Lysistrata

Starověké řecké báje a pověsti ukazovaly a podnes ukazují, jak se dostat na cestu hrdinů. Je to cíl hodný lidského života. A cesta hrdinů nemá konce. (Eduard Petiška)

Z diskuze na netu: Krásná Helena. Co dokáže jedna baba a uražená chlapská ješitnost…

===

Hromady mrtvých na obou stranách, zničené město a ti dva, kvůli kterým to válčení vypuklo nejvíc, si v klidu sedí za bukem a koukají na to….

===

A dneska? Dneska už ani tu babu nepotřebují! 

Leda jako Kanonenfutter.

   Momentka z dnešních dnů. Ruská armáda právě obsadila ukrajinské zákopy. Kamera na přilbě jednoho z vojáků zabírá, jak ruský "šturmovik"  opatrně překračuje těla mrtvých Ukrajinců, snaží se na ně nešlápnout. Elementární slušnost - po mrtvých se prostě nešlape i když je to nepřítel. Dá to ale práci, dno zákopu je těly téměř zaplněno.

   Jedno z těl je menší. Leží jako ostatní na břiše s obličejem zabořeným v bahně. Zpod helmy vykukují dlouhé, blonďaté vlasy. Zlatá záplava. Vojačka. 

 

   Selfíčko ukrajinské vojačky. Usmívá se do kamery a říká "Děti jdou do školy a my do útoku!"

 

    Jiný záběr. Už trochu křečovitě se usmívá do kamery, vždy, když nějaký granát dopadne poblíž, tak sebou trhne. Strach maskovaný úsměvem.

   Tentýž obličej, tentokrát ho snímá někdo jiný. Je zalitý krví - přiletěla střepina a roztrhla ji pravou tvář. Slzy. Pokouší se tu krev zastavit nějakým hadrem. "Nic to není, já vidím!" říká.

Poslední záběr ukazuje tutéž dívku. Rána už nekrvácí, zaschla. Při každé explozi sebou dívka trhne. A šeptá - "Já se bojím..."

  Pak sebou kamera prudce trhne a záznam končí... A život té ukrajinské dívky asi taky. Když ruští šturmoviki našli ten telefon, tak jeden povídá druhému "...možná je to to jediné, co po ní zůstane." Záznam na Tik-Toku.

   Ukrajinci své mrtvé nechávají na místě. A těžce raněné taky. Jediné možné milosrdenství při ústupu je střelit svého spolubojovníka do hlavy. Koně se přece taky střílejí...

     Žena se má jako každá samička savců postarat o vybrání kvalitního  partnera, který hmotně zabezpečí děti, které s ním zplodí a pomůže je vychovat. Starost o ochranu teritoria a rodu je naopak mužská záležitost. 

   Nic víc, nic míň. Jistě, v dějinách se objevují různé mýty, ve kterých ženy bojují s muži o dominanci (Dívčí válka), nebo o svá práva (Ženský boj).

   Ale bojovat do zákopů jako "potravu pro děla" poslal mladé ženy až Vlodymyr Zelenskyj tou svojí všeobecnou mobilizací. Ani Hitler to neudělal. 

  

  Ano, i na druhé straně je žena oslavována jako matka hrdiny. Ostatně jedna z nejslavnějších soch, vzniklých po Velké vlastenecké válce se jmenuje Matka vlast. Je to obrovská socha a drží v ruce meč. 

   Nakonec i bytostný pacifista Karel Čapek končí svou hru Matka tím, že posledního syna posílá do války. "Jdi!"

   Ale osobně naprosto nechápu ruské (ukrajinské, české, slovenské, polské německé, americké a další) matky, které do TV kamery pyšně prohlásí, že jsou hrdé na své syny, kteří hrdinně padli za svou vlast. Zdá se mi to proti Přírodě, proti Bohu. Pokud nějaký existuje.

Takhle si ženu - matku představuje AI.  Ale lidé jsou jiní.

===

A jako obvykle dodatek:

    Chvíli jsem se díval na ukrajinské zprávy. Na konci byl rozhovor s nějakým vyšším důstojníkem UA - v maskáčích. No vyšším - spíš širším. Přes to své impozantní břicho perlil, že je třeba mobilizovat i mladší ročníky, že rozdíl mezi osmnáctiletým a patnáctiletým výrostkem vlastně žádný není. Uvědomil jsem si to, když jsem si seřadil ty příspěvky od zabité mobilizované Ukrajinky. Jak se měnila její nálada. A vzpomněl jsem si na Hitler-Jugend v posledních měsících války. Na ty  vytřeštěné obličeje kluků, kteří se učili střílet z Panzerfaustu. Než pak ten granátomet zvedli na rameno, smetla je obvykle dávka z ruského samopalu. Ale měli už nějakou medaili do Hitlera. Předem, aby si ji pár dnů užili. Zemřeli jako mladí hrdinové. Ani první lásku si nezažili.

    A uvědomil jsem si, že ten hnusný Putin má asi opět pravdu v tom, že Ukrajinu je třeba denacifikovat. Ohněm a mečem. Jinak je tady za deset dvacet let problém s ukrajinskými nácky znovu. Tam to žije už od začátku minulého století. Po připojení k CCCP to bylo utlumeno, ale nepřestalo to existovat. Stejně jako latentní antisemitismus u nás. Nehezky vybublává v diskuzích na internetu. Nejen u nás, ale i v Polsku a na Slovensku.