A tak tu žijeme.

 

  O cenzuře nejen na síti jsem přemýšlel mockrát. Je to jako s těhotenstvím. Nemůžete být "trochu těhotní". Pokud stanovíte nějaké mantinely, pravidla tak vám přece musí být jasno, že se vzápětí budou sofistikovaně či méně sofistikovaně porušovat  a napadat. Že to musí být jinak, protože..

   Čeština má zvláštní privilegium vymýšlet novotvary, které budou pochopitelné všem, jen ne cenzorům, ať už strojním nebo lidským. Kdyby se přitlačilo, vzniklo by jich nespočetné množství a také stížností a sporů. 

   Ovšem na druhé straně je to, co proudí některými internetovými kanály skutečný hnůj, s vyjádřením jakéhokoliv názoru to nemá nic společného. Češi jsou nebývale kreativní ve vymýšlení urážek a sprosťáren. 

   Zcela odkrýt identitu pisatele  by asi příliš nepomohlo. Někteří tu svoji zkurvenou povahu nosí kupodivu hrdě. Pomohlo by to jenom velmi částečně: Že by u dveří takového "diskutéra" někdo odpoledne zazvonil, po otevření by se ujistil, jestli je to opravdu on a pak vy následovalo v rychlém sledu pár facek. Žalob pro ublížení na zdraví by myslím moc nebylo a mnohé by v případě rozumného soudce byly odloženy. Oni ti "vyřvávači ze tmy" bývají hodně, hodně zbabělí.*

   Když k jakémukoliv názoru nemohou připojit ten svůj - patřičně peprný a rozčílit tím další lidi, je jejich trollení patrně nezábavné.

   Ještě jedna věta: Trollové bývají docela dobrými psychology. "Hodit udičku" umí velmi dobře. Protože troll, kterého si nikdo nevšímá umírá hlady.

A tak tu žijeme. 

*/ Když jsem ještě měl volný přístup k diskuzím na svém blogu, byli tam dva takoví. Dal jsem si práci a vypátral je. Česká učitelka na penzi, žijící v Německu a jen pražský stavbyvedoucí. Napsal jsem jim pohlednice. Pak se sice umoudřili a sprosťárny na čas zmizely. ale když se začaly objevovat náznaky návratu předchozího stavu. zavedl jsem funkci dveřníka. Zajímavé je - i když ne překvapivé - že se počet diskutujících velmi zmenšil a počet čtenářů taky. 

Bastlíři. A fušky bez papírování. 

   Nojo, ale tohle pořád existuje a funguje. Je tam riziko, že člověk narazí na podvodníka - ale to je i když se to dělá oficiálně. Jenom ceny jsou tak asi poloviční.

   Jenže to bychom nikam nedošli. Není to zdaněný příjem. Myslím, že je to hlavní důvod snah o zavedení bezpeněžního styku. Stát nedrží prst na tom tepu doby.  A kdyby se tak začalo pracovat tam, kde je to možné, nebylo by na zdravotnictví, na silnice, na přehrady...

   Ovšem člověk se snaží uspořit nějaké peníze, aby si mohl koupit jiné hlouposti. Takže se buď pustí do bastlení sám (někdy je tom mnohem dražší, než svěřit opravu někomu znalému nebo koupit nový přístroj) protože ho to baví nebo si sežene někoho, kdo to údajně umí. A zariskuje. 

   To je stejné jako s home-office. Konstatoval jsem, že spoustu věcí pro náš Ústav mohu dělat doma. Remixy, střihy, úpravy. Technicky jsem vybaven. A přijde-li mi mailem požadavek na něco v sobotu večer, tak jsem-li příčetný (což většinou jsem), může to být odesláno mailem do pondělka. Velice si na to zvykli "chlapci a dívky", jenom ekonomický úsek řešil, kdo bude kontrolovat pracovní dobu  (v Ústavu ji taky nikdo nekontroluje, není jak - maximálně poznají, že jsem uvnitř nebo venku, ale jestli pracuju a na čem - to ví jen Bůh a svatý Václav). 

   A jak se prý bude vykazovat amortizace aparatury. Když jsem jim sdělil, že na amortizaci prdím tak pravili, že to nemůžu, že mám nárok... Ta amortizace je několik málo korun na hodinu. Nestojí to za vypisování.  Musel bych mít všechny všechny účty, podíly na elektřině, na datovém provozu atd. Jsou z toho jurodiví asi nemají co napsat do prázdné kolonky . Tak aspoň ať prý používám cloudu našeho Ústavu. Tak ho teda užívám, ale jen když je práce už hotová (je pomalý). Nikdy si nikdo neověřil, co na ten cloud vlastně šoupu. Vlk se nažral... 

A tak tu žijeme. 

Covid vzal lidem v Česku štěstí. 

Ukazují to konkrétní čísla.

   Počet Čechů, kteří hodnotí svůj život jako šťastný, v roce 2020 klesl. Pocit spokojenosti se ale příliš nezměnil a devět z deseti považuje svůj život za naplněný a smysluplný. Vyplývá to z výzkumu pro Nadační fond Šťastné Česko.

     Ano, opravdu je nesmírně důležité vědecky změřit pocit štěstí. Asi. Až se Češi dostanou do stavu, že oni sami nebo někdo z jejich blízkých "uteče hrobníkovi z lopaty", budou považovat za štěstí, že vůbec žijí. A když neštěstí (nejen koronáč) potrefí někoho z okolí a ten nepřežije, budou šťastní, že to nebyli oni sami nebo někdo z blízkých. Pak je jejich pocit štěstí oprávněný. 

  Podle onoho výzkumu jen 10% lidí považuje svůj život za nešťastný či nenaplněný. Podle internetových diskuzí to vypadá na daleko větší procento. Ale je to nejspíš tím, že kdo je spokojený, tak to neinzeruje na netu. Kromě celebrit pochopitelně, ty to mají v roli.

   Pamatuji doby, kdy naší rodině bylo mnohem hůř, než dneska, jak po materiální stránce, tak ohledně svobody. Svobody mluvit, co si myslím, svobody dělat, co bych chtěl - třeba jezdit do zahraničí atd. Svobody zvolit si svou životní cestu. 

   Kdy já jsem docela šťastný? Když jsem zdravý já i moji blízcí. Když mám kde bydlet, je tam sucho a teplo, když mám co jíst a nemusím koncem měsíce jíst jen fazole s topinkami, když mám co číst a hlavně, když mám svou rodinu a opravdu spolehlivé přátele. jednoho, dva. Bonus je, když mohu dělat to co mě baví.

   To co je "nad to" je bonus, se kterým se musím umět rozloučit a je doufat, že jej od života zase dostanu. Možná jsem docela skromný. Proto zbytečně "nepíčuju", nedělám vlny. Nesnažím se vyřvat to, na co nemám nárok. Na co nedosáhnu. 

   Problém vidím jenom v tom, že tu hranici šťastný/nešťastný má každý nastavenou jinak. Někdo pro své štěstí potřebuje dvě ženy, tři auta a dvoupatrovou vilu. Někdo palác u moře, jachtu a soukromé letadlo. Nemá-li to, je "nešťastný". A  říká všem okolo, jak je to nespravedlivé, že zrovna on...

A tak tu žijeme.