Nick Zpátečník na na blogu "Šumavák" napsal dneska dlouhý diskuzní příspěvek. Krásně vyfutrovaný historickými konotacemi, psaný pěknou češtinou, ale tak dlouhý, že jsem si ho musel přečíst dvakrát, abych pochopil "jádro pudla". To jádro je naprosto správné, jen se v té závěji slov poněkud ztrácí. Protože nemám privilegia, která asi má on - já tam nedostanu víc než deset řádků, pak mi to server nevezme a musím to dávat jako dodatek, napíšu svoji "závěj slov" tady, kde mne žádný stroj neomezuje.
Bohaté lidi si dělím do dvou kategorií: Lidi bohaté už dlouho a lidi zbohatlé relativně nedávno. Jejich jednání je jiné. Bohatý člověk tu útratu v kavárně nutně neplatí za mě. Ne, že by nemohl nebo nechtěl, ale nechce mě urazit, udělat ze mě "socku". Víceméně se v úhradě střídáme. Zbohatlík nedovolí, abych zaplatil - pokud tuší, že jsem na tom s penězi tak "průměrně". Tím tak presentuje na své dobré finanční poměry. "Já na to mám!"
Tenhle jev je právě hlavní myšlenkou mého článečku. Kdysi mi jeden (známý) člověk, který mi přinesl dobrý kšeft a zaplatil víc, než jsem žádal, právě řekl větu použitou v nadpisu. A dodal "Mně se teď daří, tak proč bych měl šetřit na lidech, kteří pro mě dobře dělají." Zvláštní že? Ale ne zcela ojedinělé.
K těm zbohatlíkům a boháčům ještě toto: Zbohatlík je na svůj finanční stav pyšný, pro bohatce je to normální stav. Nikomu nevadí, kam jede na dovolenou Eon Musk nebo Bill Gates. Netweetují to. Nedávají fotky na Instagram. Neuvádějí, kde a za kolik si koupili nové sídlo nebo kolik mají soukromých tryskáčů - o to, aby to věděl celý svět se starají bulvární novináři.
Ale ti, kteří přišli o možnost vykonávat svou malou živnost a sedí doma na podpoře rozhodně pro to jejich "mlaskání" na Maledivách nebo v Dubaji pochopení nemají. Zvláště pak, když od nich slyší, že jsou zvyklí na příjem 150 000.- měsíčně a jak prý teď mají vyjít s 40 000.- Ale - těm "malým" by těch 40 000.- docela stačilo.
Myslím, že tento životní styl nasávají děti už ve věku batolat. Prostě vidí příklad ve svých rodičích a příbuzných. Vidím to i u své manželky, ta pochází z jiných poměrů, než já.
OdpovědětVymazatNe, že by v příjmových poměrech byly nějaké podstatné rozdíly. Moje maminka, vdova, s 3 dětmi, měla mistrovský diplom krejčovský, stejně jako její tatínek, můj dědeček a celý svůj život byla osobou samostatně výdělečně činnou, dokázala to i za komunistů.
Rodiče mé manželky byli vždy zaměstnanci, její tatínek pracoval na říčním bagru, který udržoval koryto plavebního kanálu splavné. Z toho vyplývají ale zásadní rozdíly ve způsobu života.
Pro živnostníka nikdy neexistovaly sociální jistoty. Dobrému se dařilo, ale stačilo pár chyb a zákazníci nebyli. Zaměstnanec měl svoji odborovou organizaci, pevnou pracovní smlouvu, moc si nevydělal, ale měl své jisté.
Moje maminka proto vždy velmi šetřila, pro případ nemoci, málo zákazníků, musela mít vždy vlastní zálohy. To jsme už jako děti pochopili, i já jsem vždy sledoval stav konta a spokojený jsem mohl být výhradně tehdy, když na prvního ještě trochu zbylo. A to co zbylo jsem neutratil, ale uložil do spořitelny- dnes ovšem směšná představa, tenkrát byly ale na vklad úroky 3%, takže i když pomalu, tam přibývalo.
V rodině mé manželky bylo jasné, pokud ještě něco na kontě je, tak si něco hezkého koupíme. Tuto mentalitu sleduji i u mnoha českých přátel, neudrží peníze, je to jako průjem.
Dnes bych považoval svoji situaci za dobře zajištěnou, ale starý zvyk je železná košile. Sleduji ceny, nekupuji nic, co opravdu nepotřebuji, nejím nic jiného, než většina ostatních obyvatel kolem mne, mám úsporné a spolehlivé auto už 7 roků a nové si nekoupím, nepotřebuji. Zpropitné dám jenom, když jsem opravdu spokojen, manželka reptá, ale já to považuji za pedagogický prostředek. Na pana doktora si nepotřebuji hrát, jako Havel nebo Klaus, já jím opravdu jsem a to na německé univerzitě.
I vnukům ty peníze zbytešně necpu, snažím se je zainteresovat na ekonomii, daňové politice,jak si udržet a posílit rezervy pro špatné časy. Mohou si dopřát sport, hudební nástroje, chodí zpívat do sboru, zkrátka dělají mi radost.