Záběr

“ Válka je, když se zabíjejí lidé, kteří se vzájemně neznají, na rozkaz lidí, kteří se dobře znají, ale vzájemně se nezabíjejí. “

(Albert Einstein)

   Včerejší záběr z dronu, kvadrokoptéry. Víceméně stacionární, z výšky.

   Na polní cestě hoří zasažený tank. Každou chvilku plamen zesílí, asi když oheň uvnitř přinutí k výbuchu další dělostřelecký náboj. On to není ani tak výbuch, jako spíš náhlé zesílení plamene - dělostřelecké náboje vybuchují jen tehdy, když jsou v malém uzavřeném prostoru, třeba v hlavni děla. Jinak hoří vysokým oranžovým plamenem. Je legrační, že ten plamen vychází nejen z vyražených poklopů, ale i z hlavně tanku - závěr děla je asi otevřený. Vypadá to, jako by hořící tank stále pomalu střílel. 

   Za tankem nehybně leží na zemi několik vojáků, patrně posádka tanku, která se nějak dostala ven sama nebo ji vyhodil výbuch. Jednomu z vojáků to utrhlo levou nohu, ale přesto se snaží dostat dále od ohnivého pekla, usilovně se plazí pryč pomocí jedné nohy a rukou, výšlehy plamene z tanku mu pokaždé zapalují uniformu na zádech. Po několika zoufalých pokusech se dostat dál ale zůstává nehybně ležet. V posledním gestu si sundává přilbu. Konec.

   Dva, bojovníci, kteří jsou ještě schopni chůze - možná v tom tanku nebyli - se oslepení a ohlušení nešikovně prodírají křovím, které roste podél té polní cesty, teď rozježděné tanky. U nás se tomu říká remízek - na Ukrajině asi brání větru nabrat větší sílu a odnášet vyschlou hlínu někam pryč. Ti dva opravdu nechtějí být zpozorováni dronem, aby na ně ještě něco nespadlo. Jestli se jim to povedlo v záběru není. 

   Záběr pokračuje o chvíli později. Z tanku už nešlehají plameny, jen se z něj trochu kouří, na zemi leží mrtví vojáci. I ten, který se plížil pomocí jedné nohu pryč. Kolem nich suchá hlína cesty tmavne jejich krví. Ti dva co se schovávali v křoví už tam nejsou, podařilo se jim někam zmizet.

   V programu "Šedesát minut" uvádí ruská internetová televize reportáž nějakého zahraničního novináře z frontové linie. Ukrajinští vojáci a cizí žoldnéři s úsměvem vykládají na kameru, jakou taktiku používají k zabíjení Rusů. Uniformy čisté, vousaté tváře, v očích je vidět nadšení, jak nepřítele zlikvidují a osvobodí Ukrajinu, Tam přece nemají Rusové co dělat, vrazi!

   Tak uvažuji, jestli mezi nimi třeba nebyl i ten, který se s jednou nohou pokoušel dostat z dosahu plamenů. A co si myslel, když se z posledních sil plazil pryč. Nejspíš nic, jen se snažil jako smrtelně zraněné zvíře utéct té bolesti a hrůze. Žádné myšlenky o tom, jak pozabíjí všechny Rusy. Jak je v právu. Jenom bolest a strach. Možná jen blesková myšlenka na svoji ženu, děti, maminku. Před smrtí prý všichni volají svou matku.

   Tohle je reálná válka. Zbytečná, nesmyslná, krutá. A ti, co se znají, ale nezabíjejí uvažují, co jim ta válka vynese. Peníze, postavení,  slávu. Ti by tam měli ležet na prašné polní cestě a snažit se odplazit pryč z pekla. Propojit mozek toho umírajícího s jejich mozky. a přenést tu bolest, marnost, strach. Jenže to neumíme.

Sluha národa? Kterého?    A ten vpravo je čí sluha?