Půlnoční úvaha - nikoliv o koronáči.
Lidé přestali používat fotografii ke zvěčnění, k zastavení času – fotografie se stala součástí komunikace a nikomu nevadí, že nezůstane na věky. Vyřčená slova si taky nezaznamenáváme na magnetofon. Milióny lidí dneska fotí a jen hrstka z nich bude mít za dvacet, třicet let fotky svých malých dětí. Oblíbené jsou fotoknihy, zaplaťpánbu za ně. Díky jim se jednou dozvíme, jak ten nás svět vlastně vypadal. Třeba není o co stát…
Ondřej Neff na Třech prstech Astonových
Možná i tohle dopomáhá těm poněkud bláznivým představám o bezuhlíkovém světě, plného tekutého genderu a patřícího všem: černochům, ženám, gayům, muslimům... Každému jeden celý svět.
Všem, kterým na těch ostatních opravdu, ale opravdu nezáleží.
Mají na to nezadatelné právo.
Jenže - ti ostatní taky.
Dědci mívají dost často pravdu. Kdysi jsem se také snažil o "fotoumění". Teď pro mě je focení zachycení zajímavého okamžiku. Samozřejmě, že pořád jsem hračička. Jenže mám za plýtvání časem být napodobitelem toho čeho jsou plné knihy o fotografii. Kouknout, poučit se, to ano. Někdy zkusit ze stejného místa. Jen pro srovnání jak šel čas.
OdpovědětVymazatDědci mají pravdu!
OdpovědětVymazatNa fotowebech jsem v diskuzích vždy razil názor, že fotografie je hlavně sdělení. Novinová zpráva je také sdělení. Ale i klasický román je sdělení. Liší se hlavně tím, komu je sdělení určeno a nakolik je srozumitelné. Pokud je to na bázi zprávy z tisku je určeno všem a mozek diváka se jim zabývá jen po dobu, kdy se na fotku dívá. Někdy ani to ne. Pokud je to sdělení závažnější, fotka zůstává v hlavě jako obraz, který se pak vybavuje mnohokrát a vydrží tam dlouho. Stejně jako kvalitní román, dobrá báseň, film.
Autor a konzument nesmí být jedna a tatáž osoba. To jsem pochopil, když fotka, na kterou jsem byl hrdý, propadla. Nedostal jsem do té fotky to, co jsme cítil při focení a proto ta fotka nefungovala. Byla to fotka samomluva, ne sdělení.