O umění a Amicisově Srdci

Dušan Neumann:

"Žádné “umění” nemá bez publika smysl. Z tohoto úhlu pohledu se z Hollywoodu stala včera v noci tvůrčí poušť."

   A tady jsem v rozporu. Ne s Dušanem, ale obecně. Protože to platí naprosto univerzálně. "Tvorba" se dá dotovat, platit z prostředků věrchušky nebo jiných mocných subjektů (co takhle film o Billu Gatesovi? Nebo symfonie o E. Muskovi?) ale dosah nebude mít valný. Divák (posluchač. čtenář) nepřijde, neuvidí a neuvěří. To je ideologická stránka umění. 

  Pak je čistě komerční - filmy "Troškovic" ražení. Nic nenesou, jen provplánový humor (nanejvýš), ale mají skvělou návštěvnost. Vznešení filmoví i jiní krtici prskají jak křečci, ale nic naplat. Kina jsou nabitá. 

Totéž platí o  detektivkách. Americká drsná škola, severská škola a bůhví jaká jiná škola. Příběhy víceméně vzájemně si podobné, mění se jen prostředí a postava detektiva. Prázdné regály.

   V opeře - dtto. Na jedné straně třeba Aida nebo Carmen, hudba jednoduchá, o příběhu netřeba mluvit, vejde na půl stránky textu, když budu hodně podrobný - ale volná sedadla jaksi nejsou.  

   Na druhé straně je třeba Janáček (a to není vůbec špatný skladatel!) kde se volné místečko pro mého hosta vždycky najde a není to jenom galerie. Nebo věci ryze "moderní", kde je pohled do sálu opravdu tristní. Kromě příbuzných, kritiků a vůbec těch, pro které je návštěva daného představení takříkajíc "existenční" nikdo. A nepřijímám argumentaci, že třeba Carmen na premiéře čistě propadla. Propadla, ale za tři roky poté už začala plnit hlediště po celé Evropě.

   Publikum chce věci jednoduché, pochopitelné dějově i hudebně, zhruba na úrovni pouťového divadla (komedie del art) a vůbec mu nevadí, že po deseti minutách odhalí jak zápletku, tak většinou i její rozuzlení.

   Takže některá díla jsou stále platná, jiná kvalitní, ale jen pro fajnšmekry a poplatná době, penězům sponzorů nebo někdy i mecenášů.

   Těm, kterým se nelíbí třeba produkce Netfixu (nevím o ní nic - asi jsem kulturní barbar) lze doporučit, ať sáhnou po dobré knížce nebo si pustí (na sebe) dobrou muziku,. Je lhostejné jestli big-beat nebo Mahlera. Nebo svůj oblíbený film, kde sice znají podrobně scénosled i veškeré hlášky, ale který pobaví. Člověk má rád známé věci - připadá si tak nějak moudřejší. Případně se mohou jít projít do přírody nebo si něco dobrého uklohnit - zvláště na Šumavákově blogu je to oblíbená zábava.

   Ale hlavně - neprskat. Kulturu jim nikdo nenutí, zatím není povinná jako v padesátých letech nebo v románu 1984. Važme si toho, nemusí to být konečný stav! BLM, LGBT+, transgendeři a jiní progresivisté se to úporně snaží změnit. Přizpůsobit si zatím velkou většinu k obrazu svému.

 

   Dumal jsem, jestli mám něco napsat nespokojencům nebo to nechat být. Nenechal. Narazil v TV na obrázky, jak před sálem plným dětí křepčí odporně tlustí nalíčení trasgendeři v pestrých, upnutých kostýmech a dlouhých blonďatých parukách. Genitálie zdůrazněné vycpávkami. Hnus!

(Díky Dušanovi za nakopnutí.)

=================================================================

  Amicisovo Srdce jsem četl ve správném věku, jako dítě, školák. Ano, byly to dojemné příhody. Tak dojemné, že se mi zdály až příliš nepravděpodobné. A mravoučné. Už jsem se k Srdci nikdy nevrátil, ale zůstalo ve mně pevně zapsáno. Takže když jsem slyšel TV definici "HLP", hlubokého lidského příběhu, kterým novináři připoutávají pozornost nejen paní a dívek ke svým výplodům, uvědomil usem si, že je to všechno na principu Amicisovy knížky pro děti...

  Když dneska narazím na tuhle novinářskou berličku, vždycky se jenom zasměju. Fantazie novinářů při vymýšlení HLP není bezbřehá a příhody se opakuji v jiném místě, s jinými rekvizitami, v jiném čase s jinými lidmi. Ale princip trvá.

   Horší je, když na takový příběh narazíte v TV reportáži a on není nijak inzerován, vyprávějí ho přímo jeho účastníci, často takoví, kteří o žádném  Amicisovi nikdy neslyšeli a jenom vyprávějí, co před chvilkou zažili. Už se mi to stalo několikrát a musel jsem konstatovat, že se HLP prostě stávají.

   Za Uralem v tyto dny zuří požáry. Už tři měsíce tam nepršelo, na zemi je suchá tráva a stačí malá nepozornost a vznikne požár, který se vlivem prudkého větru nezadržitelně šíří po krajině. A díky nedbalosti vesnického obyvatelstva vždycky nějaké ohnisko vznikne. Stačí jeden opilec, terý se rozhodne něco zkrátit rozbrušovačkou. Několik požárů vzniklo ve dřevozpracujících podnicích nebo od jisker vlaku. A protože okolo jsou jen většinou proschlé březové lesíky a "děrevně", dřevěné domky bez podezdívky, často i bez vody, není v silách místních hasičů šíření zabránit. Než dojede hasící technika "z oblasti" tak vesnice i s okolím shoří. Lidé přijdou o všechno. Moc toho není, staré auto, lednička, televizor. A domácí zvířata.

   

   Ty požáry jsou tam asi dost časté, protože úřady mají připravený i hasící vlak. Ten dohasí spáleniště a pak jede zase někam dál, k dalšímu ohnisku. A TV kamery zabírají nešťastné lidičky, kteří přišli o všechno, co měli. Neměli toho moc, opravdu ne. Je to chudá oblast. Jeden popálený člověk, asi tak padesátiletý, vyprávěl roztřeseně do kamery svůj příběh. Jak se snažil trochou vody kterou měli v domku zabránit přeskočení ohně na svůj domek a jak se mu to nepovedlo a tak musel se svoji ženou utéct - stihli jenom odvázat psa. Ale pak si jeho žena vzpomněla, že v hořícím domku nechala dokumenty a kočku, která zoufale mňoukala, protože nemohla ven  - vchodové dveře už hořely. Paní se ale přesto vrhla dovnitř, někde tam odlovila kočku a vyhodila ji přes hořící okno ven - a víc už nestihla. Uhořela tam s dokumenty v ruce. Možná kdyby nechala kočku kočkou, že by stihla utéct. Hasiči se k tomu místu dostali až za půl hodiny.

   Když to vypráví ohořelý strejda, kterému tečou slzy, u nohou se mu choulí kočka a za ním se ještě kouří se zbytků vesnice - moc těch zbytků není, jenom pár vlnitých plechů, kterými byly pokryté různé kůlničky a přístřešky - tak si uvědomíte, že přece jenom existují lidé, kteří nejedou na žádnou frontu zabíjet své bratrance a že je jich hodně. 

   A dostanete strašný, příšerný vztek na ty, kteří hledají všechny možné důvody, aby se lidé mohli zbytečně zabíjet. Protože tahle příhoda s kočkou se mohla stát klidně i na Ukrajině a nepochybuji, že podobné příhody se stávají opravdu všude. 

   Někde tam za mořem páni futrují tu cizí válku starými zbraněmi a pilně rozněcují nenávist mezi národy a lidmi, protože na tom vydělávají. A jiní se k tomu s nebývalou chutí přidávají, s nadějí, že jim snad ten někdo někdy poklepe na ramena, jací že jsou to pašáci a demokraté. 

    Jak to vůbec mohou dělat? To dění je totiž příliš daleko a na TV záběry se nedívají. Ani na ty, ani na ony. A myslí si, že se jich ta nesmyslná válka nedotkne. 

   Jenže to je omyl. USA sice mění rétoriku a připouští, že by Ukrajina mohla prohrát. A možná dá od tohoto konfliktu ruce pryč. Ale pozdě, ve hře jsou už zfanatizovaní Ukrajinci i Rusové a stačí pak jiskřička a někdo použije jadernou zbraň. A Rusko odpoví masívním jaderným úderem na zbytek Západu. A nikdo nebude po ruce, aby ty válečné štváče prohodil hořícím oknem. Nemají na to ostatně žádné  právo. Protože i kdyby jadernou apokalypsu přežili, bude kolem nich spáleniště ještě mnohem beznadějnější, než v těch zauralských vesničkách - a bude všude a dlouho. Hasiči nepřijedou, protože už žádní nebudou.

   Ta reportáž končila záběrem na černobílou kočku před spáleništěm, jak sedí a neví, co teď bude.  

Nenechme se zmanipulovat do role té kočky. 

Nikdo nás nezachrání.