Tenhle textí k mi přeposlal vrstevník, taky PrDůch. Prý dopis učitelky. Ale komu? Jestli je text pravý neví ani on. Ale celkem reflektuje pohled naší už vlastně "vyřazené" generace na ty, kteří se teprve "zařazují." Je faktem, že kritika nastupující generace je tu od doby vynálezu písma. Byla ve starém Řecku a nejspíš i v Egyptě - tam jsem ale na žádnou zmínku o ní nenarazil a neznám žádného egyptologa, abych se ho zeptal.
Zvolání "Ó tempora, ó mores!" je sice hodně provařené, ale asi pravdivé. Patrně i pračlověk Janeček měl podobné úsloví - jenom se neuchovalo. Neuměl totiž psát.
Ale ono se to všechno časem setřese. Že mladí neumí praktické věci je fakt, ale druhý fakt je, že to dohánějí později. Třeba když je potřeba něco spravit v bytě nebo na chatě a není po ruce řemeslník. Sice s občasnými úrazy, když se filosof pokouší spravit vypínač. Naštěstí každý úraz nekončí smrtí, někdy se jenom zajiskří a vypadne jistič.
A objevování klasiků? Aspoň budou mít co dělat v mladším středním věku. Mít příležitost se nad něčím unést. A pokud ne - má jim snad někdo Mozarta nutit? Beethoven je poněkud větší stálicí než Míša Klakson. Ale na to časem přijdou.
Dopis starší pedagožky
Já si myslím, že za problémy ve školství, ale nejen tam, může hlavně ten, kdo dovolil, aby se na vysoké školy nedělaly přijímačky, ten kdo zrušil plánování a určování počtu žáků a studentů na 2. a 3. stupni škol (na další školy se žádné dotace nedávaly) a zrušil plánování jednotlivých druhů škol a počty studentů, které mají přijmout a to podle potřeb státu. Dnes by nebylo tolik zbytečných vysokoškoláků s IQ pod 100.
Nejlepší by bylo, aby se v posledních ročnících základních a středních škol zavedly IQ - testy.
(Viz školský systém Švýcarska) *
A když jsem to řekla, koukali na mě jak na dementa, který nemá rád dokonce ani svoje děti... hrozné! Nejhorší na tom je, že to všechno pokazila NAŠE generace, tedy MY, protože jsou to NAŠE děti a MY jsme je takto (ne-)vychovali! MY jsme to museli nějak zbabrat !
Ve snaze dát jim všechno, se jim vzala možnost něco chtít. Vidím kolem sebe, jak rodiče posílají děti do prestižních drahých škol, kde se naučí anglicky říkat slovo"nejvyrukavičkovanější", ale přitom je nenaučili česky říci Dobrý den, Děkuji, Prosím, nebo Prosím, sedněte si.
Když vidím ty znuděné mátohy s telefony v rukou, kteří stále něco ťukají (s hrubkami, které ani nevymyslíš), něco čtou a přitom nepřečetli žádnou pořádnou knihu.
Maximálně stupidního Harry Pottera, z kterého se stala kniha knih, skoro Bible.
Žádný Remarque, žádný Hemingway...
Byla jsem si zaběhat do míst, kam jsme kdysi chodili randit, líbat se, dotýkat se...Chlapci s děvčaty.
Dnes? V ruce smartfón a každý si s někým píše. V lepším případě aspoň virtuálně randí, líbají se a dotýkají (děvčata s chlapci). Jo, dá se vidět kdeco a kdekoho. Ale o tom jsem nechtěla psát.
Skoro všichni mladí umí anglicky, a přitom neví vůbec nic!
Nerozeznají Mozarta od Ravela, Van Gogha od Dalího, neumí si sami vyluxovat pokoj, neumí zrýt záhon, neumí nasekat dřevo, neumí rozdělat oheň, ztratí se v lese, protože tam ani nechodí.
Skoro všichni jdou povinně na vysokou školu, kde se nic praktického a společensky užitečného pořádně nenaučí, jen tam chodí a "studují".
Zeptejte se svých známých, co studují jejich děti! Uslyšíte názvy studijních oborů, které vám nic neřeknou, protože ani nejsou důležité. Masmédia, webdizajny, grafické dizajny, sociální "práce" a podobné "ptákoviny"!
Kombajn z nich neumí opravit nikdo. Postel, skříň,stůl, neumí vyrobit nikdo, vyzdít rovnou zeď z obyčejných cihel...nikdo. Lopatu, krumpáč, hrábě neumí ani vzít do ruky, nedej Bůh je ještě vykovat. Hlavně, že umí chytit Pokémona!
Na koupalištích se povalují celulitidou oplácané "kočky", potetované, neforemné, pojídající čipsy a popíjející energetické drinky. ¨¨A my jim to nejen tolerujeme, ale ještě je v tom podporujeme a snad i obdivujeme. Nic nemusí, tak ani nic prospěšného dělat nechtějí.
Jsem z mladé generace zhrozená a znechucená, ale můžeme si za to my, rodiče a učitelé. **
První, co jsme zrušili, byli jiskřičky, pionýři, svazáci,( nestýská se mně po odznáčkách a šátcích, ale po organizaci, jmenovat se to přece může jinak! ) bramborové brigády, letní odborné praxe, brigádnické soboty...prostě POVINNOSTI. Rozvážíme děti do škol auty, potom jim kupujeme byty, auta...aby se měly lépe, než my??!!
Vždyť nemají ani po čem toužit, co chtít...mají všechno a přitom nemají nic. Nemají tužby, nemají snahu, nemají cíle...jen se tak loudají a poflakují po světě jako mátohy. A potom se nemůžeme divit, že až zestárneme, nebudou znát ani vlastní rodiče, nic o nich neví.
Jen si vzpomeňte, když se snažíte popovídat si s vlastním potomkem, či vnukem, kolik facek byste během toho rozhovoru dostali od svých rodičů, kdybyste s nimi "povídali" tak, jako oni s vámi. ***
===============
*/ IQ testy je pěkná myšlenka, měly by se zavést nejen ve školství, ale i jinde. Třeba v politice. Jenže jak se mi to jeví, v Česku by se hromadně podvádělo i tam. IQ 110 by se dal pořídit za 10 000.-, IQ 140 by už mohl stát 100 000.- No nekup to!
**/ Ano. Umetali jsme jim (ne všichni) cestičku tak, že první oblázek, na který narazí v nich vyvolává stresové reakce a druhý způsobí, že začnou uvažovat o sebevraždě. Ti z nás, kteří na své potomky nechali včas působit "svět" teď mají klid. Jejich potomci, vhození do vod reality si klidně plavou.
***/ Tak to nebylo. Tady platí to sportovní "Nedáš - dostaneš!" Byť ne přímo ve fyzické podobně - ale někdy i takhle. Dcera fackující svou maminku je ale dost odporná představa.
"Lopatu, krumpáč, hrábě"
OdpovědětVymazatTo mi připomnělo obrázek od Renčína: "Tohle je šoufek. To jsem chtěl podat. Nevím, čemu vás na té vysoké škole vlastně učí."
Generace, která si své rádio-krystalku musela sestrojit sama, aby zaslechla pořad blízké středovlnné stanice, měla mnoho času na docela jiné aktivity.
OdpovědětVymazatZahráli jsme si s míčem, chodili plavat do rybníka, tahali z lesa prořezávku a řezali ruční pilkou na polínka do kamen. Jezdili jsme 7 km na kole, protože k nám na chatu žádný autobus nejel.
Samozřejmě kolem chaty, později chalupy, bylo vždy plno drobné práce. Zahrádka zarůstala plevelem, muselo se shánět trochu hnoje, rajčátka vyštípávat, aby rostla tak, jak je třeba, okenní rámy natírat, omítku opravit, natřít, zkrátka dlouhá chvíle nikdy nebyla.
Studovat za totáče znamenalo, jít na elektriku, stavbaření, chemii, medicínu, strojaření, vesměs užitečné obory, dodnes slabě obsazené, neboť to vše bylo namáhavé.
Paní učitelka už vidí, kam to vede, lenost, dej se mi přemoct a udělej ze mně umělce nebo umělkyni!
Český národ umělců a politologů tím zdegeneruje, o tom není sporu. Stejné tendence vidím ale i na západě, místo studia počítačové hry, fejsbůk, whatsapp a vše, co se zve sociální média- útěk z reality do krásného světa umění, krásy a hlavně bez práce.
Český národ umělců a politologů............namátkou ze soudku umění:dotace na umělce | Dotace EU,Pořadatelé festivalů a umělci budou moci žádat o dotaci - Měšec, NADACE ŽIVOT UMĚLCE – "Etika je otázkou cti a nĕkomu je ...vše a ještě něco........
OdpovědětVymazatRealita je poněkud jiná:
"Umělci se rádi staví do role takřka nezištných zachránců kulturního života všech občanů. Bez nich bychom kulturně zpustli, krmeni pokleslou komerční zábavou, plytkými seriály a tuctovými muzikály. Nekomerční kumštýři jsou vyzdvihováni jako vzor a jejich umění, produkované zpravidla pro úzký okruh nadšenců, je kulturními autoritami, kritiky, profesory a publicisty, pokládáno za vrchol estetiky a uměleckého vyjádření. Komerční umění, produkované pro nejširší publikum, je označováno stejnými autoritami za brak.
Umělci sebe sami vidí jako garanty kulturní úrovně národa. Měli bychom si jich za to prý automaticky vážit, a jestliže je jejich umění menšinové, okrajové a tedy nevýdělečné, rádi bychom je měli podporovat z našich daní. Panuje názor, že skuteční umělci by se neměli zatěžovat něčím tak nízkým, jako je vydělávání peněz, a že pouze takový umělec, který je nezávislý na penězích, může skutečně hodnotně tvořit.
Protestujícím umělcům ani trochu nevadí, že jejich tvorba je hrazena z peněz, které stát krade občanům prostřednictvím daní. Pokládají svoji tvorbu za veřejnou službu, kterou stát nebo město podporovat musí. Skutečná kultura se podle nich nemůže nikdy uživit na volném trhu.
Neuvědomují si však, že jestli lidé něco chtějí, je možné poznat pouze na svobodném trhu. Pokud o nějakou službu není zájem, na trhu se neprosadí. "
Luboš Zálom, KULTURA: Mají umělci právo na dotace?
31.5.2008 neviditelný pes.lidovky.cz
Zjednodušeně, pokud bude platnéř(kdo dnes ví co to slovo znamená) bude vyrábet středověká brnění jednoduše krachne, může se zdát že to je škoda, ale je to tak.
4p
Možná jsem zrovna ty umělce trochu shrnul do jednoho pytle. Nesporně se vyskytují i poměrně vzácní výtvarní umělci, kteří si to označení mohou oprávněně přivlastnit.
OdpovědětVymazatTýká se třeba sochařů, ale i řady povolání na hranici mezi uměním a výrobou užitečných věcí, třeba architekti, designéři třeba docela prozaických předmětů, jako sklenic, talířů, karoserií aut nebo nábytku. Mnozí spisovatelé režiséři, herci provozují povolání, vyvolených je jenom hrstka.
Skutečné umění se vyznačuje tím, že nepotřebuje příručku s vysvětlením, o co panu umělci, dnes hlavně slečně umělkyni, šlo. Taknějak je na dobrém výsledku znát, že vše, co bylo nevhodné, je odstraněno, zbylo jen to nezbytné, co má svůj výraz a zcela přirozenou cestou něco sděluje.
Umělec se legitimuje svým dílem, volský kruh do nosu, nápadné náušnice a provrtaný jazyk, pokérované tělo, to vše hlásí marnou snahu, nějak vyniknout.
Ono je to s kumštem trochu složiitější. Bez dotací by se udrželo jen tzv. lidové umění - lidovky, dechovky, beatové a folkové festivaly, diskotéky, "Eva a Vašek". To "vyšší umění" rtotiž bylo dotovánu vždy. Na státem, ale donátory - šlechtou a vůbec věrchuškou. Těm sloužilo k jejich reprezentaci.
OdpovědětVymazatBez dotací by se neudržela ani ta tři velká divadla, která u nás máme. Ba ani sochy, obrazy nebo literatura by nevznikaly, protože tohle dělat je dost pracné a drahé a když nikdo nekoupí dílo, umělec musí buď nají jinou činnost, která ho udrží při životě nebo chcípnout hlady.
Jestli by se v případě odejmutí dotací udrželo umění aspoňm ne té úrovni, která existuje teď, nevím. Zatim je donátorů opravdu velmi málo.
I ty Colours berou milionové dotace od města - ale "vejvar" jde do rukou organizátorů.
Můj poznatek - nejvíce řvou ti umělci, kteří sice dělají díla viceméně komerční, která ovšem vydávají za to nejpotřebnější umění.
Když už jsme u toho divadla- původní starořecké divadlo se skládalo z několika málo herců a několika zřízenců. V dobách feudálních, třeba Lúje XIV, se muselo to divadlo rozbudovat a pozlatit jako reprezentace "slunečního krále". Reprezentační budovy, podobné kostelům, celé houfy perzonálu, výrobců kulis, oděvů atd. Šlechta nechtěla vidět, chtěla být viděna, patřilo to k jejímu společenskému lesku.
OdpovědětVymazatDemokracie u nás sice šlechtu zrušila, ale její roli převzali politikové a zbohatlíci.
Tam, kde pracovala moje manželka v Mnichově, bylo k provozu jeviště třeba několik stovek zřízenců (to označení z Nerudových dob se mi zalíbilo, oni totiž ti zřízenci po skončení představení byli z velké části opravdu zřízení).
Navíc se kulisy, kostýmy a různé předměty skladovaly ve dvou obcích za městem, tam se jezdilo 20 km denně sem a tam kamiony, divadlo jich mělo hned 5. I tam pro to divadlo pracovaly desítky řemeslníků.
Lze tedy říci, že se jedná o vysoce profesionalizovanou kulturu a jednotlivec se v tom davu ztratí.
O tom mi povídejta, Mildo...
OdpovědětVymazatV kultuře pracuji od svých šestnácti a v našem "Ústavu" jsem dne 21/8/2020 byl přesně padesát let. [;>))
Podobný ústav ja jej popisujete je rozhlas a hlavně televize, kde je množství "specialistů" na jednoduché úkony spousta. V TV je dokonce člověk který má za úkol zapnout mixpult, zběžně ho zkontrolovat a předat zapnutý mistrovi zvuku. Zbytek pracovního dne měl volno a v bufetu pil kafe. Nádherná produktivita.
Pak se divíme, že u nás jsou tak nízké mzdy, když na každou činnost je otřeba dva i vícekráte větší počet lidí. Třeba když jsem pracoval v Rakousku, tak tam na výroby reportáže přijeli dva. Redaktor a kameraman v jedné osobě a zvukař, řidič a obsluha satelitního vysílače v osobě druhé. Přijeli, odpoledne natočili, v autě postříhali a večer už vysílali přes sateit příspěbvek do celostátní televize. U nás se o to stará v úrůměru pět lidí. Redaktorka, kamramanan, osvětlovač, technik spojení a řidič. Každý v jedné osobě. A když mají něco odvysílat, je kolem toho úděsný šrumec, protože se to vysílá po internetové síti, takže přibude ještě internetový specialista.
Jenže cesty z toho systému není. Jsou tabulkové platy a za ty se nikdo nepřetrhne. Pokoušel jsem se to kdysi, když jsem to měl v "referátu "změnit, že si seženu lidi, kteří umí několik profesí a jsou ochotní pracovat i přes čas nebo přijít na zavolání a nebudou se odvolávat na Zákoník práce, ale přes "tabulku" nejede vlak. Ušetřilo by se, ale to nikoho nezajímá. Spousty lidím s jednoduchými povinnostmi a malým platem. Po velvetu se to moc nezměnilo. Ve státním sekrtoru vůbec nic. O to se starají hlavně odbory.
(Sežeňtě si film "Schůzka s Venuší" - "Meeting Venus". Tam to všechno je jako parodie.)
Tuš tak.
Nelze ovšem přehlédnout sociální stránku tohoto systému. Nezaměstnanost, sociální dávky, to jsou zdroje nestability státu.
VymazatNakonec, v současnosti bychom si mohli libovat, jak se nám daří, hladové lidi nevidíme, i auta a byty jsou docela na úrovni, kdybychom stále nehleděli na zápaďáky, kterým se podle našich představ musí dařit lépe, vydělávají přece víc.
Co nevidíme, jsou fantasticky vysoké nájmy, výdaje na zdravotní a důchodové zabezpečení, ceny nemovitostí, tvrdé podmínky v práci. Jak říkávala stará kantinská Hermína v divadle: život je tvrdý, jako vepřová pečeně z plece!
Když vidím, jak se natáčí "štěk" do něčeho, celá ulice zastavěná, kamiony, autobusy, obytňáky, cateringem, spoustami většinu času nic nedělávajících postávačů, vzmomenu na to, s jakými prostředky a náklady Frič a další natočili komedie "zlatého fondu".
OdpovědětVymazat