Narativ jako virtuální realita, jako symbol

Také se užívá termínu narativizace: převyprávění, změna smyslu obsahu novým výkladem

Eugèn Delacroix Svoboda vede lid na barikády.

   Opravdu snad každý zná Ezopovy bajky. Zvířata v nich jednají jako lidé a najednou vidíme věc z jiné strany. Nebo biblická podobenství. Návod, jak podle Bible správně jednat. Takový návod "pro paní a dívky" či "pastevce koz" na severu Afriky, pro lidi, kteří se nějak nevyznají v textu Bible. Jak interpretovat přikázání.

Dneska se tomu říká narativ. Čili nějaká zjednodušená představa, příklad jak chápat svět, který je dnes zaneřáděn slovy s nejistým, proměnným významem. 

Zánik říše římské

   Říše římská začala naplňovat příznaky rozpadu a kolapsu, tak jak je formuloval archeolog profesor Bárta. Vize a úsilí se vytrácelo, rostla korupce a legitimita vládců upadala. Začaly převládat lokální zájmy. Armáda už nebyla tak efektivní, aby mohla říši bránit. Hlavním faktorem bylo, že byla příliš složitá, komplikovaná a byrokratická. Ztrácela efektivitu. Blahobyt otupil zvídavost a snahu něco zlepšovat, usilovat. Zklamaly elity a vzdálily se obyčejným lidem. Prostě se přežila. To, co ji postihlo, tím si prošel již před tím starověký Egypt i jiné světové říše. Mám pocit, že by to byl dobrý narativ pro dnešní dobu.

Ukrajinské události

   Likvidace přibližně 1800 vesnic, hlavně v oblastech Doněcka, Luganska, Chersonu. To není zpravodajství z války na Ukrajině, ale připomenutí hrůz, které se tam odehrávaly začátkem třicátých let. Martin Mahdal a Markéta Adamcová čtyři roky sbírali podklady pro filmový či televizní dokument.

Z rozhovoru s režisérem:

   Dá se očekávat, že válka na Ukrajině může trvat i rok či více. Jaké vyústění může mít?

   V roce, kdy Evropu opouštěla sovětská vojska, když byly vyklizeny domy, kde žili důstojníci, jsem v jednom takovém domě spatřil mapu. Ta mapa byla přes celou jednu stěnu bytu. Byla pevně přilepena. Na ní byl Sovětský svaz a celá Evropa. Všechno obarveno červeně. Jako hlavní město byla kroužkem vyznačena Moskva, jako druhé město – Kyjev. A hranicí na téhle mapě byl kanál La Manche. Ukrajina je v tuto chvíli jen předpolím. Cíle, které nikdy nebyly vysloveny pregnantně, jsou zcela jiné než jen obsadit Ukrajinu. 

   Takže pane režisére, vy predikujete plány Ruska podle jedné mapy, kterou přilepili na zeď sovětští důstojníci, kteří před třiceti lety okupovali Československo? Opravdu si myslíte, že je to přání všech Rusů?

   Kdybyste podobnou mapu našel v bytě některého z důstojníků NATO nebo USA a to modré vybarvení by bylo až po Ural - taky byste to považoval za tajný plán NATO?

(Inu, pan režisér je, zdá se, tak trochu posera.)

   K tomuto tématu  by se dala připomenout blokáda Leningradu německými vojsky. Tam byla situace s kanibalismem podobná, ne-li horší. Ale dneska se už na to moc nevzpomíná. Rusko,  personifikované "zločinným šílencem", "smrtelně nemocným"  Vladimírem Putinem je přece viník toho všeho. 

Taky pěkný narativ, ne?

 

===

   Narativ se užívá hlavně v propagandě. Každý starší člověk si pamatuje z čítanek příhodu, kdy dělnický president se setkává s dětmi a jedna z dívenek soudruhu/panu  presidentovi tvrdí, že má sto panenek. President praví, že ji nevěří, ať je tedy vyjmenuje. Pokud je to pravda, dostane od něj sto korun. Děvčátko se snaží nějak obhájit svoje nepředložené prohlášení, už se trochu potí, zajíká. President mezitím promlouvá s jinými dětmi, a občas děvčátku pomáhá lhát. Nakonec společně  nějak dojdou ke té stovce a president ji onu stokorunu dá. Happy end? Tahle příhoda se připisuje nejméně dvěma československým presidentům. O čem tahle báchorka, narativ svědčí? President je tady zpodobněn jako dobrák, který umožní děvčátku malý podvod. Je to tak v pořádku?

Z dnešní doby

    Ukrajinská armáda se rozhodla působit dobrým dojmem a v nějaké osamělé děrévni rozdává potraviny. Všechno si natáčejí na kameru. Napřed osloví staříka, který na rovinu odmítne cokoliv říkat na kameu. Naštěstí z chatrče vychází jeho žena. Protože už moc dobře nevidí a je bez aktuálních zpráv, splete si ukrajinské vojáky s vojáky ruskými a vychází s rudým praporem na žerdi. Jenže ouha, jsou to Ukrajinci. Vezmou ji rudý prapor, hodí ho na zem a místo něho starušce dají silonový pytlík s nějakými  potravinami. A ještě přidají konzervu. 

   Bábušce už to myslí pomalu nebo se bojí, že by ji její nevstřícnost mohla stát i život a tak konzervu dá k ostatnímu proviantu do tašky. Podívá se na prapor na zemi a pak se slovy, že za tenhle prapor bojovali její rodiče hodí tašku na zem a zvedne ten pošlapaný prapor. Tím záznam končí a končí i narativ.

Město jim koupilo spreje a půjčilo žebříky.

   Ukrajinský voják, který tohle nepředloženě pověsil na internet by měl být exemplárně potrestán. Takhle hloupě nahrát ruské propagandě! Když jsem to viděl poprvé tak jsem si říkal, jestli tohle nevyužije, tak je naprosto neschopná. 

   Není neschopná. Už druhý den se narativ, lépe sestříhaný objevil na všech možných webech a snad i v ruské TV. Bábuška s praporem se začala objevovat jako graffiti na domech, na plakátech, několik umělců ji zcela zdarma vysochalo a bude se odlévat z bronzu. Zasloužilí umělci už do scény přidali mladou ztepilou vojačku, která odhodlaně od stařenky přebírá prapor pro budoucí vítězné boje. Něco jako Marianna na obraze francouzského malíře Eugèna Delacroixe Svoboda vede lid na barikády.

   Zoufalé pokusy našich "neúplatných žurnalistů" celou  věc zesměšnit vedl jenom ke ztrapnění jich samých.

   Pokud momentálně nějaký symbol chybí, musí se vyrobit. Tak třeba ukrajinský stíhací pilot se spoustou sestřelů „Duch z Kyjeva“ byl "vyroben" z počítačové hry. Jenže - na takové podvody není vhodná doba. Na internetu se totiž dobře hledá a jakýkoliv podvod je většinou brzo odhalený. 

   Jenže na druhé straně vůbec není těžké takové fake snímky nafalšovat.  Ať už z fotografií nebo z videa. První upravenou fotku z Ukrajiny jsem objevil během nepokojů kolem Majdanu už v roce 2014. Tam se objevil Stěpan Bandera jako plakát na ukrajinském úřadě. Byl to ruský fake - ale který se později ukázal jako realita, i když ne zrovna na tomhle snímku. Fikce tenkrát předstihla nepoznanou, u nás nyní zatajovanou realitu. 

   Prostě narativy, bajky a podobenství vznikají, žijí si svým životem, a ten kdo je chce z veřejného života eliminovat, stává se bojovníkem s větrnými mlýny. Dnešní Done Quijote sice má také dobrý pocit spravedlivého člověka, ale ve výsledku je rovněž považován na blázna. 

Patrně právem. 

Může někdo tuhle ruskou učitelku nějak porazit?
Možná zabít, ale ne přesvědčit. *

Víte, co je nejznámější ruský narativ? Že Rusko nelze nikdy definitivně porazit. Tu a tam sice nějakou válku prohraje, ale vždy to časem  napraví. 

Jenže - možná je to i pravda.

Zdroj obrázků: Strejda Google