Třeba jak se moje babička loučila s dědou, když umřel. Jenom mu položila ruku na sepjaté ruce v rakvi a malou chvilku nedělala nic, jen se dívala na ty ruce. Tu chvilku skutečnosti, detail, si budu pamatovat do smrti. V těch několika vteřinách byl jejich celý život. Složitý, těžký ale přesto úspěšný. Protože v mých vzpomínkách žijí dodnes. Nebo mamku, jak zapíchla nůž, se kterým něco dělala před chalupou do země a běžela mě a sestru zahnat od žebřiňáku, který se, plný sena kolébal na mizerné polní cestě a hrozil, že se na nás vyvrátí. Ten strach v jejich očích si taky pamatuji už sedmdesát roků.
Jedna z posledních takových chviliček nastala, když jsem se díval na demonstraci německých komunistů a AfD (divná kombinace, že?) proti válce na Ukrajině, proti dodávkám německých zbraní.
Předtím kdosi, snad nějaký pro-ukrajinský spolek nechal do Berlína dovést rozbitý, rezavý ruský tank, který údajně zničila ukrajinská armáda a ten tank nechal postavit přímo opřed ruskou ambasádu v Berlíně. Bylo to na výročí ruské invaze na Ukrajinu. Hned druhý den se tam objevila spousta lidí a začali na ten tank dávat rudé karafiáty. Zastrkávali je mezi pásy, pokládali na věž. Nakonec někdo vylezl nahoru a strhl odtamtud ukrajinskou vlajku. A bylo poblíž pódium a z něj se řečnilo proti dodávkám zbraní, proti válce a podobně. Jenže: Ty karafiáty tam někdo donesl v kbelících a protestující květinu jenom vzali z kyblíku a někam ji na tank naaranžovali. Takže to nebylo až tam moc spontánní.
Ale brzy tam naběhli "ukrajinští". Nacisté, kteří konec války nechtějí, kteří si přejí zničení všeho ruského kdekoliv. Smrt Rusku, Rusům, ruské kultuře a začali ty květiny strhávat, ničit lámat a pošlapávat. To vše za hysterických výkřiků a hajlování. A začali se prát s těmi, kdo tamty kytky dali. Jeden ukrajinský poněkud nedorostlý, malý nácek dokonce zfackoval ženu, která se tam pokoušela kytky vrátit. Pak na hlaveň vylezla známá protiruská aktivistka a začal odtamtud něco vykřikovat, možná to měl být zpěv. Nevím, dalo se to těžko poznat.
Policie byla tak nějak poněkud bezradná. Podle policie se "mírového shromáždění" Sahry Wagenknecht, Alice Schwarzer a Ericha Vada v Berlíně zúčastnilo 13 000 lidí. Skupina pravicových extremistů byla "marginalizována" levicovými demonstranty. Mezi účastníky demonstrace však byla řada dalších pravicových extremistů a "Putinových přátel".
V hlavě mi v pozadí mí začaly běžet další děje, které jsem sice nezažil, ale o kterých ví nebo by vědět měl každý Čech. Jednak - proč karafiáty: Vzpomněl jsem si na jeden fejeton Jana Nerudy "1. Máj 1890" Červené odznaky, červené kravaty - klikatým bleskem projela mozkem vzpomínka na Komunu, na rudé prapory anarchistů! No ano, učivo základní školy.
A jiný okamžik: Obrovský plakát, který vždycky na jaře zakrýval místo po vybombardovaném domě na rohu Nádražní ulice. Na něm byly obrovské číslice 1 a 9, kus sovětského tanku, smějící se tankista a kytice šeříků. Když sovětská armáda osvobodila Prahu, na všech fotografiích to tak je. Tankisté a šeříky. Tedy - bylo. Místo devátého května. kdy byla Praha opravdu osvobozena už slavíme správné datum - osmého. Nesmíme si přece vymýšlet nějaké vlastní svátky. A rudoarmějce s kyticí šeříku jsem už taky neviděl dlouho. Ani v novinách ne. Bůhví kdo nás tehdy osvobodil a jestli to nakonec nebyla okupace. Ale "opakované osvobození" v roce 1968 už okupace byla. A tak místo šeříků dopadaly na tanky dlažební kostky. Ale to je jiná historie.
Takže "okarafiátovaný" tank v Berlíně se mi přidá jen jako další dírka v perforaci vzpomínek. Prostě mám pocit, že "Tanky a kytky, to je moje".
Nebo to je v té Suchého písničce jinak?
Poznámka:
30 dubna sice Ostravu osvobodila Rudá armáda, ale moje zlatá babička zavřela moji budoucí dvaceti dvou letou maminku na tři dny do sklepa. Pro jistotu, aby nepřišlo k úhoně její panenství. O panenství tak přišla trochu později, dobrovolně - a pak jsem se narodil já.
To není jiná historie, to je pořád ta samá. Dokud tady byli u moci jejich pohůnkové plnící ochotně jejich rozkazy, tak pochopitelně neměli potřebu osobně zasahovat. Ale jakmile tihle šli v lednu '68 od válu, tak netrvalo ani třičtvrtě roku a už nám rozstříleli fasádu národního musea. A kdyby před nimi v únoru '48 Beneš nekapituloval, tak by nám ho rozstříleli už tenkrát.
OdpovědětVymazatNešli od válu Zdeňku, nešli.
OdpovědětVymazatJenom se překabátili a rychlý zpětný obrat v sedmdesátém jim nepřipadl nijak obtížný. Většina jich už pomřela, ale mají zdatné následovníky. Kdyby tu přistáli Marťané (nebo Číňané), tvrdili by, že už od mládí měli rádi rýži a předsedu Maa. [;>))
Od válu šla ta jejich diktatura a cenzura, to nemohli překousnout; nejen že ztráceli kolonii, ale tou demokracií by se mohli nakazit i nevolníci u nich doma. (Což se nakonec naštěstí nakazili, ale bohužel jim to dlouho nevydrželo.)
VymazatJestli to v 68 nebylo opravdu opakované osvobození. Na 21 let od toho bordelu, co je tu teď.
OdpovědětVymazatBylo mi tehdy dvacet a bral jsem to jako okupaci. Až později mě přešla nenávist.
OdpovědětVymazatK Rusku dřív - velmi přísně jsem odlišoval věci ruské a sovětské. Ruské knihy, ruské obrazy, ruskou hudbu, ruský balet... Pak jsem poznal pár Rusů a Rusek a zjistil, že jim rozumím. Nejen slovům, to mě naučili ve škole, ale i životní filosofii. Jejich sny se moc neliší od těch našich.
Ale stejně jsem letěl do Ruska s obavami. Přešly mě druhý den, kdy jsem vyrazil s fotoaparátem do Petrohradu, do dělnických čtvrtí, do přístavu, do chrámů a mluvil s lidmi. Pouliční muzikanti, žebráci, prodavačky, šoféři, dělníci v papírnách, kněží, rozhlasáci atd. Naštěstí jsem si musel v životě ruštinu hodně opakovat v profesi, takže to šlo docela hladce. Ale to, jak se teď (jako stát) chováme k Rusům považuji za naprosto nepřijatelné. Jestli jsme kdysi žili v jakémsi k vazalství Sovětského svazu, tak teď žijeme v poddanství daleko horším a cizejším. A doplatíme na něj daleko víc.
Ale já mezi rok 1945 a 1968 rovnítko dát nemohu.
Jak pravil klasik:
Vymazat"Ze všech kleteb otročiny, / jíž nás stihl bůh,
nejtrapnější, nejhroznější / otrocký je duch.
Hleďme kolem na své řady, / co tu klamu, lsti a zrady,
co tu nízkosti se plazí, / co tu zášti srdce mrazí,
co tu zmijí / před cizím se podle svíjí,
svým pak vztekle syčí v sluch!"
Já taky ne a jak se chovají k ruským sportovcům, nemohou mít ani národní barvy na dresu, to je darebáctví. Za doping dávají normálně 2 roky distanc a Valijevové dali 4, Norové dopují všichni, ale jsou astmatici a pohoda, to si člověk srovná názor, kdo je dobrý a kdo darebák.
Vymazatpalec hore .... páčilo sa
OdpovědětVymazatV roce 1945 jsem byl teprve v druhé třídě, ale pamatuji si toho dost. Schörnerova armáda se snažila dostat do Rakouska, kde by je zajali Američané. V Jihlavě se už převlékli do civilu, zanechávali třeba vozidla bez dozoru. Po okolnícj lesích se povalovaly zbraně.
OdpovědětVymazatMy jsme seděli tři dny ve sklepě, než přišel strýček Ota s trikolórou na rukávě, ozbrojen ručnicí vzor 98 a hlásil- rusové jsou tady, můžeme ven! Na zápraží u nás seděl na slunci ruský voják, s tím jsem navázal kontakt a dozvěděl jsem se, že je Kalmyk, ne Rus, ale docela jsme se spřátelili.
V roce 1968, 21. srpna, mně budí maželka: podívej se z okna, celá Heřmanova ulice je plná ruských tanků. Ty jsme tehdy opravdu nevitali, ti přijeli jako okupanti- jejich předchůdci byli na stejném místě 13. března 1939. Následovala ruská propagnda v Goebbelsově stylu- amaričtí invazoři měli už tanky u Davle, to byl sice pravda, ale tam se filmoval 'Most v Remagenu", válečný film a ty tanky byly jenom rekvizity. Podobně jsme byli ruskou propagndou označováni za kontrarevolucináře, kdo tenkrát byl aktivní, ví, že jsme si netroufli ani pochybovat o vedoucí roli kSČ, že šlo jenom o zrušení cenzury a svobodnější duchovní život. Samozřejmě se tím oslabila totlitní propaganda, ale jinak by to nešlo. Nesporně by tím také získala ekonomika, šlo i o uvolnění řemesel a soukromé činnosti na způsob JZD Slušovice.
Současná proruská propaganda jde opravdu příliš daleko, ale 1968 jsme ji už zažili a odhalili. Mladší geerace je na ty chytré fake news z Moskvy mnohem náchylnější.
Nemyslím, že by mladí podléhali zrovna ruské propagandě. Spíš té americké (prozápadní, environmentalistické a podobné) nebo žádné, politika je nezajímá. Mladého podporovatele Putina jsem dodnes nepotkal. Ale podle počtu pravděpodobnosti nějací určitě jsou! [;>D)
OdpovědětVymazat