KURSK

Foto: StK

   Kousek od našeho věžáku je takzvaná DOV - Dolní oblast Vítkovic, panství multimilionáře Svetlíka. Když vidíte, jakými nápady ten pán oplývá a jakými odborníky se obklopuje, pochopíte, že není milionářem náhodou. Z kusu fabriky určené ke zbourání udělal technologický park nejen pro lidi mimo "ocelové srdce republiky", kteří se na vyhaslé vysoké pece dívají jako na živého Tyranosaura Rexe ale i pro ostraváky, kteří je důvěrně znali ještě "zaživa". Je to zábavní technologický park, kde si každý najde to svoje. Od klasické opery až po experimentální interaktivní expozice pro děti. 

Tam, v takzvaném GONGU, což je vysokokapacitní víceúčelová hala vytvořená z bývalého plynojemu jsou i četné boční prostory.V jednom z nich je umístěna působivá instalace současného finského umělce Markuse Coppera (*1968) která tematizuje tragédii ruské atomové ponorky Kursk a pocit bezvýchodnosti, uvěznění, úzkosti a hmotnosti.

 Když vejdete do téměř absolutní tmy, najednou na vás zaútočí Industriální zvuky, syčení stlačeného vzduchu, tlučení do plechu, tmu občas prořízne světlo reflektoru. Poslední přeživší námořníci jaderné ponorky Kursk se snaží klepat na stěny válečného stroje, aby je ve studených mořských hlubinách někdo slyšel a snad i zachránil. 

  V předsálí jsou přímo na kamenných stěnách vypsána důležitá fakta o katastrofě ruské atomové ponorky Kursk. Ty si ale přečtete až pak, až po útoku tmy, zvuků a nezřetelných pohybujících se postav v těžkých potápěčských skafandrech.

   „Když jsem poprvé viděl tuto instalaci v New Yorku, zježily se mi vlasy emocionálním zážitkem,“ řekl o výstavě její kurátor Ladislav Kesner. Má pravdu - jsem člověk, kterému jsou  scénické efekty spíše k smíchu - za životy jsem, jich viděl strašně moc a některé i pomáhal vymýšlet. Tohle je ale něco jiného.

   Loni jsem ze zvědavosti navštívil ostravský Dinopark - mimo jiné: narodil jsem se asi jen  padesát metrů od jeho okraje. Tehdy tam za domkem ale byla jen bažina a pár neduživých břízek - měl jsem z velkých mechanických loutek veleještěrů, které měly na namáhaných místech už několikrát vyspravovanou latexovou kůži a vydávaly "hrozný řev" z malých reproduktorků, zamaskovaných jako kameny nebo křoví legraci. Panoptikum pro děti. Nebo pohyblivá školní pomůcka. I s vrčením elektrických servomotorků. 

 Tentokrát to ale bylo opravdu něco naprosto jiného. Beze slov, bez nějakého popisu, jen tma, velké černé postavy, které se jen trochu náhodně pohnou a reálné zvuky. Skutečný stlačený vzduch, skutečná železná tyč, kterou jedna z postav tluče do skutečného železného plátu. V přilbách se rozsvěcují žárovky a stíny mřížek před otvory v nich dopadají na ostatní. Ale ve tmě stejně všechno jen tušíte, vidět toho opravdu moc není.  

   Tlučení se zpomaluje, pak už jen sem tam nějaký úder, bílé žárovky v přilbách postupně pomalu zhasínají. Ještě někde cinkne jakási kovová součástka, nepatrný pohyb jedné černé postavy, zavrzání gumy - a pak už jen ticho a tma. Chlad a smrt.  Život v ponorce Kursk skončil.  

Tohle všechno dokáže sdělit naprogramovaný stroj. Když se dlouho nic neděle, v téměř absolutní tmě tápavě najdete dveře do světla, do života. 

   A teprve pak začnete číst nápisy na zdech, protože tu s´hrůznou beznaděj námořníků, uvězněných v temné kovové rakvi 108 metrů pod hladinou oceánu jste si už prožili. 

   Myslím, že nikdo nemá chuť se tam znovu vrátit. Do tmy, na měkkou podlahu, která se stále mírně svažuje směrem k jevišti smrti. Stroj o rozměrech tak tři krát pět metrů v bezedné tmě vám to přece řekl jasně, aniž použil jediné slovo. Jediný skutečný artefakt. 

   Vyšel jsem ven do světla mezi rezavé vysoké pece. Pršelo a ty obrovské konstrukce se leskly, déšť stékal po tlustých odřezaných rourách, kapky vody mi padaly na hlavu, za krk, na fotoaparát. Kursk byl i tady. Něco obrovského, mrtvého ale nebezpečného. V rourách mohli klidně být ti mrtví námořníci. Bylo krátce po poledni, v areálu nebylo ani živáčka - jenom já, a kdesi v Gongu mladá recepční. Nahoře nad terénem je vidět tramvaje a auta - kolem vede výpadovka na Frýdek-Místek. Vydávám se rád ke schodům, abych vystoupil na úroveň silnice. Pryč od ponorky. A krajem po úzkém chodníčku domů. Když jsem v podchodu pod cestou volá Jakub. Nejsem schopen mu rozumně odpovídat. To celé bylo příliš silné a ještě čerstvé. 

  Až skoro u našeho domu jsem se dostal z té podivné atmosféry smrti a zmaru. A bylo mi jasné, že se z toho zážitku musím nějak dostat. Někomu to říct, podělit se o tu hrůzu. Jinak by se mohlo stát, že se v dnes noci ocitnu s těmi námořníky pod hladinou studeného oceánu, ve tmě, chladu a s ubývajícím vzduchem, bez naděje na záchranu. 

Fakta:

   Atomová ponorka Kursk vyzbrojená jadernými střelami byla největší útočnou ponorkou světa a patřila k nejmodernějším plavidlům severní flotily ruského námořnictva. Během námořních manévrů v Barentsově moři došlo 12. srpna 2000 na ponorce k dvěma výbuchům torpéd, které okamžitě zabily většinu ze stoosmnáctičlenné posádky na palubě, zničené plavidlo kleslo na dno moře do hloubky 108 metrů. Katastrofu přežilo 23 námořníků, kterým se podařilo uniknout do nejzadnějšího, devátého oddílu ponorky, kde v hrozivých podmínkách tmy, ledové vody zamořené výpary z paliv a olejů a zhoršující se kvality vydýchaného vzduchu čekali na záchranu evakuační miniponorkou.

Z tisku: 

 Instalace Markuse Coppera metaforicky i mimeticky přibližuje hodiny marného čekání přeživších námořníků Kursku na záchranu a jejich hrůznou agónii. Bezprostředně smyslovým, emocionálním způsobem zvýrazňuje hluboce existenciální lidská témata, která takovou mezní situaci provázejí: naděje a beznaděj, strach, boj o čas, čekání na záchranu/na smrt, hrdinství a osobní oběť. Je i svébytným komentářem na téma selhání techniky, zkázy dokonalého stroje, který v posledku zahubí svoji posádku. 

  Dílo lze však plným právem chápat i jako umělecký památník hrdinným námořníkům Kursku, obětem nešťastné náhody, ale i zlovolné vojensko-politické byrokracie, která neváhá obětovat lidský život ve jménu udržení pochybné prestiže a zachování vojenského tajemství. Ocelové stěny bývalého plynojemu poskytují mimořádně souznící prostředí a podtrhují vyznění instalace a její působivost. Významové přesahy tohoto díla, které se dotýkají ruské vojenské hrozby, jsou neočekávaným způsobem aktualizovány v souvislosti se současnými agresivními avantýrami putinovského režimu.

V Ostravě už tahle záležitost 17. srpna končí. Pokud se ale ocitnete někde poblíž téhle instalace, mohu jen doporučit - zajděte tam. I když  stará rezavá vítkovická fabrika asi bylo to nejdokonalejší prostředí pro tuto opravdu silnou biomechanickou instalaci.

Malý klip z výstavy (YouTube)