Divný fotograf

Jsem divný fotograf. Někdy nechávám fotoaparát zavřený ve skříni celé týdny, jindy dostanu "nerv"a nutně musím jít ven něco vyfotit - obvykle to, co jsem před chvílí zahlédl - když jsem jel kolem, z okna, v televizi. Nebo mám nějaký "fotografický" nápad. 

Nestačím pak málem dobíjet baterky do foťáku a den je mi krátký.

Plánovitě fotím jenom na objednávku - a to je málokdy. A navíc na objednávku fotím nerad. Je to stejné jako se zvukařinou. Práce se zvukem mě nesmírně bavila jako mladíka, když jsem ji dělal jako amatér. Proto taky jsem se té profesi upsal. Jako ďáblu. Byl bych ochoten i vlastní krví. Ale jakmile jsem se (před málem půlstoletím!) "zprofesionalizoval" - t.j. začal jsem za ni brát plat, nějak pro mě ztratila "pel". Ne, že by se o ni člověk přestal zajímat, to prostě nejde, už jenom proto, že tehdy byl (a stále je) vývoj v oboru překotný jak po stránce technické (elektronky -> tranzistory -> křemíkové tranzistory -> operační zesilovače -> digitalizace -> digitální procesory a počítačové editory -> přechod na netočivá záznamová média...), tak způsobem použití technologií. Například se objevily mikroporty - základ moderního muzikálu.

I do tábora míru a socialismu tehdy nezadržitelně vstupovalo stereo, s rozšířením vícestopých magnetofonů  se začal houfně používat  multiplayback. 

Kdopak si dneska pamatuje na geniálního kytaristu z Brna, Otakara Olšaníka, který na komerčním magnetofonu Phillips RK-66 si doma v kuchyni nahrával kompletní orchestrální zpracování skladeb s dvanácti stopami tak dobře, že se ty jeho snímky často vysílaly v rozhlase* - a všechny ty kytary přitom nahrál on sám! 

Zajímat se o obor je životně důležité, pokud se člověk už v pětadvaceti nechce stát "žijící fosílií". Ale to potěšení ryzího amatéra stejně někam uletí. Dostanu od někoho zadání a to musím splnit jak nejlépe dokážu - už jenom proto, abych příště nějaké zadání vůbec dostal. Nikdo se mě neptá, jestli mám k tématu nějaký vztah nebo s ním mám zkušenosti. Očekává se jen výborný výsledek. To dokonce platilo už "za totáče".

NAGRA III BH   Rolls Royce mezi magnerofony

To jsou důvody, proč "za prachy" fotím jen výjimečně. Nedostatek formálního vzdělání mě trápí jen málo. I ve zvukařině jsem měl jen technické základy, zbytek "vzdělání" jsem si doplňoval tím nejpracnějším způsobem, který existuje: systémem pokus - omyl. Má jednu výhodu. To, co se takovým způsobem naučíte už nikdy nezapomenete a tyhle poznatky vám nemůže žádný módní "guru" nijak zpochybnit. 

Takže jsem fotografický "libero". Fotím si kdy chci, co chci, jak chci. A chci, aby to tak i zůstalo.

===

Snad dva roky chodím do práce v našem kulturním Ústavu kolem komplexu rozlehlých skleněných stěn, ze kterých má být velká nájemní budova pro kanceláře. Aspoň tak si to představuje developer. Nebudu rozebírat, proč je jeho představa mylná. Například, že v Ostravě je několik takových kancelářských budov docela prázdných. Že o několik set metrů směrem na Porubu je velké "dvojče", postavené shodnou technologií určené pro kanceláře firmu TIETO. Stojí na místě, kde měl stát daleko zajímavější projekt, budova  Vědecké knihovny z černého skla, které se mezi architekty říkalo "Černá kostka". Tohle byl, na rozdíl od reality skutečně futuristický projekt, jakoby z jiné epochy. Spočítaný i po stránce tepelných ztrát, osvětlení vnitřních částí a podobně. I účel byl takřka "bohulibý": Státní Vědecká Knihovna. Jenže byl drahý. A tak ho naši krajští "zástupiči" zařízli, i když by na něj bývala byla přispěla i EU. Argument tehdejšího krajského místodržícího ale stojí za zmínku: V době digitalizace žádnou knihovnu vlastně nepotřebujeme. Všechny informace jsou přece na internetu a každý má doma počítač.

Ale k věci. Budova byla bez nějaké zvláštní slávy před několika dny dostavěna a protože je obrovská, má patio, které je úhlopříčně průchozí, aby ji chodci, spěchající do nákupního centra Nová Karolína nemuseli tolik obcházet. Několikrát už přilákala moji pozornost - tady v Ostravě nejsou tak rozlehlé skleněné plochy časté. Něco jiného je třeba Berlín nebo jiná velkoměsta. Ale tady je sklo v takové ploše výjimkou. Když se při dokončování prací objevily na stěně velké mouchy - leštiči a leštičky skel zvenku - párkrát jsem je vyfotil. Opravdu vypadali jako mouchy na okně. Takže když den před Štědrým dnem zmizely zábrany v obou vchodech do patia a na Štědrý den dopoledne už nebylo co dělat, vzal jsem zrcadlovku a šel se na to "monstrátko" podívat sám. Poslední dobou jsme se ženou eliminovali  vánoční kvalt (Gewalt = násilí) a kromě smažení řízků a ranního vysávání kocouřích chlupů z nábytku a podlahy se doma nic neděje. Přes den raději ani nejíme, abychom pak nemuseli mýt nádobí [;>). To Zlaté prase ale ne a ne uvidět. Jen ta obyčejná, většinou lidská. 

===

Venku nebyl nikdo, kromě několika zoufalců, kteří snad ještě neměli nakoupeny vánoční dárky a několik zvláštních, přesto však podobných párů: mladá žena něco přes dvacet v módním, asi drahém ohozu, která s leskem v očích vleče za ruku svou "peněženku" - o něco staršího muže, evidentně v dobrém finančním postavení, s počínajícími známkami skutečné dospělosti - zřídlými vlásky (skoro pleškou) a malým, ale zřetelným bříškem nad opaskem značkových džínsů. A s utrápeným výrazem v obličeji. Tihle se ale soustřeďovali uvnitř "Fukušimy", venku nebyl skoro nikdo. (Fukušima - rozšířený lidový název pro nákupní centrum Nová Karolina. Vychází z architektonické podoby oné havarované atomové elektrárny a zmíněného nákupního centra. Lidé jsou zlí, pane architekte, zlí a nepřejícní!) 

Když jsem vešel dovnitř, padla na mě velká tíseň. Město i s rušnou ulicí kamsi zmizelo, jen v jednom průchodu se občas mihlo auto nebo chodec. Mezi mraky se tu a tam objevilo bledé slunce a odráželo se na několikrát ve skleněných stěnách dvora. Ruce mě zábly, když jsem hledal vhodné místo na zachycení to "nelidské"  atmosféry. Pak se v jedné bráně objevil starý pán s ruksakem. Odhadl jsem ho na kolegu fotografa. Vešel dovnitř a pomalu, plánovitě se jal ten rozlehlý prostor prozkoumávat. Čekal jsem, kdy sáhne do batohu a vytáhne svou techniku. Nakonec asi naše vhodné místo. Klesl unaveně na lavičku, sundal batoh a cosi malého z něj vytáhl. Snad to nebude fotit kompaktem říkám si, když to celé tak podobně prozkoumal! Ne, nebyl to kompakt. Pán vytáhl z lesklé krabičky sendvič, rozbalil ubrousek a pomalu, takřka obřadně ho začal jíst. V té obrovské prostoře, obklopen vysokými, studenými skleněnými zdmi, na Štědrý den kolem poledne starý pán jedl sendvič. Nefotil jsem ho, nehodilo by se to, jenom s tichým údivem pozoroval. 

No a pak jsem šel domů a začaly nám Vánoce.

Důležitá poznámka pro prudiče:

První i druhé pravidlo moštárny  je uvedeno nad komentářovým okénkem, vlastenci.
Zastavím vás hned zkraje. Běžte se ukájet jinam.