra, můžeš jezdit a přestupovat jak dlouho chceš. Stanice jsou hodně hluboko, podle mých výpočtů kolem 100 - 150 metrů pod terénem. Vzhledem k tomu, že město je cca 12 metrů nad mořem tak vlastně pod hladinou moře. Proč jsou tak hluboko budu muset někde zjistit. Vlaky staré a hlučné, ale jezdí naprosto spolehlivě a často.

 

   Na několika místech kde je velké množství lidé je zvykem provozovat hudební produkce na ulici. Žánry různé, většinou současná hudba. Podklad hraje z počítače a dohrává se jen nějaký nástroj a zpívá se. Pěvecké i instrumentální výkony značně profesionální. Avantgarda, bývalí vojáci, kteří tak vybírají na invalidy a vdovy a sirotky po padlých. Lidi nedávají moc, ale dávají. Milicionáři to "nevidí". Navíc těch milicionářů je tam dost poskrovnu. U nás je policajtů vidět mnohem víc - tedy aspoň v Praze. Ale třeba jsou tam nějací tajní - co já vím. 

  Pouliční portrétisté vám za deset minut  namalují portrét - tužkou, uhlem nebo pastelem. Cena 150 - 250 rublů. Tedy za sto - dvě stě korun. Pokud mohu soudit, tak jsou to portréty zdařilé, i když pochopitelně lichotící objednavateli. Mají ti chlapci i dívky kupodivu dost práce. A nejsou to jen turisté, kteří zatouží po svém portrétu. I místní se dají zvěčnit. Taková vznešenější selfíčka to jsou. Japonci a Číňané se raději fotí. 

   Turisté a selfíčka. U každé význačnější sochy nebo budovy se motají lidé se selfie tyčemi a fotí sami sebe na pozadí něčeho známého. Tuhle vášeň jsem doposud nepochopil. Asi je to na materiál na Facebook a podobné. Byli jsme tam. "JÁ" nebo "MY"  na pozadí Měděného jezdce, Kateřiny Veliké, Petra Prvního, chrámu toho nebo onoho, Zimního paláce nebo Aurory, atd. atp. Zvláštností jsou kostýmovaní představitelé Petra prvního a Kateřiny Druhé, se kterými se můžete za 500 - 1000 rublů vyfotit před nějakým významným památníkem.

   

   Památky. Jedním z důvodů, proč jsem si poměrně pracně zařizoval víza i pobyt bylo to, že jsem opravdu nechtěl být v hotelu vyzvednut každé ráno rozjásaným průvodcem a přinucen se jet podívat na tu nebo onu pamětihodnost - přesně podle programu. Pokud mě nějaké místo zajímá, musím si ho "očmuchat" zcela sám, jako bezejmenný člověk mezi ostatními lidmi. Jen tak lze město "ochutnat" doopravdy. Potuloval jsem se kdy jsem chtěl, kde jsem chtěl a jak dlouho jsem chtěl. Poutním místům jsem se raději vyhýbal nebo tam chodil pozdě večer či brzy ráno, kdy tam nebyl standardní turistický frmol s bateriově ozvučenými průvodkyněmi, vehementně mávajícími nad hlavou terči s čísly své skupiny. Připadal bych si jako ve školce. Ostatně v době "bílých nocí" tam žádná rozumná noc není. Tak dvě hodiny kolem půlnoci je trochu tma, svítí pouliční lampy, ale pak se zase rozední naplno. Je to moc fajn až na to, že nemáte moc času (ani pomyšlení) na spaní. To se dožene pak. 

   Největší turistickou atrakcí byla přehlídka alegorických plavidel v noci na neděli 23. června. Ale když jsem uviděl ty šílené davy lidí (hlavně místních), jak se ženou na nábřeží, kde už byly připraveny nejen pojízdné kavárny, ale i nekonečné řady přenosných záchodků, tak jsem raději šel ten večer dřív spát. Nemusím přece vidět všechno.

   Jinak mě metro, autobusy a hlavně nohy zavedly vždy tam, kam se mi chtělo. Jen jeden výlet se mi příliš nevydařil. Zajel jsem "Raketou", vodním kluzákem na druhou stranu zálivu, abych si prohlédl Petershof, Petrodvorec. Už na molu mě čekalo trochu nepříjemné překvapení - nebyla šance se dostat mimo areál zahrad a vstup byl za 900 Rb. Bez možnosti jakékoliv volby. Asi deset pokladen bylo beznadějně obleženo lidmi, kteří se dožadovali slev a tak to šlo docela pomalu. Já na žádnou slevu nárok neměl,  nebyl jsem ruský důchodce ani doprovod ruských dětí, tak jsem si zakoupil "bilet" a vydal se podél kanálu k největší atrakci kaskádě vodotrysků.  

  No - vydal. Prodíral jsem se davy Japonců, Číňanů, Američanů, Němců,  Francouzů a všelikých jiných národů, kteří byli okřikováni místními sekuriťáky, ať nevstupují na poněkud vyschlé trávníky a a "postupují dále do vozu". Na mostku pod kaskádou se střídalo několik svateb, kdy se svatebčané nutně potřebovali vyfotit na pozadí té slavné Velké kaskády. Svatební fotografové si spílali, ženiši s nevěstami se vzájemně vytlačovali ze záběru - prostě legrace. Napadlo mě raději uhnout stanou a koupit si něco k jídlu. Moc se to nepovedlo. Jednak tam bylo dost draho, jednak u každého stánku stála fronta nejmíň na půl hodiny. Vystoupal jsem nahoru nad kaskádu, pořídil pár obrázků, které nejspíš vymažu (na netu je jich spousta a stejných), spočítal si, že na prohlídku paláce zevnitř bych čekal ve frontě nejméně sto deset minut a vydal se zahradami k dalším vodotryskům. Asi po sedmém vodotrysku mě to docela přestalo bavit. No co - další socha a vodotrysk. Mám se snad zout?!

   Jak praví novodobý klasik Smoljak "Vodotrysky, vodotrysky, vodotrysky..." Spousta pozlacených soch s antickou tématikou. Zlaté (asi pravé, plátkové zlatu) to bylo, ale sochy evidentně z plastu. Poklepal jsem na dvě a obě zněly dutě - ovšem v žádném případě ne kovově. Pocit - jako na divadelní scéně odzadu. Atrakce. Načančaná scéna. Našel jsem přitom jeden stánek se zmrzlinou, kde jsem si po vystání jen malé, ale zato značně vybíravé fronty - ruské bábušky s vnoučaty kombinovaly, jak pořídit mlsky co nejlevněji a to trvá - zakoupil za 380.- Rb jednu porci a během její konzumace se vydal směrem k moři.

   Moře mám jako suchozemská krysa moc rád. Tam jsem musel strávit zbytek času do odjezdu lodi fotografováním racků a vzájemně se  fotografujících se turistů, protože jsem si nepředloženě pořídil zpáteční lístek až na 17:30. Ostatně, když se někam usadíte a moc se nehýbete, okolí vás za čas přestane vnímat jako člověka, vidí ve vás jen další balvan na břehu moře a můžete si nerušeně fotit co chcete. Po příjezdu jsem raději než na slavnost na nábřeží u Ermitáže šel spát. Nebylo sil.

 Výlet k přístavu na Vasilevském ostrově další den to bylo jiné kafe. Vylezl jsem z metra a bez znalosti okolí se vydal k moři "po čichu". Byla to mnohem delší cesta, než kdybych vytáhl z tašky tablet a podíval se, kde jsem. Ale byl jsem hrdý, neudělal jsem to. Cestou jsem si koupil od nějakého "kavkazana" kilo poněkud přezrálých meruněk, které jsem nemyté skoro všechny snědl, než jsem dorazil k moři. 

   Ostatně na ostrově přece nelze dorazit někam jinam než k moři. Na pobřeží bylo pusto, kolem břehu vede dálnice a jen na ní bylo trochu živo. Jinak - co kilometr to jeden člověk. Rybář, spící feťák, dva "pensioněri na pragulce", pak dva mladí se psem atd. Dva rybáři, kteří tam měli malý tábor mi nabídli čerstvé ryby. Zadarmo. Ale představa, že večer budu shánět pánev a olej a něco kuchtit v pokojíčku tři krát čtyři metry mě donutila s díky odmítnout. Když jsem si nutně potřeboval ulevit, nebyl to žádný problém, přestože to byla naprosto otevřená krajina. Na ten jeden, dva kilometry by ostatní potřebovali mít hodně silný dalekohled, aby viděli, co vlastně dělám. To je na Rusku právě prima. Obrovské prostory, "kdě tak voľno dýšit čelavěk". Ostatně - měli to v hymně. 

   Od kamenitého břehu jsem došel až k západnímu, písčitému, kde se už nějací lidé koupali a pak k přístavu s velkými zaoceánskými loděmi. Tam jsem pobyl, pokoukal se po obzoru (byla tam i "plachta bílá") i po velkých lodích a vydal se zpátky do města.  Města moderního, až skoro futuristického. Už jsem toho nachodil poměrně dost a tak jsem se zeptal na nejkratší cestu k metru. Starší manželský pár dost brzy odhalil, že nejsem Rus a tak jsme pokecali o životě, o Putinovi, o roku 1968 o cenách tu i v Československu. Výraz "Čéšska respúblika" je uváděl do rozpaků - netušili, kde to je. "Čečenskaja...?" Ochotně mi poradili kudy - nebylo to daleko, sotva dva kilometry. Po obědě na Něvském prospektu v mé oblíbené "stalóvoj" jsem pak vyrazil do rozjuchaných ulic a parků na "Gostinnom dvórě" podívat se znova na "pouličníky".

   Na úterý jsem měl díky naší paní Leně domluvenou schůzku s paní Lenou Kijko, (Заместитель начальника Управления радиовещания), která mi slíbila ukázat "Dom rádio" - petersburský centrální rozhlas. Chtěl jsem být galantní a donést jí nějakou kytku, ale kolem žádná květinářství  nebyla, i tak jsem dorazil na poslední chvíli. Rozhlasový dům je starý palác, který sloužil jako společenské centrum někdejší šlechtě. Válku přežil v podstatě beze škod. Paní Lena se ukázala být jako dokonalá kustodka, o všem možném věděla snad všechno a navíc mi to vykládala nádhernou ruštinou, kdy jsem ji rozuměl každé slovo. Inu - kromě jiného je taky hlasatelka a moderátorka. Ukázala mi snad všechna studia a vysílací pracoviště, kde se pracovalo a představila mě nepředstavitelnému množství různých důležitých lidí. Vše ve velmi přátelském duchu. (Připadal jsem si chvilku jako V.I.P.  Naštěstí mě to rychle přešlo. [;>))

  Způsob práce tam mají téměř shodný s naším, technologii také. Ale ta "velká země" se projevila, když jsme mluvili o digitalizaci magnetofonových záznamů. Kolega, který to měl jako jedinou pracovní náplň říkal, že to do penze asi nestihne. Měl asi tak pětatřicet. Podivil jsem se, ale pochopil jsem, když mi ukázali archiv pásků. Představte si tři obrovské tělocvičny, naplněné hustě nastavěnými regály do výšky snad tří metrů, které jsou naprosto nacpané krabicemi s pásky. To se do důchodu opravdu stihnout nedá. Když jsem se rozloučil, vyšel jsem ven - a snad po sto metrech narazil na květinářku. Šel jsem už předtím kolem, ale myslel jsem si, že to jsou nějaké zákusky - poupata byla natěsnána v kornoutu tak, že to květiny vůbec nepřipomínalo. Takže jsem rychle napravil své faux-pas a ještě jednou se vrátil do rádia odevzdat paní Leně alespoň malé poděkování. 

     Týž den večer jsem se zase potloukal kolem Něvy, až jsem kolem plovoucí hospody "Bludný Holanďan" dorazil k jiné dominantě  Petersburgu - ke chrámu Petra a Pavla na Zaječím ostrově. Měl jsem štěstí - stihl jsem aspoň konec koncertu na zvony. Po nadšeném potlesku publika se na zvonici objevil zvoník - sólista. Vlasy tří barev, tričko, co by už nutně potřebovalo vyprat, na krku velký stříbrný kříž a odrbané džíny. Ale tahal za ty špagátky od zvonů náramně dobře. Mistrovsky. Mistři mohou vypadat různě.

   Zvonkohru jsem slyšel už předtím, když jsem se dostal do jednoho menšího kostela poblíž Něvského prospektu. Kostel se uvnitř generálně opravoval, nechtěl jsem čumět zedníkům pod ruce, tak jsem si zašel do zahrady do skrytého koutku zakouřit, neboť to tam bylo zakázáno. A tam mě po chvíli objevil jakýsi člověk ve vojenském. K cigaretě neříkal nic, jen se ptal, jestli se mi líbí zvonice. Když jsem přisvědčil, tak vytáhl z kapsy maskáčů velký klíč a kamsi odsvištěl. Za chvilku začala zvonkohra. Neměl jsem nic na nahrávání, jenom telefon, ale kousek té produkce jsem nahrál aspoň tak. Zvonkohra dohrála, člověk v maskáčích se objevil zase dole na zahradě, zamával mi a zmizel na ulici. Zvoník.  

  Nejsilnější zážitek mě ale čekal předposlední den. Jel jsem metrem a autobusem do Kronštatu, městě na ostrově. Sice se tam dá dojet i lodí, ale jednodušší je to objet po dálnici a dlouhém násypu s mosty. Chtěl jsem tam navštívit Mořský kostel - chrám sv. Mikuláše a Starou pevnost. Na tu nakonec nedošlo, protože když jsem vstoupil do chrámu, tak jsem zvrátil hlavu ke stropu a jen zíral. Kolem procházeli lidé, ženy v šátcích (bez něj do kostela nesmí,  ale mohou si u vchodu nějaký půjčit, zadarmo) muži v  rozličných šatech, děti. Všichni se chovali tiše, modlili se před ikonami a líbali je. Bylo velmi zvláštní vidět "normálně" oblečené turisty jako pokorné věřící. Kdesi zezadu zněl překrásný pravoslavný mužský sbor - takhle umí zpívat jen bulharští a ruští pravoslavní mniši. Jak jsem tam tak stál, přišel ke mně mnich, který pochopil, co to se mnou udělalo - mniši jsou přece od toho, aby chápali lidi - a popsal mi kus historie toho chrámu a taky, že nejsem sám, koho ta krása tak zasáhla. Když jsem u řekl, že jsem prakticky bezvěrec a nehodlám na tom nic měnit, odvětil, že to přece vůbec není důležité. Hospodin přece miluje všechny malinké lidičky bez rozdílu. Dost dlouho jsem chodil tím nádherným prostorem, fotil vnitřní výzdobu ale hlavně lidi, kteří se pokorně zbývali svou vírou. Jak říkal ten mnich - "my, malilinkatí lidé". Docela mě to zaujalo a přemýšlel jsem o tom i později, v parčíku, kde jsem krmil vrabce, holuby a racky. Už když jsem chodil Kronštadtem jsem si všiml, že tu čiřikají vrabčáci, spousty vrabčáků. 

   Ostrava jich bývala taky plná - ale časem někam vymizeli. Moje dětství. Takže jsem zašel do kiosku koupit "malou suchou housku pro ptáčky".  Prodavačka mi místo toho dala dva oschlé krajíčky chleba, ale za žádnou cenu nechtěla nic zaplatit. Prý ji to zaplatí ti ptáčci. Dost by mě zajímalo, jak. Poodešel jsem do vedlejšího parčíku, sedl si na lavičku a dal si cigaretku. Kolem se začali shromažďovat ptáčci. Takový tichý polokruh, jako kdyby čekali, že jim budu něco přenášet. Nebo jako v hororu Ptáci. Seděli na zemi a čekali. 

   Když jsem vytáhl chleba a začal jim házet drobečky, začal lítý boj. Vrabci chytali drobky i v letu, holubi se mi šplhali po ruce a zobali z ruky, ostatně vrabčáci taky. Jednou rukou jsem je fotil, druhou krmil. Racci se na to chvilku znechuceně dívali a pak odletěli - asi na lepší. Zůstal jeden, ten se držel mimo oblast bojů a z bezpečné vzdálenosti na nás asi něco nehezkého pokřikoval. Po prohlídce náměstí před chrámem - obrovského, rozlehlého jako skoro všechno v Rusku jsem zjistil, že se zamračené nebe protrhalo, začalo svítit slunko a ve flanelové košili mi začalo být docela horko. Takž jsem jenom proběhl přístav a vydal se zpátky do centra města. Starou pevnost sem tak viděl a fotil jen zvenku. Snad příště - bude-li nějaké příště.

   U autobusů na Občanské ulici jsem si koupil párek v těstíčku a vydal se hledat zastávku. Byla přímo před supermarketem, ale nikde žádný autobus. Až bábuška, která seděla na lavičce, mi prozradila veřejné tajemství, že autobusy ve skutečnosti zastavují už za rohem. Když jsem se tam vydal, autobus 101 se právě rozjížděl. Marně jsem popoběhl - ale stalo se cosi nečekaného. Řidič dojel až ke mě, zastavil a otevřel mi dveře. Takže jsem se za pouhých 80 Rb vydal na skoro dvouhodinovou cestu do historického centra. 

   Večer jsem věnoval potulování se po Něvském prospektu, utrácení za kafe a zmrzlinu a vůbec jsem vedl rozmařilý život. Kolem jedné ráno jsem si sbalil své tři švestky,  tři hodinky si zdříml, zamkl pokoj na dva západy a odjel domů. První metro, které jsem musel stihnout naštěstí přijelo podle jízdního řádu a před jedenáctou jsem se už potil na Ruzyni. Byl to docela šok - v Pítěru 17 - 22° C, u nás nejmíň o deset víc.  

      

   Když to celé shrnu, zjišťuji, že Rusové jsou skoro stejní jako my. Snad jen o něco (o dost)  srdečnější a přátelštější. Jsou hrdí na svoji velkou zem, kterou jim zatím nikdo nedokázal sebrat. Petersburg je pětkrát větší než Praha ale co se týče památek i modernosti za ní nikterak nezaostává. Možná naopak.

   Jiných národností než Rusů je tam dost, nějakého rasového rozlišování jsem si nevšiml. Kromě Kazachů a podobných je tam hodně Číňanů, Vietnamců, kteří dělají téměř to samé jako u nás, provozují restaurace a obchody. Ty levnější, kde se člověk jde dobře najíst a nechce utrácet za pozlacené talíře. Na prospektech je otevřeno vždy několik non-stop samoobsluh "DIXI". Platit kartou se dá téměř všude. 

   Většina památek je skvěle udržovaných. Některé jsou sice zapomenuty, ale i tak je starost o kulturní památky evidentně lepší, než u  nás. Cesty jsou dokonalé, bez děr. Stále se opravují a pracuje se tam v sobotu i neděli. Opravdu pracuje, podpírat lopatu jsem tam nikoho neviděl. Ale určitě i takoví budou.

   Kromě pouličních kumštýřů tam fungují i žebráci. Nejsou vlezlí a dostávají do kelímku asi dost. Žebrají tam i Cikáni, ale u nich je cítit, že tam moc vítáni nejsou. 

   Zvláštní kategorie jsou vojenští vysloužilci, kteří koncertují většinu poblíže stanic metra a vybírají na své invalidy, vdovy po padlých a sirotky. Dostávají víc než běžní žebráci. Jedna parta má zpěváka, který má hlas jak Vysockij a taky zpívá jeho repertoár. Moc dobře. Ostatní stojí kolem něj v uniformách s mnoha vyznamenáními a řády, které opravdu nevypadají jako falešné. 

   Nebo tam v metru operují dvě děvušky. Jedna za sebou táhne něco jako nákupní tašku na kolečkách, kde je bateriový zesilovač a reproduktor. Na rukojeti je připevněn mikrofon a připojena elektrická kytara. Vstoupí do vagónu, zahraje a zazpívá písničku, její kolegyně mezitím obejde cestující s papírovou taštičkou, do které tu a tam někdo něco vhodí. Na další stanici vystoupí a čekají na další soupravu. Žádná z těch vyjmenovaných produkcí ale není pod úrovní. Netuším, do jaké míry tohle chtějí dělat, protože je zrovna tohle baví nebo to dělat musí, aby vyžili.

                        Zvonkohra

Kytarista

Veteráni                         

Do formuláře nejde vložit jen zvuk. Musel jsem proto zvuk z telefonu doplnit slideshow.

Obrázků si nevšímejte. A fotky jsou taky většinou neupravené.  Nasekal jsem jich tam skoro 1200. Tak 20 - 30 snad bude slušných.


A co nakonec? V Rusku jsem tedy byl - ale radit chuť nemám. 
Zajeďte si tam radši sami!