Když na moři teče do lodi a díra se zvětšuje, obvykle zazní rozkaz "Všichni k pumpám!" Jistě, najdou se i takoví, keří rozkaz odmítnou.
Jako v každém podobenství je důležité poučení:
Když do lodi teče, má jít pumpovat každý, kdo má trochu síly. Nebo by aspoň neměl žvanit a překážet. Pak je naděje, že se díru podaří ucpat a doplut do přístavu. Odvolávání se na "lidská práva" nebo na "majetkové ztráty" je nejen kontraproduktivní, ale i poněkud - nemravné. Zrovna tak jako řešit, jestli náhodou není první důstojník gay a není to "kapitánská děvka".
Člověk, který myslí a nejen cítí by si měl vždy uvědomit rozdíl mezi revolucí a revoltou. Měl by si uvědomit, kdy má smysl se vzepřít moci, kterou sice neuznává, ale která tu moc reálně má. Jestli jeho osobní vzpoura má smysl. V roce 1968 jsem byl na vojně. A byli tam i borci, kteří se rozhodli protestovat proti svému ponížení tak, že nezdravili předpisovým způsobem nadřízené. Takové blbce zdravit přece nebudu! Takže občas dostali "pojeb" a někdy třeba pár dná "vězení po službě". Celá jednotka pak měla horší hodnocení, nebyly tak často vycházky. Nakonec je umravňovali ti jejich solubojovníci, kteří sice své "lampasáky" také upřímně nenáviděli, ale jednoduše si spočítali, že tenhle druh revolty je celkem na dvě věci. A dělali ten směšný posunek pravou rukou. Z těchto "revoltářů" se jich vždycky pár dostalo do kategorie sebevrahů. Obvyklý počet byl 2 kluci za každý ročník. Zmařili svůj devatenáctiletý život protože je uráželo zdravit evidentní blbce.
Byli hrdí a zásadoví.
A mrtví.
Nesnáším kádrováky. Zcela instinktivně. Když přijedou záchranáři, asi nikoho soudného nenapadne se pídit po tom, zda to náhodou nejsou gayové, komunisté nebo členové SPD. Spíše ho zajímá, jestli dokáží toho blízkého, který se dostal do nebezpečí života zachránit. Což se pozná až tehdy, když se záchrana povede. A že jim dítě zahránil třeba komunista? No a? Má to snad nějak vliv na můj názor na ideologii KSČ?
Neměl jsem rád Rusy z důvodu, který se jmenuje 1968. Velmi jsem je neměl rád. Jenže po 1990 se tu začali objevovat uprchlíci (imigranti) z Ruska, kteří mířili na západ aby nakonec zjistili, že ten Západ je vlastně už u nás a zůstali. A tehdy jsem si vzpomněl, že mého tátu málem zabili němečtí nacisti v koncentračním táboře, ale on se klidně bavil s těmi Němci, kteří měli šanci nebýt vysídleni do Německa. Staří lidé, vdovy po německých vojácích a děti. Když jsem se ho ptal, jak je možné, že se s nimi tak přátelsky baví, tak mi řekl jednu podstatnou větu: "Tihle Němci to nebyli!" A já si uvědomil, že Rusové, kteří přes nás emigrovali na západ taky nebyli titíž Rusové, kteří v okolí Ĺiptovského Hrádku rozjezdili kluka s kolem, který nestihl přeběhnout mezi tanky v koloně. A ta zvířecká nenávist mě jaksi přešla.
Od té doby ale nemůžu číst Malaperteho"Kůži" Já ji viděl v reálu.
To je otrava, pořád souhlasit. Jenže cožpak to jde, nesouhlasit, když není s čím?
OdpovědětVymazatTahle povídání by si zaloužila mainstreamovou publicitu.
Ovšem na druhou stranu, zasloužila by si si je mainstreamová publicita?
Když je čtu, říkám si, je to dobré, nejsem blázen. Jenže, co když jsem? Společně s nemnohými? Že normální je většina. Jenže co když to je obráceně?
Co když většina je nenormální? Snažím se být optimista v tom, že ta většina, která se mi jeví jako blázni, je jen malou viditelnou částí většiny, která je, tak nějak normální.
To je jenom otázka, zda používám první nebo druhou signální soustavu. Já tu první - beru na vědomí jen to co mohu obrazně řečeno vidt na vlastní oči, slyšet na vlastní uši, ohmatat, očichat a ochutnat. Protože ten, kdo i říká jak je něco hořké nebo slané nemůže zprostředkovat ten vjem doopravdy věrohodně (popiš slovně výáraz "slaný") a navíc - může lhát. Z neznalosti z prospěchářství, nebo, častěji aby zaujal svým prohlášením. Jako ditě, které vykládá, že vidělo obrovskou mouchu - "...no větší než náš oes byla..."
OdpovědětVymazat