Novinář Jakub a jeho pán

   Zásadní chybou dnešní novinařiny bez ohledu na médium, kterým se šíří je, že nerozeznávají zprávu (událost) od komentáře (názoru). Vzpomínám na dávný pokus ČST (Československé televize) tento rozpor dát do pořádku programem "Události a komentáře" kde se snažili tento rozpor alespoň zmírnit.

    Problém je v tom, že událost, zpráva by měla být objektivní z (pokud možno) ověřených zdrojů; jsou-li fakta z různých zdrojů odlišná, vzájemně si odporující, je poctivý novinář povinen uvést všechny zprávy a jejich zdroje. Ovšem rozhlasový hlasatel nebo televizní moderátor by opravdu neměl do zpráv vkládat svá vlastní hodnocení - za to přece placen není. Někdy k neobjektivitě stačí, aby používal "správných" adjektiv, přídavných jmen, aby se zpráva z informace nenápadně překulila do hodnocení. 

Komentář je něco jiného než zpráva. Komentář je osobní názor určitého komentátora na určitou  událost. Neboli - komentátor dává čtenáři / posluchači / divákovi návod, jak ji chápe on a jak má danou informaci chápat příjemce. Se zprávou, informací to má společné jen to, že se to obvykle děje na základě zprávy nebo zpráv. Zbytek je prostá propaganda a komentátor je tedy vykladač názoru buď svého nebo cizího. Nejčastěji názoru toho, kdo ho platí.

   To je celkem v pořádku. V nepořádku jsou dvě věci: Zprávy se vybírají tak, aby nebyly neutrální, aby preferovaly jen jednu skutečnost. Krásné příklady vidíme denně v ukrajinsko-ruské válce. Obě strany se snaží deprimovat tu druhou třeba ostřelováním civilní infrastruktury, obyvatelstva, měst atd. které nemají valný nebo spíše žádný vojenský význam. V našem mediálním prostoru je ale slyšet a vidět jen jednu stranu - tu ukrajinskou. O ostřelování nového ruského území se prakticky vůbec nedovíme. A je, zdá se, mnohem intenzívnější než ruské. Ostřelují se obytné budovy ale hlavně obchodní centra, školy, školky, kulturní domy nemocnice atd. Za posledních 14 dní tak bylo zabito 41 civilistů a jeden policista. 

Ale tyhle zprávy se k českému posluchači anebo divákovi vůbec nedostanou pokud si je nevyhledá sám. Pochopitelně se to netýká jenom ukrajinsko-ruské války, ale všech událostí. A ta druhá věc:

   Komentátor zprávu interpretuje - to je jeho věc, je za to placen. Pro to, abychom byli informováni o dění ve světě ho nepotřebujeme, spíše škodí. Ale třeba rozhlasový hlasatel nebo televizní moderátor by opravdu neměl do zpráv vkládat svá vlastní hodnocení - za to přece placen není. Někdy stačí používat "správných" adjektiv, přídavných jmen, aby se zpráva z informace nenápadně překulila do hodnocení. 

Že lžou obě strany je pochopitelné. Někdo už řekl, že první obětí každé války je pravda. Těm lžím se odborně říká propaganda (nebo i vojenská lest) a ta je tu od pradávna. Počítám, že když bojoval kmen praotce Stromáka s kmenem praotce Křováka o výsadní právo třeba na studánku v pralese, tak se po savaně a pralese šířily zprávy o tom, jak je na to ten druhý zle a že už brzy umře. Starověk i středověk je plný písemných záznamů o tehdejší propagandě. 

   Propaganda se dá dělat dobře i špatně. Dobrou propagandu měl vymyšlenou kulhavý ďábel Joseph Goebbels. Tomu někdy uvěřil i nepřítel. A vlastní obyvatelstvo ji věřilo až do konce III. říše. A to měl k dispozici jenom tři kanály na ovlivňování veřejného mínění. Šeptandu, čili informace, které se šířily mezi lidmi tajně a nekontrolovatelně a často se principem "liché pošty" docela měnily a zvětšovaly, rozhlas a filmové týdeníky. Dnes jsou to řetězové maily a částečně diskuzní příspěvky na blozích. Tam je možno pod přezdívkou, nickem uveřejnit vlastně cokoliv. Pokud je okruh čtenářů malý, vrchnost si toho nevšímá, pokud je to známá "firma" věrchuška se to pomocí  spřízněných "publicistů" snaží buď utlumit nebo to převést na nezákonnou "protistátní"  činnost a zamezit dalším šíření soudně nebo technicky. Na veřejných sítích to také řeší pomocí trollingu, to jest lidí nebo spam botů, kteří do sítě dodávají opačné nebo zcela jiné, irelevantní informace a tím ruší informace předešlé, protože čtenář neví a není schopen zjistit, co je pravda.  Německo se také tenhle kanál pokoušelo řešit podobně - a někdy docela úspěšně, hlavně ve spolupráci s jinými informačními kanály např.  rozhlasem nebo filmovými týdeníky. Známý je způsob, jak bojovalo proti zprávám ze zahraničního rozhlasu. Šeptandou rozšířili zprávu, že BBC hlásilo vybombardování menšího německého města. A mezitím tam zajel Vůdce na jakousi místní oslavu a filmaři nasnímali město i Hitlera bez jakýchkoliv poškození, Mezitím Vůdcovu návštěvu potvrdil i německý rozhlas a ten pronesl i několik slov do rohlasu. Výsledkem bylo, že lidé přestávali věřit zahraničnímu rozhlasu.

   Pak to byl rozhlas, který ve III. říši plnil většinou stejnou úlohu, jakou plní rozhas dnes. Rozhlas pochopitelně nebyl nezávislý stejně jako není ten dnešní. To, že je spousta soukromých stanic na věci moc nemění. Pokud by si příliš opouštěly "hubu na špacír" má stát dost prostředků, aby jim znepříjemnil nebo znemožnil činnost. Zákaz stanice je až tím posledním krokem. O tom by mohli hovořit redaktoři ruské nezávislé TV stanice Déšť. V Rusku ho vláda trpěla dvanáct let, než jej zakázala. Protože když jim odepřela státní podporu, našel si rychle zahraničního sponzora a byl ještě troufalejší. Když padl zákaz, nastěhovali se do Lotyšska, kde si tamní protiruské vlády slibovaly podporu svých stanovisek. Jenže Dožď byl opravdu nezvladatelný, vysílal si co chtěl a po čtyřech a půl měsících  ho zakázali i tam.  

    Stát, který není jen demokratický, ale liberálně demokratický si vždy najde způsob, jak jakékoliv médium, které má dosah na celou populaci "umravnit". Média s malým dosahem nechává celkem na pokoji. Třeba internetová rádia typu Rádio Universum. To uvádí opravdu necenzurované názory - ale vždy jen formou rozhovoru nebo příspěvku,  za jehož obsah odpovídá autor. Financováno je na bázi dobrovolných příspěvků posluchačů. 

   Ostatní soukromá rádia se politice vyhýbají, vysílají jen hudbu a převzaté zprávy z agentury. Protože jsou financována z vysílání reklam, nelze jim sice odepřít státní příspěvek (rozhlasový poplatek jde jen na "veřejnoprávní" t.j. státní média) ale lze jeho inzerentům zřetelně naznačit, že  pokud budou inzerovat v inkriminovaném rádiu, nebudou moci inzerovat v médiích veřejnoprávních. A to by byl jeho konec.

   Internetové portály, pokud nějak vybočují z řady zablokovávají na "prosbu" státu i když je to protiprávní, ale protože k tom, aby nadále fungovala potřebují jenom nějaký server, tak se přesunou za hranice, kde naše úřady nemají dosah. Pokud obsah webů vadí mezinárodně, je tu možnost požádat provozovatele vyhledávačů (třeba Google) aby jejich relevanci ve vyhledávání snížil, takže se objeví až někde na konci vyhledávaného seznamu. U společenských sítí je to podobné, ale pokud je majitelem skutečný boháč, třeba Elon Musk, může se proti příkazu blokovat určitý "nevhodný" obsah či uživatele úspěšně bránit. Odebrání reklam ustojí. Uvidíme, jak dlouho.

Polní telefon výroby SSSR.
Náš PT1 byl velmi podobný.

   Fake news jsou dalším způsobem, jak ovlivňovat veřejné mínění jsou falešné zprávy. Tedy lži, kterým se teď říká fake news. Opačná strana pochopitelně tyto fake news "odhaluje". Jenže i to je třeba dělat poněkud inteligentně, ne tak jak jsem zaregistroval na ruské TV stanici v pořadu FAKE KONTROL kde moderátor vysvětloval, že to, co Ukrajinci uváděli jako mučící přístroj pro mučení neruských obyvatel je - polní telefon. Ovšem na druhé straně - induktor , kterým se posílá do drátu vyzvánění dodává až 75 - 150 V nepříjemně tepavého proudu cca 25 Hz a na nesmrtící mučení se použít dá. Kdo si někdy sáhl na linkové svorky, když kamarád zatočil kličkou ví své. Ale reálu jsem polní telefon už neviděl snad padesát let. Používají se vysílačky, které jsou ale odposlouchávatelné - jsou to běžná rádiová pojítka, která se používají na stavbách - a nepřítel má pravděpodobně stejná. 

Po případném útoku neutronovou bombou vysílačky fungovat nebudou, ale polní telefony ano. Není v nich ani jeden polovodič. 

   Ukrajina se ve výrobě fake news moc nevyznamenala. Od známého případu, kdy v TV ukazovala kousek počítačové hry a tvrdila, že se jedná o záznam sestřelení ruského letadla nad Kyjevem přes videa lidí, kteří byli přivázáni pomocí fólie k sloupům veřejného osvětlení a biti kolemjdoucími proto, že jsou to Ukrajinci. Ukázalo se ale, že jsou to přistižení zloději. Ty záznamy totiž měly i zvuk a ten určil, koho bijí a za co.

   Nebo zfalšované záběry z ukrajinského městečka Buča, kde byla zničena  jedna ustupující kolona ruských tanků. Mezi rozstřílenými tanky bylo posléze rozmístěno několik mrtvol civilistů, které prý postříleli ustupující Rusové. Mrtvoly ležely na ulici dlouho, protože scéna se nejen nafotila a natočila, ale i předváděla zahraničním delegacím jako "ruské zvěrstvo". Do té doby, než se zjistilo, že bílá páska na rukávu těch mrtvých byla domluvena jako označení pro prorusky smýšlející občany, aby je vojáci RF nepovažovali za nepřátele. Pro ukrajinští civilové měli pásku modrou. Což posléze dokázaly fotografie, pořízené dříve. Nicméně západní delegace se poctivě pohoršovaly nad nelidskostí ruských vojáků aniž by se pokusily zjistit, kdo a jak to divadlo zinscenoval.

   Je to příklad toho, že už dávno nejde o nějaké děje, události, ale jen o obraz dějů v médiích. V tom lepším případě se píše o tom, co kdo kdy řekl. V horším se žurnalisté dohadují o tom, co si myslí, že tím ten člověk vlastně myslel. Naprosto imaginární svět. Hra slov (a emocí) bez návaznosti na reálný svět.

 

 Virtuální, neskutečný svět. Zprávy o zprávách.