Kvóty, ženy, gayové

   Marian Kechlibar se na svém blogu pozastavil nad "doporučeními" jedné dámy, která argumentovala, že přítomnost žen v kolektivu kladně změní pohled na činnost kolektivu. Článek mě zaujal - už jenom proto, že kolektiv, který jsem půl bezmála století vedl prodělal za tu dobu několik změn - od takřka čistě ženského až po čistě mužský. Nebylo to na základě nějakých kvót nebo doporučení, prostě se to "přihodilo". Proto jsem napsal tuhle poznámku.

    V době, kdy na nás útočí genderismus několika způsoby lze konstatovat, že kdyby bylo třeba, vždy si těchto teoriím můžeme vybrat. Jedni tvrdí, že ženy jsou stejné jako muži a že tedy mohou úspěšně vykonávat vše, co je mylně považováno za "mužskou záležitost".  Máme tak vojačky, řidičky těžkých nákladních vozů i kovářky. Jistěže - není důvod proti tomu nějak brojit. Jsou ženy, které k takové práci mají vlohy a zvládají ji perfektně a rády. A nejen práci, ale i sporty, které jsou tak jaksi tradičně považovány za "mužské", třeba zápas. Nic proti tomu, v dávných dobách se ženy musely leckdy utkat s muži třeba při obraně svých dětí. To je už mnohokrát zpracované téma. Tady je zajímavé podotknout, že ve sportu jsou velmi výkonné čerstvé matky. Patrně to tak zařídila příroda, aby mohly co nejlépe chránit své potomstvo. Ale zatím se vždy rozlišovaly kategorie "ženy" a "muži", protože přece jen je stavba těla u žen v průměru trochu jiná, než u mužů a nebylo by fér je stavět proti sobě. Poslední dobou  ale tenhle zvyk/pravidlo dostává trhliny s příchodem mužů, přeoperovaných na ženy. Zevní pohlaví mají sice vytvořené jiné, ale stavba těla jim zůstává mužská, což jim ve silových sportech jednoznačně pomáhá. Mnohé sportovkyně se proti tomu bouří - třeba Martina Navrátilová. I když si nedovedu představit smíšené mužstvo/ženstvo třeba u ragby. V tenise a podobných sportech se smíšené páry už provozují dávno a nikoho to nepřekvapuje. 

   Jenže tu nikdo netvrdí, že ženy sport  nějak vylepšují svým jiným pohledem. Dokonce jsem slyšel že ženy "kultivují" prostředí.  Ve vědě i v jiných oborech je to jiné. Jsou obory typicky ženské (učitelka mateřské školy nebo prvního stupně, prodavačka) převážně ženské (kadeřnice) nebo párově ženské klasický baletní soubor nebo smíšený sbor. Nějak mi chybí doporučení co dělat třeba s takovými učiteli. Jestli by děti neměly poznat i učitele - muže. Ne že by nebyli vůbec, ale rozhodně to není vyrovnaný poměr. a našlo by se takových případů mnohem vice. Dokonce si vzpomínám, jak se probírala "feminizace" školství.

   Zvukařina je podobný problém. Kdysi bylo téměř pravidlem, že za mixážním stolem seděl muž, mistr zvuku a magnetofonistou (to je člověk, který zakládá pásky, nastavuje je na začátky záznamů atd.) byla téměř zásadně žena. Často bývalá baletka, protože ty měly smysl pro rytmus. Už to neplatí, protože se hraje z počítače a tahle funkce už neexistuje. Údržbu prováděli zase téměř výlučně muži - ona ta mechanika studiového magnetofonu váží skoro půl metráku.       

   Za mixážním stolem se pomalu začaly objevovat i ženy - ty, které to bavilo a byly schopny se rychle a správně rozhodnout, když se něco zadrhlo. Tak to bylo i v sedmdesátém roce, když jsem nastoupil. Dvě starší dámy za mixem a jeden mladý hoch, který sice měl papír jako "mechanik-elektronik" ale jeho hlavní kvalifikací bylo, že byl synem tehdy slavného regionálního spisovatele. Přišel jsem jako mistr "zvenku" a měl jsem zvukovou praxi jenom u ochotníků. Něco jsem pochytil od svého táty, který byl ve stejném divadle kdysi "osvětlovačem s povinností pouštět gramofon" jak stojí v jeho pracovní smlouvě z roku 1946. K těm ochotníkům mě přivedl on. 

   Musel jsem se chvíli aklimatizovat v prostředí, kde je falše a pomluv více, než kdekoliv jinde. Učil jsem se, jak vypadá běžný provoz a učil jsem naopak mladého kolegu, který byl "sesazen" z funkce vedoucího úplné základy zvukové techniky, včetně aplikace Ohmova zákona. Jak se význam zvuku v divadle zvětšoval a režiséři si troufali používat zvuk více a kreativněji protože "to šlo" a začali jsme si sami natáčet potřebné snímky, začaly se měnit i požadavky na lidi. Do údržby přibyli noví technici, kteří si poradili i s přechodem na tranzistory a později i s nástupem počítačů. Zvukařky se musely učit nové technologie, komplikovanější a být i kreativnější - pracovat podle not, vzít na vědomí, že je možno používat i sterea atd. Byly okamžiky, kdy jsem měl v provozu čistě ženskou osádku. Nikdo na zastoupení žen netlačil, jediné, co způsobovalo "feminizaci" byla výše platu. Pro živitele rodiny to prostě nestačilo. 

   Takže mohu konstatovat, že ženská povaha je opravdu jiná, než mužská. Žena většinou nejde do ostrého sporu, ale řeší věc spíše mimo vlastní problém - pomluvou. Ženy se mezi sebou nehádají, ale raději intrikují. S tím se prostě musí počítat. Ale pracovat se dá bez větších problémů. Na druhou stranu bylo pracoviště uklizené, prach utřený, věci na svých místech, takže střídající směna neměla problém cokoliv najít. Jenže žena se vyhýbá řešení i drobných technických zádrhelů. Takže se telefonovalo, že něco nejde a byl jsem nucen být "přítelem na telefonu" nebo rovnou do našeho uměleckého Ústavu přijet vyřešit nějaký banální problém. Taktéž rozvoj, nutný aby jsme se nestali skanzenem mezi ostatními divadly nebyly ochotny nějak řešit. Ženy mají, podle mých zkušeností, rády věci neměnné. Jen žádné novoty. Každou změnu, každé vylepšení jsem musel hodně dlouho vysvětlovat a vlastně protlačovat dvakrát - jednak u nadřízených (finanční stránka), jednak u zvukařek, které se nechtěly nic nového naučit.  

   V současné době je na mém bývalém úseku elektroakustiky a video čistě mužské osazenstvo. A vidím, že se naopak velmi dbá na nové technologie - ať jsou potřebné nebo ne. Často se nakoupí věci, které se použijí jednou (nebo nikdy) a pak skončí ve skladu zabalené v původních krabicích. Chlapi se nepomlouvají, raději se hádají. Že někdy nesmyslně je jiná věc - v našem oboru je totiž spousta "pověr" podobných jako u vyznavačů  HiFi. Nepodložené názory, někde přečtené v barevných prospektech na křídovém papíře. Domnění, že modernější technika nějak zaručí "lepší zvuk". Nezaručí. Je to z 90% v lidech.

   Zato se objevují jiné aspekty "maskulinizace". Potřebné věci se odkládají tam, kde se naposledy použily. Spoustu času spotřebují kolegové na to, aby se s tím, kdo tam byl před nimi dohodli, kde ten mikrofon nebo něco podobného najdou. Uklizená je jenom podlaha, protože uklízečky z pochopitelných důvodů nechtějí sahat na přístroje, které mohou jedním pohybem prachovky popřepínat tak, že pak dá spoustu práce dát aparát do původního stavu. Pracoviště je poseto dopitými i nedopitými šálky kávy, talířky se svačinkami, prázdnými petkami od nápojů. Když tam občas potřebuji něco dělat, chodím o půl hodiny dříve abych si stihl najít všechny věci, které k práci potřebuji a pomýt nádobí, aby se tam lépe pracovalo. 

   Na druhé straně si kolegové poradí i s programováním digitálního mixážního stolu. Každý má svá zapojení a ti druzí, pokud nechtějí trávit dlouhé desítky minut tím, že se ho snaží pochopit si naprogramují svou situaci. Po několika "osvětových rozhovorech" - jako externista víc dělat nemohu - musel jsem rezignovat a vytvořil si svá zapojení. A ten prach nakonec taky utřu, neubude mě.

   Takže jak ženský tak mužský přístup má chyby. Když tam bývalo smíšeno obsazení, docela se ty přístupy doplňovaly a chyby vzájemně eliminovaly. Navíc pánové se chovali o něco slušněji, než když jsou ponecháni sami se sebou. Dokonce džentlmensky přenášeli dámám těžší věci a motali kabely. Za to měli vždy umyté nádobí a utřený prach. Ba i nějaká ta buchta se občas z domova přinesla.

   Je ale fakt, že nikdo nikdy nestanovoval žádné kvóty. Jestli jing nebo jang rozhodoval dosažitelný plat a ochota se pořád něco nového učit. A zda se daná dáma nerozhodla mít děti. Mít děti a pracovat v divadle je bez ochotných babiček a tetiček v podstatě nemožné.

    Zajímavá byla role gayů. Měl jsem tam v průběhu téměř půl století tři. Ti mají vlastnosti obou pohlaví. V divadle je jich poměrně dost ale nikdo na ně neútočí. Jsme na ně zcela adaptovaní. Ani narážek a vtipů moc není.  Legraci si spíš dělají sami ze sebe. Mají rádi pořádek, ale technicky jsou na tom lépe než ženy. Nicméně jejich nadšení pro věc je často zavádí do neřešitelných situací - jsou puntičkáři. A tak jsou někdy trochu nepříjemní, když hlásí technikovi, že "šestnáctý vstup je o jeden decibel slabší" - což je asi tak tloušťka čárky na jezdci potenciometru. Jen tehdy lze tušit, že si technik mumlá "buzerant jeden zatracený!" Nevýhodou gayů je to, že se občas zamilují do někoho mimo divadlo a pak jdou slepě za ním. Láska je láska... 

   A už bylo třeba zaučovat někoho jiného, což trvá tak rok, pokud to ale má být skutečně "samostojný zvukař" tak i dva, tři. A někdy se to nepovede vůbec.

   Tohle jsou poznatky z praxe, trvající půl století. Nejsou ani tak strukturované, ani tak logické jako článek Mariana Kechlibara, zato jsem je osobně prožil.