O nezbytnosti strachu

   V přírodě je spousta vzájemných interakcí mezi živými tvory vyvolávána strachem. Kořist utíká před predátorem. Predátor se vyhýbá jedovaté kořisti - která svoji nestravitelnost indikuje třeba výrazným zbarvením. Matky učí mláďata samostatnosti ale současně i ostražitosti před věcmi a tvory, kteří jsou smrtelně nebezpeční. 

Ostatně, mnohé pohádové bytosti jsou určeny k tomu vyvolat v strach v dětských mláďatech.  Hejkal, vodník, jezinky-bezinky, bludný kořen. Dá se říct, že pokud někdo není schopen přijmout klidnou informaci o nějakém nebezpečí, tak jediným způsobem, jak mu ji dopravit do mozku je vyvolat v něm strach. Zveličením nebezpečí, jeho personalizací. A děti, ať už ty opravdu mladé nebo ti, kteří, ač věkem nepříslušní,  mají stále  dětský způsob myšlení. A není jich málo.

   To je důvod, proč se v médiích šíří poplašné zprávy o současném koronaviru. Mnozí totiž existenci epidemie či pandemie (záleží na tom, jakou optikou se na Covid19 díváme) neberou vážně. Lezou do přeplněných barů, pořádají diskotéky, firemní "seznamovací" večírky, svatební hostiny, fotbalové zápasy, nedovedou si ani na jeden rok odpustit dovolenou u moře atd. a tak úspěšně epideiii rozvíjejí. 

   A jsou i takoví, kteří tenhle způsob "výchovy" populace doslova sabotují. Popírači, chřipečkáři. Většinou  proto, že jsou majiteli hospod a barů, kateringových společností, pořádají diskotéky a velké festivaly. Taky majitelé cestovních kanceláří. Těm jde o peníze, o existenci. Aspoň v tom oboru, kde byli zvyklí vydělávat. Typicky majitelé restaurací a barů v centru velkého města. Měli mnoho let "zlaté časy", nasadili ceny, které byli ochotni (schopni) zaplatit jen cizinci z bohatších zemi nebo čeští zbohalíci - a měli se dobře. Za průměrnou službu inkasovali nadprůměrné peníze. A teď vlivem pandemie o ně přicházejí. Cizinci nejezdí, hranice zavřené z naší nebo častěji z opačné strany a mládeži, které se chce bavit za každou cenu to částečně zakázal plukovník Prymula. Ti prostě existenci nebo závažnost Covidu19 popírají jakýmikoliv argumenty. Většinou vytahovní vhodných čísel ze statistik, která jakoby potvrzijí jejich názor. Nebo srovnávání koronaviru třeba s infarkty nebo rakovinou. Ano, čísla jsou to srovnatelná - jenže infarkt myokardu nebo rakovina prostaty nejsou nakažlivé nemoci. Ale to Covid19 je a to zatraceně hodně.

   Do doby, než to někteří pochopí, budou klemírovat s "koronáčem". Mrzuté je, že ne sami. Stejně jako ti, kteří tvrdí že "středová čára na silnici není zeď". Nebo že blikající červená na přejezdu znamená, že někdy v budoucnosti pojede vlak a že do té doby mají dost času na přejetí kolejí. 

   Pokud se drží poučky, že na nulovém můstku v rozvaděči nemůže být žádné napětí, protože je přece uzemněný většinou dostanou kopanec sami a  z 99% ho přežijí. S těmi nemám žádný problém. Inu, asi nejsem nakažený toxoplasmózou, protože pokud to není nutné, neriskuji. Jsem zastáncem hesla "opasek i kšandy". 

   Historka ze života. Muzikant, jdoucí ze zábavy ve vedlejší vesnici si krátil cestu po železniční trati. Měl stále nasazenou karnevalovou masku s blikajícím červeným nosem. A jak se tak, značně společensky uondaný, potácel po pražcích, nějak přeslechl přijíždějící vlak. Strojvůdce ovšem unavený nebyl a tak vlak včas zastavil. Když viděl, že koleje jsou v pořádku, jen tam přebývá červeně blikající opilec, sestoupil  z lokomotivy, muzikantovi masku  sebral a rozšlapal. Z oken vlaku ho povzbuzovali chlapi, kteří jeli na ranní a museli stihnout v Suchdole přípoj. Muzikant od nich ještě málem dostal přes držku.

 

A teď otázka, na kterou neznám odpověď. Ten strach, který nás přiměje něco udělat je: 

• z neznámého?
• z následků, když nic neuděláme?
• z represí státu? 
• nebo z obecného odsouzení lidí?