Indoktrinace animositou

Výchova k nenávisti

 

Pohodář. A je to jenom pes. Nebo právě proto, že to je "jenom" pes?

   Tahle úvaha měla ještě dneska ráno daleko více písmenek. Jenže jsem zjistil, že se opakuji, sice jinými slovy, ale opakuji. Ale opakování není vždy matkou moudrosti. Takže jsem mazal a mazal. Snad to, co zůstalo, bude mít smysl.

   Sudičky mě asi zapomněly vybavit tou správnou nenávistí. Kdysi, v dětství jsem dokázal pekelně nenávidět kohokoliv, kdo se nechoval podle mých představ. Učitelku, která mi ublížila, rodiče, kteří mě k něčemu nutili. Kamaráda, který mě zradil. Nebo celou třídu, která se mi vysmívala, protože jsem nemluvil ostravski, ale spisovně. To se stalo tak, že do pěti let jsem mluvil více méně polsky (po našimu) - babička, kterou jsem miloval totiž byla Polka. Byl to nejhodnější člověk, kterého jsem za svůj život potkal. A ta nenávist neuměla. Ani tu prvoplánovou ani tu tichou. Prostě brala život tak, jak přicházel. Lidí, kteří ji snad nenáviděli se jenom stranila. Protože jsem tehdy v dětství nemohl těm, kteří mě nenáviděli nic udělat, naučil jsem se techniku, jak se s nenávistí vyrovnat, aby mě netrápila. Představoval jsem si, jak nenáviděného člověka potká něco ponižujícího. Třeba že se pokálí na veřejnosti. Měl jsem a dosud mám vekou představivost tak to byla představa velmi živá i s podrobnostmi. Ten člověk se v mé fantazii totálně znemožnil - a nenávist mě přešla. 

   Takže nenávist jsem se naučil eliminovat. Navíc - můj táta taky "neuměl nenávist" a to byl z jiné rodiny. Třeba vykládal, jak koncentrační tábor, kde málem přišel o život osvobodili Američani. Odzbrojili všechny stráže a nechali vězně, aby si to s nimi vyřídili. Několik bachařů a vojáků se tak ocitlo na dvoře v kruhu spousty vězňů, které několik hodin předtím bili a stříleli - chystali se totiž s celým osazenstvem tábora na takzvaný "pochod smrti" a někteří vězni věděli, co to znamená a nechtěli nastoupit. Tak tihle se ocitli beze zbraní v kruhu lidí, kteří je chtěli zabít. A taky to udělali - umlátili je zmrzlými bramborami a kameny. Táta tu podívanou dlouho nevydržel a z kruhu odešel. Úplně odejít nešlo, američtí vojáci ho nenechali. Kolik těch strážných a bachařů to přežilo neví, ale těch, kteří se onou kratochvílí přestali zabývat dost rychle přibývalo. Pak je Američani naložili do nákladních aut a vezli na východ do Prahy na repatriaci. V Praze v repatriačním centru navíc táta chytil tyfus a málem umřel podruhé.

    Když jsme několik let po válce zjistili, že se v Sudetech dá za pár stokorun koupit chalupa po odsunutých Němcích, tak jsme ji za 400.- Kčs koupili. Byl to necelý jeden měsíční plat mé maminky, sboristky v divadle. 

   Kolem té naší dřevěnice byly jednak prázdné chalupy po vysídlencích, jednak chalupy obývané, kde žili ti, kteří vysídleni nebyli. Vdovy po vojácích s nedospělými dětmi a velmi staří lidé. Museli se postarat o to, aby přežili a tak na těch chudých horských políčkách hospodařili, jak se dalo, aby měli co jíst. Dvě krávy, nějaké kozy, drůbež. Otáčeli se pilně celý den - jinak to nešlo. Peníze od státu nedostávali, snad něco málo z Německa, naopak museli odevzdávat do obchodu tak zvaný "kontingent", který byl někdy nad jejich síly. Když třeba slepice nenesly, tak museli v obchodě koupit vajíčka a hned je tam nechat jako kontingent. A peněz opravdu nebylo - snad něco dostávali na děti, nevím, a už se nikoho z nich na to nezeptám. Sice se s nimi scházím, ale jen na hřbitově, kde si chodívám posedět na jejich náhrobcích a zavzpomínat.

   Tak ti měli z nás, "Čechů" strach. Co jim uděláme, jestli je "nenahlásíme" atd. Brzy zjistili, že k nim necítíme nenávist. Byli to totiž větší chudáci, než my "z města". Přesně mi to vysvětlil můj táta, když jsem se ho jako šestiletý doptával, jak se s Němci vůbec může bavit a smát, když ho právě Němci málem zabili v koncentráku. Řekl mi větu, kterou pořád opakuji, protože je mým mementem už přes šedesát let. Řekl mi tehdy: "Tihle to nebyli!"  

  

   Když Sudeťáci zjistili, že jim nehodláme ubližovat tak z nich byli skvělí sousedé. Česky moc neuměli, ale učili nás děcka trochu německy. Naši všichni německy pochopitelně uměli - tenkrát všichni uměli trochu německy. Za povolení kosit trávu na našem pozemku platili máslem, mlékem, podmáslím, vajíčky... Nevyžadovali jsme to - co s trávou ve městě, ale oni nechtěli zůstat nic dlužni. A my od nich zase kupovali přebytky těch jejich produktů. Byly v takové kvalitě, jakou jsem od té doby našel jenom na rakouském venkově o spoustu let později. Na mléku se do druhého dne usadila tak centimetrová vrstva smetany, vejce byla o polovinu větší, než ta z obchodu a tak dále. Ceny byly víceméně stejné jako v obchodě "Smíšené zboží" dole ve vsi. Když jsem byl vyslán ke Grossům nebo Millerům pro tři litry mléka,. vždy jsem do konve dostal tak tři a půl s poznámkou, že je to "na rozlití". Místo deseti vajec jsem dostal do ošatky jedenáct, jedno "na rozbití". Zdravili jsme se německy i česky - my se německy, oni nás česky.

   A ještě o nenávisti. Když se před válkou Poláci, národovci, rozhodli, že vyženou dědu z Polska byť měl za ženu Polku tak šli do Ostravy, kde se děda narodil. Proto jsem Čech a ne Polák. Děda opět získal práci v kanceláři Wilczkových dolů. Pak brzy nastal protektorát. Jídla málo a na příděl, z bytu je Němci vyhnali do sklepního bytu v Přívoze. Moje matinka byla "totálně nasazená" jako jeřábnice ve Vítkovicích, strejda byl ještě moc mladý, ale zato hodně hladový. 

   Děda chodil po práci do parku a tam se seznámil s jedním německým důstojníkem. Záhy zjistili, že oba rádi hrají šachy a tak se tam scházeli na partičku docela pravidelně. V zimě v hospodě. O politice se moc nebavili, ale když ten okupant zjistil, že s potravinami to není moc ideální, donášel občas čtvrtku másla, olejovky, fíky a vůbec věci, o kterých se tenkrát většině lidí tak leda zdálo. Taky zařídil, že jsme dostali krásný byt - bytů bylo tehdy dost. Těsně před osvobozením někam zmizel. Jestli přežil nebo ne se děda nikdy nedozvěděl. Zůstaly jen dvě fotky, jak děda "kolaboruje s okupantem". Našel jsme je o dost let později, byly dělány na skleněné desce 6x9. Asi samospouští ze stativu. Zvětšil jsem je a ptal se dědy, kdo to je. Tak jsem se o "spřízněném okupantovi" dozvěděl. 

  V době mého dětství se odehrálo několik věci: Třeba měnová reforma, kdy děda byl na poslední chvíli informován, že přijde o všechny naspořené peníze a tak obratem koupil druhý klavír a parádní kožené křeslo. Víc nestačil. Nebo si vzpomínám, jak děda oslavoval smrt Klémy Gottwalda. Měl radost, vytáhl ze šuplíku trikoloru a já s ní směl po kuchyni blbnout. Ale okna se musela zatemnit, aby to nikdo neviděl.   

   V době, kdy mi bylo šest se začalo s Pionýrským hnutím. Takže jsme jako celá třída ve třetí třídě vstoupili do Pionýra, dostali jsme rudý "gálstuk" a začali do nás hustit prosovětskou propagandu. Opravdu hodně hustit. Jenže i tak mladé děti jsou dost pozorné. Brzy jsme pochopili, že většina učitelů a pionýrských vedoucích to všechno dělá "pro formu. Takže jsme dělali i desetiminutovky z novin, měli své nástěnkáře, kteří udržovali nástěnku aby byla vždy v pořádku k nastávajícímu výročí (vždy bylo nějaké výročí), měli i kroužky - radiotechnický dokonce vedl dva roky můj táta - stavěli jsme telegrafní stanice, které byly  schopné provozu po jednom drátě třeba přes ulici - a mimoděk jsme se naučili morzeovku atd.  

   Jenže mi začal být ten ideální svět na východě tak trochu divný. Všechno v nejlepším pořádku a na západě vůbec nic nefunguje. Už dávno se měl ten západ zhroutit. Jak je možné, že ti správní nevyhráli všechno? A tak jsem se začal doptávat. Našich i jiných. A ukázalo se, že svět je úplně jiný než ten, který byl v novinách a v rádiu. A v kině a taky v televizi která skromně začínala. 

   Pomalu nastal můj pohyb ze středu hlavního myšlenkového proudu na jeho kraj a nakonec i za něj. Jenže - Hlas Ameriky a Svobodná Evropa lhaly taky. Ne tak zřetelně, ale taky. Historky, které jsem slyšel jako dítě se nějak vymykaly tomu nebo onomu systému. Už nestačilo správně mluvit a poslouchat ve škole a jinak doma. To zjištění, že svět se nějak spojitý a z každého místa vypadá jinak mě překvapilo a zarazilo. A do patnácti jsem už šel jako člověk nejistý, který nevěřil vlastně nikomu. Jenom tomu, co viděl na vlastní oči, slyšel na vlastní uši, co si mohl ohmatat, očichat nebo ochutnat. Jenže jsem to nedával najevo - prostě se to beztrestně nedalo. 

   Táta jako koncentráčník nakonec na naléhání mámy vstoupil do Svazu protifašistických bojovníků, protože to do rodiny přineslo pár set korun měsíčně navíc. Nebyli jsme bohatí. Stačilo občas zajít na schůzi SPB. Nevydržel tam ale mezi nimi dlouho - objevili se soudruzi, kteří po tátovi chtěli, aby jim dosvědčil, že v tom lágru byli taky, Táta je tam ale nepotkal a navíc o tom lágru toho moc nevěděli. Ani co se tam vlastně dělalo - elektronika do letadel Luftwaffe. Táta dlouho dumal - a pak z toho spolku vystoupil, protože nátlak byl velký. Pohoršil si, přestal dostávat doplatek. Nakonec mu to ale máma schválila. Přežili jsme to ve zdraví - prostě se úsporněji jedlo. Před výplatou a zálohou se tak dva tři dny jedly luštěniny, vajíčka a chleba. Hlad jsme neměli, ale úspory taky ne.

   Vojnu jsem přežil v pohodě - skončil jsem úspěšně jako nižší důstojník, protože jsem zdravil tehdy, kdy se to žádalo, za úplatu jsem spolubojovníkům čistil jejich kanady a tím pádem jsem nemusel psát domů pro peníze. Organizoval jsem soutěže AUS, a vůbec jsem byl "mimovojensky" aktivní. Nakonec - co se dalo dělat v základní vojenské službě po roce 1968. Většina "furťáků" se tvářila, že je politika moc nezajímá, někteří to nevydrželi a odešli do civilu jenom někteří se stali prudce aktivními. Z nich jsme měli legraci, ale vyplatilo se jim tom- už po roce byli povyšováni. Přišel jsem na nápad udělat pro celý objekt rozhlas po drátě, zdůvodnil jsem to tím, aby vojáci  pořád neposlouchali rádio Lauxemburg. Funfgovalo tak, že po ranní rozcvičce jsme chvíli vysílali český popík, pak byla technická pauza až do návratu ze zaměstnání, následovalo čtení na pokračování z knihy Ludvíka Svobody Směr Praha a jakmile furťáci o půl čtvrté odjeli  domů byla změna repertoáru a hrály se desky Beatles a jiných, v rádiu tehdy nepřístupných kapel až do večerky. Byl jsem přiřazen k podplukovníkovi, který měl funkci ZVP - zástupce velitele pro věci politické. Byl to Čech odněkud od Budějovic a ten mi ledacos vysvětlil, jak to v mezinárodní politice chodí. Nebyl vůbec hloupý a většina jeho postřehů se časem ukázala být správnými. Měli jsme spolu takovou  domluvu: Já nerad vstával a on musel být v kanceláři na čas, tak předstíral, že tam jsem i já, po obědě se role obrátily a já předstíral, že tam je i on a on mohl odjet spokojeně domů k rodině.

   

    Velitelem celého objektu byl podplukovník, Ukrajinec a fronťák. Kupodivu ne komunista, ale čestný chlap. Když šel na kontrolu objektu říkal: "Viem, že pijete, ale nesmiem vás vidieť ožraté. Skovajte sa, lebo vás zavrem!" A dodržel to. Vojáci skákali do škarpy, když jel okolo a on je raději "neviděl". Kázeňské přestupky nebo nesplnění rozkazu důstojníků řešil raději fackou v kanceláři, protože tvrdil, že odejmutí odměn by poškodilo jejich rodiny. "Ích dzecká za to nemóžú." Měli ho v podstatě rádi všichni. Kariéristi se ho ale báli.  

   Tak ten mi zadával zvláštní úkoly jako třeba natočit oslavný 16 mm zvukový film o našem útvaru. Případně imitovat pomocí dělobuchů (V10a) dělostřeleckou baterii během hraní Pochodu padlých revolucionářů při oslavách SNP na vrchu Háj. Nebo jsem mu psal projevy k různým slavnostním příležitostem. Nikolaj neuměl pořádně ani slovensky ani česky a tak mi jenom řekl, o čem by ten projev měl být a já mu text napsal. Česky. Měl jsem to u něj dobré a nemusel jsem se vůbec hrbit. A vymýšlel a uděloval mi různé odměny, takže jsem se stal "chudým", až když jsem odmítl pokračovat v důstojnické kariéře a šel do civilu. V  sedmdesátém už bylo jasné, kam se bude všechno ubírat a na to jsem neměl žaludek. Při té příležitosti jsem zjistil, že i furťák a Ukrajinec může být fajn chlap.  

   Když jsem nastoupil do divadla, měl jsem pověst nebezpečného, režimního člověka. Raději před ním nemluvit. Až po několika dnech jsem se na osobním dozvěděl proč. Můj posudek z vojny byl totiž nechutně oslavný. Timur a celá jeho parta by se za něho nemusela stydět. Trvalo snad rok, než se něj zapomnělo.

   Proč tu popisuji tak podrobně svůj život? Abych vysvětlil, proč tak nemám rád globální odsudek nějakého národa nebo jen postoje. Věci opravdu nejsou tak jednoznačné a tak neměnné, jak někteří přepokládají. Vždy záleží na úhlu pohledu. A těch pohledů bychom měli zkusit víc. 

   Po osmašedesátém jsem měl velmi negativní postoj k Rusům - tedy přesněji řečeno k SSSR. Bez ohledu na to, že mi osobně ani mé rodině vlastně nic moc neudělali. Obsadili naši republiku, zastavili "obrodný proces" nebo "pražské jaro", jak chcete a změnili násilím směřování naší země.  Jestli to bylo na základě nějakého "zvacího dopisu" nebo ne je vlastně úplně jedno. Viděl jsem na silnici u Liptovského Petera to, co zbylo z malého kluka a jeho kola, když se snažil přeběhnout cestu po které jela tanková kolona. Už nikdy asi nebudu moct klidně číst Malaparteho "Kůži" - viděl jsem ji na vlastní oči. Ten tankista ho asi neviděl nebo nemohl nebo nesměl zastavit a kolona jela dál, za prvním tankem jel další a další. Ale stalo se to a kdyby tu ta sovětská armáda nevlezla, kluk mohl žít a mít víc než dva rozměry na silnici,.

   Nenávist k SSSR  mi vydržela dlouho, asi tak do roku 1992, kdy se u nás začali objevovat ruští emigranti, kterým se ve vlasti nelíbilo a hledali štěstí na Západě. Tenkrát to mělo smysl, Západ vypadal jinak, než dnes. Nebyli to žádní chudáci - měli vzdělání a byli velmi pracovití. Někteří se přes Československo dostali dál, některým se tu zalíbilo a tak zůstali. Chovali se skromně a ovládali svůj obor mnohdy (většinou) lépe než místní umělci. Korepetitoři, zpěváci, tanečníci, sbormistři. Nebyli svými kolegy přijímáni právě nejlíp - byla to pro Čechy tvrdá konkurence. Do našeho činžáku se nastěhovala jedna baletka s mužem. Velice brzy se vypracovala na primabalerinu, což ji ty starší, české nějak nemohly odpustit. (Ony by ji to neodpustily, ani kdyby byla z Brna nebo Plzně.) Tak ta malá osoba se nastěhovala do domu, kde jsem tehdy bydlel. Ostatní nájemníci, když zjistili, že je to Ruska se k ní chovali nanejvýš chladně. Dokonce i Ukrajinka, která už v domě žila mnoho let. Olga se tedy pohybovala nenápadně, všechny zdravila - a mnozí ji neodpovídali. Pak se svým mužem otěhotněla a povila syna. Přišly Vánoce (Rusové je mají později) a když jsem ji občas potkal ve výtahu, tvářila se smutně. Na Štědrý den mě napadlo na jeden talíř naskládat trochu cukroví a donést jim to do druhého patra. A ta malá osoba se rozplakala. Někdo si ji všiml i mimo jeviště.  

   A podobné příhody jako se Sudeťáky, Rusy, Poláky a jinými mě právě přivedly k přesvědčení, že nelze házet všechny do jednoho pytle jen proto, že jsou "odněkud". Každý je jiný - a z těch jiných je složen ten příslušný národ, Mají tak stejně jako my vrahy, zloděje, umělce, neumětely a netáhla, poctivce i podvodníky, hlupáky i moudré lidi.

   Ti kteří mají "pevný" názor mna "russáky", "židy", "německé fašisty", "buzeranty" nebo jiné skupiny jenom prozrazují na  sebe, že zamrzli v nějakém názoru, který si kdysi udělali nebo ho získali od někoho jiného a nejsou schopni ho jakkoliv korigovat. Není to dobře, ale odsuzovat je nemohu. Nevím, co je k tomu názoru přivedlo. Mají prostě poměr k někomu nebo něčemu zadrátovaný v hlavě. Jejich paměť, původně typu RAM se časem změnila na ROM a už se s tím nedá nic dělat.  Přesvědčovat je, že svět je mnohem pestřejší, barevnější a ne-jednoznačnější nemá cenu, nejsou schopni, i když se o to pokoušejí, svůj pohled  změnit.

   Co je ale opravdu průšvih je působení sdělovacích prostředků. Ti, kteří před třiceti lety velebili Sovětský svaz nyní velebí Ameriku, Ne proto, že je tam skutečný "ráj na zemi", ale proto, že mají pocit, že je to správné, žádané. Jejich  nadřízení je za to dokonce chválí ´, protože i oni mají své nadřízené. Inu propaganda není nic, co by mělo něco společného s pravdou ale lži a kydání hnoje na "ty druhé", vyvolávání skupinové nenávisti. 

Indoktrinace animozitou. 

   Z nějakého nepochopitelného důvodu podporujeme Ukrajinu a nenávidíme Rusko. Zapomínáme, že prapor Azov a Banderovci tam posledních osm let dělali pogromy na Rusy - a nejen v Donbasu jen proto, že tam žijí Rusové, kteří se nějak nehodí do krámu ukrajinským oligarchům. Straníme jednomu a navádíme k nenávisti k druhému. Opravdu se nikdo z těch rusofobů nezamyslel nad tím, že donedávna to byl jeden stát SSSR a těžko se po rozdělení hned něco změnilo tak, že jeden je dobrý a druhý zlý?  

    Nehodlám teď tady řešit, proč konflikt vznikl a kdo je více v právu. To se leckde řeší už nejméně tři měsíce. Já jsem sledoval Ukrajinu od Majdanu a taky mě zajímalo, co se dělo předtím. Proč vůbec Majdan vznikl, "kdo za to může". Doporučuji každému, ať se na celý konflikt podívá v širším pohledu, ať zjistí, co bylo předtím a co potom. 

   Pro mě je celkem důležité, zda mám ty "zadrátované" hlavy ignorovat nebo aspoň zapomenout, že v jedné části myšlení jsou v naprostém rozporu s myšlením mým. Rozhodl jsem se, že to budu dělat právě tak. Tak jako se já nedokážu vžit do pocitu věřícího člověka,  rusofoba nebo třeba antiamerikanisty. Nebo člověka, pro kterého jsou gayové a lesby hnus a jen hnus. Oni nejsou schopni pochopit, že svět není tak jednoznačným, jak si jej představují. Nemohou pochopit, že v Rusku žijí i lidé vzdělaní, pracovití a slušní, nejen primitivní mužici v láptích. Že tam nejsou jenom děrevně a v nejlepším paneláky, ale i vznosné paláce. 

   V Americe taky nejsou jen tlusté černošky a podivné ženštiny v demokratických strukturách, případně hispánci, prodavači a konzumenti drog, ale i poctiví farmáři, je tam Silicon Valley a vizionář Eon Musk. Amerika je země veliká a krásná - a Rusko taky. I ta Ukrajina má krásné chrámy. Ńení možné odsoudit jednoho, protože momentálně mi nevyhovuje světa běh. 

    Bylo by moc dobré si zakázat to primitivní uvažování. Nepodlehnout Orwellově vizi o "dvou minutách nenávisti". Pozapomenout na křivdy, které se mi staly před mnoha lety. Nahrát roli v ve Shakespearově dramatu Romeo a Julie. Montekové a Kapuleti. Válka Roseových. Tlustokoncoví a Tenkokoncoví ze Swiftových Gulliverových cest. Spousty předsudků, přenášení jednotlivostí na celek.     

  Nenechávat zbytečně "cloumat svým majestátem" jen proto, že se nedokážu nebo nechci  informovat a opravdu zamyslet.

Tož tak, článek byl původně o dost delší, ale sám na sobě pozoruji nechuť číst rozvláčné  texty  takže nechci k tomu nutit ani vás, čtenáře mého blogu. Stejně byste to nedočetli. 

[;>))

Tento článek se nepokouší změnit váš názor, jen vysvětlit ten můj.