Jedno všední dopoledne

O mimoních mezi námi

 Před půlhodinou jsem sebou sekla v předsíni, hledala jsem boty, co si vezmu, poněvadž prší, a jak jsem se nějak sklonila, spadla jsem na zadek a na záda. Telefon kdoví kde, a já nemohla vstát. 

   Tak jsem se pozvolna dokutálela ke dveřím a deštníkem jsem otevřela. Začala jsem volat Pomoc! a Haló!, třískala jsem do dveří pořád a pořád. Dost dlouho jsem hulákala na celej barák a ten byl jako zakletej. Po strašně dlouhý době slyším zdola hlas ženský. Přiběhla, a když mě viděla ležet na zemi, začala mi vyprávět, že se zrovna kouká na Annu Kareninovou a ta chce právě skákat pod vlak.Chlapi jsou mizerové, ona je tak hezká, a to dítě potom jako co?

   Vůbec se nevzrušila mým stavem. Bylo jasný, že by na nějakou pomoc ani neměla fyzičku. Dlouho mi trvalo, než jsem do těch jejích vyprávěnek mohla vstoupit s prosbou, aby našla můj telefon, což se stalo.Do toho vylezla ze svý nory Drahomíra, která taky čubrněla na televizi, a nadávala, že v baráku zase někdo mlátí a ani ona, ani její synové nemají chvilku klidu. Když mě zahlídla, taky se divila a ptala se, proč jsem nevolala a nebouchala. Pravila jsem, že to dělám už půl hodiny a nic. 

   To jsem ještě furt ležela na zádech. Na to mi Drahomíra vyčetla, že teda moc chytrá nejsem, protože jsem měla vybouchávat morseovkou SOS. Já to dělala, ale to mě nepostavilo. Koukla na mě, jako že jsem blbá a pořád se klohnila lžičkou v jogurtu, kterej držela v ruce. Její starší synek vystrčil umaštěnou palici, v ruce flašku, a nechápal. Druhej taky vystrčil palici, asi se mu něco nezdálo, protože řek "Vole" a zapad. Zapadli definitivně. Jejich matička se dál kvrdlala v tom velikým kelímku a rozvíjela úvahu o tom, jak je blbý, když člověk spadne a neví si rady. 

   Konečně se přiharašil Honza, vnuk. Během povídání o tom, že taky nemůže bejt pořád na hřebíčku mě opatrně postavil, takže jsem si přestala prohlížet jeho veselý ponožky, Marge Simpsonovou na jedný noze, Barta na druhý. Svatosvatě jsem mu slíbila, že mu svůj příští pád určitě předem oznámím. 

  Častěji a častěji si připadám nejen jako úplně bezmocná, ale jako malomocná. Oni vážně nechápali, co by tak jako měli dělat? 

A – kdo je tady vlastně starej?

Ach jo.

Fantaskní příhodu z jednoho pražského činžáku sepsala Astra