Staroruská vesnice

Deset zvyků venkovských obyvatel, kterým obyvatelé měst nerozumí

foto AI

   Dnešní člověk, žijící ve městě je okolnostmi nucen se chovat jinak, než vesničan kdysi. A vesničan z rozhlehlé ruské roviny nemůže být jeho vzorem, Prostě to nejde. 

Ale některé aspekty toho "starého života" jsou vhodné přinejmenším k zamyšlení. Jestli se náhodou nechováme divně. Proti přirozenosti lidské.

 

   Na ruském webu Dzen jsem nedávno narazil na článeček, nikoliv vědecký, ale "populárně naučný". Zkoušel jsem se spojit  s redakcí, ale marně a tak uvádím překlad bez vědomí autora. Pokud by se zlobil, článek stáhnu. 

   Život v ruské (ale i naší) vesnici, daleko od hlavních dálnic a nákupních center, formuje jedinečný typ osobnosti. Když se obyvatel města ocitne na návštěvě u vesničana, často se cítí jako cizinec bez tlumočníka. Věci, které se nám zdají zvláštní, jsou pro venkovského obyvatele jediným skutečným způsobem života.

1. Dveře s klackem místo zámku

V severních vesnicích, kde se všichni znají už tři generace, jsou železné dveře se třemi zámky vzácností. Pokud majitel jde k sousedovi nebo do obchodu, jednoduše přiloží klacek nebo koště ke dveřím. To je znamení: „Nikdo není doma.“ Pro obyvatele města zvyklého na alarmy a bezpečnostní dveře se taková otevřenost okolnímu světu zdá neuvěřitelná a dokonce děsivá.

 

2. Fenomenální paměť pro genealogie

Zeptejte se vesničana na některého z jeho sousedů a neuslyšíte jen jméno, ale půlhodinový příběh: kdo je čí syn, kdo je za koho ženatý a čí babička pocházela ze sousedního regionu v 50. letech 20. století. Ve vesnici člověk není „jedincem ve vzduchoprázdnu“, ale součástí rozsáhlého rodokmenu. Obyvatel města, který někdy nezná jméno svého souseda na konci chodby, se cítí osamělý, ztracený.

3. Kult „čaje“

Ve městě fráze „pojďte na čaj“ znamená 15 minut konverzace a šálek čaje. Na vesnici je to pozvání na pořádnou hostinu. Hostitel naservíruje vše od okurek a koláčů až po včerejší polévku. Odejít bez ochutnání všeho by byla urážka domova. Jídlo zde není jen o kaloriích, ale o nejvyšším projevu pohostinnosti a úcty.

4. Nedostatek spěchu při řešení záležitostí

Čas ve vesnici plyne jinak. Městský rytmus „rychleji, výš, silněji“ je zde narušen klidným: „Uděláme to zítra, kam spěchat?“ Vesničan ví, že příroda a počasí si nevyhnutelně vynutí své, takže příliš snaživá činnost je považována za známku nezralosti. 

5. Specifická navigace

„Za druhým hájkem zahněte doprava, je tam další spadlá borovice, tu nepřehlédnete“ – to je typická trasa. Obyvatel města, zvyklý na GPS a jasné názvy ulic, je odsouzen k bloudění v takovém souřadnicovém systému. Pro obyvatele venkova je mapa oblasti zakořeněna v podvědomí a je založena na přírodních orientačních bodech.

6. Vzájemná pomoc jako základní firmware

Pokud někomu ve vesnici shoří stodola nebo se jim na poli zastaví traktor, všichni se sběhnou. Není třeba telefonovat ani prosit. V drsném severním podnebí lidé vědí: kdo dnes pomůže, zítra bude zachráněn. Brát za takovou pomoc peníze není zvykem; je to považováno za ostudu. Ve městě, kde se za každou službu musí platit, je takový altruismus šokující.

7. Nedůvěra k jednorázovým věcem

Vesničan je spořivý a praktický člověk. Nekoupí si módní, ale chatrnou bundu. Věc musí být odolná, snadno se opravuje a musí vydržet roky. Zvyk opravovat staré věci spíše než kupovat nové není důsledkem chudoby, ale hlubokého pochopení hodnoty věcí a práce.

8. Mluvení o počasí jako o strategii přežití

Pro obyvatele města znamená déšť: „Fuj, zmoknou mi tenisky.“ Pro vesničana je počasí jejich týdenním pracovním plánem. Uschne seno? Pojede auto po blátivých cestách? Budou tam houby? Zde je počasí jejich nejvyšší prioritou a je s ním zacházeno s pověrčivou úctou.

9. Schopnost „číst“ ticho

Vesničané dokážou pohromadě sedět dlouho potichu. Pro obyvatele města je pauza v konverzaci trapná a chtějí ji okamžitě zaplnit štěbetáním. Pro vesničana je ticho formou příjemné komunikace. Pokud si můžeme ticho užívat společně, znamená to, že jsme přátelé.

10. Považujte práci za odpočinek

Víkend na venkově není o lenošení na gauči. Je to o opravování plotu, štípání dřeva nebo zahradničení. Vesničan prostě nechápe koncept „nicnedělání“. Pro něj odpočinek znamená přepínání z jedné činnosti na druhou. 

foto odkudsi z netu...

===========

   Ale dneska je jiná doba. Úplně jiná, jak píše Daniela Kovářová. Poslankyně, kterou jako jednu z mála respektuji pro její přirozeně lidské postoje:

   Co vznikly moderní civilizace, se lidé z venkova stěhovali do měst, a kde se usadili, tam se otvíraly obchody, hostince, restaurace a později kavárny, v nichž se lidé mohli shlukovat a bavit se spolu. A ještě nedávno, před několika desítkami let, bylo přelidnění údajně největším nebezpečím, jemuž člověk čelil.

   Uplynulo několik málo zim a všechno se zdá být najednou jinak. Hospody a obchody zanikají – jen loni u nás skončilo 5.075 obchodních firem, což je nejvyšší dosud zaznamenané množství. Mezilidská komunikace se přesunula do online prostoru, mladí lidé si namísto osobního styku povídají s mobilními aplikacemi pomocí chytrých telefonů. Netouží po druhém pohlaví, nechodí spolu a nesexují; třetina mladých do třiceti let neměla nikdy přítele, partnera ani žádný sex. Jaký div, když porno je dostupné i pro školáky a virtuální přítelkyně ovládaná umělou inteligencí se na vás nikdy nenaštve, není nepříjemná, nevěrná, ani se nezadlužuje a neutrácí.

Daniela Kovářová

   Neboli to, co se dneska děje, je vlastně egoismus. Vážně, prozkoumejte si to. Patrně bude potřeba nějaký velký společenský otřes, abychom se zase naučili žít spolu, jako kdysi v době prvobytně pospolné. Odhaduji to na náhlou nečekanou dominanci AI nebo III. světovou válku. 

Něco, co nás donutí...