Co je a co není vidět

Úvaha Schumacherova

   Když jsem ten text na Šumavákovi četl, viděl jsem v duchu carské Rusko, Jihoafrickou republiku a jako grotesku navrch některé republiky jihoamerické. Ba i naše Kotlinka se tam vešla – dokonce inklinujíc spíš k těm burleskám banánových republik. 

Jo, je to pořád skoro stejné, protože lidi se mění jenom hrozně pomalu. Ale – pomalu se opravdu mění, jenže v horizontu jednoho lidského života je to změna asi nepozorovatelná. Tak jako růst stromu. Chtělo by to takový “time presing” čili časosběr, aby to bylo vidět. Nebo musí člověk odjet do ciziny a vrátit se až za několik desítek let.

   A taky si člověk uvědomí střídání kultur nebo civilizací, chcete-li. Barbaři před branami Říma. Nedostatek zdrojů (ať už vinou přírody nebo přemnožení) žene barbary do prostoru civilizace v domnění, že tamní zdroje jsou nevyčerpatelné. Jenže populace lidí, žijících v étosu sedmi set let zpátky nebude schopna (až na výjimky) obsluhovat ty stroje, které nám nesou blahobyt a celý systém se rozpadne. Každý systém se bez údržby a obsluhy časem rozladí, degeneruje a posléze zastaví.

   Většina lidí přirozeně připisuje větší význam tomu co je vidět. Onomu zhmotnělému neviditelnému. Například vidí fabriku…. A má představu, že stačí ji fabrikantovi vzít, že bude jejich. Jako by to byl automat. Méně omezení vědí, že je výsledkem schopností fabrikanta. Protože z principu odmítají je využít, i kdyby přistoupil na alespoň trochu přijatelné podmínky, vidí v něm nepřítele, kterého je nutno zničit, pokud možno i generačně, a pokud ho rovnou nezahubí, uvrhnou ho do takových poměrů, aby své schopnosti nemohl využít pro zlepšení svých poměrů, a to i za cenu toho, že sami na tom ztratí. Ba co víc, znemožní mu odejít jinam, kde by i s prázdnou kapsou, ale s plnou hlavou, mohl začít znovu, tam k nepříteli, kterého by tím posílil a znemožnil šíření nového spravedlivého řádu a osvobození tamních soudruhů od tamních kapitalistů, se kterými by naložili stejně. 

   Snaží se ho zničit i generačně, protože třeba jen instinktivně cítí, že je nositelem vloh, které by mohl přenést, nebo již přenesl na potomky, proto se snaží i je uvrhnout do takových poměrů, aby je nemohli rozvinout a využít. V důsledku toho se dlouhodobě stávají neschopnými konkurovat okolnímu světu, třebaže krátkodobě ze setrvačnosti, na základech původní kultury mohou prosperovat, ovšem ty základy sami ničí. Protože i mezi nimi jsou lidé s takovými vlohami, dostávají se, v mezích systému, do vedoucích pozic, aby pro sebe dosáhli co největšího blaha. Společenská pyramida opět roste, rovnější oproti rovným. 

   Podle okolností má v různé míře rysy orientálně despotické. Roste rozdíl mezi nominálně vládnoucím, t.j. dělnickou třídou, ostatně jejíž definice vyhovovala pro první revoluční generaci, a reálně vládnoucími, kteří s vládnoucí třídou nemají nic společného. To neměli ani v revoluci, dělnická třída byla jen jejich nástrojem. V průběhu budování “beztřídní společnosti” vzniká společnost kastovnická. Sami, ač mnozí z nich brojí proti “buržoazním přežitkům”, v soukromí po nich baží. Prohlubuje se propast mezi hlásaným a reálným životem. Během několika málo generací, hospodářský systém není schopen uspokojovat potřeby nejen nominálně vládnoucích, ale i reálně vládnoucích. Jedni i druzí lačně hledí do cizích výkladních skříní, z nichž se tu a tam, jako sedativum oddalující krach, podaří něco získat. Většina tak žijící v částečné izolaci a oddělena od reálií onoho světa, si jej idealizuje, posuzuje jej jen podle výkladních skříní, nevidí, či nechce vidět co se za nimi skrývá, jiné problémy pocházející z tamního uspořádání. 

   Po převratu, když pomine okouzlení, je tím rozčarována. Že ti tam na druhé straně nejsou svatí, že svoji aktivitou erodující zdejší režim sledovali své zájmy, a že tak pokračují i po jeho pádu. Že žádná z úžasných nabídek není zadarmo. Zděšeni přihlížejí tomu, jak příslušníci vládních struktur, držící je u huby, doslova přes noc se stávají kapitalisty, zmocňují se majetku, který vydávali za společný, rozprodávají ho, přivlastňují si ho a hromadí v takové míře, v jaké, v jiných poměrech, v zemích jejich režimem nepostižených, by ho nenabyli, a žijí tak a na odiv dávají to, proti čemu sami hlásali, vydávaje to za projev úpadku. 

   Ano, život z pohledu jedné generace se jeví nespravedlivý. Jenže dlouhodobě, protože vývoj pokračuje, a rozhodující jsou schopnosti, které dlouhodobém měřítku jsou významnější než nahromaděný majetek, bude onen přirozeně rozdělen mezi schopnější. 

   Jak je empiricky potvrzeno, ne nutně mezi jejich potomky. Třebaže někteří nepřevezmou plně zvyky svých předků, první generace loupeživých baronů, opustí slovník “kurva, prdel, nasrat”, ale osvojí si, alespoň navenek, jiný slovník, říkaje s malíčkem takhle “ó nikolivěk” a dezert nebudou dlabat servírovací lžící. A někteří prožijí zajímavý rychlý život “horečky sobotní noci”, zatím co leckteří z těch, které posměšně nazývají “sockami”, usilovnou prací a studiem, což je práce nejtěžší rozvinou své vlohy tak, že, třebaže ne hned, ale postupně je vytlačí z jejich pozic.

 “Dělnický kolektiv hledá kapitalistu na plný úvazek.”

Schumacher