Háelpéčka...

Propaganda a novinařina neměly být totéž! 

   Když poprvé otevřete Bibli v útlém věku, asi ji budete číst jako tedy já. Jako složitou pohádku, kde dobro nad zlem vítězí jen občas, zato je přeplněná poučkami co je správné a co ne. Aby se člověk zcela neztratil ve velkohubých  prohlášeních všemožných postav, Boha nevyjímaje, je Bible naplněna podobenstvími. To jsou takové krátké "mravoučné" příběhy, dnes bychom řekli "ze života", které jednoduše vysvětlují, co má udělat správný křesťan nebo člověk vůbec. Podobenství jsou  velmi dobře zapamatovatelná - mnohé z nich si pamatuji bezmála tři čtvrtě století. Je to legrační, ale podle mnohých podobenství se řídím, ač v Boha nevěřím. Možná, kdyby někdo Bibli přepsal do moderního jazyka a její podobenství upravil na dnešní dobu, byl by to bestseler. (Vhodnější k modernizaci by pochopitelně byl Nový Zákon.)

   Od sdělovacích prostředků by člověk měl očekávat informace pravdivé a včasné i když nebudou vždy příjemné nebo jednotné - i zpravodajec může jednu a tutéž věc vidět z různých úhlů pohledu. Informatika. To je hlavní funkce sdělovacích prostředků. Podávat pravdivé a pokud možno úplné informace. 

   Pak je funkce druhá - lidé, kteří se v dané problematice vyznají nám, čtenářům, posluchačům a divákům přibližují dané téma a říkají nám, jak se na skutečnost můžeme dívat. Komentátor může mít pohled osobnější i když by měl ctít fakta. Komentátoři mohou mít zcela jiné názory na tutéž věc. Čili opět více pohledů. Měli bychom ovšem mít ty názory na výběr. Publicistika.

   Jenže ve skutečnosti to tak nefunguje. Informace na výběr nejsou - tedy pokud si sami (poměrně dost pracně) nenajdete zdroje.  A ty zdroje si musíte sami prověřit a odhadnout, nakolik jsou seriózní, což nějakou dobu trvá. V mainstreamu totiž řádí neviditelný cenzor.    

Jednak ten, který je tam obsažen v principu, že každé médium někomu patří a ten si sám určuje , co je možné uveřejnit a co ne, co lze považovat za věrohodnou informaci a co serózní informace sice v žádném případě není, ale přesto se uveřejňuje z propagandistických důvodů. Jako ochrana proti případnému provalení pravdy se používá skvělá formulace "nebylo možno ověřit z jiných zdrojů". Zbytečně mnoho slov. Už za Rakouska-Uherska se používala  "kachna". Tedy zkratka N.T. - non testatur. Stačilo by. Jenže by se při čtení mnohým asi vybavovala scéna z jednoho českého filmu. "Kachny, kachny, kachny..."

Rozpuštěný a vypuštěný, tuším...     

   Druhý, horší případ je autocenzor. To je ten, kterého si nosí více nebo méně každý novinář v hlavě. Jde mu o oblíbenost u nadřízených (a tedy o peníze), o to, aby jej nenapadla nějaká "nezávislá organizace" a jeho nadřízený s tím neměl potíže atd... Tedy "předposranost". Poctivý novinář, který si autocenzuru nepřipustí k tělu by neměl být ženatý a neměl mít děti. A raději ani rodiče. Na všechny tyto osoby je možno mediálně i pracovně-právně zaútočit a změnit tak poctivého novináře na...  na novináře "obvyklého". A to se pořád pohybujeme v oblasti ověřitelných informací, nikoliv názorů. 

   Nejhorší je novinář, který se řídí svým přesvědčením, nějakou ideologií a informace, zprávy si upravuje podle toho, zda vyhovují jeho světonázoru. To už ale není novinář, ale manipulátor, podvodník.

   Druhá věc je osobní názor na probíhající děje. Tady je povoleno ledacos - kromě zamlčování nebo překrucování vlastních informací. To jsou komentátoři, lidé, kteří chtějí své posluchače, diváky nebo čtenáře přesvědčit o své pravdě. Pokud tu svoji polívčičku vaří z kvalitních surovin, informací, je všechno v pořádku. Sto lidí, sto chutí. Někdo si jejich názory přečte s chutí, někdo s nechutí, protože jeho názor je jiný a někdo takové věci, které odporují jeho přesvědčení nečte vůbec, aby si nezkazil náladu. 

    Někteří z komentátorů jsou zaseklí ve svém názoru na tohle nebo onohle. Není to jenom politika. Stává se to často i v kruzích uměleckých, divadelních, hudebních, fotografických i technických, kdy se někdo celoživotně zasekne v jednom názoru a až do své smrti něco adoruje a něco zavrhuje. Vidím to i na sobě. Nechtějte po mě, abych se třeba vyjadřoval k muzikálu nebo moderní symfonické hudbě. Nicméně - s oběma druhy kumštu spolupracuji a snažím se, pokud jsme požádán, odvést co nekvalitnější práci. To je profese. Na druhé straně jsem pak šťastný, že už to mám za sebou. 

   Co se ale objevuje posledních několik let jsou náhrady: Místo informace dostanete HLP - "hluboce lidský příběh",  jak tomu posměšně říkají novináři. Nakonec - všichni jsme už to určitě zažili. Vybere se příběh jednoho člověka a uspořádá se s ním rozhovor, kde ten zpovídaný popíše jak to viděl on, jak u to změnilo život atd. O skutečné události se dozvíme jen kousek. Ten jeho kousek. Bývají to příběhy smutné až tragické, které v divákovi vzbudí soucit. Prostě emoci. A podle ní bude hodnotit celou událost. Jak říká režisér Jiří Strach, tady se novináři vlamují do filmařiny. Místo aby informovali nebo vysvětlovali, jak to vidí oni. Navíc je to hodnocení skutečně osobní. Zážitek někoho jiného může být jiný nebo dokonce opačný. 

   Z dnešní Ukrajiny: Jinak bude příchod ruských vojáků vnímat Ukrajinec, který Rusy nenávidí protože je vlastenec, jinak Ukrajinec, který byl jinými Ukrajinci utiskován, protože mluví rusky. Volba "skutečnosti" je tedy na televizních nebo rozhlasových novinářích. Tak nebo onak - podle toho, komu oni fandí. Příběhy sice srdceryvné - a nic neříkající. Někdy dokonce až komické - viz příběh "bábušky", která přiška vítat ruské vojáky a oni to byli Ukrajinci. Spousta těch příběhů může být falešných, nahraných - jak se ukázalo už na obou stranách ukrajinského konfliktu. Několikrát už bylo prokázáno, že v rolích obětí ba i opačných vystupovali amatérští nebo i profesionální herci. Pro propagandu a ideologii vhodný  materiál, ovšem žádná novinařina. 

   Tady je právě ta podobnost s Biblí. Jenže pomocí HLP děláme podobenství podle potřeb ideologie. Nikoliv jako příklad, návod k jednání, ale opačně. Pokoušíme se jimi popsat realitu. Špatné (pro novinařinu)  je, že  těm HLP věří i lidé inteligentní, vzdělaní - a řídí svůj názor vlastně podle pohádek. Není to nic nového, dělalo se to odjakživa. K čemu by jinak byly ty příhody o Zoje Kosmoděmjanské, Pavlíku Morozovovi, Meresjevovi a spoustě dalších hrdinů. Pochopitelně nebyly jen ruské či sovětské. Ale těmi jsme byli napájeni celé dětství a mládí. Než přestaly fungovat.

   Ostatně všechny hrdinské eposy starověku i středověku byly takové a byly základem popisů historických události. Často jediným materiálem, který slouží k pochopení tehdejších událostí. Jenže dnes, při dnešních možnostech techniky je možnost informovat o skutečnosti vlastne online. Znamená to, že lidé musí přemýšlet o tom, co jim zpráva říká. HLP nenutí přemýšlet, jen soucítit s hrdiny. Dokonce bych řekl, že pro přemíru emocí přemýšlet zabraňuje. 

   Což je, podle mě, účelem hry. Přesvědčit publikum o své "jediné pravdě."  Účelem těchto několika vět je upozornit na to, jak se zaměňuje informace a emoce. Ostatně moc hezky si o tom povídali tihle dva inteligentní lidé. Příjemněji a méně kostrbatě než to dovedu já. Ne, že bych o fenoménu HLP nevěděl, Jenom jsem pro něj neměl přesný název a ten mi Martina v rozhovoru poradila. 

   Co se týče manipulací vím, co udělá dobrý sestřih několika vět, vhodné pozadí rozhovoru, zvukový efekt střelby či nízkého přeletu letadla nebo detailní záběr na roztrhanou panenku nebo jiný symbol. Vím, jak se to všechno dělá a vím, že i sám na taková krátká dramatická dílka naletím. Na chvilku. Pak začne pracovat profesionální podvědomí a "kouzlo pohádky" se vytratí. 

 

To je pro dnešek všechno. Nechci unavovat mnoha slovy. Těch slov je všude spousta. 

S myšlenkami je to horší. 

P.S.: Všimli jste si, že reklamy beze změn běží přes veškeré krvavé záběry z války na Ukrajině, rozbité vesnice a výhrůžné projevy? Že plyn proudí přes jasná prohlášení, že ho přestaneme odebírat? Obchod je jedna věc, politika a propaganda druhá. Televizi po krutých záběrech z Ukrajiny klidně střihne na reklamu na travní sekačky, pobyty u moře nebo skvělé pleťové krémy. To už je hodně bláznivé. 

   Co z toho myslí ti zmetci vážně? Farář přeruší pohřební obřad nebo svatbu, aby mohla zaznít reklama na neodolatelně levné rakve?