Labelmani

   Kdo preferuje nějakou značku, label, u nějakého výrobku a bez důkazu ho prohlašuje za nejlepší, je labelman. Kdo něco vlastní nebo propaguje a nemá k tomu skutečný vztah, mnoho o  tom neví, ale má pocit, že by bylo vhodné se k tomu nějak vyjádřit, přihlásit, je snob, ne labelman. 

   Zdálo by se, že labelamanství  je doménou sběratelů. Třeba hodinek. Nebo objektivů či celých fotoaparátů. případně hifistů. 

   Není. Zjistil jsem že mu podléhají i profesionálové a přistihl jsem se, že i já jsem v něčem labelman. Když se obliba nějaké značky začne míchat do praxe, je to u profíků dost nezvyklé. Jeden mladší kolega se tak dlouho zajímal i páskové mikrofony, až si jeden koupil. Nádherný výrobek v krabičce z leštěného dřeva, vyložené rudým sametem, mikrofon s provedení "sametový" chrom je ještě zvlášť v pytlíku z rudého saténu. Prostě nádhera! Dá se normálně používat - ale kdo by takovou vzácnost vytahoval na nějaké sprosté nahrávání a riskoval, že kolem něj někdo mávne notami, pásek vysviští z mezery mezi magnety a je konec. "Páskáč" je principiálně rychlostní mikrofon s osmičkovou charakteristikou. Je to jen tenoučký zvlněný zlatý nebo pozlacený pásek, natažený mezi póly neodymového magnetu. Proto je nesmírně citlivý na pohyb vzduchu a lze jej snadno zničit - vyfouknout z mezery.. Vlastně je to jediný dynamický mikrofon s touhle charakteristikou. Provozně má ale chybičku - hned u pásku musí být transformátor, protože z pásku jde naprosto nepatrné napětí - s impedancí cca 0,1 ohmů. Pak teprve jde signál do nízkošumového předzesilovače. 

Nikdy jsem takový mikrofon nepoužíval - léta se nevyráběl, protože má robustnější náhradu v mikrofonu kondensátorovém, který se snadněji vyrábí a má navíc menší šum - generuje totiž základně vyšší napětí. Základní šum má kondenzátorový mikrofon cca 5 dB (A), ty nejlepší  páskové 15 dB (A) 

   Nicméně jsem se s "páskáčem" seznámil už v útlém dětství, kdy kondensátorový NEUMANN  byl nedostupný - stál víc než čtyři průměrné platy a v ČSR se ani neprodával. Takže jsme s tátou zkoušeli kvalitní mikrofon vyrobit. Nakonec se to povedlo, magnety jsme použili z velkého telefonního induktoru (generátor vyzváněcího proudu pro polní telefony, poháněný ručně, kličkou), pásek jsme vyrobili s velmi tenké fólie, ve které byla původně nějaká drahá švýcarská čokoláda. Odleptali v louhu, opatrne pomocí dvou ozubených koleček jsme ho zprohýbali, umístili mezi póly magnetů a navinuli transformátor s permalloyovým jádrem. Sestavili, připojili k zesilovači a kochali se nádherným čistým zvukem, který byl pro běžné dynamiky nedosažitelný. Jistě, lehounká membrána jako u kondenzátorového mikrofonu přesně kopíruje chvění vzduchu i při nejvyšších frekvencích. Tím že je pásek velmi poddajný zase nemá problém s nízkými frekvencemi. Ale i když se dnes používají silné neodymové magnety podstatně miniaturnějších rozměrů je to mikrofon poměrně velký. A při hospodských hovorech o práci kdy si kolegové vzájemně popisují, jak skvěle zní ten nebo onen mikrofon toho kterého výrobce a na co přesně se hodí naň vždy přijde řeč. Inu, trochu exotika, vytažená na světlo až v posledních letech. A ta zvuková kvalita - je asi jako u malinkých elektretových mikrofonů třeba SHURE. Ale když si ho koupíte, máte doma ve vitríně kousek, který hned tak někdo nemá.

  Já sám mám slabost pro značku NEUMANN - tedy mikrofon, se kterým jsem v roce 1964 začínal. Je to už bezmála šedesát let.  Po letech jsem dostal darem kapsle NEUMANN  M7S a M8S které náhodou unikly likvidaci, protože někdo předtím vyhodil celý zbytek sady, dostavěl novou elektroniku - a při zkouškách se mikrofony ukázaly být prakticky stejné jako ty moderní, studiové od fy Mikrofon Gefell - což je odnož firmy NEUMANN, která zůstala ve východním Německu. Stal jsem se tak hrdým majitelem resuscitovaného NEUMANN-a. 

  Liší se vzhledem a cenou. UM 800 stojí 80 000.- Kč, originál NEUMANN stejného typu, tvaru a provedení, jen se zlatou metatlízou a nalepeným kovovým znakem firmy 120 000.- Kč. Vyrábějí je stejní lidé ve stejné fabrice. Jeden týden ten, druhý onen. Na odbyt jsou spíše ty dražší. (To víte - Neuman). 

    Mě ty dva "resuscitované" mikrofony přišly na pár stovek a pár desítek hodin práce. Pouze jsem si na ně musel najít vhodnou krabičku. Ani plastovou, ani leštěnou dřevěnou od fy Gefell /Neumann se mi nepodařilo získat. Tak je přenáším v hliníkové lisované krabici od ruského vojenského měřícího přístroje. Je hnusná, khaki, ale kdyby šlo o to se vsadit, zda mikrofony vydrží skopání po kamenných schodech ze dvou pater, klidně se vsadím.  Abych nezapomněl - ty kapsle, ze kterých jsem mikrofony rekonstruoval  jsou z roku 1957. Mám od nich měřící protokoly.

   Takže i já jsem labelmanem. Ale ve skutečnosti použivám jakýkoliv osvědčený mikrofon, který mám po ruce. Rozdíly jsou jen nepatrné.  (Originálů Neumann v Ústavu moc není. Žádný.) 

   Proti lampám nic nemám, ale ECC 92 stárnou, musí čas od času vyměnit,  špatně se shánějí a stojí dneska dost peněz. Kusová výroba.  A občas, obvykle uprostřed generální pauzy ve snímku se mřížka v lampě rozhodne tepelně roztáhnout a nenapodobitelným způsobem do snímku "zazvoní" . No a může se točir znova.

  Fotografové zase básní o skvělých objektivech nebo velkých čipech se spoustou pixelů. Jenže když se má na čip vejít dostatek pixelů, musí být pixety maličké. Na maličnou plochu pixelu dopadá méně světla a aby měl celý snímač dobrou citlivost, musí se signál hodně zesilovat a to sebou přináší větší obrazový šum. Takže paradoxně snímač s méně pixely často dává v praxi lepší výsledky, než ten s údajem 20 megapixelů. Ale tím číslem se fotografové ohání, když se vzájemně vychloubají svými přístroji za desítky (stovky) tisíc korun. Počet pixelů je číslo, které hraje velkou roli v reklamě. Můj první digitál měl těch pixelů jen 3 miliony. Ale když vedle sebe položím fotky dělané s aparátem 3 Mpx nebo 20 Mpx, poznám rozdíl, až když fotku zvětším nad rozměr. A to musí být na záběru nějaká ostrá šikmá linie, aby bylo vidět že ta méně kvalitní je "zubatá".

   Větší rozdíl je v objektivech. ZOOM-y mají obvykle horší kresbu, zvláště ty s velkým rozsahem. Při krátkém ohnisku bývají nedosvětlené rohy (světlo dopadá na snímač v rozích obrazu pod velkým úhlem) dlouhé ohnisko zase problém s přesvětlováním temných linií na světlém podkladu (typicky větvičky stromů proti obloze) a s aberací - ne každá barva má shodné ohnisko a dělá to barevné okraje. 

   Ale jde mi o jinou věc: fotoamatéři se přou o "barevné podání objektivu" Prý jsou objektivy "teplé" a "studené". Už v době, kdy jsem fotil na barevný kinofilm jsem si udělal takovou zkoušku - něco jsem vyfoti s  Pancolarem, který se presentoval jako "teplý" a pak jsem objektiv přehodil a vyfotil totéž Tessarem, který byl pro změnu považovám za objektiv studený. Musel jsem si napsat na papírek, co je foceno čím, protože po  vyvolání filmu jsem žádný rozdíl nenašel. Asi mám špatné oči nebo, a to spíše, si musím všechno odzkoušet sám. Tady jsem ale selhal. Rozdíl jsem neviděl.

  Dneska, kdy se s barevnou teplotou snímku dá v každém editoru hýbat stokrát víc, než to dokáže teplý nebo studený objektiv jsme tak jako tak mimo mísu. Nicméně -  když se sejdou fotoamatéři v hospodě, bývá to námětem mnoha hovorů a sporů. Objektivu s horší kresbou se vznešeně říká "portrétní".  

   Poslední módou mezi profíky (krajináři, portrétisté a broučkaři) je používat staré kinofilmové objektivy. Ty sice nemají ani možnost automatického zaostřování ani možnost ovládání clony - vše se musí dělat ručně. A obvykle potřebujete redukci. Ale pokud se dostanete mezi poloprofesionály a stará skla nepoužíváte, jste odborně/společensky odsunuti na vedlejší kolej. Nezapadnete do společnosti "ozajstých porofesioálov". Čili přesný opak toho, jak reagují na novinky profesionání zvukaři. 

   Ti zase mají dneska jiné zaklínadlo. TUBE. Lampové předzesilovače a kompresory musí být na elektronky, protože jedině tak má snímek ten teplý průzračný zvuk*. Zaklínadlo zní "dlouhá charakteristika". Většina z nich vůbec neví o čem se tu mluví, (já ano, jsem odchován na elektronkách a znám všechny jejich nectnosti - předností je málo) ale zaklínají se tím pojmem, ačkoliv se vsadím, že snímek upravený přes lampy nebo digitálně od sebe nerozeznají. Takže vzniklo nové snobství v nahrávacím průmyslu".  V jednom studiu se snímek "nabere" (natočí), v jiném se smíchá a nakonec se pošle někam do ciziny, kde se  provádí "mastering" pomocí těch zmíněných kompresorů, fitrů atd. Každé studio na tom chce trochu vydělat, takže to stojí nemalé peníze. Možná tu složitou technologii někdo rozezná od jednodušší, já to ovšem nejsem. Rozhodně to rozezná zákazník - podle toho, kolik zaplatí. 

 

   Tohle snobství dokonce dosáhlo té míry, že jsme před lety výhodně prodali analogové echo, echodesku EMT, prakticky za původní cenu. Zbavil jsem se obrovské více než metrákové truhly, kde byl v železném rámu pověšený kus plechu 2 x 1,5 m. Kmitačka, opřilepená uprostřed ten plech rozechvívala, dva kontaktní kondenzátorové mikrofony to snímaly.  Déjka dozvuku se regulovala přibližováním a vzdalováním desky z tlumícího materiálu k tomu dozvukovému plechu. Pomocí motoru, ovládání bylo na mixážním stole i s měřákem. Dozvukem se ale muselo šetřit, protože při delším čase dozvuku začal být slyšet ten její přirozený, tedy poněkud plechový zvuk. A taky se v okolí echodesky nesmělo moc nahlas mluvit, jinak v záznamu bylo slyšet jakési nejasné mumlání a snímek byl tak nepoužitelný. Ale to pražské studio, které se živilo natáčením contry muziky si tak přálo mít "cosi echt analogového", že nám zaplatili za echdesku skoro jako za novou. A to tam nebyla ani jedna elektronka!

   Labelmani jsou milovníci určité značky, určité doby, určitého způsobu. Pokud je ta záliba mimo jejich práci, tak se stávají sběrateli. Poučenými sběrateli, kteří mají ze své sbírky radost. Ať už sbírají známky, hodinky, kalkulačky, porcelán, pivní tácky, obrazy, auta nebo nálepky.  Labels. Záliba je to úctyhodná, i když často prostorově a finančně nákladná. 

  

   O HiFi-stech jsem už psal mockrát, nebudu se tedy opakovat. Nemohu se s nimi normálně bavit, jsou to z pohledu člověka, který se celý život živí zpracováváním zvuku pomatenci, kteří nevědí, co mluví. Ale třeba o počasí nebo o knihách se s nimi bavit můžu, bývají to fajn lidi. 

   Horší je, že labelmanství plynule přecházi do snobství. Snobové také vlastní cosi podle nich vzácného, ale nepoužívají to, mnoho o tom, co vlastní nevědí. Jsou to jen chlubílkové a kazatelé různých nauk. Když najdou pubiikum, které o daném oboru neví skoro nic, jsou rázem středem pozornosti a káží.  O operách, o spisovatelích, o známkách, o hodinkách, o fotoaparátech, o fotografických směrech, o mikrofonech, o malířských stylech atd, atd, atd. Většinou bludy.

   Ale brzy budou Vánoce, tak se zmíním o desiluzích. Malé děti, pokud nejsou vychovávány v příliš moderním duchu většinou věří "na Ježíška".  Dárky se pod stromečkem zázrakem objeví ausgerechnet na Štědrý večer. Když pak na ten podvod na nich páchaný přijdou, nastává u nich desiluze. Vánoce už pro ně nikdy nejsou takové, jaké byly kdysi, vědí všechno, ale nechtějí kazit radost rodičům, dědečkým a tetičkám. Ale stejně pak ten tradiční podvod  začnou páchat na svých dětech. S iluzemi o labelech je to to velmi podobné.

   Tak, jak jsem přišel v dětství o iluze, že dárky nosí Ježíšek, tak zničily mé profesní iluze měření a slepé testy. Už v mládí. Ale můžu si za to sám. Zajímala mě nahá pravda. 

   Ale lidem by se možná brát iluze neměly. Pověry jsem svým kolegům vyvracel praktickými ukázkami. Někteří kolegové mě za tu osvětu upřímně nenáviděli. A někteří dokonce vše popřeli – a iluze si vzít nenechali. Žijí v nich dodnes. Midas (to by snad mohl být Bůh zvukařů) jim to odpusť!

   Jistě, reklama je založena na tom, že iluze důležitosti značky přmo vytváří. Mikrofon v reklamě nemůže být jenom dobrý nebo lepší než... (hrozí žaloby), mikrofon musí být ikonický. Lampový kompresor (byť se jedná o ryze digitální záležitost, procesor, který neduhy lamp jenom imituje programově) musí být požívaný těmi neproslulejšími mistry zvuku. Mezi námi - kdo se stará to, který jouda to nebo ono natočil. Znáte nějaké jméno? Jedině když něco zřetelně "zvojtí", tak se o tom objeví zmínka v odborné kritice. 

   Jenže iluze a pověry, které si může dovolit amatér HiFi-sta, to si nesmí dovolit profesionál, aspoň ne k sobě samému. Stává se totiž „obchodně ovladatelným“. Nepoužívá dobré mikrofony ale jen ty ikonické. Nepoužívá dobrý editor, ale jen ten „celosvětově proslavený“. 

   Takže vše, co se mu nepovede vlastně není jeho vlastní chyba, ale jen nedostatek peněz na lepší „aparát“.  Ve skutečnosti nebývá ani tak chyba ve snímku samém, ale v komunikaci mistra zvuku s umělcem, zadavatelem, či chcete-li, zákazníkem.

   Tady byl dlouhý odstavec o práci mistra zvuku se zákazníkem: co musíte říct a co udělat, aby byl zákazník spokojený nebo ještě raději nadšený. Po zralé úvaze jsem tento odstavec smazal. Nebudu tu přece zadarmo dávat rady. Co kdyby to četla konkurence! Takže raději trochu té zvukařské latiny o mikrofonech.  Kolega rád vypomůže!

*/  Včera mi zase přišla vzhledem k probíhajícímu Black Friday "neodolatelná nabídka" na plugin do audioeditoru. S "elektronkami". Čili pprogram, který napodobuje vlastnosti  elektronek - spíše jejich chrakteristické nectnosti. Paráda - hlavně pro snoby. Ale asi určitě odolám.

Studijní literatura:

https://www.elektroakustika.cz/neumann.html

http://www.elektroakustika.cz/types_microphones.html

http://www.elektroakustika.cz/images/rozsahy_nastroju.jp

https://shop.audified.com/