 |
| foto St. Kocour
Šumavské pastorále
Raníčko mlhavé na blatech bludičky
Kam oko dohlédne ztrácí se chodníčky
Kam oko dohlédne zem stříbrem se odívá
Poň bosá děvečka pro chleba chodívá
Pro chleba krajíček tenký jak pavučí
Za těžkou robotu v cizáckém područí
V chatrné sukničce vlásky jak uzlíček
Pověz mi děvečko kde je tvůj hošíček
Hošíček za horou za horou dalekou
Páni mu slíbili košilku bělostnou
Košilku bělostnou s radostí ve tváři
Až si svou děvečku povede k oltáři
Na bílé košilce červenou růžičku
V barevném kabátě po boku šavličku
Pospěš si děvečko už hrají mu dudáci
Hosté se scházejí vždyť jsou to vojáci
Za horou dalekou den se už vytrácí
Košilka bělostná růžičkou krvácí
Pospěš si děvečko slyš trubky volání
Kůň vraný s hošíčkem po poli uhání
Marné je volání
Nejede pro tebe
Nese ho ke hvězdám
Nese ho do nebe
|
Tady se nic zvláštního nedozvíte. Jen staré recyklované pravdy. Ale i na ně se dneska často zapomíná.
pondělí 30. listopadu 2015
Šumavské pastorále
47 komentářů:
"Pravidla moštárny" jsou stejná jako v Hospůdce. Spammeři a trollové budou bez milosti likvidováni. Hlasatelé jiných (i opačných) názorů než má Kocour však nikoliv.
Jak se podepsat? >> Komentovat jako >> Název/Adresa URL >>Název a vepsat svůj nick nebo jméno. Pak >> Pokračovat a nakonec >> Publikovat. (Počkat, až to Drak nebo Kocour propustí na obrazovku.)
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Slzičky kapaly ... myslela jsem, naivka, že to vezme šťastný konec.
OdpovědětVymazatooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Chceš něco ještě?
Jen tvoji ruku do své, drahý.
Jsem skromná.
Na pokrají naší cesty
nebylo mých přání více.
Jsi moje zvláštní milá.
Jsi moje milá zvláštní.
Vždycky jsem věděl, že kromě vášní
vlastníš i jiné zdroje, z kterých bych pil.
Ale žízní já už tolik netrpívám.
Když blíží se noc, spíše zívám,
než bych s ní žil. Než bych žil s tebou.
Mám tvoji ruku ve své, drahý.
Cítím tvoje prsty.
Zebou!
Hezké.
OdpovědětVymazatTak toto je bonus!
OdpovědětVymazatVelkolepý postrét velkolepé krajiny (ovšem nikoliv Šumavy - čeho? Okraj, nějaký, Jeseníků? Nebo od Moravské brány na východ?) a pod ním taková čistá otevřená variace na lidové a quasilidové epické - epickolyrické písně, později označené za balady. Lidi. No prosím. Čeho se prostý mistr divadelník, víceméně dávno bez iluzí o svém okolí (?), může najednou na své výsostné půdě (nemyslím hůru, pro A. vysvětlím) nadít!
Aristoteles v Metafyzice: Polla pseudontaí aoídoi. Volně: Mnoho se nalhou básníci! Mně teď napadlo. Právě jsem usnul a probudil se u PC.
A Astra - teď teprv vnímám - další úplně existenciální zlověstně temný, původně teskný a nadějně toužebný příběh! No toto. Tady...!
Kocoure, tu fotku jsi pořídil a vybral úžasně.
OdpovědětVymazatAstro, z toho mrazí.
OdpovědětVymazatAno, obrázek je to krásný, vyjadřuje mnoho pocitů i dějů, jako verše....
OdpovědětVymazatxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Nic není nového
ani to jak vyjadřujeme lásku
ani to jak ji nevyjadřujeme
Přitažlivosti
Miluju miluješ milujeme
vždy jinak stejně
Nic není nového
Obuvníkovi a Astře chválím verše, sice většinou neveselé, ale zato aspoň hezké.
OdpovědětVymazatKocourovi chválím hezkou zádumčivou fotku, kde to krásné místo je?
Astře tedy všechna čest.
OdpovědětVymazatCo se Obuvníka týká, nevim. Já myslel, že je dospělej. No nic. Snaha byla.
A také jsem si kvůli němu vzpomněl na tu známou historku z dob, kdy se rozhlas vysílal živě, protože to jinak neuměli. Jak tam ten herec vyprávěl tu pohádku se zdrobnělinkama a když skončil, myslel že už není v éteru a tak dal průchod frustraci: "...a teď mi dětičky polibte prdelku, já si jdu do pokladničky pro prašulky"
- Malinko fousatá historka, Bášo. [;>))
OdpovědětVymazat- Astra píše verše, kterým rozumím. Je to vůbec poesie, když jí rozumím i já? [;>)
- Fotka je z loňského podzimu Draku, ze sedla nad Horním Údolím, směrem na Praděd. "Taka normaľna nostlagia..." [;>)
Básničky...taková úlevná literatura. Proháněly mě v dobách mojí mladosti a posléze zralosti. Vzniklo asi stopadesát kousků různé délky a různé kvality. Nikdo je nikdy nečetl. Až teď jsem se nechala vyprovokovat. Spousta z nich se zde publikovat nedá, jsou příliš intimní. Baví mě přečíst si je a zavzpomínat jak ono to tenkrát bylo?.... Třeba tahleta. Posílám sem poslední, abych to nepřeháněla. Myslela jsem, že se někdo přidá. Škoda.
OdpovědětVymazatxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Podaří-li se mi rozhoupat tvé srdce tak,
že v hrudi šílí, buší na poplach,
neznám chvíli, kdy bych byla šťastnější.
Tvé srdce nikde nemá domov krásnější
než v mé náruči, v tom hnízdě z rukou,
kde skládá křídla, aby zanedlouho vzlétlo zase,
když pro mou touhu znovu rozhoupá se jeho zvon.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Kocoure, každý, kdo je citlivý, rozumí poezii, stačí, když verš brnkne na jeho struny a fantazie včetně vzpomínek začnou pracovat. Mně čtení poezie nahrazuje bibli. Verše jsou pro mě zdrávasy, pookřívám a staví mě na nohy. Občas popaměti sáhnu po knížce veršů, mám je v knihovně všechny na jednom místě, otevřu na jakékoliv straně a čtu si.Je to úžasný odpočinek - zejména ve chvílích nějakého zbytečného spěchu. Otočí to člověku hlavu správným směrem.
Nějak tam nesedí rytmus u "zem stříbrem se odívá" a "už hrají mu dudáci".
OdpovědětVymazatKdyž jsou tedy tématem neveselé verše, tak zkusím také něco přidat:
OdpovědětVymazatAž se skončí moje žití,
až mé srdce dotluce,
až mne jednou infarkt sklátí,
až mne raní mrtvice,
až zemru na rakovinu
nebo jinou chrobu,
pak si teprv odpočinu,
uloží mě do hrobu.
Až už jednou bude po mně,
až mě pohřbí pod lipou,
až má rakev bue v jámě,
až ji hlínou zasypou,
až mnou červi budou hýbat,
až mé tělo začne hnít,
potom budu odpočívat,
sladkým spánkem tiše snít.
ZDEŇKU, dávám fleka!
OdpovědětVymazatVítej mě, země!
Vítej moje dotýkané tělo.
Až naveskrze provoní mě hlína,
teprve potom budu jiná!
Navýsost jiná!
:-) To je můj epitaf...
Jak tak koukám,
OdpovědětVymazatje pomalu čas Útulnu zavřít nebo přejmenovat na Hospůdku U hřbitova II.
Neveselá témata:
OdpovědětVymazatNeveselá témata nemám zrovna v lásce, ale jsem realista a vím, že patří k životu a častokrát k němu patří víc a častěji, nežli ta radostná a veselá. Bráním se tomu, podobně jako Jarek Nohavica především humorem, svým, cizím, třeba Jarkovým:
„... to bude pěkné, pěkné, fajne a pěkné, až to se mnu definitivně sekne ...“
a dalším :-) A také tím, že se tím nenechám deptat, stavím se k tomu čelem a řeším to jak to přijde a hlavně ihned, pokud možno dřív, než bude ještě hůř, čímž se liším od 99% světové politické scény a většiny mého okolí, která většinu problémů řeší tím, že jí neřeší a doufá, že to vyhnije. Jenže ono většinou nevyhnije, jen to někde zmohutní a pak se jim to s chutí, radostí a odpočinkem nabytou silou zakousne do zadnice...
Kocoure, prosím tě nic nezavírej, to přejde. Já už jsem avizovala konec. A když, tak to - "zavinil to SCHU", začal si s tím :-) A pak zmiznul. To je jen podzimní nostalgie, která tu vyje :D Vždyť je to legrace, co si tady ze sebe děláme. To musíš tak číst.
OdpovědětVymazatFotka / StK:
OdpovědětVymazatMně ta křivka tam v pozadí na obrázku připadala nějak povědomá, ale že je to z okolí Pradědu mi „docvaklo“ až po prozrazení. Na druhou stranu se tam nevyskytuji zase až tak často a když už zrovna ano, tak o něco jižněji, pohybuji se když to okolnosti dovolí dost rychle a nemohu se tedy kochat krajinou, jak by to někdy dík její kráse krajina zasluhovala. Pakliže se tedy cesta nezmění v parkoviště, naše řidičská obec totiž svou zabedněnou ignorancí dovede hravě ucpat a totálně znehybnit jakoukoliv cestu :-) Kdyby takhle hloupě, nedisciplinovaně a bezohledně zároveň jezdili například v Holandsku, už by do konce života ze zácpy nevyjeli...
To je problém:
OdpovědětVymazatJá vidím kolem sebe spíš tu dravost života, podvody, lži a prázdné žvásty.
Nic sladkobolného. Fotky toho druhu jsou valnou většinou falešné, napodobující jiné, rovněž falešné, filmy jsou k nekoukání a knihy s takovými tématy prostě nečtu. Po deseti stránkách zavřu, zabalím a věnuji někomu, koho se nějak moc nepovažuji.
Tím nenapadám věrnost. Třeba psa, který hlídá hrob svého pána. Vojáka, který odnáší na zádech svého postřeleného kamaráda - psa. Nebo jiného statečného psa, jezevčíka, který se zoufale pokoušel zahřát malého kluka, se kterým se vydali na toulky, zabloudili a překvapilo je zlé počasí. Ale nebyl dost velký, aby ho dokázal zahřát dost...
To jsou věci, které mě zasahují - ne dumání a básnění o smrti.
Na smrti není nic, ale vůbec nic poetického!
Tak už na chvíli nechejme toho hřbitovního kvítí, ať si chudák správce parcely vydechne... jakkoliv je to výstižné, citlivé a vůbec, dík.
OdpovědětVymazatPoesie - to je tak neúnosně vznešené, popuzující, vachrlaté slovo - můj přítel pan dvorní rada von G. mi kdysi ve svém skrovném palácíku ve Výmaru po úvaze sdělil: Alle Poesie soll belehrend sein, aber unbemerklich; sie soll die Menschen aufmerksam machen, wovon sich zu belehren wert wäre; er muss die Lehre selbst daraus ziehen wie aus dem Leben.
Veškerá poesie má poučovati, avšak nenápadně; má člověka upozorňovati na to, o čem by stálo za to se poučiti; musí si z ní vzíti poučení jako z života.
Pozn.překl.: poučení ovšem podle mne může být i emocionální.
Není!
OdpovědětVymazatDRAKU, (10.47) vůbec netušíš, jak silně s tebou souhlasím!
OdpovědětVymazatRůže
OdpovědětVymazatJakápak růže bez trní
Pravda, nepíchá, ale ani nevoní
Kdo by dbal ran, když zří její květ
Ta krůpěj krve to je daň
Za to smět k ní přivonět
Světlé zítřky
OdpovědětVymazatEvropská ústava
Je děsuplná představa
Evropou zní starý hit
Marschieren mit einem Schritt.
24. 9. 2003
OdpovědětVymazatD ů c h o d c e
Až budu starej línej důchodce
Přejede mě na přechodu pro chodce
Krásná holka v kabrioletu
Dvacetiletá
Až se mě na to v nebi budou ptát
Jak tohle mohlo se mně stát
Já že byl tuze línej důchodce
Co se motal na přechodu pro chodce
Tak mě ta milá holka duši přejela
A udělala ze mě u vás anděla
Protože ve vozovce přechod pro chodce
Nehodí se pro líné důchodce
Astro, nezmiznul.
OdpovědětVymazatKompliment
Hoj vy ženy jak jste vnadné
Však svésti vás není snadné
V očích máte divý smích
K vám marno promlouvati ve verších
asi 2002
Bášo, doufám, že nikdy nebudu dopělej.
OdpovědětVymazatKocour plakal krásně, ale nad špatným hrobem. Sám téma nastolil a potom se na nás rozzlobil. :-) Co ten krásný obrázek zkraje? Celé to navodil. Byl inspirátor. Budu se bát psát tady přirozeně. Zlobím se na sebe, že jsem se nechala strhnout. Už to neudělám.
OdpovědětVymazatDost by mě zajímalo, čím jsem "nastolil téma".
OdpovědětVymazatA nejsem nazlobený. Jen se nehodlám účastnit.
Nerozumím totiž ani poezii, ani adoraci smrti. Ale pokud vás to naplňuje, klidně si tu o tom povídejte.
Ale prosím - nepodsouvejte mi něco, co není pravda.
Astro, téma nenastolil kocour ale já. Poslal jsemu Tobě slíbené veršíky. Jen doplnil pasující fotkou. Pak se to tu hřbitovní kvítí rozjelo... Tak něco trošku optimističtějšího.
OdpovědětVymazatAstronaut
Hvězdný prach pláštěm lodi sbírám
S řeřavou zádí, kde hmota zaniká
Z deštníků antén do prostoru zpívám
Hledí skafandru mám pevně zavřená
Ve víru polí nikdy neomdlívám
Když gravitace tiskne mě šílená
Jen u žhavých sluncí pot si z čela stírám
A uháním do hlubin jak střela šílená
Čím? Dal jsi nad Schuovu básničku krásný obrázek, jak jsem napsala, a tím jsi ještě víc umocnil její působivost. :-) Podcenil jsi fantazii osazenstva. Ale nemá cenu se o tom dohadovat. To všechno je věc pocitů a ty máme každý určitě jinak nastavené.
OdpovědětVymazatSCHU, vidím, že jsi poeticky velmi plodný a šikovný, to se mi líbí. A může mi někdo prozradit, kdo je Báša? Jsem tu nová, tak se ještě neorientujůůůůůůů
OdpovědětVymazatNechat se přejet sličnou slečnou v kabrioletu na přechodu pro chodce je celkem smutná představa, příště naskoč a dokaž, že nejsi důchodce!
Smrt:
OdpovědětVymazatOpravdu to není nic poetického, je to jen logický protipól zrození a někdy ta záležitost přichází blbě, předčasně, nevhod a tragicky. Jindy je zase milosrdná, šetrná a tak nějak vhod a jeden nikdy předem neví, která varianta to bude, to je na životě to rizikové, ale i zajímavé zároveň. Jak říkal Milan Lasica: „Dobrá zpráva je, že po sedemdesiatke už nemôžtě zomrieť predčasně...“ a podobně to vnímám i já, ale já ještě předčasně umřít můžu :-)
Dospělost / nedospělost:
Mnohdy mívám pocit, že sedmnáctiletý kluk uvízl v jakémsi podivném a čím dál tím starším, cizejším a chatrnějším těle: No co se dá dělat? Lepší už to nebude a stárnout kvůli té tělesně-fyzické stránce na duši naprosto a zásadně odmítám :-)
Obuvníkovi:
Mně se nejvíc ze všeho líbil ten Astronaut. Díky za všechny ty hezké zážitky, za toho Astronauta nejvíc a doufám, že to nebylo naposledy :-)
Slečny v kabrioletu:
Kdo má pud sebezáchovy v pořádku, lehkomyslným a nešikovným slečnám, kabrioletům i jakýmkoliv jejich kombinacím, se zdaleka vyhne a dožije se při dobrém zdraví vysokého věku. Kdo opatrnosti nedbá, může samozřejmě umřít předčasně za všelijakých okolností a s velkou pravděpodobností ho přinejmenším pořádný průšvih nemine :-)
Astře:
Až dosud jsem v hrubých obrysech tušil, že v Obuvníkovi vězí literární talent, jen jsem nevěděl jak velký a universální je. Teď už jsou ty obrysy mnohem zřetelnější a je škoda, že se tomu Obuvník nevěnuje víc a častěji.
Adorace smrti? KOCOURE, tady snad takový cvok nikdo není, tedy aspoň doufám. Za sebe můžu napsat jen to, že mám heslo "Jen nedostat rozum", v čemž je zahrnuto i to - nebát se smrti.
OdpovědětVymazatSCHU - tvoje Růže se mi líbí. Kdybys měl ještě něco, nežinýruj se. Potěšíš!
Draku, mně je také sedmnáct. Někdy i méně. Snažím se aby při tom zůstalo. Zvlášť při setkávání s různými projevy "dospěláctví" které jsou maskovanou omezeností. Ano, v případech kde je to vyžadováno, hraju požadovanou roli. Když to považuju za nezbytné.
OdpovědětVymazatHraní požadovaných rolí / Obuvníkovi:
OdpovědětVymazatTaké někdy musím a tak to dělám. Hrubě mi to nebaví a snažím se to minimalisovat co to jenom jde, ale občas prostě není vyhnutí. Naštěstí je to jen občas a ne pořád :-)
Až teď mě napadlo rozkliknout tu kocourovu fotku v záhlaví. Přesně uprostřed těch pár malých postaviček - nejsou to snad králíci, nebo ještě líp zajíci? To by ovšem byla mimořádná trefa! Lovy beze zbraní :-)
OdpovědětVymazatJinak to ale vypadá, že tady chcípnul pes. Po tom morbidním dovádění ondyno. Nikdo nemá nic veselého? :-(
Tož někdy se člověk musí/chce zabavit prací, když přijde, no - a zanedlouho du na odpolední představení experimentu, co tady v našem entuziastickém městském divadélku (= citový vztah, nikoliv že by bylo malé - ani omylem) ti nadšení třicátníci, co tu zas jsou u moci, každou chvíli provádějí: Prodaná nevěsta. Áno, věrný chudák Sabina, krásná věc i bez muziky - leč oni to tu, ĆINOHERÁCI, vše a celé p ě j í ! Nejvější výflus za roky, říkají - nepochybuju. Su otevřený, zvědavý, nadšený a tolerantní předem. Po osmé doma.
OdpovědětVymazatHernajs!
OdpovědětVymazatStella
JAKUBE, tak to bych doopravdy ráda viděla. No, mládí je mládí, ať se vydovádí, Sabina to přežije, to se v kultuře dějí horší věci. Napište potom shovívavou kritiku, ať se pobavíme! Těším se!
OdpovědětVymazatNo, je to dvojznačné. Neskutečná robota pro všecky, počínaje muzikanty, co rozepisovali hudbu pro tuším sedm lidí, hlavně geniálního harmonikáře (a pianistu) a stejného dirigenta (a pianistu a ladiče varhan a pian) - mám čest oba tmavé bezvadné chlapy (ZUŠ, sbory atd.) s absolutním sluchem znát osobně - přes všechny herce a jevištní techniky a šéfy - všichni jsou na začátku a ke konci zas na jevišti. Ale opět nápaditá či samoúčelná modernizace a aptudejtování (/c/JS). Spousta starých bicyklů a tak.
OdpovědětVymazatTo je na delší úvahu, zásadní. Mé heslo mí blízcí desítiletí znají: Jdu-li na rokokovou hru, chci vidět krinolíny.
Pak jsem se zdržel na našem úžasném vánočním náměstí s 1a swingově kolední jazzovou kapelou, při níž jsem se ve svém věku uvolnil jak dávno ne, a 40 stánky s neskutečnostma. Takže teď už spím, musím v tom pokračovat - hore o šesti, jedu na pravidelné setkání jedné větve Přátel Izraele, to je jedinečná komunita, na níž už su léta závislý. Snad doma před večerem. Přihodím jim zas pár vyhrabaných či nových anekdot či reálných příhod osobností z té neuvěřitelné snové nebezpečné naprosto bezpečné entuziatické nejvstřícnější do sebe uzavřené prastaré absolutně moderní prašné pouštní voňavé zelené Jediné země. Brou.
Ano Jakube.
OdpovědětVymazatKřeč při pomyšlení, že by inscenátor nebyl "dost inovativní". Přitom divadelní styly, které vydržely staletí - čínské, japonské i vietnamské tradiční divadlo, které se hrají stejně už od středověku se ještě stále drží.
A ruský klasický balet a opera. Ten má dokonce na rozdíl od těch východních velkou a stálou "klientelu". A mladé, kteří se s nadšením zapojují do vyciselovaně běžícího stroje, který se sice taky mění, ale jen pozvolna, tak tak pozorovatelně během jedné generace. Perfektní řemeslo, které se tím stává pravým uměním.
===
Ne "počiny", které se (často bez řemeslného základu) jako "moderní umění" jen tváří. Tady v Evropě je systémová chyba, že divadlo u nás funguje díky dotacím a dotace přidělují politici, kteří o umění vědí snad jen to, že někde nějaké existuje.
Ty už zajímá jenom "umění vládnout" - a ani to nemají pořádně zmáknuté.
Kdysi byly jen dva způsoby provozování divadelního řemesla: Potulné společnosti, které žily ze vstupného a soubory, vydržované panovníkem nebo jinou vrchností. Ty se měly o dost lépe, ale musely respektovat veškerá přání donátora. Dvorní divadlo.
Potulní komedianti se zase museli bezpodmínečně trefit do vkusu lidového publika. Jinak by asi chcípli hlady. Ale ani jedni si nemohli dovolit bezbřehé experimenty s trpělivostí publika tak jako dnešní divadelníci.
"Film je především zábava. Hledáte-li poslání, běžte raději na poštu"! (Woody Allen)
O divadle to platí beze změny.
Rzhodně se mají věci zkoušet, JAKUBE, protože - kdo nezkusil, těžko může postrádat. A systém pokus-omyl je docela ověřený. Viděl jste, přežil jste. V každé skupině jsou lidi více či méně nadaní.Ti více by měli rozvažovat, kam položit svoji invenci, kde bude zúčtovaná.
OdpovědětVymazatSpíš mě zaujaly vánoční trhy tam u vás. Swingově kolední džezová kapela - to musel být výborný zážitek. Swing je úžasný vášnivý tanec a ve spojení s vánocemi - to bych tak rááááda slyšela! Tady u nás vánoční trhy nestojí za nic. Ani se nijak nevyvíjejí během let, pořád totéž. Hudba, vůně, zboží, na jedno brdo. Někdy, a to většinou, i ta hudba chybí a o vůni ani nemluvím.
Doufám, Jakube, že už jste se z toho včerejška vyspal dorůžova :-)
Astro, jéje, swingovou muziku také velmi můžu. Dokonce se mi začal líbit "ukecanej jazz". Tudlii týdý pandam tý pam tydli papadam dammpam tydlitudli pandýpam....
OdpovědětVymazatVčera úžasný zážitek. Byla mi půjčena elektrická kytara. Na klasickou jsem začal jen tak brnkat po Vánocích. Jen vybrnkávat. Relax. Jsem sluchař, třebaže jen realtivní. No, dvě hodiny jsem se od ní nemohl odtrhnout. Ne proto, že by probíjela. Pořádně nikdy nebudu hrát. Ale ten pocit. Na elektriku vybrnkat písničku.
Kdybych se tomu věnoval v době malin.... Walk the line....
Povídám kolegovi, co mi ji půjčil, že spoustu věcí a nic pořádně. "Jo, to znám," odpověděl. Jsem a umřu jako diletant. Ale je to príma.
SCHU, jednou jsem slyšela záznam - vypadal následovně: Ve studiu se scházeli muzikanti. Měl se natáčet jakýsi song s Karlem Černochem. Hoši ladili nástroje, všechno to tam kvíkalo a bručelo, cinkalo, bušilo...když tu se otevřely dveře a vešel Karel. Chytil tón a jel. Zvukař za sklem se rychle probral z momentálního útlumu a začal točit. Vznikla jazzová nahrávka nebývalé hudební kvality, Karel zpíval o život - nesmysly i smysly, citoslovce, zvuky, angličtina čeština, francouzština, muzikanti si předávali sóla...na poslech něco úžasného. A byla jen taková obyčejná náhlá improvizace. Nakonec se všichni šťastně smáli. Bylo to pro ně, jako by něco spadlo z nebe.
OdpovědětVymazatUž je to tisíc let, co jsem to slyšela, ale dokladem toho, že to byla paráda - je, že jsem na to nezapomněla. Jo, a mám absolutní sluch. Sice je mi celkem nanic, ale moc dobře slyším, co je správně a co ne. Myslím, že barák si užívá, když to na mě padne a já spolu s rádiem pěju, pokud možno několik hlasů. Začnu druhým a pak to jede dál. Umět poslouchat hudbu, jakoukoliv, to je dar.
Jo, je to dar. Danajský.
OdpovědětVymazatSlyším falza, špatné frázování, střihy, špatnou mixáž. Profesionální deformace. Na muzice si "pochutnám" jen velmi občas.
A teď se vypínám, budu přeinstalovávat počítač na Win10. Možná se už nikdy neozvu - když to špatně dopadne. ¨
Zatím se tu mějte. Drak má klíče.
Welch Schauspiel! Aber ach! ein Schauspiel nur!
OdpovědětVymazat(pan von G.)
Co většinou naděláme. Jsme rádi za zajiskřící drobky pár slovních šavlovaček, za pár výtvarně velkolepých scén, za náhlou souhru slov a podkresu zvuků/hudby bez kazu, za pocit, že tohle a tohle ti herci, co je důvěrně znáš, prožívají a chtějí dávat a dávají.
Danajský dar:
OdpovědětVymazatKocoure ano, i ne. Je to dar nikolivěk danajský, protože je bez něj bys nebyl tak dobrým profesionálem, jakým Jsi s ním. Možný bys bez něj byl profesionálem, ale nejspíš v jiném oboru. Ten Tvůj se bez sluchu dobře dělat nedá. Ta je ho část, kterou nazýváš danajským darem, to je ta stinná stránka. Každá věc má své stinné stránky. Když Jsi inteligentní, tak Ti to pomáhá, činí Tě to lépe orientovaným, hůř manipulovatelným, dává Ti to větší pravděpodobnost dojít ke správnému úsudku a rozhodnutí buď hned, nebo s mnohem menším počtem omylů. To jsou toy výhody, ale zároveň s nimi Tě to to činí lépe zranitelným, zasažitelným a dobře potrápitelným okolní blbostí. To se pitomci stát nemůže, ten nic nerozezná, protože nemůže. Chce to tedy naučit se brát věci Tebou nezaviněné na mnohem lehčí váhu a trápit se jen těmi, které můžeš ovlivnit k lepšímu:-)