Co s médii?

  "Televizáci i rozhlasáci" se poslední dobou bouří, že v této době nebudou zvýšeny TV poplatky a že to ohrozí jejich pozice, platy i inovaci technologií. A tak mě občas napadá, jestli je třeba na každého  vrabce chodit s 

kanónem. 

   Vidím to třeba u své záliby. Fotit se dá i boxíkem za pár tisíc. Fotky z něho nějaké jsou a dá se na ně docela koukat, když ho má v ruce někdo, kdo to zvládá fotografické řemeslo. 

  Nebo taky lze mít vybavení za miliony (nedělám si legraci!) a fotit totéž - sice s obrovským rozlišením, mnoha miliony barev a nedostižným bokehem*,  ale se stejnou nebo i menší vypovídací hodnotou.  

   V mém řemesle je to stejné. Mám-li kvalitní mikrofony, dobrý digitální záznamník a vím jak na to (know how), dokážu nahrát v podstatě cokoliv v takové kvalitě, že se nebude nijak lišit od záznamu ve špičkově vybavením studiu v ceně několika milionů.  Celá aparatura mi vejde do dvou kufrů. 

===

   Takže jsem se konečně dostal k jádru problému. Máme několik soukromých televizí, které žijí v lepším případě z reklam, v horším z dotací nějaké politické strany nebo oligarchy. Na druhé straně rozhlas a televizi státní, tzv. veřejnoprávní, která sice rovněž vysílá reklamy (méně) a je financovaná z rozhlasových a televizních poplatků, které platí každá domácnost, pokud se místopřísežně neprokáže**, že nevlastní žádný televizní nebo rozhlasový přijímač. Což je vlastně daň, protože s tím, co a kolik toho posloucháte nebo pozorujete nemá nic společného. 

   Pokud se díváte výlučně na soukromé TV stanice, stejně musíte platit poplatky na veřejně prospěšné stanice. Podobné jsou autorské poplatky pro OSA, ale ty tady nebudu pro jistotu zmiňovat, abych se neznechutil.

   Zajímavé je, že ani Český rozhas, ani Česká televize nechce být financovaná ze státního rozpočtu, protože by se mohlo v nějakém chudším roce stát že na jejich provoz zbude méně peněz než obvykle. Obvyklá floskule zní, že si chtějí zachovat nezávislý pohled. Proboha!

Na činnost ČRO a ČTV teoreticky dohlíží Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, volená parlamentem, často za velkých politických čachrů. 

   Oba tyto veřejnoprávní podniky jsou veliké a zaměstnávají spoustu lidí, které je nutno přiměřeně platit. Mají po celé republice mnoho budov, kde je naistalována spousta špičkových technologií za stamilióny nebo spíše miliardy korun. Technologie pochopitelně morálně stárne a musí se neustále obnovovat (hlavně TV) což také stojí spoustu peněz. Jen TV oblasti se třeba z černobílé analogové technologie změnila na barevnou SECAM, pak se přešlo na normu PAL, pak na digitální zpracování a vysílání. Poslední velká technická změna je norma DVBT-2, která přinutila všechny diváky  v poměrně krátké době vyměnit své přijímače. Výrobci televizorů si určitě zamnuli ruce a už někde vymýšlejí nové zlepšení, kterými by donutili nakoupit nové přístroje jak televizní studia, tak hlavně diváky. 

   Rozhlas je technicky poněkud skromnější, z AM vysílání na středních, dlouhých a krátkých vlnách přešel na FM OIRT  a stereofonní vysílání, pak změnil normu na FM CCIR a v posledních několika letech ještě na vysílání digitální, DAB+. Tedy čtvrtá změna technologií, která ale nebyla finančně tak náročná a to jak na straně studií a vysílačů, tak na straně posluchačů. Dokonce technologie DAB+ není masově rozšířená, protože vysílání na FM pásmech bylo zachováno prakticky v plné míře.

   A je tu ještě nový způsob šíření TV a rozhlasových vysílání - internet. Umožňuje nejen příjem spousty vysílačů z celého světa, interaktivní poslech, kdy si může posluchač vyslechnout pořad v době, kdy mu to vyhovuje, rozdělení programů podle hudebních žánrů atd. Dostatečně rychlý internet už došel i do odlehlých míst republiky a je přístupný určitě více než devadesáti procentům obyvatel, i když většina z nich zůstává u pozemního vysílání nebo příjmu ze satelitů nebo televize kabelové.

   Tolik o technickém prostoru, které mají klasické sdělovací prostředky k dispozici. Ale přejděme k jejich účelu. Ten je zjednodušeně trojí: Informovat a umožňovat reakce na tyto informace, vychovávat posluchače - podcasty a debaty, což je spojeno s reakcemi na "čisté zprávy" a bavit. Hudba, rozhlasové hry, přenosy jak sportovní tak kulturní atd. Hudebně jsou různé stanice specializované více nebo méně, na mluvené slovo jsou zaměřeny hlavně stanice veřejnoprávní, které jsou většinou v moci jedné názorové skupiny. Jejich pole působnosti začínají pomalu obsazovat podcasty, kterých je velký výběr. Třeba web "Rádio Universum" Martiny Kociánové, který poslouchám rád i já. Na podcast vám stačí technicky jen málo, mikrofon, nějaká akustický upravená místnůstka nebo kout - a člověk, který to bude všechno organizovat, zvát si zajímavé hosty a nechá je mluvit aniž by je "koučoval". Počet zaměstnanců tak dva nebo tři včetně webmastera. Výsledek bývá mnohem zajímavější a vyváženější než podobná debata v rozhlase, neřku-li v televizi. 

   Vyjmenované sdělovací prostředky se tedy starají o šíření informací, názorů a zábavy. Informace jsou ale  poměrně drahé a tak na ně mají monopol ty státní sdělovací prostředky, které, pokud nechtějí jen přebírat informace z tiskových kanceláří se zpožděním si musí držet na místech, kde se něco děje, své zpravodaje. Na to nemají většinou ani úspěšné soukromé stanice, které "žijí" z reklamy nebo z peněz nějakého mecenáše/sponzora. Takže se zabývají  nanejvýš komentáři a rozbory ale ve skutečnosti hlavně zábavou. Rádia vysílají hudbu, televize vysílá straší filmy, na které už nejsou práva tak drahá. 

  Zvláštním druhem jsou youtubeři, u kterých jsem zatím nezjistil, zda se jedná především  o sebezviditelňování, propagaci nějakých výrobků nebo nějakého politického či náboženského směřování. Ti úspěšní si říkají influenceři a spojují sebepropagaci a product placement. Stihnou obojí a mají za to (asi) dost peněz. Mladí lidé (děti) jsou prostě snadno ovlivnitelní někým, kdo je v jejich očích úspěšný, pevně zakotvený ve společnosti dospělých (a bohatých) a hodlají je aspoň po vnější stránce následovat. Tady mám dost velkou mezeru ve vzdělání - nesleduji je.

    Takže celou mediální scénu jsem letem světem proběhl a mohu tedy přejít k věci. Na informace se (mi) jeví nejlepší internet. Za určitou dobu pochopíte, kdo informuje víceméně pravdivě a kdo vytváří "fake news". Na netu si obvykle můžete vyhledat i zdroje a to i pokud nejsou uvedeny. Některé vyhledávače jsou fakt dobré. Pak už záleží na vašem IQ kterým adresám budete věnovat pozornost a které vymažete. 

   Pokud potřebujete vědět, co si myslí lidé, jsou tu jednak články některých blogerů, často sdružených pod některým webem nebo samostatných a diskuze pod nimi. Bohužel - buď jsou neredigované a pak se většinou nedají číst, protože se tam objeví lidé, kteří sice nemají k tématu co říct, ale píší a píší nebo rovnou trollové, kteří jsou schopni jakoukoliv smysluplnou diskuzi zahlušit. Nebo redigované a pak nejsou zcela svobodné a vyjadřují spíše názor toho, kdo určuje co propustí do diskuze a co ne. Tady se mi jeví jako lepší rozhovory (podcasty) s chytrými či dokonce moudrými lidmi, pokud je "majitel" podcastu nechá mluvit. Rozhlas ani TV tedy moc nepotřebujete.

   Na hudbu všemožných žánrů existují rovněž weby, kde je k dispozici hudba, většinou nikoliv hlavního proudu. Nebo je možno si hudbu, nechráněnou nesmyslnými autorskými právy stáhnout a poslouchat třeba na empétrojkovém přehrávači. Největší množství bezplatné muziky nalézám na YouTube. Když chcete slyšet nebo vlastnit nejnovější "hity", taktéž si je můžete stáhnout, ale tyhle weby jsou placené. (Nebo je na nich hudba "kradená". Autorská práva k hudbě, která obhospodařuje OSA  a podobné organizace je zvláštní záležitost, kterou považuji (já) ze nemravnost. Autoři z toho mají jen velmi málo peněz, za to hodně právní úředničiny.)

   Na YouTube najdete kromě oblíbených "humorných" zvířátek, silničních a jiných nehod také spoustu naučných snímků. Ať z vědeckého, technologického nebo politologického prostředí. Neznámější "naučný" web Wikipedie ví o o všem něco (málokdy o něčem skoro všechno). Problém je v tom, že je i co do přispívání do ní značně "demokratická", takže ne všemu, co na ní najdete můžete věřit - přispívají totiž do ní i lidé se záměrem něco zkreslit (např. politiku nebo nějakou dějinnou událost) nebo vnutit ostatním nějaký svůj vlastní, neověřený nebo dokonce neověřitelný názor. Ovšem tohle potkáte v daleko koncentrovanější podobě i ve veřejnoprávních médiích. Ale je spousta jiných webů nebo příspěvků na YouTube, kde se můžete poučit v určitém oboru celkem pravdivě. Jako neználkovi v IT technice a technologii mi odborné blogy a fóra pomohly snad v 95 % mých problémů. Když si nevíš rady, zeptej se na netu. Jistě, je třeba se krvepotně prokousat reklamami firem, které ti nabízejí zázračné programy, které určitě vyřeší tvůj problém za pouhých 99 $ (měsíčně, ve slevě!), ale dobrá rada zdarma bývá k dispozici jen o pár obrazovek dále.  

   Takže zprávy, názory, hudbu i poučení najdeš na netu - a časem zjistíš, že rozhlas a televizi moc nepotřebuješ. Když si uvědomím, kolik peněz stojí ony veřejnoprávní instituce, které všechno dělají s technologiemi, které je nadbytečné, s lidmi kteří jsou, ač dobře placení ne moc věrohodní začínám uvažovat, jestli je jejich existence nutná. Jistě, je jednodušší si pustit rádio nebo televizi a dívat se bez toho, že bych musel něco hledat. I já poslouchám rádio - během snídaně. Tedy asi 15 minut denně. Televizi jen zcela výjimečně, když dávají nějaký film, který na netu ještě není nebo se mi ho nechce hledat. Dívat se na sporty mě, nesportovce nebaví takže ani tam bych je v TV ani rozhlase nepostrádal. Jak hráli ti nebo oni se dozvím na netu o několik desítek minut později. V televizi se nejčastěji dívám na filmy o přírodě i když i tam se podobný program dá najít ve 4k rozlišení taky. Ale musí se hledat a komentáře nebývají v češtině, slovenštině, polštině, ruštině nebo němčině.  Jiné jazyky neumím - a už nemám motivaci se je učit. Žena se ovšem na TV dívá. Na detektivky, některé sitcomy a Letecké katastrofy. Na nic jiného.   

   Pokud by bylo na mě, nechal bych všechny soukromá rádia a televize jako nezávaznou zábavu pro široké masy, živenou z reklam a tu "veřejnoprávní" bych maximálně okleštil. Zábavné a umělecké pořady přece může dělat jiná firma, která bude schopna své výrobky prodat jiným médiím. Třeba i s určitým státním příspěvkem, dotací, aby vše neskončilo jen u big-beatu, rapu, popíku, muzikálu  a dechovky typu "Eva a Vašek". Stát by přece měl být trochu "Kulturtäger". 

   Sportovní přenosy nechť se dají do placené sekce jak je to u satelitní a kabelové televize. Zpravodajství budiž zdarma, lidé mají právo na pravdivé informace, ale jen skutečné, raději několikrát  ověřené zpravodajství, nikoliv názory, rozbory a debaty. 

   Ty bych taky přesunul do placené sekce nebo je aspoň uváděl na zvláštním kanále. Ale i tam by bylo potřeba dbát na to, čemu se rádo říká vyváženost. Tedy připustit tam všechny, kteří k věci mají co říct bez ohledu na  jejich politickou příslušnost nebo postavení v civilním životě. Tedy aby tam stále nehovořili jen ředitelé, ministři nebo osvědčené "mluvící hlavy", které jsou ochotné vždy předstoupit před veřejnost a vysvětlit jí, jak to vidí oni a že jen oni mají pravdu. 

   Protože to, co se line z veřejnoprávních informačních institucí je nekvalitní, drahé a často zbytečné. Škoda, že už nejsou někde věrohodné informace o "poslechovosti" jednotlivých stanic. Tam bys se dalo pomocí trojčlenky snadno zjistit, kolik stojí jedna hodina programu toho nebo onoho okruhu či TV stanice. Zda nejsou náklady příliš vysoké. Zda se to vyplatí. 

   Pokoušel jsem se o něco podobného v našem Ústavu. Chtěl jsem, aby někdo spočítal, kolik stojí veškeré náklady na určitou inscenaci a kolik na to divadlo "vydělá". Samozřejmě, že prodělá, bez dotace by tenhle luxusní podnik nemohl s nynější úrovni vstupného existovat. Nějakým způsobem dotovaná jsou všechna divadla ve světě, otázkou zůstává kolik. Ale kolik to je. Kolik musí stát, kraj a město doplatit na vstupenku a podle toho posuzovat úspěšnost inscenace.  Asi vás nepřekvapí, že jsem byl zahnán jak umělci všech souborů tak vedením divadla do těžké defenzívy a bylo mi nabídnuto, ať podám výpověď, že všem bude líp. Zmlknul jsem a už se o to nikdy nepokoušel.

   Protože kdybych s požadavkem o smyslu těch vznešených institucí vystoupil někde veřejně, je mi jasné, že bych byl zahnán do kouta a obviněn nejméně z rozvracení informační politiky státu, napsal jsem to aspoň na svůj blog. 

Pozn.:

Článek ještě před chvíli byl zhruba trojnásobné délky, hodně jsme mazal. Když máte o něčem ponětí, obvykle dostanete "vysvětlovací amok" a nedá se to dočíst. A nechci dělat to, co se mi nelíbí u jiných.  

*/ bokeh - způsob, jakým objektiv podává rozostřené světelné zdroje. Ideálem je kolečko.

**/ Zákon tady nepočítá s tím, že rozhlasový přijímač je dneska vestavěn v každém mobilu, mp3 přehrávači a že rozhlas i televizi lze přijímat na počítači na netu atd. Rozhlasové a televizní poplatky jsou nesmyslný relikt.