Proč nemám rád pražskou kavárnu

Zamyšlení  o vrstvách.

   Na jistém blogu jsem si (nerad) nadělal několik nepřátel na dálku jen tím, že jsem se s jistou nelibostí vyjádřil o tzv. "pražské kavárně", která má pocit že je nositelkou jediné možné pravdy. Ti, kteří s nimi nesouhlasí jsou prostě hlupáci. 

  Nelituji své prostořekosti. O sobě jsem to věděl odjakživa a o myšlení uražených jsem se hodně dozvěděl právě tímto "neuváženým krokem". Pražská kavárna, o které byla řeč nemusí být jen v Praze. To je jen terminus technicus,  ne určení místa největší koncentrace pražských kavárníků.  

  Takhle sorta lidí má přibližně dvě vrstvy. Jedna z nich už v životě ledacos dokázala a nesouhlasí se současným vedením země, Nesouhlasila ale ani s vedením ČSSD ani ODS. Adorují Václava Havla, protože ten už nežije a nemůže tak narušit ten obraz, ideál, který o něm vytvořili. A byl to"jejich člověk".  Spisovatel, dramatik. Byl ale zaměstnán i v pivovaru, někteří si ho zapamatovali jako kulisáka v divadle, byl dokonce i vězněn za své názory - to je snad u skutečných disidentů naprostá povinnost - buď být zavřený nebo emigrovat do ciziny. Protože disident, který si jen něco nehezkého myslí o současné společnosti, ale nerozšiřuje své přesvědčení na co nejširší publikum vlastně ani není disident. Nakonec v tom je kus pravdy - po "sametce" se najednou vyrojila spousta "tajných revolucionářů". Někteří z nich byli dokonce tak tajní, že tehdy byli činovníky KSČ a dnes tvrdí, že tak "rozkládali stranu zevnitř". Spíše to ale je tak, že sice vnitřně nesouhlasili, ale ale neměli dost odvahy něco podotknout, protože členství v straně  jim zatraceně pomáhalo v jejich kariéře. Pasivní komunisté, vlastně poseroutkové, zbabělci. Jejich argumentace je obvykle dost fádní - nechtěli prý svým rebelantstvím  zkazit život svým dětem. Takto jsem slyšel argumentovat i lidi, kteří žádné děti neměli. Protože třeba jejich příbuzní děti měli, že...

   Jsem dalek toho, abych je odsuzoval. Každý člověk není hrdina. Ale po "sametce" - ona to totiž moc revoluce nebyla, spíše to byl palácový převrat za účasti lidu na veselici, pořádané na Václavském náměstí a pak na Letenské pláni, aby skutečná revoluce, kdy teče krev a kandelábry  jsou ozdobeny viselci nenastala. Teď mají tihle revolucionáři přes padesát, "čas oponou trhl a změněn svět" a oni zjišťují, že jejich piedestaly se pomalu propadají do země a jejich velikost je už srovnatelná s jinými jejich vrstevníky. Ba dokonce někteří jsou slavnější - nebo aspoň bohatější.

   Pak je tu druhá vrstva pražské kavárny - lidé kolem třicítky. Mívají vzdělání humanitního směru, většinou ne moc dobře placenou funkci v nějaké "celospolečenské organizaci" nebo humanitní neziskovce (pochopitelně platy mají různé a upřímně si je závidí) kde vyráběj moudra, která se až příliš často nedají k ničemu použít. Když se o exploataci svých myšlenek pokoušejí prakticky, většinou nastane velký problém. Třeba tzv. inkluze. Jejich vzdělání bývá často mezinárodní, takže jejich řeč je hutně prošpikována cizími výrazy nejčastěji anglické provenience, takže pokud opravdu chcete pochopit, o čem je řeč, musíte si otevřít Wikipedii. Často ani znalost všech použitých slov vám nezjeví hlavní myšlenku díla a začínáte pochybovat o své schopnosti porozumět čtenému textu.

   Obě tyto vrstvy mají dobrý přístup k tzv. veřejnoprávním médiím, TV. rozhlas, tisk, ba i velké internetové portály. První vrstva kavárny tam šéfuje a ta druhá dělá redaktory, moderátory a komentátory. Někteří se stali řediteli jiných kulturních institucí, třeba divadel. pak má člověk občas chuť prohlásit "...a váš otec byl takový slušný člověk!"

   Faktem je, že přístup k sdělovacím prostředkům "hlavního proudu" jim dává relativně velkou moc, protože dokáží ovlivňovat veřejné mínění. Ne absolutně, ale přece jen významně. Dokáží dehonestovat ty, kteří mají jiný názor. Dokáží "dštít oheň a síru" na nepohodlné politiky, na veřejně známé osoby s jiným názorem, potlačovat jiné názory v diskuzích třeba i tím, že do diskuzních pořadů si zvou jen lidi své názorové skupiny. Když se jim tam nějakým nedopatřením podaří pozvat někoho, kdo s nimi nesouhlasí, je v diskuzi přerušován jinými otázkami a podobnými verbálními manipulacemi - jen málokdy se hostovi podaří zůstat na svém. Naposledy jsem viděl vítězství velvyslance ČR v USA pana Hynka Komoníčka nad moderátorkou ČTV Zuzanou Tvarůžkovou.  Přiznávám, že se zadostiučiněním. Většina zpovídaných skončí tím, že na manipulativní otázky odpovídá ne příliš inteligentně. (Moderátoři jsou ve vedení interview předem určeným směrem dobře vycvičení.) Jenže tu máme i internet, který se sice věrchuška česká, EU-nijní i celosvětová pokoušejí ovládnout, zglajchšaltovat a zamezit prý fake news. Problém je v tom že za falešné zprávy každá vládnoucí skupina považuje zprávy jiné. 

  Když čtu o těch snahách ovládnout internet vždycky si vzpomenu na svůj úporný boj s rušičkami Hlasu Ameriku, Deutsche Welle a podobných "štvavých vysílaček". Tehdy to byla jediná možnost jak se dostat k relevantnějším informacím ve světě i v Československu. Pokud mám správné informace, celkový výkon rušiček byl větší, než výkon všech našich oficiálních vysílačů dohromady, A nebylo to režimu nic platné. Kdo chtěl, informace měl. Ale už tehdy si musel umět vybrat, zvážit co je pravda a co propaganda. Na síti sítí to platí dvojnásob. Takže dílčí úspěchy mají jedině režimy diktátorské, což mi říká, že každý režim, každá věrchuška, má přirozenou tendenci stát se režimem diktátorským.  

   Je sice pravda, že internet je stádní záležitost, stáda tam jsou ale různá, mě třeba nezajímají společenské/sociální sítě jako Instagram nebo Facebook. Povrchní sebestředné informace.  

   Na Youtubery zírám s naprostým nepochopením. Je to zkarikovaná a zneužitá snaha lidí o sebezviditelnění. Pohyblivá ozvučená "selfíčka", ale často s nějakým politickým nebo ideovým podtextem. Pokud je to jen "product placement" není to tak zlé, tam je aspoň vidět, kdo za tím stojí a kdo (úspěšné) Youtubery platí. Ale "ideodiverze" politická ovlivňuje mladé lidi, kteří ještě nedokáží odhadnout, odkud vítr vane. U nich se jedná o nápodobu slavných, protože zatím nemají vytvořený svůj názor.  Nicméně hlasovací právo už mají. 

  Proto dnešní politici po celém světě mají své profily i na několika sítích. Proto se již dnes provádí cenzura, mazání nevhodných příspěvků nebo dokonce blokování či smazávání celých profilů. Problém věrchušky je ale v tom, že nemají přímý vliv na to, co se na té které síti "nesmí". To, co se smí nebo nesmí určují obří nadnárodní společnosti, které jsou faktickými vládci "atmosféry" na oněch sítích. Což je na jednu stranu dobře, protože v té nebo oné zemi není filtrace tak specifická. 

   I když i to má své výjimky: Čína už před časem donutila Google, aby upravil své vyhledávače tak, aby nenašly žádná "zakázaná témata" nebo weby. Těch zásahů bude po světě asi víc, jen se o nich zatím neví. Nějaké jsem zpozoroval nějaké náznaky na ruských webech a předpokládám, že budou i na webech amerických.   

   Pražská kavárna to má, jak jsem už uvedl jednodušší. Má "své lidi" v mnoha celoplošných TV i rozhlasových stanicích a lidé, kteří nejsou příliš schopni nebo ochotni hledat na netu jiné názory jsou na tom s informovaností ne moc dobře. Komerční TV stanice se sice politikou moc nezabývají, vyjma snad TV Barrandov, ale ta není tak známá. Komerční rádia politiku pomíjejí naprosto.

A tak k nám jejich povýšenost doléhá docela dost. A prudí i na netu. Třeba Olga Sommerová. Nebo Fero Fenič. Mají šanci poučit hlupáky o své nadřazenosti. Právě pro to jejich přesvědčení o vlastní moudrosti a neomylnosti a pohrdání zbytkem národa. Šermují pojmy jako svoboda, demokracie, právo na jinakost...

   Ale je to jenom intelektuálská reakce na to, že fakticky ztrácejí vliv. My staří víme, o co jde a mladé to příliš nezajímá. Leda by patřili k "mladé větvi" pražské kavárny.  

Mě ale a jejich bohorovnost dost irituje. 

Proto jsem napsal tenhle článeček.

=== III ===

Apendix - jako obvykle:

Ono to souvisí i s obsahem pojmu svoboda. Libor Číhal  uvedl na svém blogu:

...Západ čelí velkému riziku, že se promění v post-demokratickou periferní oblast. Svoboda projevu přestala být v západní Evropě a USA moderní. Atmosféra na amerických colleges a evropských univerzitách silně připomíná indoktrinační tábor typu Artěk, pokud to není ještě horší a nestojí to na předměstí Auschwitz. Ti kteří aspirují v Evropě a USA na kariéru v médiích, se musí adaptovat na dominantní ortodoxii ideologických čistek. Tradiční fundamentální hodnoty jako je patriotismus, vlast a obětování se pro ni, neprošly sítem politickokorektní očisty. Cicero napsal, že ze všech kvalit, je láska k vlasti nejvyšší kvalitou, oběť pro vlast je největší z ctností. Na evropských a amerických univerzitách se tyto stránky z Cicerona používají místo toaleťáku...