Poseroutkové

Západní kultura nám nějak vyměkla.

   Neexistence opravdu vážných situací, které by donutily většinu populace se starat o samotné přežití sebe nebo svého rodu, to jest nějaká velká válka, přírodní katastrofa nebo epidemie způsobuje tuhle nepochopitelnou situaci. Ve společnosti vyhrávají "boj o koryta" ne lidé silní, ale lide konformní. Tím nechci tvrdit, že se jedná o lidi jakkoliv morálně pevné. Ke svým postům se často dopracovali jednak podlézáním těm silnějším, jednak nekrvavou likvidací svých protivníků pomluvami, donášením, podrazy. O místo ve společnosti, které si takto vydobyli se bojí. Nedovedou si vůbec představit, že by o ně přišli a museli se živit prací. Skutečnou prací. A právě na takové cílí jiná sorta lidí, kterým říkám vyděrači. Ne takoví ti, kteří vyhrožují zabitím vašich dětí nebo prozrazením, že jste se v mládí stýkali s někým, kdo je v současnosti v obecné nepřízni. Ale daleko sofistikovanějšími způsoby. 

Aktivisté. Genderoví bojovníci, multikulturalisté, všechny ty spolky na záchranu planety Země před lidmi samými, zelení, oteplovači, #MeToo atd. atp. 

  Jejich síla spočívá jen a jen ve zbabělosti výše popsané "věrchušky. Politické, ekonomické, společenské, umělecké. Někteří z nich (netuším kolik jich je na procenta) určitě mají své "máslo na hlavě", tedy něco provedli a bojí se, že to vyjde najevo.  

Ale valná většina z nich má jen strach, když vidí, jak je snadné je znectít (čti "pomluvit") ve veřejných sdělovacích prostředcích a "snížit jim rating". Ohrozit jejich postavení. Ani jejich čisté svědomí je strachu nezbaví - všechny ty útoky jsou totiž vedeny tak, aby poškodily nebo zlikvidovaly svou oběť, aniž by bylo třeba jakýchkoliv důkazů. Žurnalisté - ti jdou po senzacích, protože ty způsobují "prodejnost" a "sledovanost" a jsou nezbytným článkem toho to vydírání. Bez nich by to prostě nefungovalo. Proto tak pohrdám valnou většinou žurnalistů ze všech myslitelných médií. Je mezi nimi opravdu nezanedbatelné množství "prodejných děvek". 

   Tím nemyslím, že by za novinářem X někdo přišel a vyhrožoval mu zabitím jeho dětí nebo prozrazením nějakých jeho intimit konkurenčnímu médiu - tedy jiným "prodejným děvkám". Kdepak. Tak jako existuje institut autocenzury existuje i pocit vlastní velikosti, podmíněný vlastním sebevědomím. Takto "sebevědomý člověk" si ovšem uvědomuje, že jeho sebevědomí není podložené fakty, faktickou prací nebo vědomostmi a znalostmi, ale většinou jen pověstí a styky. A pokud nebude dostatečně "výkonný", může o svou pověst a tedy i styky snadno přijít. 

   Takže takový novinář se snaží "rozkrývat populární kauzy", často se připojuje k cizím kauzám způsobem Copy a Paste. Je to pohodlné. Prodejnost a sledovanost média stoupá, "lid v podhradí" dostane svou dávku "krve". 

   A "vyděrači nové doby" jen vymýšlejí, jak získat bezpracně peníze. Protože za mnoha kauzami je skutečné vydírání. Většina námitek proti liniovým stavbám a podobným projektům zmizí, jakmile se odpůrcům třeba jaderného úložiště nebo dálnice odevzdá úplatek. Najednou se zjistí, že vzácný křeček polní už dotčenou lokalitu neobývá a že skalní podloží pod vesnici je tak pevné, že ji radioaktivita neohrozí po mnoho staletí. Nebo že si už dáma přesně nepamatuje, zda ji tenkrát osahával pan C nebo D protože tenkrát před dvaceti lety byla opilá nebo sjetá kokainem.

   Poslední dobou jsou to aktivisté, kteří se zaklínají životním prostředím, změnou klimatu, svobodou rozhodovat o svém "tekutém" pohlaví atd. Aktivisté z LGBTI to dokázali v čerstvé kauze Procter & Gamble. (Pokud to není marketingový trik jak dostat svou značku na výsluní zájmu veřejnosti.) 

Ale spíše ne. Posledních pár let stačí "položit požadavek", sebe nesmyslnější a zcela neoprávněný a dát mu patřičnou publicitu. Nastupují klasická média, sociální sítě atd. O zbytek nesmyslného tanečku se postarají výše uvedení zbabělci na vyšších místech politiky, univerzit, kultury, ba i obchodu.

   Takové ataky se nikdy nesměřují na lidi méně významné. Nebývají tak bohatí, aby si mohli dovolit ze svého bohatství větší část ztratit ani tak vysoko postavení, aby se o své postavení tak hrozně báli. Uživí se i rukama nebo hlavou. Klidně to nechávají dojít až k soudu - kde to ovšem většinou ani nedoputuje (pokud se do toho nezačne míchat úřad ombudsmana). Neslyšel jsem ještě o případu, že by si stárnoucí herečka vzpomněla po dvou desetiletích na to, jak ji tenkrát v karavanu obtěžoval třeba osvětlovač nebo kameraman a požadovala satisfakci v řádech milionů dolarů. Ale o spoustě jiných případů, kdy napadený může něco ztratit, slyšet je velice. 

   Aby se tenhle absurdní kolotoč roztočil je třeba  mít všechny tři prvky: aktivistu (vyděrače), novináře (zbabělce nebo kariéristu) a výše postavenou oběť, která se tak bojí o své místo, že zapomněla, že by měla "mít koule". 

   Vysloví požadavek a na druhých žádají jeho splnění. Mediální děvky to rozprostřou po společnosti. Za to společnosti nikdo nic neslíbí - snad jen to, že příště vydírat budou kvůli něčemu  jinému. A přitvrdí.

Jak prosté...

Venceremos?
No passaran?