O národních povahách obecně

 

    Na Vidlákovic Kydech se rozproudila debata o národní povaze. Vědecky vzato nic takového neexistuje. Stejně jako národnost nerozhoduje ani dosažené vzdělání. Rasa trochu ano, opravdu reakce černocha z Mali a blonďatého Nora jsou, jsou-li nehrané, jiné. Vztah k druhému pohlaví, k dětem, k práci, k bohatství nebo vzdělání. A nevěřím na průměrného "normálního člověka". Každý je jiný. Někteří se liší málo, jiní velmi.

   Ale k věci: Nemohu se tvářit jako světaznalý člověk. Nejsem. To, že jsem projel kus Evropy a v některých zemích i pracoval - to je způsob, jak tam poznat lidi - mě neopravňuje k nějakým absolutním soudům. Ale vždy jsem se řídil pravidlem, které jsem někde četl: "S kloboukem v ruce projdeš celý svět!" Je to pravdivé tvrzení.

    Tak místo posuzování pár životních příběhů. Můj táta byl specialistou firmy IBM na kreslící stoly. Používaly se na synoptické mapy, vojenské a podobné. Sověti je měli na vojenských základnách kolem celých hranic SSSR a v Moskvě. Čas od času je bylo třeba seřídit a opravit nějaké drobnosti. A tak můj táta objel nebo spíše obletěl několikrát celý Sojuz. A zažil tam různé věci. Jednou doletěl malým dopravním letadlem (pro pasažéry tam bylo jenom šest sedadel) do nějakého dálně-východního místa u hranic. Bylo domluveno, že na letišti ho bude čekat někdo z místní vojenské posádky a doveze ho na vojenskou ubytovnu nebo do hotelu. Bylo už pozdě večer a nečekal tam nikdo. Na telefonu se nehlásili a hala se na noc zavírala - letiště obsluhovali čtyři lidé. Tak tátovi aspoň zavolali taxíka, i když to městečko bylo hodně zapomenuté, tak letiště a taxíky tam měli.

   Taxikář přijel a táta se ptal, jestli ho může dovézt do nějakého místního hotelu. Taxikář o jednom věděl, ale tam byly "kaníkuly" a neubytovávalo se. Nicméně se rozjel a tátu se dvěma kufry dovezl před malý panelák. Tam vystoupili a šli di do druhého patra. Tam ten taxikář bydlel v dvoupokojáčku se ženou a dvěma dětmi. Vzbudil svoji ženu, dali tátovi večeři, našla se i postel. Pokecali o životě a šli spát. Ráno táta dostal čerstvou snídani a taxikář zkusil zavolat to vojenské číslo. Už tam někdo byl. Nastaly velké omluvy a auto bylo hned k dispozici. Táta se rozloučil a chtěl se s vyrovnat. Neexistuje! To by se urazil. A uražený Rus je až nebezpečný. Dost, že tátovi odpustil, že si s ním večer nepřipil. Takže sešli dolů, počkali na vojenské auto, podali si ruce a táta odjel pracovat.

   Když byl táta pár dnů v Moskvě na hlavním velitelství - tak měli kreslících stolů několik - měl čas se podívat po Moskvě a okolí,. A přímo v Moskvě narazil na malý chrám, už nevím jak se jmenoval, ale nebylo možno se podívat dovnitř. Byl předělaný na sklad brambor. Nakonec táta přece jen umluvil hlídače a ten ho pustil dovnitř. Brambory byly nasypány po celé ploše do výše několika metrů, jen uprostřed byla ulička, aby tam mohl operovat náklaďák. Výzdoba byla nádherná i když trochu zašlá. Ale u zdobených stěn bylo festovní bednění, aby se brambory nedostaly k výzdobě. (To jenom k obvyklým "ožralým mužikům v láptích".)

   Kdysi, před devadesátými jsme s nejlepším kamarádem každý rok jezdili na "Velké prázdninové cesty". Děti jsme svěřili manželkám, nasedli na motorky a objeli kolem hranic celou republiku. Někdy doprava, někdy doleva. S ubytováním jsme si nedělali starosti. Hamaka a spacák. Pokud byla krajina hodně osídlená nebo pršelo, zastavili jsme u první nebo poslední chalupy a požádali o přespání na seně. 

   Odmítnuti jsme byli jen dvakrát. Poblíž Bratislavy, kde nás z velkoskladu prázdných palet vyhodil maďarsky mluvící hlídač a ve středních Čechách když jsme si chtěli zkrátit okruh a zabloudili jsme. V chalupách nám buď neotevřeli nebo nás rovnou poslali do p****e. Šli jsme tedy. Do blízkého lesíka a natáhli si tam hamaky. Za půl hodiny, když jsme večeřeli se v lesíku objevil příslušník VB. Zkontroloval nám občanky a řidičáky a poprosil nás, jestli bychom si nezašli o kousek dál do lesa, aby na nás nebylo z vesnice vidět, protože právě z té vesnice na nás upozornili dva bdělí občané. 

   A v Tatrách jsme jednou spali zdarma jako hosté v perfektním tříhvězdičkovém hotelu. Tedy zdarma - za naštípání trochy dřeva. Hodinka práce.  I snídaně byla! 

   Jindy jsme dorazili na Východní Slovensko do vsi Nová Sedlica. Byla nejblíž cíli naši cesty - trojnému modu na vrchu Kremenec. Nejvýchodnější bod ČSSR, místo kde se stýkala hranice Polska, Ukrajiny a Slovenska. Kolem prales a zbytky lesní dráhy. Motorky jsme postavili k chalupě paní Muzikářové a prošli se nahoru a dolů. To je celodenní štrapáce. Když jsme se vrátili, už nás tam čekal místní pohraniční policista. Co že tam děláme - byl mu hlášen pohyb cizích lidí. Podíval  se na občanky - a sedl si k nám. Vytáhl půlitrovou láhev malinovky (tedy kořalky z malin) a tu jsme vypili. Pak přinesl skvělé klobásky a druhou láhev. Litrovou. Po půlnoci jsme se loučili jako staří kamarádi. Vsedl do svého služebního auta a odjel! 

   Druhý den se nám vstávalo nedobře. Já se probudil až když mi do hodinek vytrvale klovala slepice. Po ranní hygieně jsme se rozhodli se vrátit do vnitrozemí,. Poděkovali jsme paní Muzikářové, východniarce jako řemen (Muzikář byl její nebožtík muž, který nevydržel ten život na konci světa) a zjistili, že v  nádržích toho máme málo. Ne na potřebných 40 km k nejbližší pumpě. Tak jsme sjeli k hospodě, jestli tam někdo nemá trochu benzínu. Museli jsme s dřevorubci popít, popovídat o Ostravě (každý měl nějakého příbuzného, který tam rube nebo rubal uhlí) a pak nám donesli tolik benzínu do motorových pil, že to málem nevlezlo do nádrží. Benzín ani "výčapnů liehovinu" jsme nedokázali zaplatit. Východ byl a asi ještě je  opravdu chudý kraj - a čím je kdo chudší, tím je velkorysejší. Přece tu nebudou Ostravaci platit, chalani! A včíl mudruj! Raději jsme už jeli, protože to vypadalo na další opiliádu. Jeli jsme opravdu pomalu a ostražitě, protože ty prcky... Ale cestou jsme nepotkali víc než tři auta. Ta přehrada tam ještě nebyla.

   A vytvářeli jsme cestou kouřovou clonu jako dvě pojízdné dýmovnice - v benzínu do motorových pil je daleko víc oleje. K večeru jsme navštívili našeho známého policajta, který nám ukázal vlastnoručně zhotovené vězení pod schody v jeho vilce i služebně v jednom, kam zavíral rváče a opilce. Po vyspání musel delikvent "na panské" - udělat něco na zahradě nebo na domě. Nebo pozametat kus silnice. Chodníky v Kolbasově neměli. Asi tam bylo hodně opilců, protože domeček i zahrádku měl jak klícku. To, co dělal, bylo sice naprosto protiprávní, ale všichni místní s tím byli srozuměni. Žádné hlášení, žádné soudy. Vše vyřešeno šerifem na místě. 

  Jednou, když jsme se už vraceli domů ze Severních  Čech a věděli, že musíme do večera dorazit na chalupu k mým rodičům - jsme se vzájemně ztratili. Kamarád, který měl jedno oblíbené úsloví "Není na co čekat!" nastartoval a odvezl i moji peněženku. Cosi jsme předtím nakupovali já mu na to dával prachy. Tak jsem se vydal na východ sám, ale pomalu mi docházel benzín. Tudíž jsem zastavil u pumpy za jedním městečkem a jal se prosit pumpařku o pár litrů. Benzín jsem dostal a nemusel se ani legitimovat, jen jsem obdržel lísteček s částkou a adresou, kam ty peníze mám poslat. A seriózně jsem přitom vůbec nevypadal. Fousatý chlap v maskáčích s nabalenou motorkou. 

==========================================

 

   Po převratu v devadesátém se tady začali objevovat kulturní apoštolové, kteří nás -  zcela zdarma - poučili, jak se správně hraje svobodné divadlo. Nebylo to nic příjemného, mladí chlapíci, přesvědčení o tom, že jsou jediní na světě, kteří vědí, jak se má Orwell dramatizovat Orwellova Farma zvířat. Dramatizace primitivní a neumělá. Seřvali mě za to, že máme jenom dva mikroporty. Byli to namyšlení studenti divadelním vědy z Východu. 

   Další rok se nám hlásil Němec ze západu Německa,. že by si rád u nás zkusil na pár měsíců praxi. Hrál sice na cello, ale řemeslem byl zcela nepolíbený - jen to, co se dočetl v katalozích firem. Takže nic, jen fráze. Trochu vázla komunikace, ale snad něco pochytil. Ale byl bohatý - čtyři roky předtím pracoval, dřel  na vrtné plošině v Severním moři, aby měl něco pro začátek. 

Jiný Němec, jiný přístup. Na památku nám nechal tři láhve prvotřídního francouzského koňaku. Vydržel nám dlouho, velmi dlouho. Ten koňak myslím.

Závěrečné moudro?

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

Kdo chce kam, pomozme mu tam!