Několik slov o křehké duši umělcově

 

    Mediální analytik Petr Žantovský se podivuje nad tím, že umělci, tedy "výkonní umělci", kteří vystupují před publikem pozvolna opouštějí své původní sponzory a snaží se vlichotit do těch politicko-hospodářských kruhů, o kterých předpokládají že budou vládnout v následujících měsících či letech. 

  

(Uživí se mediální analytik svými analýzami?)

   Já se nepodivuji. Jednak je to tak odedávna, jednak v nemají  podstatě na výběr. Hudba a divadlo vždy fungovalo ve dvou módech. Buď jako lidové, které vystupovalo na trzích - několik prken položených na sudech - a v zimě po hospodách. Dávalo nenáročné hry, které poněkud kritizovaly vrchnost, ale ne příliš, aby se tam moc nepoznala, protože pro vrchnost nebylo problémem takové divadlo zrušit, zakázat. Muselo mít schopnost oslovit i to nejprostší publikum, mít malé náklady na provoz a velkou variabilnost. Jedním z poddruhů byla Commedia dell'arte, která se dnes už hraje velmo zřídka, jenom jako ukázka, co všechno se dá považovat za umění.

   Druhý směr bylo divadlo dvorní, královské nebo církevní. To si najímal i platit velmož, určoval co a kdy se bude hrát, kdo bude mít hlavní role a někdy si divadelní kusy i sám psal. Ty se většinou se nezachovaly. Pokud si najal i libretistu a skladatele, pracovali podle požadavků jejich zaměstnavatele.

   Trubadúři, čili nájemní pěvci byli dalším segmentem středověkoho umění. Kejklíře a akrobaty nechám na pokoji, ti většinou do politiky nezasahovali, jen bavili. Nynější cirkusáci. 

   Tolik o historii umělců, kteří se živili hudbou a divadlem a jejich nevelkých možnostech projevit vlastní mínění. Třeba o politice nebo víře.

   Herec, zpěvák nebo muzikant má za úkol co nejlépe pobavit publikum, předvést vlastní šikovnost (t.j. umění) ve svém oboru. Aby to mohl dělat, musí být sympatický svému publiku a být loajální je svému chlebodárci a  taky musí něco umět. 

   Takže co? Když se změní politické klima tak je třeba najít jiného chlebodárce nebo začít dělat neco jiého, kde politické přesvědení nerozhoduje? Zahodit ty roky, které se zdokonaloval ve svém umění?

   To každý nedokáže. Takže "prostituuje", mění své politické názory. Aspoň ty vnější. 

  Chyba se totiž stala už v okamžiku, kdy kumštýř začal podporovat svého politika. Neměl by se vyjadřovat k politickým záležitostem. Ovšem argument, že někdo někomu hrál/zpíval při nějaké příležitosti neberu. Vystupování je umělcova práce, za to bere svou mzdu. Pokud se chce uživit, musí hrát nebo zpívat tehdy, kdy je někým na tu práci najat. Pravda, může tu práci odmítnout. Buď musí mít našetřeno, nebo... 

   Jen málokdo má dost síly si vytvořit svůj prostor a v něm si dělat, co si myslí, že je správné. Na plnohodnotné uživení to prostě není. Každý není tak známý a úspěšný jako byl Karel Gott, kterému nemohli, neměli odvahu  zakázat ani koncerty v zahraničí. Byl tehdy celostátní ikona, vydělával Pragoikoncertu spoustu peněz  - a nepletl se moc do politiky. 

   Nebo Vlasta Chramostová a její bytové divadlo. Tu živil manžel, na něhož z nějakého důvodu komunistická klatba nepadla. 

   Připadně Jarek Nohavica a jiní písničkáři. Ti museli aspoň předstírat spolupráci s STB a s určitými potížemi vystupovat mohli. Po "sametové revoluci" (nebyla moc sametová a hlavně to nebyla revoluce) měli a mají více vystoupení a jiných příležitostí, než měli za bývalého režimu. Někteří toho využili, nšěkteří už neměli sil.

     Pokud však dnes někteří odmítli "políbit prsten novým pánům",  byly tu náhle zákazy, respektive náhlá a nečekaná odmítnutí pořadatelů koncertů. Zvláště pak když Jaromír Nohavica dostal od V.V Putina cenu - za šíření ruské kultury ve světě, za interpretaci písní Bulata Okudžavy a Vladimíra Vysockého.  Během necelých tří desetiletí se z ruské kultury náhle stala ruská "nekultura". Odmítnutí koncertu světové pěvkyně Anny Netrebko v Praze bylo právě něčím takovým. Neskonalá tupost politiků. Taková míra tuposti, že by to snad mělo být trestné.

   Jenže nastala zajímavá situace. Někde Jarkovi náhle odmítli koncert - a jinde mu nabídli větší sál a lepší podmínky, sál se bez problému vždy vyprodal  a koncertů nakonec bylo víc, než těch odmítnutých.

   Novinář dělá velmi často totéž - a přitom se otírá o nějaké kumštýře. To je ta pravá lumpárna, pane Žantovský! I když i tady platí to, co jsem napsal o kumštýřích. "Musí se žít!", jak  říká jedna ze Tří sester na konci hry.

=====

Dodatek ze sportu:

  Dva muži vstoupí do olympijského boxerského ringu ve Francii za ženy. Boxeři Imane Khelif z Alžírska a Lín Yu Ting z Tchaj-wan získali povolení k účasti v soutěži žen na Olympijských hrách v Paříži.
Podle listu Thé Guardian byli diskvalifikováni z loňského mistrovství světa v Dillí, protože neuspěli v testu pohlaví.

   Něco podobného se děje i v jiných sportech, třeba v plavání. Měl bych dotaz na ty ostatní soutěžící ženy: Proč z takových soutěží prostě neodstoupíte? Jasně, chcete, musíte přece vyhrát a být aspoň druzí. 

Tak tedy O.K., ale pak mlčte.

  

Dodatek z kultury:

   Slavnostního zahájení OH v Paříži se zmocnila skupina LGBT+, transvestité a transgendeři. Tedy 4-6 % populace na zeměkouli. Proč by se ovšem na jejich sexuální excesy mělo dívat  zbývajících 94-96 % obyvatelstva?

   A tyto, letošní olympijské hry jsou zase "neplnotučné" jako vždy, když se do sportu zamíchá politika a byznys. V některých sportech je nedobrovolná neúčast ruských, běloruských i jiných sportovců znamením snížené kvality medailí v tomto odvětví získaných. Nemám za zlé, že se  někteří sportovci podrobili poněkud ponižujícím podmínkám téhle mezinárodní soutěže. Léta se připravovali a forma ji nevydrží příliš dlouho. Takže letos nebo už nikdy! 

   Podle mého soukromého názoru už ale olympijské hry dávno ztratily všechny olympijské ideály.