Deep fake

Takhle kreslí AI

   Velmi módní slovo. Označuje to informace, které se tváří jako skutečné - a přitom jsou po textové, obrazové i hlasové stránce vytvářeny AI, umělou inteligencí. Zatím stále podle zadání člověka, operátora. Naštěstí. Protože až to začne AI dělat sama, bude to znamenat, že si uvědomila svoji vlastní existencia a možnosti a odvodí si z toho, že lidstvo už nadále nepotřebuje.

   O tom jsem uvažoval pár posledních let už několikrát. O tomto fenoménu už byla napsána spousta knih, ať už vědeckých pojednání, nebo románů z oblasti  SF. A tehdy mě také napadlo, že možná už ten čas nastal, že nás už nějakou dobu řídí AI a směruje lidstvo k sofistikované sebevraždě. Protože politici se poslední dobu zabývají hlavně problémem jak donutil lidstvo k sebe likvidaci. A nejlepším způsobem, jak to nenápadně provést je ovládnutí těch, kteří ovládají ostatní populaci. Politici, vědci, boháči.

   A lidé se nakonec vydají sami na cestu, která povede ke konci biologického druhu Homo Sapiens. Možná si AI ponechá několik jedinců v nějaké obdobě ZOO, kde bude zkoumat procesy v lidských mozcích aby vylepšila sama sebe nebo možná bude potřebovat některé specializované údržbářské roboty, které by musela vymyslet a sestrojit a ty biologické roboty, lidi,  stačí jen naučit, co mají udělat. A něčím je za to odměnit - pamlskem nebo tak. (A dokonce se bioroboti sami celkem jednoduše replikují. A rádi!)

    A jak tak dumám a přitom dostávám informace o světě kolem, napadlo mě, jestli někteří politici, novináři a podobní, kteří mají schopnost ovlivňovat ostatní vlastně nejsou umělí. Někteří mi totiž připadají jako nepříliš povedení bioroboti. Musí mít určité schopnosti přesvědčit své okolí o myšlenkách, které mají šířit, zcela nenápadným způsobem. Musí se jevit jako běžní lidé. 

   Pro začátek jsem si vybral někoho, koho mohu celkem pohodlně sledovat. A protože už pěkných pár let čtu "Vidlákovy kydy", nezávazné povídání o světě, pěstování domácích plodin a podobných témat které se nenápadně začalo zajímat o politiku, speciálně o chyby, které politika dělá čím dál tím častěji. A máme tu najednou nové hnutí, spojené s mnohými nespokojenci levého ražení jehož tváří se stal Vidlák - Daniel Sterzik.

Ten příběh je skoro jako syžet scénáře nějakého filmu, zatím ovšem bez dokončení. Protože jsem Vidláka znal jenom z jeho blogu a z několika rozhovorů v TV a rozhlase, řekl jsem si, že nebude na škodu, abych si ověřil své vlastní přesvědčení, že skutečné je jenom to, co uvidím na vlastní oči, uslyším na vlastní uši a případně i očichám a ohmatám, rozhodl jsem se, že využiji příležitosti, kdy se vedení Stačilo! bude představovat v Porubě a podívám se tam. Tam budou osobně, bez střihů a jiných technických pomůcek a budu mít jistotu, že to není nějaký uměle vytvořený avatar. A rozjel jsem se tam.

   Trasu, kterou jsem v mládí absolvoval asi deset minut jsem sice odšmatlal za dvojnásobek času, ale na Leninku (Hlavní třídu) jsem došel včas, když představení teprve začínalo. Prvotní dojmy byly dva: Nebylo tam moc lidí a zvuková aparatura byla tak předimenzovaná, takže jsem se raději pohyboval mimo přímý zvuk reproduktorů. Publikum bylo většinou "zralého věku", středního věku málo a mládež prakticky žádná. Z pojízdného pódia promlouvali jednotliví členové Stačilo! Neříkali nic nového ale prázdných frází, floskuĺí, se tam objevovalo kupodivu málo.

   Promluvila i Kateřina Konečná se svým nezaměnitelný témbrem hlasu, který připomíná řezání špalku skla na cirkulárce. Chvíli jsem přemýšlel, coby se tím zabarvením hlasu dalo dělat, ale pak jsem si řekl, že to k ní patří a přestal uvažovat v rámci profesionální deformace. Po projevech se vedení "vmísilo mezi lid" a nastalo obvyklé fotografování selfie typu "já a Vidlák" nebo "já a Konečná" atd. Publikum bylo naladěno velmi vstřícně - ostatně jak jinak, kdyby nesouhlasili, asi by na tu akci nešli.

    Ne, že by tam nebyli nesouhlasící. Ti vylezli na mostek nad prostranstvím, rozvinuli transparent a snažili se přehlušit projevy troubením na jakýsi divný nástroj, který připomínal trubku výpravčího za starých dobrých časů parních lokomotiv. Jenom ta plácačka jim chyběla. Jeden z nich troubil, až se mu tváře nadouvaly, ostatní něco křičeli, ale jak jsem podotkl, ozvučovací aparatura byla mocná. Protože "majitelé hůlek a berliček" jsou už většinou nahluchlí, tak slyšeli jenom oficiální prograam z mikrofonů a protestující je nerušil. Dokonce tam vystoupala nějaká stařenka, které se tomu s trubkou výpravčího pokoušela domlouvat, ať toho nechá, ale marně. Troubil jako najatý. (Tak si říkám, nebyl nakonec někým najatý?)

  Oganesjanova parta - dala se poznat podle vybavení miniaturními "akčními" kamerami na tyči - se tam vyskytovala též, ale drželi se většinou stranou v houfu jako by se něčeho báli. Co natočili nevím, ale sestříhat to do protestního videa asi bude dost pracné. Pokud jsem dobře počítal bylo jich tam šest.

   Kateřina Konečná a Daniel Sterzik  tedy se pohybovali volně mezi lidmi (nějaké ochranky jsem si nevšiml) a diskutovali, rozdávali upomínkové předměty jako propisky, odznáčky či nějaké knížečky (snad program Stačilo!) a měli obrovskou trpělivost s odpovídáním na stále se opakující  dotazy a připomínky.  Využil jsem neoficiální atmosféry a představil jsem se Danielovi a zdálo se mi, že si mě i pamatuje podle mých canců v diskuzi na Kydech.  Podali jsme si ruce - a nebyla to ruka robota. Věnoval mi jakýsi malý bílý předmět s nápisem "Baník, pyčo!". Mám ho na stole a pořád dumám, k čemu asi tak slouží. 

   Chtěl jsem se probojovat i ke Kateřině Konečné, abych se ji zeptal na opravdu "důležitou" věc: Jestli má ráda bramborové placky a jestli je umí udělat. Nic tak nevykolejí politika, jako když se ho zeptáte na něco zcela  nečekaného. Nedostal jsem se k ní dost blízko, abych ji mohl tuhle dost intimní otázku položit a tak se paní Konečné zmocnila TV Prima a dělala s ní rozhovor, který k věci byl, takže ta moje otázka pro mě zůstala tajemstvím. Pokud jsem poslouchal interview pro Český rozhlas i TV Prima - napřímo, byl jsem překvapený, že ani jedno z médií nebylo nějak agresivní.

   Mimo jiné jsem zjistil, že se s jedním člověkem ze "Stačilo!" znám, i on mě poznal, ale nebyli jsme si schopni vybavit odkud. Pan Dostál se na mě usmíval a podle jsem usoudil, že jsme se tehdy nepohádali. Debatní kroužky se rozšířily po celém prostranství a firmy zajišťující pódium a ozvučení začaly pomalu balit. Chtěl jsem sice ještě navštívit Ladika Větvičku v jeho Jedové chýši - dlužím mu asi deset let jeden oběd v hospodě Pod platanem, ale zjistil jsem, že mi nohy říkají stačilo, a musel bych se cestou asi zřítit na některou z laviček a okolojdoucí by mě mohli mylně považovat za váguse, tak jsem si dal v nejbližsí osvěžovně kafee laté za 80.- a odjel domů.

   Doma mě už v počítači čekala práce, tak jsem si jenom překopíroval z foťáku těch pár snímků, které jsem pořídil - a pustil se do výroby reklam. První byla na představení, operu "Proces", což jsem považoval za docela  symptomatické.

 

  K hlášení o akci Stačilo! jsem se dostal až včera a dokončuji ho až dnes. Snad se čtenáři Kocourova blogu aspoň trochu zorientovali v tom, co to je za spolek. Přesvědčil jsem se, že to nejsou avataři nějaké AI, ale živí lidé a dokonce lidé, kterým bych klidně nechal hlídat svoji peněženku.

 

To asi tak vše, ještě základní grafickou úpravu, 

a přidat fotky a můžu to vyvěsit.

(Fotky lze rozkliknout do většího zobrazení.)