Největší dobrodružství

   Největším dobrodružstvím bude objevování Ameriky pro generaci, jež snila o kariéře influencerů, júťjúberů, když při srážce s realitou zjistí, že jim na řešení reálných problémů chybějí aplikace v mobilech. Tito odchovanci virtuálního matrixu se zřejmě ocitnou v divočině přirozeného světa ze dne na den, neboť kostky domina už padají, a není toho, kdo by to mohl zastavit. Právě naopak: progresivisté publikují optimistické prognózy, ve kterých profesích se bude masivně propouštět kvůli automatizaci, robotizaci a globalizaci. Evidentně nepředpokládají, že by lidé v budoucnu museli pracovat.

   To nejdůležitější, co objeví pozůstalí z potopeného Titaniku, budou oni sami. Na troskách starého světa, aktuálně tedy na skládce plastů a mikročipů, mezi vraky elektromobilů a raketoplánů, bude jako vždycky v historii lidstva postávat skupinka podnikavých zvědavců, kteří se neštítí práce a v troskách minulého uvidí svou příležitost, výzvu nějak s tímto světem naložit. A možná ani nebudou tušit, že se chystají objevit Ameriku!

Ivan Hoffman o budoucnosti

neboli "objevování Ameriky"

   Pro mě nic nového. Jsem odchován na postkatastrofické literatuře. Někdy se ji také říká dystopická, ale tam příběh většinou katastrofou končí. Postkatastrofická na stavu "po" začíná. Po nějaké katastrofě,  kataklysmatu ať už přírodního nebo lidského zavinění. Mám ji přes metr, protože ji sbírám od mládí. O co v ní jde? 

   O situaci, kdy se podmínky pro život člověka zhorší na pouhé přežití. Robinson Crusoe je klasický případ. Člověk přežije katastrofu a musí se postarat o to aby žil i nadále. Najednou přestává fungovat vše, co nám zapleveluje život. Náboženství. politika, reklama, ideologie, memy. Dokonce i morálka. Zůstávají jen základní záležitosti. Žízeň, hlad, teplo, bezpečí před přírodními živly i jinými přeživšími. Nic není důležitějšího než přežít. Ivan Hofman to pěkně shrnul. Ale je si potřeba uvědomit, že mnozí lidé už v tomto módu žijí dnes. Je to třeba nejchudší vrstva obyvatel v Indii, kteří paběrkují na smetištích za městem a použitelné věci prodávají na bazarech. To je  vlastně předobraz Faldbakkenovy knihy "Bídné roky".  

   Nebo havířské "robky", které s nůší nebo plechovými kyblíky vybíraly kousky uhlí z hlušiny, která se vysypávala na haldy na ostravsku. Ty jsem zažil ještě pěkných pár let po válce. Na "deputátní uhlí" nárok neměly a zatopit si potřebovaly. 

 

  Nebo případ havarovaného letadla v Andách, ve kterém letělo družstvo ragbistů, kteří se museli rozhodnout, jestli se dopustí kanibalismu na svých mrtvých druzích. Tentýž problém museli řešit i obyvatelé Leningradu v době blokády. Nebo Ukrajiny v dobách hladomoru mezi světovými válkami. Tehdy je mrtvé lidské tělo považováno za potravu, která umožňuje přežít. Ostatně - v přírodě není kanibalismus nijak vzácný. Při ztroskotání na moři měl případný kanibalismus dokonce svá nepsaná pravidla.

   Ochrana toho, co nám zbylo k životu je rozvedena třeba v románu "Malevil" nebo ve filmu "Konec srpna v hotelu Ozon" kde se objevuje ztráta úcty lidských bytostí jedné k druhé. Je to velmi depresivně zfilmováno v "Cestě" režiséra Johna Hillcoata podle předlohy Cormaca McCarthyho.  

   Agresivita, obrana svého vlastního teritoria, majetku, rodiny je motivem téměř všech takových knih. Jen některé se zabývají následnou samoorganizaci přeživších. To je popsáno také v mnoha postkatastrofických dílech a možná je to to nejdůležitější. Co provede Homo sapiens, zbavený nánosu civilizace, kultury. Ani tam často není vize příliš optimistická. Většinou se začnou lidé chovat podle nějakých hlubokých vzorců pralidí. Tlupa, náčelník, rada starších. Boj tlupy o vodu, potravu, jeskyni. Vyhnání z tlupy jako rozsudek smrti. Aby přežili, musí se množit, protože jinak jejich druh zmizí. Vznik nějakého nového náboženství, aby lidé byli schopni se duševně, psychicky srovnat s tím, co přesahuje jakékoliv jejich možnosti obrany. Třeba výbuch sopky. Nebo epidemie smrtící choroby. I SF literatura si klade tyhle otázky. Třeba "Slyšel jsem Zemi" od Kirilla Bulyčova. Kolik lidského zůstane v naprosto odlišném prostředí. Nakonec i "Planeto opic" řeší lidskou a opičí představu o světě.

   Ale dost příkladů - každý si je může najít sám. Chtěl jsem jenom napsat, že dneska se zabýváme naprosto nedůležitými věcmi. Capovinami, jak říkala moje babička.  Který veřejně známý človíček co řekl, jak to myslel, jako by to mohlo případně mít následky. Kolik je vlastně pohlaví, o kolik se otepluje naše planeta a co se dá nebo nedá proti tomu dělat. Kdy přijde do prodeje nový smartphone. Proč je lepší ten nebo onen výrobek. Co provedla ta nebo ona celebrita. A tak dále a tak podobně. Naprostá pěna dní, festival zbytečnosti.

  A přitom se už nad naší civilizací pomalu smráká. Pohonné hmoty a tím pádem všechno drahne. Ti, kteří mají hluboko do kapsy už začínají šetřit. V regálech se ty dražší kousky už nemusí doplňovat - opravdu se moc nekupují. U pultu s masem stály dneska nudící se  prodavačky. Což povede ke krachu mnohých firem a firem na nich navázaných. A k následné zvýšení nezaměstnanosti a tím k prohloubení krize. Včera bylo odsouhlaseno snížení platby za státní pojištěnce. Lékaři a nemocnice nebudou mít dost peněz na léčbu dětí a důchodců. Místo abychom se starali o zajištění energií a surovin připravujeme úspory typu dvou svetrů a snížení teploty vody. Pomalu přestáváme dumat o počtu pohlaví a lidských právech. A zprávy o blížící se nepohodě už začínají pronikat i do zmanipulovaného mainstreamu. 

(Bílá koule je už někdy, podle některých zpráv, občas, černá kostka.)    

  Náš derniér signalista, blyštivý Petr Fiala na jaře prohlásil, že jsme ve válce a vlastně ani nelhal, jen trochu předběhl událostem. Do té války, zatím hospodářské, nás nakonec s pomocí EU, NATO a USA opravdu zatáhl. Díky uplatňování sankcí a dodávkám zbraní na Ukrajinu nás Rusko začalo považovat za "nědrůžesvěnnuju stranu", ne příliš přátelskou zemi a podle toho se k nám chová a chovat bude. Západ se samozřejmě bude starat sám o sebe - žádná vláda si nepřeje být svržena. My v Kotlince hrdě držíme rozvinutý "prapor Západu" zatím co ostatní země už potichu domlouvají ústupky. Nakupují přes prostředníky embargované zboží zatím co Česko slepě věří v solidaritu EU a NATO. Přitom víme, jak jsme dopadli v Mnichově před válkou a jak v roce 1968, co pro nás ten svobodný Západ udělal. Udělá to zase aby se pokusil sám zachránit. Jenže, jak je doufám každému jasné, tato válka je válkou USA o celosvětový vliv, o postavení jediného hegemona. Ne celé Ameriky, ale té její části, která si myslí, že ostatní jsou tu proto, aby je živili. (Demokraté jsou zcela ve vleku zbrojních komplexů.)

   Takže je třeba uvažovat v jednoduchých kategoriích: Co budeme jíst, jak topit, jak si zajistit lékařskou péči, jak ochránit svou rodinu, svůj majetek, svůj život, své potomky. Většina těch, o kterých píší autoři postkatastrofických knih také netušila, že konec civilizace přijde tak náhle. Snad jenom "Bídné roky"  popisují pomalý úpadek civilizace a jeho řešení. 

  Je mi líto, že vám nedovedu nabídnou veselejší budoucnost. Ale tu, která s velkou pravděpodobností nastane jsme si zavinili sami. Ať se věřící modlí, aby někoho nenapadlo stisknout "červené tlačítko" jak o tom nedávno rozumovala (snad) budoucí britská premiérka Líza Truss. Všechno by bylo mnohem rychlejší a dokonalejší. 

   Ale mohu vás uklidnit: Austrálie, Nový Zéland a možná i Jižní Amerika přežije jadernou válku a možná i atomovou zimu, která zakončí globální oteplování.

[;>D)