Výkaz pozorování aneb Kocouří Rozhledy #4

Stokrát nic umořilo osla...

   Došel mi mail od důvěryhodné osoby. Spíše je humorný než senzační, ale nějak se po jeho přečtení neusmívám pod vousy.

Kanadská pacifistka napsala kanadským úřadům a stěžovala si na zacházení s teroristy zatčenými v Afghánistánu.

Ministr obrany jí odpověděl:

Vážená občanko,

Děkuji za Váš dopis, ve kterém vyjadřujete starost o to, jak zacházíme s teroristy Talibanu a Al Kájdy, kteří jsou v rukou kanadské armády. Zabýváme se stížnostmi, které dostáváme od občanů, jako jste Vy, a vytvořili jsme nový pacifistický a intergrační program pro teroristy. 

V souladu s tímto programem jsme se rozhodli vybrat jednoho teroristu a umístit ho do Vaší rodiny. Příští pondělí budete mít ve svém domě pana Alí Mohameda Amé Ben Mahmuda (můžete mu říkat jednoduše Amé). Očekávám, že ho dobře přijmete a budete o něj pečovat tak, jak jste vyžadovala ve svém protestním dopise. Je pravděpodobné, že si budete muset najít nějaké pomocníky pro tuto misi. Naše oddělení u Vás každý týden provede kontrolu, abychom ověřili, že stále máte na mysli principy dobrého zacházení, které jste vyžadovala ve Vašem dopisu. Musím Vás upozornit, že Amé je extrémně nebezpečný psychopat, ale věříme, že s vnímavostí, kterou jste prokázala ve Vašem dopisu, se Vám podaří překonat tuto obtíž. Připomínáme, že Váš host se jeví extrémně efektivní v boji muže proti muži, že umí zabíjet tužkou nebo nůžkami na nehty. Kromě toho je Amé expert ve výrobě výbušnin z věcí, které se vyskytují běžně v domácnostech. Proto prosím mějte pod kontrolou tyto věci, i když – podle Vašeho názoru – dejte pozor, abyste se tím snad nějak nedotkla či neurazila pana Amého. Terorista se nebude s Vámi a s Vašimi dcerami chtít příliš bavit nebo nějak spojit (s výjimkou sexuálního spojení), jelikož on považuje ženy za prosté předměty. Toto je velmi citlivý aspekt, protože u něj byly pozorovány násilné tendence k ženám, které nedodržují islámská pravidla oblékání, takže věřím, že Vám nebude vadit nosit burku. Tím zvýšíte respekt ke kultuře a víře, který jste zmínila ve svém dopise. 

Ještě jednou Vám děkuji za Váš zájem a obavu, vážíme si osob, jako jste Vy, a budeme informovat naše spoluobčany o Vaší spolupráci. 

Hodně štěstí.

S úctou 

Gordon O’Connor.
Ministr obrany
Poznámka: Přestože se to zdá být propaganda, dopis je skutečný a byl publikován v tisku. 

Kocourova poznámka: neověřeno, čili  N.T. Ale i jako HOAX je to varující.

   Ale, ale, přátelé ze svobodného západu a severu, co se to o vás dozvídám? Že by přestávala platit vaše neotřesitelná víra ve světlou budoucnost multikulturnosti?

A teď navážu na stále přítomné téma Velkého Bratra. Pan Eda Sněhota se rozhodl spasit svět před americkým zločineckým pronikáním do soukromí politiků, úřadů i prostých, nic netušících ovčanů a na krátký čas, než bylo nastoleno našimi  čackými žurnalisty téma nové, čerstvé toto počínání bylo tohle počínání NSA (Národní úřad pro bezpečnost) kritizováno téměř jako zločin proti lidskosti. Jenže - my můžeme té špionáži do značné míry zabránit. Odhlaste tedy internet, neplaťte už nikdy kartou a zahoďte mobilní telefon. Když ještě budete chodit v čepici se štítkem nebo v  klobouku, staženém  hluboko do čela a budete se několikrát denně převlékat, Velkému Bratrovi velmi ztížíte jeho práci. Nicméně počítačovým systémům pro rozeznávání tváří a postav stejně neuniknete - jen se tak dostanete do "užšího výběru" subjektů, o které je třeba se zajímat, protože se chovají divně, nebezpečně. Nehledě na to, že jako člověk bez mobilu a bez bankovní karty jste podezřelý sám o sobě.

   Novináři nás varují - ani o BB raději nemluvte. Strejda Google je mocný pán a mohl by si na vás zasednout. Musíte se ale smířit s tím, že budete informováni z jednoho zdroje. 

Klid přátelé, já vím, že je mnoho TV stanic a celé přehršle rádií - ale zprávy a dokonce i komentáře jdou vlastně z jednoho zdroje - ze světových agentur. A ty jsou stále pod vlivem. Tedy ne, že by chlastaly, ale jsou pod vlivem svých vlastníků nebo i donátorů.  Ti se pak postarají o primární cenzuru informací. "Zdrojové" jsou veškeré informace (snad kromě ryze lokálních, nedůležitých) a to i ty obrazové. Ti "slušnější" na konci řetězce aspoň přestříhají pořadí záběrů, ti méně slušní nechají reportáži původní, agenturní podobu. A komentář. V té rychlosti, abychom byli první (všimněte si, jak si na tom žurnalisté zakládají - "byli jsme první, kteří diváky informovali o ...")  je rychlejší opsat první uveřejněný komentář k dané události  - (a ještě rychlejší je ho zkopírovat stylem Ctrl+C a Ctrl+V).  Že se tak s komentářem kopírují i stylistické prohřešky nebo přímo překlepy nebo nesmysly nikoho moc nezajímá. Jen ty šťouraly, kteří se podivují, že si všichni myslí totéž...

   Pořád se mluví o nedostatku peněz a různých černých děrách, kde peníze  mizí "za horizontem událostí". Protože když někdo peníze dostává od eráru, nikdy jich nebude dost. O to se už příjemci postarají. 

   Kultura je jednou z opravdu hlubokých a skutečně černých děr. Všichni, úplně všichni chtějí nějaké dotace, aby prý mohli produkovat opravdu kvalitní kulturu. A to, co je nebo není kvalitní kultura určují oni sami nebo jejich spřátelení novináři, z nich si někteří hrdě říkají kritici. Dělí se na divadelní, filmové, literární a výtvarné. To, co je jim společné jsou dvě vlastnosti: ublíženost, že to nejsou oni, kteří tvoří umění a pak mohou přijímat hold publika, obecného i odborného - a poplatnost. Svému rodnému městu, zemi, straně. Někdy je to přímo poplatnost úplatná. Někdy se dokonce zdá, že skutečné Umění se pozná hlavně podle toho, že produkuje prázdná hlediště kin i divadel, TV je uváděno třeba ve dvě ráno a spoustu knih, které jdou z tiskárny rovnou do starého papíru. Obrazy pak zaplňují depozitáře muzeí a galerií a čeká se, zda se náhodou nenajde zazobaný milionář, který potřebuje "cosi na chodbu" svého zámečku.

   Když má něco skutečný úspěch, to jest plné sály, uvádí se  v "prime time" a jsou nutné dotisky titulů (o prodeji obrazů se budeme bavit až po smrti malířů), ti ostatní hned začnou řvát známá naučená hesla o komercionalizaci kultury, pokleslosti vkusu publika a trapné podbízivosti. Často se používají slova jako pseudolidové, barvotiskové, prvoplánové a podpásové umění. Či dokonce řemeslo - v domnění, že označením někoho za "řemeslníka" lze urazit.* A představa, že by takoví měli dostat nějakou dotaci v těch neúspěšných vyvolává velký vztek a závist. Oni, kteří si svou činnosti - jen považte - slušně vydělávají. 

Jenže je třeba uvážit, jestli divadlo nebo film, na který skoro nikdo nepřijde si nějakou podporu vůbec zaslouží. Jestli to nakonec není mrhání prostředky nás všech. Novoučké, nikdy neotevřené  knihy naházené v makulatuře a zabalené obrazy v depozitáři ve mě nevyvolávají pocit, že to přesně tak má být. Jestli by se nakonec nemělo přispívat jen "na vstupenku" nebo "na prodaný výtisk". Aby se nám ta "

Hochkulture" už úplně neodpojila od svých diváků, posluchačů a čtenářů. Aby nebyla něčím, čemu se v Praze prý říká "samožer" a měla nějaký smysl. Aby dokázala donést mnoha lidem krásu a možná i trochu toho poučení. 

   Poprvé jsem slyšel o internetu právě ve Slušovicích. Už si nepamatuji, jak se to stalo, ale náš Ústav tam tehdy pořádal zájezd. Nepracovní, poznávací. Dojeli jsme do vesnice, kde všechno vypadalo normálně - až nato, že místo obvyklého hřiště tam měli závodiště pro koně. Pan docent Čuba nás svěřil poměrně zdatnému člověku, který nám vysvětlil, "jak to tam chodí". Že lidé jsou odměňováni podle toho, kolik pracují a ne podle toho, jak jsou staří nebo mladí, že "výkony" jsou zpracovávány na počítačích, jednotlivé sekce spojeny přes telefonní modemy například se skladovým hospodářstvím atd. Prostě na tu dobu věci nevídané a neslýchané. Tam nám také ukazovali možnosti internetu - tehdy sítě pro praktické šíření informací. O obrázcích nebo hudbě nemohlo být ani řeči, jediným výstupem byl alfanumerický výstup na obrazovce černobílého - totiž černo zeleného televizoru. Ale po chvilce se na obrazovce objevil "lodní plavební řád" zvoleného přívozu / trajektu v jednom z norských fjordů. A bylo možno zvolit kterého z nich chci použít a jaký je stav obsazení trajektu. Momentální, okamžitý. Prostě ta zelená písmenka vypovídala o nějaké situaci kdesi u polárního kruhu. Byl to pro mě obrovský zážitek. Když k tomu přičtu ještě obchodní dům pro zaměstnance (a hosty Slušovic) kde bylo dost zboží a dost z něj bylo v ostatních obchodech nevídané, tzv. tuzexové (kdo si ještě pamatuje, co to byl Tuzex?) a pak oběd v restauraci s výhledem na závodiště, kde trénovali jacísi jezdci na koních. Oběd jsme si museli zaplatit - ale stál asi tak osm korun. Inu - závodní jídelna. Pak jsem vsedli do autobusu a vrátili se do reálného socialismu, kde chyběl třeba i toaletní papír. Takže to pro nás byl výlet do budoucnosti. Snad. Ale ta budoucnost se nenaplnila tak, jak by člověk čekal. Místo toho máme současnost, kde je implementován "tržní mechanismus" - každý se na všem možném snaží co nejvíc "trhnout". Po něm pak potopa. A najít na internetu praktickou, potřebnou informaci znamená proklikat se haldami, celými vesmíry barevných, agresívních reklam, které mi nabízejí boží, které vůbec nechci (kontextová reklama) nebo  zboží, o které jsem měl zájem před časem (reklama přes "koláčky"). To je zase práce "strejdy Googla. Ne, že by se nakonec informace neobjevila - ale hledejte informaci v takovém množství balastu. Prostě to "zadarmo" je zaplaceno velmi protivným a agresívním prostředím. Jeden by si i připlatil, aby nemusel vytrvale obnovovat všeliké filtry, které tomu obtěžování částečně zabrání. 

Diskuze (blogy) na netu - podobná záležitost. Rád si přečtu, co si myslí ten nebo onen - ale už delší doby nečtu, co si o tom jeho názoru myslí jiní. Diskuze pod články jsou většinou naplněny příspěvky, které jsou napsány "za účelem pohádání se" nebo jako prezentace naprosto rigidního "světonázoru" diskutérova. Pořád dokola - když člověk vidí jméno, už ani nemusí číst, co si daný diskutér myslí. 

Takže na Slušovice vzpomínám s úctou a na docenta Čubu rovněž. A nijak mi nevadí, že byl a snad ještě je komunistou. 

Jó, kdyby všichni komunisté byli takoví...
(Jó, kdyby, nebyly by ani ryby...)

*/ právě nedostatek řemesla, řemeslné zručnosti často provází výboje těch, kteří se sami rádi prohlašují za umělce. Ale bez perfektně zvládnutého řemesla nedokáží k divákovi nebo posluchači dopravit své sebezajímavější myšlenky nebo emoce. A pak se cítí ublížení. Ještě horší je, když není co k divákovi, posluchači nebo čtenáři dopravovat. Pak se obvykle konstatuje, že se jedná o tupé, necitlivém publikum. A je vymalováno.

==ooOOoo==

A na závěr pár odkazů:

USA a Izrael přišly o hlasovací právo v UNESCO, neplatily. Tady jeden s jistotou neví, jestli to právě není UNESCO, kdo si podřezává větev, na které sedí.

A pan doktor David Ráth je na svobodě. Dneska večer vystupoval postupně na třech TV stanicích v přímém přenosu. Naprosto jednoznačně to nejdůležitější, co se kolem nás stalo. A normálně uvažujícím lidem se zase otevírala kudla v kapse, když tvrdil, že netušil, co je v krabici od vína. Prý tohle v odposlechu není. Ale jak se tam ty peníze dostaly a kdo je tam dal odmítá pan doktor jakkoliv vysvětlovat a tazatele odkazuje na státního žalobce. 

Chucpe, chucpe chucpe! 

Nejsem násilnický typ, je mi možno nadávat do očí, aniž bych ztratil sebekontrolu, ale za tuhle drzost by pan doktor opravdu zasloužil "malou výchovnou facičku sbalenou pěstí". Nebo raději několik.

A tohle jste věděli?  Já to o novinářích tušil a teď se mi to potvrdilo. Ale jak jsou na tom politici? Že by se opravdu vymykali?

Pro pobavení (?!?) - takhle diskutuje český ovčan:

A s tím tady žijeme...



A na závěr jedna malá  SF: (pozor, jedná se o HOAX!)