...až se ucho utrhne!

   Když na moři teče do lodi a díra se zvětšuje, obvykle zazní rozkaz "Všichni k pumpám!" Jistě, najdou se i takoví, keří rozkaz odmítnou. 

 

  

    Že je ještě brzy, že díra je jenom malá nebo že to stejně nepomůže. Že se silná část posádky zachrání v člunech. Ba někteří začou mudrovat o tom, že rozkaz vydal první důstojník, ale právo ho má vydat jen kapitán a že ho tedy nebudou respektovat. Nemusí. Ale - jsou si jisti, že na ně v záchranných člunech zbude místo? Nebo že vůbec bude čas ty čluny spustit na vodu? Jsou si jisti, že je ti ostatní, kteří chtějí přežít nehodí rovnou před palubu, aby ulehčili potápějícímu se korábu? 

   Účel takového rozkazu je jasný - zachránit celou posádku. Až pak řešit, kdo vydal rozkaz a jestli byl správný. A buď mu poděkovat nebo ... Nebo nic, Pokud se loď potopí, zbudou jenom trosečníci. Někteří doplavou na vzdálený ostrov, někteří ne a stanou se potravou pro žraloky. 

   Vzpomeňme na reálné příhody, kdy se parta lidí dostane do kritické sitce. Ať je to letadlo, které havrovalo vysoko v horách s rugbyovým týmem, kde se nakonec začal pro přežití praktikovat kanibalismus. Nebo i příhody vyfabulované - třeba román Pán much - i když k němu existuje paralela skutečné události.

   Tomu, když se někdo nehodlá smířit s fakty se říká "pštrosí politika". I když skuteční pštrosi hlavu do písku neschovávají. Jenom to tak z dálky vypadá.

   Kladu si otázku, kdo jsou ti, kteří odmítají jít k pumpám ať už jakéhokoliv v důvodu. Jsou to dva typy takových lidí. Jedněm jde o to, že ji rozkaz "K pumpám!" nějak poškozuje, musí opustit své "zlaťáky", které do té doby inkasovali prodejem čehosi, co posádka možná ani nepotřebovala. Pak jsou ti, kteří jsou"znalci zákonů" a jsou si jisti, že je ten rozkaz snižuje na úroveň těch nejprostších námořníků - a oni jsou přece baroni, šlechta!

   Jsem si jistý, že když se záchrana nepovede bude jedno, jak bohatý byl ten nebo onen utonulý nebo z jaké byl společenské třídy. Žraloci to nerozlišují vůbec.

   Příklad vzorné spolupráce byl popsán celkem nedávno - když oddíl mladých thajských fotbalistů uvěznila stoupající voda v jeskyni. Kluci poslouchali svého vedoucího a zachránili je nakonec všechny. Jenže to byli "hloupí kluci". Nešlo jim ani o majetek, ani to vyniknout odmítáním nějakém činnosti. Prostě kooperovali. A jsou naživu. 

Jako v každém podobenství je důležité poučení: 

   Když do lodi teče, má jít pumpovat každý, kdo má trochu síly. Nebo by aspoň neměl žvanit a překážet. Pak je naděje, že se díru podaří ucpat a doplut do přístavu. Odvolávání se na "lidská práva" nebo na "majetkové ztráty" je nejen kontraproduktivní, ale i poněkud - nemravné. Zrovna tak jako řešit, jestli náhodou není první důstojník gay a není to "kapitánská děvka".   

 

   Člověk, který myslí a nejen cítí by si měl vždy uvědomit rozdíl mezi revolucí a revoltou. Měl by si uvědomit, kdy má smysl se vzepřít moci, kterou sice neuznává, ale která tu moc reálně má. Jestli jeho osobní vzpoura má smysl. V roce 1968 jsem byl na vojně. A byli tam i borci, kteří se rozhodli protestovat proti svému ponížení tak, že nezdravili předpisovým způsobem nadřízené. Takové blbce zdravit přece nebudu! Takže občas dostali "pojeb" a někdy třeba pár dná "vězení po službě". Celá jednotka pak měla horší hodnocení, nebyly tak často vycházky. Nakonec je umravňovali ti jejich solubojovníci, kteří sice své "lampasáky" také upřímně nenáviděli, ale jednoduše si spočítali, že tenhle druh revolty je celkem na dvě věci. A dělali ten směšný posunek pravou rukou. Z těchto "revoltářů" se jich vždycky pár dostalo do kategorie sebevrahů. Obvyklý počet byl 2 kluci za každý ročník. Zmařili svůj devatenáctiletý život protože je uráželo zdravit evidentní blbce. 

Byli hrdí a zásadoví. 

A mrtví.

   Nesnáším kádrováky. Zcela instinktivně. Když přijedou záchranáři, asi nikoho soudného nenapadne se pídit po tom, zda to náhodou nejsou gayové, komunisté nebo členové SPD. Spíše ho zajímá, jestli dokáží toho blízkého, který se dostal do nebezpečí života zachránit. Což se pozná až tehdy, když se záchrana povede. A že jim dítě zahránil třeba komunista? No a? Má to snad nějak vliv na můj názor  na ideologii KSČ? 

   Neměl jsem rád Rusy z důvodu, který se jmenuje 1968. Velmi jsem je neměl rád. Jenže po 1990 se tu začali objevovat uprchlíci (imigranti) z Ruska, kteří mířili na západ aby nakonec zjistili, že ten Západ je vlastně už u nás a zůstali. A tehdy jsem si vzpomněl, že mého tátu málem zabili němečtí nacisti v koncentračním táboře, ale on se klidně bavil s těmi Němci, kteří měli šanci nebýt vysídleni do Německa. Staří lidé, vdovy po německých vojácích a děti. Když jsem se ho ptal, jak je možné, že se s nimi tak přátelsky baví, tak mi řekl jednu podstatnou větu: "Tihle Němci to nebyli!" A já si uvědomil, že Rusové, kteří přes nás emigrovali na západ taky nebyli titíž Rusové, kteří v okolí Ĺiptovského Hrádku rozjezdili kluka s kolem, který nestihl přeběhnout mezi tanky v koloně. A ta zvířecká nenávist mě jaksi přešla. 

Od té doby ale nemůžu číst Malaperteho"Kůži" Já ji viděl v reálu.