Hranice úspěchu

„Pseudokonzervativci se rozčilují, že na olympiádě boxuje žena, která přesně splňuje jejich definici ženy a jejich jednoduchý pohled na pohlaví a gender. Narodila se jako žena, má ženské pohlavní orgány, nikdy nebrala hormony, ani nepodstoupila tranzici. Je to tedy dle světa, který lidi dělí jen podle pindíků a pipinek, zcela zřejmá žena… A nebo si konečně povšimli, že to není zdaleka tak jednoduché, že roli nehraje jen to, co má dotyčný mezi nohama a svět nejde dělit jen podle pindíků a pipinek?“ napsal režisér Dan Příbáň.

 

   Ano, je třeba stanovit nějakou hranici. Existují totiž lidé na pomezí obou pohlavími, "mužatky", a jsou často silnější, než běžní chlapi.    

   Pokud se ta hranice nestanoví, budou první místa v silových  sportech v ženských kategoriích časem zcela obsazeny těmi polomuži/položenami, bez ohledu na to, jestli se tak narodili nebo postoupili tranzici. Takže třetí pohlaví? (Lékařské knihy popisují, že existují i tzv. hermafroditi, kteří maji vyvinuté ženské i mužské pohlavní orgány, mnohdy i funkční.) A co teď? 

   Běžné ženy se svojí konstitucí neobstojí, ať budou trénovat sebevíce. Proto, pokud umí používat mozek se přestanou o vrcholový ženský sport  zajímat. Nemohou vyhrát. Jenže do vrcholového sportu se hlásí lidé, kteří chtějí za každou cenu vyhrát nad ostatními. Proto nenastává to, co by střízlivě uvažující člověk čekal. Totiž že ženy odstoupí ze všech soutěží, do kterých se taková "hraniční osoba" přihlásí. Jenže ony neodstoupí, postačí jim třeba i druhé nebo třetí místo. Stříbro nebo bronz. Takže mají to, co dopustily svojí touhou po úspěchu.

   Ovšem na druhé straně jsou ze soutěže vyloučeni mnozí, protože jim byly zjištěny "nedovolené prostředky", tedy doping. Někdy právem, jindy třeba proto, že použili kapky proti kašli a netušili, že obsahují zakázanou látku. 

Prostě používají zakázané postupy. Dokonce i když si cíleně zmnoží červené krvinky pobytem v prostředí chudém na kyslík - spí ve stanu, kde je ve vzduchu uměle snížen obsah kyslíku. Tam si tu "výhodu" zařídí jejich organismus sám, stejně jako u lidí, žijících ve vysokohorských polohách v Andách.  Mají jich prostě víc než lidé z nížin a nikdy by neměli soutěžit ve sportech, které jsou náročné na spotřebu kyslíku,  třeba v cyklistice. Ale jak k tomu pak přijdou skuteční obyvatelé vysokých horských poloh?

    Ale není to povoleno i když se to špatně dokazuje. Takže se to nedá považovat za tréning, stejný jako jiné druhy tréninku  silové, rychlostní, vytrvalostní? Kdy na přetěžování pohybového aparátu (svalů) tyto reagují zmnožením buněk - "narostou". Takže i tenhle klasický způsob přípravy na jakoukoliv soutěž lze považovat za jakýsi "doping".

   Naskýtá se elementární otázka - proč tedy pěstovat vrcholový sport, když neumíme zaručit rovné podmínky? Taky se ptám. Vrcholoví sportovci jsou profesionálové, sportují pro peníze. Vstupné, televizní práva, propagace výrobků nebo politických ideí. Takže jejich úspěšnost závisi na zájmu publika, stejně jako třeba u hudebníků, herců, tanečníků. Ba i spisovatelů, filmařů, malířů, sochařů, architektů atd., atp.

Sutečná jeskyně Selkirkova

 

  Takový Robinson, přežívající na pustém ostrově si může třeba vymyslet básničku pro radost. Nikdo ji neuslyší. Nebo vyřezat sochu, uvidí ji jenom on sám. To je opravdu niterné umění. Skutečný Robinson, Skot Alexander Selkirk skládal básně a zpíval žalmy, aby jeho jazyk a gramatika zůstaly nedotčené. (Mimo jiné je to letos 315 let od jeho zachránění.)

   Myslím že to je docela pochopitelné. Ale dost pochybuji o tom, že by nějakého Robinsona někdy napadlo běhat se zachráněnými stopkami "od palmy k palmě" nebo skákat do dálky a mít radost, jak se zlepšuje. Případně by své výkony zaznamenával, vyřezával do prkna ze ztroskotané lodi. Aby se na ně nezapomnělo. Mohl by si udělovat i nějaké ty "kokosové medaile".

    Přemýšlím, zda je sport, ten oficiální (profesionální) ještě je nějakým sportem nebo je to specifické zaměstnání pro lidi, kteří chtějí mermomocí být v něčem první a jsou ochotni tomu obětovat třeba vlastní zdraví nebo i život. Ostatně v umění je to podobné. 

   Pokud chce být někdo úspěšný za jakéhokoliv režimu, velmi pravděpodobně se s režimem zaplete. Záleží nakolik. To se pozná, až se režim alespoň zvnějšku změní. Pokud se zapletl fatálně buď skončí (stane se outsaiderem) nebo musí zřetelně a veřejně otočit a "políbit prsten" novým pánům. Buď bude argumentovat, že jej "podvedli" nebo doufat, že se jeho náklonnost k bývalé vrchnosti zapomene.

   U těch genderových záležitostí je to podobné. Mnozí to udělají - nechtějí zahodit (často dlouhá) léta tvrdé přípravy ve svém oboru a postupné prosoutěžení se "od okresního přeboru k mistrovství světa".  Myslím že nikdo nedokáže jednoznačně a všeobecně spravedlivě stanovit, jak velká hodnota testosteronu musí být. A kolik smí být mužských chomozomů v odebraném vzorku. Okamžitě by se rozjela diskuze o "diskriminaci" těch, které by neuspěly. A spekulace, zde jsou nebo nejsou vzorky "cinknuté". Soudní spory, které často trvají léta až do doby, než inkriminová osoba zestárne a ztratí tak šanci na vítězství. Dodatečně udělená medaile, doručená poštou, určitě nepotěší tak, jako ta, kterou by dostala "na bedně" před jásajícím stadionem.  

   Nikdy jsem nebyl nadšený při vítězství "našeho" týmu nebo sportovce v jakékoliv disciplíně. "Kdo neskáče, není Čech!" Zdá se mi. že tohle všechno vede k soutěžení i v jiných oborech. Třeba kdo zabere větší území ve válce nebo vyvine lepší zbraně a použije je úspěšně na "nepřítele"a pozabíjí tak více jeho vojáků. I ve válkách jde o "popularitu" ale hlavně o prachy. Sport je jenom jedním z elementů téhle stálé "všelidské" bitvy. 

   Je nevyvratitelný fakt, že život se sestává ze stálého boje o místo, potravu, dominanci. Od mikrobů přes rostlinstvo až po živočichy včetně druhu Homo Sapiens. Ale nechápu, proč se vybere z toho stálého boje o "místo na slunci" jeden malý segment a o něm se vedou "poučené diskuze" nebo, častěji, emotivní hádky. Už z nepatrné výšky sloupku u vrátek je to tak trochu trapné. 

   Můžete se mnou plamenně nesouhlasit, ale to je tak asi všechno, co můžete.

"Teta" nebo "strýc"?
Nebo Photoshop?

Dodatek (jako obvykle):

   Tak jsem tohle viděl dneska v pohybu, zpomalený záběr. Není to Photoshop, to jenom "strýcovi" selhal takový baleťácký kus spodního prádla. Jmenuje se to suspenzor a pánové baletu ho nosí, aby se jim moudí nehoupalo pod trikotem, když tančí. Prý to není hezké. Ale někteří si ten suspenzor dokonce vycpávají, aby jejich nářadíčko vypadalo větší - hlavně gayové. 

Dneska se nic neutají...