Výkřiky ze tmy

 
 

   Často užívaný  obrat. Těch hlasů je ale mnoho, je to přímo chorál. Ze tmy nebo  polotmy. 

   Postižených se ony výkřiky většinou nedotknou, buď je ani neuslyší nebo jsou pod jejich "rozlišovací schopnost". 

    Ovšem náhodné kolemjdoucí ta kakofonie otravuje, kazí náladu.

   Proč někteří musí do každé své věty vložit pohrdání nebo nenávist k tomu či onomu. Uleví si tím? Asi ano, jinak by to nedělali, ale je to podobný efekt, jako si prdnout v restauraci. Taky se prďolovi uleví od vnitřního přetlaku, ale ostatní cítí jen ten smrad, ne úlevu. A chvíli trvá, než se smrad rozptýlí či vyvětrá. A mezitím si uleví někdo jiný.

   Nenávist, veřejně ventilovaná neslouží ničemu jinému, než ona "úleva" v restauraci nebo ve vlaku.  Pokud se strefuje jen do vnějších vlastností nenáviděného, říká to o svém autorovi, že jde jenom po povrchu, na víc nemá.

Pokud se ovšem tváří jako kritika, vždy mě při čtení napadne to samé - jak by tu "věc" vyřešil onen kritik. Většinou nedojdu k názoru, že lépe nebo aspoň srovnatelně dobře. Protože téměř nikdy nikdo nenavrhne lepší řešení. Jenom jiné, podobné, modifikované. Dát státní přispěvek pro podnikatele patnáct tisíc nebo  dvacet pět jak už bylo  navrženo? Nebo to přebít trumfem - čtyřicet tisíc a bez podmínek? Pokud bych se zastavil u téhle licitace tak snad jen jedna poznámka - nedávají to přece ze svého, dávají to z našich společných peněz. Z vašich, z mých. A nebudou nikým voláni k odpovědnosti, když prostředky dojdou a nebude na něco jiného, neméně potřebného. Takže další výkřik ze tmy. Nebo to tmy, jak se to vezme.

   Málokdy  je nesouhlas doprovázen nějakým novým, evidentně lepším návrhem na řešení situace. Je to jen získávání bodů. Politických, diskutérských, ba i odborných. A i kdyby se někomu podařilo navrhnout něco objevného, a na webu je povolená diskuze, hned ten návrh roztrhá na malinké kousíčky a spláchne do mísy natěšená smečka na slovo vzatých (nebo "poněkud vzatých") odborníků.

   A hádka se hned rozjede dál, nepozději po třetí výměně replik se už diskutuje ad hominem. Nejčastěji se do sebe zakousnou dva a neodpustí si nic. Vzájemně si doporučují uklidňující prostředky, návštěvy psychiatra nebo aspoň "vlažné koupele přirození". Bohatě se cituje, dávají odkazy, které aspoň trochu podpoří jednu ze svářících se stran. Nebo aspoň odvede pozornost od argumenrtů. Málokdo dovede říct - nesouhlasím, nelíbí se mi, nezdá se mi to a tiše opustit diskuzi.

   Kritizovat neodborně a nevyžádaně umí snad každý. Poradit co s tím nebo předvést, jak by to podle kritika mělo vypadat už málokdo. Ano, i člověk s průměrným hudebním sluchem sedící na koncertu pozná, pokud houslista neumí čistě intonovat. Nebo že rytmus je jeho osobním nepřítelem. Nebo že jenom hraje noty a ne obsah skladby. Ale pokud to neumí zahrát sám lépe, měl by si to jenom pomyslet, klidně odejít během prvním přestávky domů - a na další koncerty výše zmíněného břídila už prostě nechodit. Neboli hlasovat o kvalitě výkonu niohama - peněženkou. Netravovat své okolí naprosto mimoňskými poznámkami ve snaze zapůsobit jako "odborník". Profesionál, odborník si takových lidí nevšímá, jen ti "nezvýznamní nadržení" hned rozjedou hádku.

   To není nic proti kritice. Kritizovaný, pokud vidí, že kritik o tom opravdu něco ví - a nemusí ten obor přímo zvládat provádět  - se nad tím přinejmenším zamyslí a něco si z té kritiky vezme. Je rád, že někdo pozoruje jeho počínání zvenku a  pokud uzná kritiku za oprávněnou, poopraví své konání.

   Tady jen malá odbočka: Upozornit i slavného umělce na chybu nebo něco, co podle vás není v pořádku je kupodivu snadné. Pokud je to profík, ještě vám poděkuje. Ať už je to pěvec, herec, politik nebo fotograf. Čím víc toho někdo umí, tím lépe se s ním pracuje. Nepotřebuje si totiž nějakým způsobem nafukovat své ego. Ví, že toho umí dost, víc než mnozí jiní, ale taky, že vždy se dá ještě něco vylepšit.

   Míval jsem za mlada obavy něco podotýkat ke slavným, starším, ale záhy jsem zjistli právě tuhle pro mě tehdy nečekanou skutečnost. Pokud se člověk nějak "netrefí", plácne hloupost, profesionál mu klidně vysvětlí, proč tohle dělá tak a ne onak a případně předvede, jak by to znělo/vypadalo, kdyby to udělal podle kritika. Obvykle to skončí tak, že se mu kritik omluví a jede se dál.

Umělec (technik, politik, fotograf), který je přesvědčen o své neomylnosti a skvělosti reaguje podrážděně: "Víte, kdo já jsem? A vůbec - vy jste kdo?" V tom případě je dobré se i tak omluvit a pak nechat pana umělce nebo odborníka, ať se v tom plácá sám. Tady je kritika nadbytečná. Někdo mu to  vytkne za vás. Obvykle pozdě, po účinku. Bolestivěji.

   Moje osobní zkušenost, potvrzená několika kolegy z příbuzných oborů je, že čím víc toho někdo umí, tím je skromnější a tím lépe se s ním spolupracuje. Poprosí, poděkuje, pochválí i za maličkost. Vysvětlí. Žádná nenávist, žádné prosazování jen a jen svých názorů. Spolupráce, kooperace, naslouchání jeden druhému. Je prostě třeba s určenými kolaborovat na tom, co má být vykonáno, aby to bylo vykonáno co možná nejlépe.

   A právě proto, že se i v tom exaltovaném prostředí, kde se půl století pohybuji, které je plné emocí, nenaplněných ambicí, očekávání  a vlastně i pozérství dodržují nepsaná pravidla o kritizovatelnosti kohokoliv, pokud je v kritice obsažen prvek reality/racionality. Nejsou to hlasy ze tmy. Ty přicházejí odjinud.

   Nechápu a je mi smutno z těch různých, často nesmyslných a útočných prohlášení v TV, ČRo i na internetu. Nejsou k ničemu. Snad jenom jako přetlaková pojistka, aby se někomu uvolnilo duševní napětí.

Děkuji vám za váš názor...